Naturally Selected - Mark van Vught a Anjana Ahuja - 2011

Vedení a následnictví lze pojímat jako (sociální) strategii, která se v průběhu evoluce u některých druhů vyvinula za účelem řešení sociálních a environmentálních výzev. Mnohé z toho, jak se dnes rozhodujeme a co pak děláme, jsme zdědili po svých předcích. Je užitečné vědět co vlastně, a je užitečné i vědět, že dělat (instinktivně) v moderním prostředí totéž může být značně kontraproduktivní.

Kniha Naturally Selected, s podtitulem The Evolutionary Science of Leadership, od holandského evolučního psychologa profesora van Vugta a britsko-indické novinářky Ahuji (s titulem PhD z fyziky) je právě o tom. Jsem názoru, že nabízený konceptuální model je velice diskutabilní.

Recenzovaná kniha má sedm kapitol:

  1. Podstata leadershipu
  2. Je to vše jenom hra
  3. Hledání statutu v savaně: demokratický op
  4. Zrod korupce
  5. Hypotéza nevhodného propojení
  6. Ze savany do zasedačky správní rady: lekce v přirozeném leadershipu

V první kapitole autoři definují leadership jako "proces sociálního vlivu dosáhnout společného cíle", přičemž termín "společný cíl" hodně oslabují, takže, jak píší, se může stát, že "cíl", který mají na následovníci, a kvůli němuž si vyhrnují rukávy, vůbec nemusí být tím samým, jaký má na mysli lídr. Tato definice leadershipu zahrnuje celou řadu jevů, jako je například použití fyzické síly, ovládání lidí pomocí nedostatkových zdrojů (informace, majetek, expertíza), zděděná vláda, volené a jmenované funkce, spontánní dětské skupinové hry, vůdcovství revolucí, gangů a teroristických band, atd., atd. Všechno uvedené označují autoři za leadership a snaží se tento jev vysvětlit z evolučního hlediska. Jak to dělají?

Tvrdí, že leadership je naší univerzální charakteristikou, a že je pro nás evolučně výhodný: "Jelikož jsou lidé evolučně adaptování žít ve skupinách, a jelikož skupiny s lídrem fungují daleko lépe, než skupiny bez lídrů, vyplývá z toho, že vedení a následnictví se stalo předpokladem pro reprodukční úspěch. Jednoduše řečeno, skupiny bez efektivního leadershipu vymírají."

Jak se leadership přenáší? Autoři tvrdí, že mechanismem, kterým se leadership dědí, je genetická informace, která se přes určité vzniklé neurální struktury promítá do naši psychologie. Autoři tedy kladou leadership na úroveň instinktů, vrozených komplexních vzorců chování, které existují u většiny příslušníků daného druhu (instinkt je odlišný od reflexu, jednoduché vrozené reakce na specifický stimul, jako je například reakce zúžení zorniček při dopadu silného světla, nebo třeba sací reflex). "Každý z nás má instinkt," říkají autoři, "vést, nebo následovat."

Pojem leadershipu jako kulturně univerzálního jevu (viz např. Donald Brown Human Universals, 1991), je všeobecně přijímaným faktem. Novinkou, kterou do něho autoři přinášejí, a kterou nejspíše přenesli ze sociobiologie, je názor, že leadership je, a to včetně svého specifického obsahu, vrozený - zapsaný do našich genů.

Uvedené tvrzení autorů je bezesporu a) hodně kontroverzní, b) neprokázané. Bod b) přiznávají i autoři; tvrdí, že je to jejich hypotéza. Kontroverznost spatřuji zejména v tom, že je prokázáno, že ne každé chování, které existuje , třeba i u většiny příslušníků svého druhu, se dědí genetickým mechanismem. Čím je totiž neurální systém daného druhu komplexnější, tím větší roli má sociální učení a menší roli instinkt. U lidí, kteří se vyznačují kvalitativně odlišnou kulturou od jiných druhů, je podíl sociálního přenosu informace obzvláště značný. Autoři však tento pro lidi význačný mechanismus vůbec neuvažují. A tuto kontroverznost nezachrání ani jimi uváděné charakterové rysy jako je např. inteligence a extroverze, které jsou podle nich spjaty s lídry, a které jsou (podle provedených studií) poměrně značně dědičné. Vtip je v tom, že s lídry nejspíš nejsou v pořádné korelaci vůbec žádné charakterové rysy, a je jedno, zda dědičné, nebo ne.

Richard Man v roce 1959 analyzoval studie charakterových rysů, které pocházely z let 1900 až 1957. Nalezl více, než 500 různých rysů. Ze všech těchto 500 charakterových rysů se nejlepším predikátorem lídra ukázala být jeho inteligence: predikovala 5% variance v leadershipu. Pouhých 5% a to si říká nejlepší!

Na toto téma existují i jiné studie.

Mnohé tedy nasvědčuje tomu, že univerzální charakterové rysy lídra vůbec neexistují. To neznamená, že nejsou důležité. Důležité jsou, ale jejich důležitost záleží na kontextu. Například pro lídra humanitární skupiny působící v přírodní katastrofou postižené oblasti jsou důležité jiné charakterové rysy, než pro vůdce pouliční bandy.

