Evolutionary Leadership - Peter Merry - 2009

Nedávno jsme publikoval recenzi knihy Naturally Selected, která přináší koncept leadershipu, jako určité sociální strategie, která se v evoluci prosadila jako důležitá pro evoluční úspěch, a která se přirozenou selekcí "zapsala" do našich genů v době utváření našeho druhu - v kolébce lidstva na afrických savanách, v paleolitu, době před 2,5 až 0,01 milióny lety. Tuto koncepci jsem docela strhal.

Nyní přináším recenzi knihy, která je také zaměřena na téma evoluce a leadershipu. Je docela jinou. Evidentně vnímá leadership jako ne v genech zafixovanou koncepci, ale jako koncepci, která nestrnula, organická, vitální a rozvíjející se, a to podle toho, jak se mění vnitřní (genetické a psychologické) a vnější (kulturní a sociální) prostředí.

Bude pro mě těžké tuto knihu zásadně strhat, protože i já v zásadě vnímám leadership stejně: jako jev i nástroj určený k tomu, aby nám tehdy, v době kamenné, dnes, v jednadvacátém století, i zítra, v dobách budoucích, pomáhal v našem rozvoji, a nikoliv k tomu, aby nám v něm bránil, nebo aby nás jako zátěž minulosti v něčem omezoval. Ano, i já vnímám leadership jako stabilně proměnlivý jev, poeticky řečeno jako integrující klid v bouři chaosu a chaotickou bouři v integrujícím klidu, který sám sebe i nás znovu utváří.

Pojďme do recenze.

Kniha Evolutionary leadership je také, jako Naturally selected od holandského autora konzultanta a trenéra Petera Merryho. Tentokrát však ne od řádného profesora, ale od EKOlogického a EKOnomického aktivisty vyučujícího na doktorandské fakultě Moudrosti (nedělám si legraci, taková vysoká škola opravdu taková je - Wisdom School of Graduate Studies, dříve University of Wisdom - a na ní online učí studenty moudrostem velkých civilizací).

Kniha není akademickou, ani pronikavě chytrou, ale jakoby se snažila čtenáře vtáhnout do jakéhosi světa moudrosti zahrnující a přesahující různé dobou podmíněné chytrosti. Intelektuálně navazuje zejména na koncepci "Spirální dynamiky" Clare Gravese, a její knižní zpracovaní Donem Beckem a Christopherem Cowanem, a její rozšíření a zahrnutí do "Integrální teorie" Kenem Wilberem, a na koncepci "Evoluční spirituality" Andrewa Cohena, která sdílí s Integrální teorií (či spirální dynamikou), velmi podobné postoje: vědecký a spirituální pohled na evoluci a místo jedince ve společnosti, společnosti na Zemi, a života ve vesmíru. Jsou však i další lidé, na které se Merry odkazuje a ze kterých čerpá. Většinou jsou to lidé, jejichž ideje naše společnost poněkud obtížně přijímá, lidé, kteří stojí mimo hlavní proud. Ani snad nemusím říkat, že to mimořádně ztěžuje nejen objektivní posouzení knihy, ale i motivaci její myšlenky bezmyšlenkovitě akceptovat. Mimo hlavní proud totiž stojí buď vyslovené nesmysly, nebo zatím vůbec neověřené hypotézy, nebo skutečnosti ověřené, které však zatím nejsme schopni pochopit, ocenit, přijmout. Akademičtí autoři si dávají ve svých projevech bedlivý pozor, aby tyto věci mezi sebou odlišili (aby se ve své profesi nadosmrti neznemožnili), u neakademických knih to však často splývá. Proto je u takových knih vhodné poněkud zbystřit.

Tak například při studiu autorových myšlenkových východisek jsem zjistil, že se hlásí k myšlenkám Margaret Wheatleyové, což podle mě to není indikátor dostatečně dobrého kritického myšlení, ale spíše jeho absence. Usuzuji na to sice jenom z jedné její knihy - Leadership and the New Science, avšak poměrně jednoznačně. V této knize Margaret Wheatleyová odvozuje lidské chování ze zákonů kvantové mechaniky (jak je chápe ona). Protože se skládáme z atomárních a subatomárních částic, chováme se, argumentuje, stejně. Např. o kvantových skocích na straně 44 své knihy správně píše: "Technicky vzato jsou tyto skoky náhlé a nespojité, při kterých elektron přeskakuje z jednoho orbitu na druhý, a to aniž by procházel nějakými mezistavy." A vzápětí tomu nasazuje logickou korunu: "Neznám jinou teorii, která by lépe vysvětlila pád Berlínské zdi." Je to podobně nesmyslná argumentace jako: "Naše těla se skládají z atomů. Atomy jsou neviditelné. Proto jsme neviditelní i my."

Margaret Wheatleyová to myslí dobře, a její doporučení ohledně leadershipu, také nejsou až tak úplně špatná. Jsou však podložená vysvětlující teorií, která si nezadá s teorií pralesních duchů u primitivních kmenů v Amazonii, s jejichž pomocí lze vysvětlit úplně všechno. Je vedlejší, že duchové Wheatleyové mají jiná jména - kvark, elektron, atom - pracuje s nimi úplně stejně. Proto lze knihu Wheatleyové směle označit za předvědeckou, tedy, v naší době vědy, za retardovanou. Obecněji vzato pak za knihu stojící mimo hlavní proud.

Asi proto je Margaret Wheatleyová v určitých kruzích velmi populární, a stojí si tam podobně, jako v některých jiných kulturách stáli kmenoví šamani, nebo alespoň věrozvěstové.

Kniha Evolutionary Leadership Petera Merryho má sedm na sebe logicky navazujících kapitol. Provádí nás od teoretických základů až po vrchol, na který je žádoucí se dostat, a podává metodické návody, jak se tam dostat.

V první kapitole nazvané "Jak to spolu všechno souvisí" Peter Merry uvádí jednu ze známých koncepcí evoluce života v termínech různých vývojových etap, kde každá další etapa zahrnuje předchozí a zároveň jí přesahuje, přičemž vysvětluje i dynamiku těchto změn. V podstatě se jedná o popis, jakým se utvářejí přirozené holarchie.

Asi to také znáte, takže mými slovy jenom krátce: holon je pojem systémové teorie vyjadřující jeho celistvost a částečnost. Každý holon je celý v tom smyslu, že zahrnuje vše "před ním", tedy vše, z čeho vznikl. Zároveň je však částečným, neboť je částí, přinejmenším potenciální, dalšího holonu. V tomto konceptu je sama realita utvářena holony skutečnými (..., atom, buňka, živočich, ...), nebo mentálními holony. Přestože nevíme, který holon je úplně tím nejvyšším nebo nejnižším, můžeme usuzovat na jejich relativní polohu: když zlikvidujeme (alespoň mentálně) holon nižší, automaticky zkolabují všechny holony vyšší, ale ne nižší. Takže například pokud zrušíme člověka, zrušíme tím sice holon myšlení, ale nezničíme holon biosféry. Podle tohoto konceptu lze i evoluci lidského druhu také považovat za progresivní holarchickou hierarchii bio-psycho-socio-kulturních holonů. Mám-li to vysvětlit na příkladu: malé dítě je celé v tom smyslu, že je obdařeno vlastnostmi a schopnostmi, aby se vypořádalo s výzvami prostředí, ve kterém se pohybuje. Zdaleka není dokonalé. Postupně se z něho stane třeba věhlasný akademik. Akademik se umí chovat jako malé dítě, a umí tak myslet i cítit (třeba když se totálně spráská), tedy psychologicky a behaviorálně jej zahrnuje. Zároveň však malé dítě přesahuje, neboť malé dítě se jako akademik chovat neumí, a neumí tak myslet, ani cítit (a to bez ohledu na to, jak moc se ožere).

Druhá kapitola "Kde jsme" se věnuje tomu, na jaké úrovni svého rozvoje (holarchické úrovni) se nacházíme. Každý z nás jako jednotlivec, a pak jako větší celky: skupiny, komunity, státy, společnost. Existuje několik desítek "úrovňových" koncepcí rozvoje jednotlivce nebo společnosti. V této knize autor uvádí údaji podloženou koncepci profesora psychologie Clare Gravese, kterou v ucelené formě publikovali Don Beck a Christopher Cowan, a která je známa pod názvem "Spirální dynamika", a kterou filozof Ken Wilber adoptoval (skoro bez adaptace) do své "Integrální teorie". Tuto koncepci vnímám jako jeden z velmi užitečných pohledů na vývoj hodnot jednotlivců, skupin jednotlivců a jejich kultury.

Proto jsem si jí dovolil zpracovat do přehledu pod názvem "Integrální mapa", která je k dispozici ke stažení na Vedeme.cz.

Peter Merry ve své knize do původní koncepce Clare Gravese, která se rodila v sedmdesátých letech dvacátého století, navíc přidává dvě další nové úrovně, které se (prý) již v naší kultuře a společnosti vynořují: korálovou (angl. coral) a čírkově modrou (angl. teal). Možná to tak je, možná, že ne. Autor tyto úrovně zdůvodňuje velmi logicky, důkazy, že tady již jsou, však neuvádí. Nevnímám tento nedostatek jako zásadní. Zásadní východisko je skutečnost, že dle opravdu zjištěných údajů se drtivá většina světové populace (98-99%) nachází v první vrstvě (= v jedné z šesti prvních úrovních) svého rozvoje (dle Spirální dynamiky). Tato první vrstva je charakterizována tím, že jednotlivé úrovně této vrstvy se mezi sebou víceméně perou o své místo na slunci, neboť, jak postřehl Clare Graves, to, že jiné úrovně mají jiné hodnoty vnímají jako své vlastní ohrožení. Například jako když se křesťané vs muslimové, nebo sociální demokracie vs konzervativní pravice, brání proti těm druhým. Přijetí hodnot druhých totiž pro ně znamená konec vlastní existence, ještě nechápou, že to tak nemusí být. Druhá vrstva, která se nachází holarchicky nad první, je diametrálně odlišnou - je charakteristická absencí strachu z těch druhých. Vnímají je spíše jako příležitost pro vlastní obohacení. Druhé lidi oceňují jako alespoň potenciálně přínosné a vstupují s nimi do vzájemně výhodných vztahů. Povšimněte si například, jak je naše kultura plná "respektu" vůči starším spoluobčanům, nebo alternativním myšlenkovým proudům: nezajímáš mě. Ocenění přínosnosti je jiné: "Jsi důležitý ne proto, že znáš či umíš totéž, co já, ale proto, že umíš a znáš něco jiného. Jsi jiný, než já, a to je skvělé. Pojď, dáme to dohromady, a zkusíme se rozvíjet společně." Někdo tady hovoří o (systémové) integraci odlišností, jiný o výhře-výhře, jiný o synergii, to je jedno. Ve druhé vrstvě osobnostního nebo kulturního rozvoje, na které se nachází 1-2% populace, je to zkrátka poprvé v historii lidstva zcela jiné, než tomu tak doposud bylo. Peter Merry píše: Imperativem druhé vrstvy je setkat se s lidmi tam, kde jsou [pozn. ve smyslu jejich jimi dosažené úrovně], pomáhat utvářet podmínky, ve kterých každý může být plně sebou samým způsobem, který obohacuje celek, a jemně facilitovat přechod do další úrovně, když jsou lidé k němu připraveni." Lidi, kteří tohle z úrovně druhé vrstvy dělají, nazývá Merry definitoricky "evolučními lídry". Jsou to ti samí lidé, které Beck a Cowan ve své knize Spiral Dynamics nazývají "spirálními kouzelníky", nebo které Ken Wilber nazývá "integrálními lídry".

 

Evoluční lídři jsou tedy podle Merryho definice jakýmisi věrozvěsty druhé úrovně.

S tímto vymezením nesouhlasím bez výhrad. První výhradu mám k tomu, že toto vymezení znamená ignorovat ohromné množství lídrů, kteří v průběhu lidské historie snili o přechodu z jedné etapy kulturního a sociálního rozvoje do další, lídři, kteří své myšlenky sdíleli s druhými, společně je utvářeli, a pak společně ruku v ruce tuto představovanou budoucnost utvářeli. Druhá moje výhrada je v tom, že bez dalšího upřesnění může snadno dojít k transformaci takto vymezeného leadershipu na něco docela jiného.

Může se to totiž velmi snadno změnit na něco podobného, jakým byl kult boha Ra, kterého Amenhotep IV., tatík Tutenchámona, prohlásil, ačkoliv tehdy bylo bohů mnoho, za boha jediného, a tak dal vzniku historicky prvnímu monoteistickému náboženství na světě. V tomto pojetí je Spirální dynamika podobna bohovi Ra, tvůrci života a pečujícímu duchu světa, a jeho samozvaný, sám sebou vybraný a vyvolený věrozvěst je evolučním lídrem.

Může se stát, že dojde ke vzniku exkluzivního elitářského klubu bůhvíkým pomazaných, osvícených a nekriticky uctívaných lídrů, kteří nás, běžné lidi, spasí. Tak jako se to již stalo tisíckrát. Pro příklady toho, jak tento předvoj funguje, nemusím chodit ani tak moc daleko. Tak například:

Tmy vláda je svržena,
zář rudá zalila,
povodeň dělnických mas,
jen dál rudí námořníci,
přiložte pušky k líci,
ať zahřmí revoluce hlas.

Hali hola, od lodi k lodi
od fabriky k fabrice jdem,
a s dělníky ruku v ruce
prapory revoluce
po celé zemi rozvinem.

Atd., atd., atd.

Pochod rudých námořníků

Zdaleka to nebyla jenom komunistická strana, předvoj dělnické třídy, která si vytkla za cíl, že nás, pokud se jim upíšeme, spasí, osvobodí a pozvedne na další úroveň, podobný cíl si vytyčily i mnohé církve, náboženská hnutí, kulty, psychologické směry, ideologie a doktríny. Stačí jenom vyměnit slova, a pasuje to na mnohé. Třeba na ekonomickou neoliberální doktrínu z osmdesátých let, která se také také snaží (přes osvobození trhů od regulace) osvobodit lidi. Pokud budeme sloužit Bohu Ra (nebo svobodnému trhu, nebo ekonomice), tvrdí všichni věrozvěstové, dojde potom i k blahu a rozvoji lidí. Lidé jsou, a to je zásadní, těmito vyvolenými elitami pojímáni jako subjekty působení, a nikoliv jako aktivní spolutvůrci budoucnosti, ke které touží patřit. Určitě jste si všimli, že jim dokonce někdy i překážíme, protože jim, hlavám pomazaným, do toho kecáme.

Mám pocit, že Peter Merry tyto jemnosti chápe. Asi to však pro něj není tak zásadně důležité, protože jenom píše, že evoluční lídři se do své práce pouštějí až "když jsou lidé k němu [pozn: k přechodu do další úrovně] připraveni". K tomu však byla připravena i dělnická třída. Hrrrrrr na ně!

V kapitole třetí Merry uvádí návod, jak se takovým evolučním lídrem stát, přesněji řečeno jak se dostat do druhé vrstvy. Velmi oceňuji, že explicitně uvádí, že je to způsob, který fungoval u něho, a že to tudíž neznamená, že nejsou i jiné způsoby. Podotýká zároveň, že při interakci s jinými lidmi na druhé úrovni zjistil, že při tomto přechodu existují určité společné elementy, a že tyto elementy víceméně rozpracoval Andrew Cohen ve své koncepci jménem Evoluční osvícení.

Tady se Merry dostává na rozcestí: evolučního lídra definoval v termínech spirální dynamiky, a zde víceméně postuluje, že je to ekvivalentní evolučnímu osvícení. Mnohé nasvědčuje tomu, že z tohoto místa nás provází evolučním leadershipem v termínech jiné koncepce, než je Spirální dynamika, a to v termínech evolučního osvícení. Nedám se tím zlákat, a při recenzi se budu i nadále držet původní definice. Možná, že se ekvivalence prokáže, a možná, že ne.

Podstatou tohoto osvícení je, snad jsem to pochopil dobře, je plné uvědomění provázanosti "toho všeho" bytí. V knize uvedené diagramy Evolučního osvícení jsou hezké, v mnohém mi připomínají mandaly. Jsou bohaté, takže například není problém se v nich ztratit (což jsem prokázal tím, že jsem v nich po pěti vteřinách opravdu ztratil). Asi proto uvádí Merry pět nejdůležitějších zásad, jak se dostat do druhé vrstvy. Nebudu je zde popisovat, snad bude stačit když řeknu, že z nich silně dýchají východní duchovní praktiky. Což není špatné, protože se docela dost (pro něco) osvědčily. Otázkou, kterou vznáším, je otázka, kam vedou. Nebo přesněji: jak autor ví, že vedou do druhé vrstvy? A jak ví, že on sám ve druhé vrstvě je? Obávám se, že nic z toho autor ve své knize neprokazuje a tudíž ani nemůže zaručit. Navíc se obávám, že koncepci druhé vrstvy Spirální dynamiky vlastně ani dost dobře nepochopil.

Petr Merry tvrdí, že druhé vrstva je podmíněna překročením svého ega tak, že si uvědomíme provázanost celého univerza, naladíme se na jeho ducha, takže skrze nás bude promlouvat.

V termínech Spirální dynamiky to zní méně vzletně a více konkrétněji. První úroveň druhé vrstvy Spirální dynamiky (sedmá úroveň v celkovém pořadí) se nazývá úrovní Integrální, či Systémovou. V této úrovni nastává integrace všech předchozích šesti úrovní (zatím se mezi sebou peroucích) dohromady do jednoho synergického celku. Beck a Cowan výslovně hovoří o vnitřní integraci "integrated self". Díky této vnitřní integrací vzniká zcela nový systém (jedinec, skupina jednotlivců, organizace, společnost), který projevuje zcela jiné charakteristiky a chování, než všechny do něj integrované systémy. Samozřejmě, že při této vnitřní integraci vzniká jakýsi dluh vnější integrace, integrace vnitřně integrovaného subjektu s jeho okolí, ale ten se řeší až na dalších úrovních. Na sedmé úrovni Systémové úrovni se podle Spirální dynamiky řeší, opakuji, jenom integrací vnitřní, a na Merryho integraci sebe s universem je ještě dost času.

Navíc chci sdělit evidentní fakt, že ne každý, kdo myslí, cítí a jedná "we are one", se nachází ve druhé vrstvě. Například objímat psy (nebo kočky), a při tom vzdychat "jsme jedné krve, ty i já", lze ze dvou diametrálně odlišných přístupů: předkonvenčně a postkonvenčně (což je hodně hrubé odlišení, Spirální dynamika má jemnější, ale hrubé odlišení pro vysvětlení daného jevu docela stačí). Malé děti, nevyzrálí či retardovaní jedinci, nejsou schopni dost dobře odlišit mezi oním živým tvorem vedle a sebou samým. Hovoří na něj a myslí si, že oni (psi) myslí jako oni (člověk). Jsou plně (předkonvenčně) přesvědčeni "we are one". Rituály, které antropologové identifikovali u soudobých primitivních kmenů (druhá úroveň Spirální dynamiky, magická a animistická), je přesně o tom: ty rozdíly jim ještě nedošly. Naše současné konvenční vědecké schéma (nyní převažující pátá úroveň Spirální dynamiky) už ví, v čem přesně a jak přesně se lišíme od ostatních savců, a to až do úrovně molekul v genetickém řetězci, a je běžné, že na tyto "nižší" tvory, kteří prokazatelně nemají inteligenci nutnou ke zvládnutí základů ekonomie, psychologie, nebo k založení si účtu na Facebooku, pohlížíme s despektem. Jsou však lidé, kteří se studiu těchto odlišností věnovali tak hluboce a široce, že se dostali až za hranice těchto současných konvencí, protože pochopili, že nejen, že nás úzce propojuje naše společná minulost (máme společného předka), současnost (žijeme spolu), ale nejspíše i budoucnost, a tudíž že z hlediska esence života ve vesmíru napříč časem jsou tyto odlišnosti vlastně nepodstatné. I oni říkají "we are one". Říkají to však na základě vědomostí, ne nevědomostí. A to je zásadní rozdíl, který je obsažen v koncepci Spirální dynamiky, holarchii vývoje jedince i společnosti. Myslím, že je docela zřejmé, že ne každý, který tvrdí "we are one", se nachází ve druhé vrstvě; docela dobře může být v kterékoliv kolektivní úrovni - ve druhé, nebo čtvrté, nebo šesté úrovni - první vrstvy. Což, mimochodem není vůbec špatné: zavyjte si a zazpívejte si s Asterixem, Obelixem a vůbec celým indiánským kmenem na druhé animistické úrovni!

Nahrávání videa... Máte v prohlížeči zapnutý javascript?

Hluboké přesvědčení, myšlení a cítění v termínech "we are one" není ve Spirální dynamice ani cílem sedmé úrovně, ani její podmínkou, a konečně to není ani metodou, jak se tam dostat. Jsem přesvědčen, že tím, že Merry nasedl na rozcestí na jiný vlak, dostal se někam úplně jinam. Kdyby Merry druhé vrstvě rozuměl, asi by si toho všiml.

Předpokladem pro dosažení druhé úrovně je dost dobré zvládnutí všech předchozích úrovní. Nelze totiž integrovat to, co neznáme a neumíme.

Snad je teď také jasnější, z jaké pozice hodnotím Margaret Wheatleyovou. Nic osobního proti ní nemám. Zrovna tak nic nemám proti Pepíčkovi odvedle, je to slušný dvanáctiletý hoch. O vědu se sice dychtivě zajímá, ale její metody ještě nepochopil, nezvládl a neumí je aplikovat v běžné životní praxi. Do druhé vrstvy Spirální dynamiky zatím, podobně jako Wheatleyová, rozhodně nepatří.

Pak, když jsme prošli všemi úrovněmi první vrstvy, stačí nasadit nějakou metodu, a integrovat ty předchozí úrovně dohromady. Integrujeme je ne do vzájemně si nepřekážejícího celku, ale do vzájemně se podporujícího a obohacujícího se celku jasně odlišených a dostatečně rozvinutých částí.

Zmínil jsem se o metodě. Považuji za poměrně důležité vědět s jakou metodou dosáhnout požadovaného výsledku, kterým je v našem případě vnitřní integrace před tím odlišených částí. Není vůbec jedno, jakou metodou se snažíme dosáhnout specifikovaného cíle. Známe to každý z domácnosti: na něco se hodí kladivo, na něco vysavač, a na něco jiného zase utěrka. Používat v domácnosti jeden nástroj na všechno je docela dobrým indikátorem duševní choroby.

Lidé nejsou při interakci se svým prostředím (až na výjimky) idioty. To bychom tady nebyli. S vývojem lidské společnosti lidé objevovali různé metody, jak se vypořádat sami se sebou, s druhými lidmi a vůbec se svým prostředím. Někdy jim dokonce absence vhodných metod znemožňovala dosáhnout něčeho, i když to něco dosáhnout chtěli. Například lidé od pradávna snili o tom, že by létali jako ptáci. Dokud však neměli příslušné metody (mentální modely, například aerodynamiku, nástroje a techniky k ovládání oněch modelů), tak se jim jejich sny, navzdory žhavé touze, nevyplnily. Sedmá Systémová vrstva se podle Spirální dynamiky objevila v lidské společnosti až někdy v padesátých letech minulého století. Stalo se to díky metodě, která se právě v té době objevila. A jak název sedmé úrovně nasvědčuje (viz Spirální dynamika Becka a Cowana, byla to metoda systémová.

Dostat se do druhé vrstvy znamená použít systémovou metodu. Ne tedy metody, které tady byli dříve, a které se sice osvědčili, ale osvědčily se pro něco jiného. Zuby, drápy a instinkty byly skvělé pro první úroveň. Žádná míra zubů, drápů a instinktů však systémovou integraci neudělá. Neudělá jí ani sebevětší kyj, ani sebevětší míra spirituality, ani sebevětší míra racionálního (analytického a logického) myšlení, a dokonce ani sebevětší míra objímání se okolo ramen a vpíjení se s nekonečnou láskou do očí druhých. Všechny úrovně první vrstvy používaly metody nesystémové, přičemž těmito metodami nemohly, a to ani kdyby chtěly, vytvořit integrovaný systém různých elementů.

S pomoci integrace všech předchozích metod (systémovou metodou) dochází zároveň k jejich proměně. I na sedmé úrovni se používají, pokud je to kontextuálně vhodné, zuby, drápy, meditace, luky a šípy, analytické myšlení, objímání se v kruhu, ale už to nejsou úplně ty samé metody, jaké to byly před jejich integrací, a to i když je to někdy těžké rozpoznat. Například je těžké rozpoznat, zda nám úder do nosu způsobil člověk z první úrovně (vedený instinktivní snahou přežít), nebo člověk z úrovně třetí s cílem vás v evolučním zápasu eliminovat, nebo "osvícenec" ze sedmé úrovně, který si jen tak pro sebe sama a oslavu života osvěžuje své dovednosti; bolí to stejně.

Systémová teorie a její metoda zahrnuje a zároveň přesahuje metody předchozí (zase ta holarchie). V určité době se dokonce hovořilo o tom, že systémová teorie, je teorií všeho. Dnes už víme, že je sice celou, ale zároveň jenom částečnou. V dnešní době se na ní nabalují i další.

Následující dvě kapitoly Merryho knihy Evolutionary leadership se po řadě zabývají naším fyzickým tělem (výživa a fyzické aktivity) a prožitkem sdíleného evolučního leadershipu. Ta první je téměř z kteréhokoliv pohledu prostě příšerná, ta druhá, která popisuje jak přitom "sedíme v kruhu", "otevíráme svá srdce", posilujeme druhé tím, že "pociťují naši lásku a porozumění", přičemž "svoji energii nebereme od nich, ale od vyššího zdroje", takže ve výsledku "skrze nás promlouvá univerzum", je z pohledu druhé vrstvy spirální dynamiky příliš jednobarevná - maximálně zelená (poslední úroveň první vrstvy). Připouští totiž jenom jeden způsob (sezení v kruhu, vpíjení se do očí, a vzývání nekonečné lásky), zatímco ve druhé úrovni jsou ve vzájemně výhodném propojení aplikovány všechny předchozí způsoby, což dává vzniku zcela nových charakteristik a chování systému. Vřele doporučuji neztrácet s těmito kapitolami vůbec čas a opatřit si příslušné znalosti někde jinde. Zároveň tyto kapitoly vnímám jako indikaci toho, že autorovo sebehodnocení jako toho, který je ve druhé vrstvě, je jeho iluzí. Tím i poněkud ztrácí význam i jeho četná doporučení "jak jsem se tam dostal". Podle mě by následování Merryho mohlo pro mnohé lidi znamenat jít dozadu. Například v doporučení ohledně fyzického těla, výživy a fyzických aktivit, tak tam je Merry opravdu hodně za současnými běžnými standardy.

Šestá kapitole Vedení evoluce v našich systémech a strukturách tvoří svým rozsahem a náplní jádro knihy: na 80 stranách (ostatní kapitoly jsou v průměru tak 20 stran dlouhé) popisuje vedení změn - jak v organizačním kontextu přejít z jedné úrovně do druhé. Petr Merry zde představuje šest podmínek změny (které převzal ze Spirální dynamiky) a celou řadu modelů (zjednodušujících reprezentací reality), a nástrojů a technik, které jsou určeny k manipulaci s těmito modely.

V oblasti managementu je vedení změn považováno za jednu z klíčových disciplín, takže na toto téma bylo napsáno velké množství knih a je k dispozici celá řada kurzů, které se tomuto věnují. Konstatuji, že Peter Merry na těchto předchůdcích až na dvě výjimky nestaví. Výjimkou je Dee Hock (zakladatel VISA International, propagátor tzv. chaordic organizačního modelu, tedy organizace fungující na rozhraní mezi chaosem a stabilitou) a Juanita Brownová s Davidem Isaacsem (World Café technika k vytvoření kolektivní inteligence). V ostatních případech tedy mohu o původu modelů, nástrojů a technik jenom spekulovat, protože v knize není uvedeno, odkud se vzaly. Jsou nejspíše původním autorovým dílem.

Chaordickému přístupu jsem porozuměl a World Café také (asi i proto, že je znám, třebaže i v jiné terminologii, odjinud), tomu ostatnímu ne. Což je zajímavé, protože jsem se změnami v manažerském kontextu celá desetiletí úspěšně živil, a dokonce o nich smysluplně, jak se domnívám, přednáším manažerům. Jako jedinou příčinu nedorozumění jsem identifikoval skutečnost, že naše vnímání reality organizací a jejich změn je docela jiné. Zatímco Peter Merry hojně využívá pradávné tradiční koncepce "moudrosti", mystiky, metafyziky, jako je transcendence, imanence, vědomí, hluboký spánek vedoucí k požadovanému "kvantovému skoku" finální transformační změny, pak já myslím a pracuji spíše v termínech systémové teorie, tedy ve světě organizačních, kulturních a psychologických struktur, funkcí a procesů a jejich neustálých iterativních změn. Jsou to koncepce velmi odlišné a jsou zaměřeny na něco jiného. Ta první, která se (podle Spirální dynamiky) objevila před padesáti tisíci lety, se v organizačním kontextu zaměřuje na vytvoření společného ducha, ta druhá, teprve padesát až šedesát let stará, na integraci všemožných systémových elementů, a to včetně onoho ducha (ducha není třeba ani tak moc vytvořit, on už tam je, při integrací se však promění na něco trochu jiného).

Poslední sedmá kapitola představuje rekapitulaci předchozích a výzvu, abychom se do toho evolučního leadershipu, v zájmu celku a každé jeho části, pustili.

Shrnutí

Kniha se zabývá vybranými tématy z koncepce Spirální dynamiky: a) proč a jak dostat sebe do tzv. druhé vrstvy a b) jak pomáhat druhým lidem či jejich skupinám s přechodem do dalších úrovní jejich rozvoje. Pro tento účel přináší celou řadu ideí, modelů, nástrojů a technik. Má lehce přes 220 stránek, obsahuje celou řadu doprovodných ilustrací, grafů a tabulek.

Uváděné modely, nástroje a techniky jsou povětšinou metodami spirituálního osvícení, než metodami jinými (např. racionálně analytické, nebo systémové). Je fakt, že se autor tu a tam snaží přesvědčit čtenáře o svém systémovém myšlení a vědeckosti odkazováním na zvučná jména a jejich ideje, jako je například brilantní technokrat Ray Kurzweil, nebo neméně brilantní systémový teoretický filozof Erwin László; upřímně řečeno oba dva jsou ve svých hypotézách tak brilantní a jdou tak daleko, že nejsem schopen posoudit, zda náhodou nejsou až šílení. Tak například Ray Kurzweil uvažuje že pomocí technologií vytvoří společné lidské vědomí, a Erwin Lászlo spekuluje, že už toto společné vědomí - a to nejenom lidské, ale vědomí všezahrnující a všeobjímající - už vlastně existuje od vzniku kosmu a je průběžně zapisováno do vakua. Co se týče mé osoby, tak autor mě o své vědeckosti a systémové zběhlosti rozhodně nepřesvědčil. A ani mě nepřesvědčil o tom, že je kvalifikován hovořit z pozice druhé úrovně.

Něčemu jsem v knize porozuměl, něčemu ne. To, čemu jsem porozuměl, jsem už před lety četl jinde, autor to však ve své knize nerozpracoval, ale spíše redukoval, a to tak, aby to vyhovovalo jeho pojetí leadershipu. Originální text Spirální dynamiky od Becka a Cowana, nebo knihy Kena Wilbera týkající se "Integrální teorie" považuji v tomto ohledu za mnohem a mnohem lepší. Kniha podle mě rozhodně nesplnila dva ze svých cílů: nepodala obecnější návod jak se dostat do druhé vrstvy, a dostatečně nevysvětlila, jak pomáhat druhým s jejich rozvojem. Na rozdíl od autora jsem přesvědčen, že spiritualita sama o sobě na to nestačí.

Je možné, že tato kniha může být někomu v něčem nějak užitečnou. Teď zrovna mi nenapadá komu, v čem a jak. Pokud se můj názor někdy změní, dám Vám vědět.

Hodnota obsahu 0
Srozumitelnost textu 4
Odborná náročnost 0

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se