Ve zbytku první kapitoly se autoři věnuji několika jiným teoriím leadershipu (Great Man teorie, teorie charakterových rysů, psychoanalytická teorie, charismatický leadership, behaviorální teorie, situační leadership, kontingenční teorie, transakční a transformační leadership, distribuovaný leadership a teorie lídra jako služebník) a snaží se čtenáře přesvědčit, že všechny tyto teorie je možné zastřešit jejich teorií evolučního leadershipu. Všechny "briliantní vizionáře, surovce, autokraty a demokraty", lze vysvětlit jedinou teorií, jediným všeobjímajícím modelem. Evoluční teorií leadershipu.

Je evidentní, že autoři nazývají lídry i ty osoby, které jiní lidé nazývají, podle mě poněkud přiléhavějším jménem, parchanty. Vysvětlují tedy v knize jev leadershipu, nebo (podstatu) člověka? Asi oboje. Nelze to dost dobře oddělit.

Ve druhé kapitole nazvané "Je to vše jenom hra" autoři vysvětlují, jak funguje biologická evoluce, a některé koncepty z teorie her. Leadership totiž (tak jak jej pojímají autoři), není jenom doménou lidského druhu, ale "vynořuje se všude tam, kde je potřeba sociální koordinace." Takže tento jev máme u některých druhů ryb, mravenců, včel, slonů, šimpanzů a u dalších druhů, a všem, píší autoři, přináší nějakou evoluční výhodu. Proto jej máme. Za zmínku také stojí postřeh autorů, že lídrům (včetně parchantů) přináší 3S: salary, status, sex, tj. větší výplatu, vyšší status (větší moc), více příležitosti k sexu.

Protože je podle autorů vůdcovství dědičné, geny vůdců se úspěšně šíří dál a dál. Nešíří se dál jenom vůdcovské geny, ale i geny následnické, píší ve třetí kapitole autoři. Píší, že lidé s těmito geny mají vrozenou tendenci (instinkt) následovat. Já mám tady tendenci (a možná, že vrozenou) zařvat: "A nemůže to být náhodou tím, že jsme se v procesu svého rozvoje naučili, že následovat někoho je někdy výhodné?" Nějakou kapacitu koordinovat své vlastní chování s jiným jednotlivcem jako sociální druh zřejmě v genech máme. Mateřské instinkty například. I malé děti mají schopnost koordinovat své chování s druhými. Ale následování ve smyslu "odložení vlastních cílů a přijmutí cílů lídra", o tom je vhodné bez důkazů, které autoři nenabízejí (příběhy, že k tomu došlo nejsou důkazem o tom, že je to způsobeno výhradně geny), pochybovat. Někdy si myslíme, že je výhodné následovat, pak následujeme, a pokud si to nemyslíme, pak nenásledujeme. U lidí následnické geny (pokud vůbec existují) nepřebíjejí, jako u nižších živočišných forem přebít mohou, očividnou pitomost (i když i to se stává). V tomhle rozhodně nejsme obětí. Máme, a to beze sporu, velkou vrozenou kapacitu se učit. A to nejen sami, ale i od příslušníků svého druhu. A tuhle kapacitu autoři zcela opomíjejí a v podstatě výhradně uvažují jenom genetický determinismus.

Pojďme ke kapitole 4. V ní autoři detailně vysvětlují jak se na africké savaně zrodil člověk a určitý druh leadershipu, který se, podle autorů, v našich genech dochoval dodnes. Svoje úsudky zakládají na pozorování provedených antropology a misionáři u současných primitivních kmenů.

Tato pozorování říkají, že tyto kmeny mají plochou strukturu: jsou sociálně málo stratifikované, a jsou v podstatě rovnostářské. Leadership v nich je distribuovaný a kontextuální: v daném kontextu vede ten, kdo má na vedení v daném kontextu prokazatelně vyšší kvalifikaci. Nejlepší lovec, léčitel - bylinkář, válečník, ... Pokud si někdo z nich dovolí převzít autoritu za oblast svojí expertízy, je to považováno za vážné porušení sociální etikety. Autoři říkají, že akademici věří, že právě tak žili naši předci rodu Homo na savanách Afriky ve starší době kamenné, paleolitu, nejdelším úseku lidských dějin pokrývající období před 2,5 milióny let až do neolitické revoluce, která nastala zhruba před 13 tisíci lety.

Je jisté, že jakýkoliv způsob života v nějakém selektivním prostředí po dostatečně dlouhou dobu v nás zanechává své genetické otisky. Opakuji zde, že autoři knihy Naturally Selected, se domnívají, že způsobují dědičné komplexní psychické otisky (neurální struktury), které jsou určující pro náš současný leadership. Nezdědili jsme jenom geny příslušníků rodu Homo, ale i jejich předchůdců. K tomu autoři píší:

Můžeme se pokusit ... tím, že se podíváme na primáty, kteří jsou nám genetičtí nejbližší. S gorilou máme společného předka - naše linie se oddělily před nějakými osmi milióny lety – a gorila lídr je despotem. Ve skutečnosti většina primátů má jasnou dominantní hierarchii, ve které je alfa samec diktátorem a politické nerovnost je normou...

Jelikož (upřímně doufáme) se lidé nechovají jako gorily, je zapotřebí přeskočit několik větví našeho rodinného stromu a podívat se na blízké příbuzné. Šimpanzi, kteří s námi sdílí nejbližšího předchůdce, se také nacházejí na despotickém konci politického spektra. Šimpanzi však mají charakteristiky, kterou gorily postrádají, a která mohla být kruciální v evoluci rovnostářského chování: schopnost vytvářet koalice. Lidé tohle také dělají efektivně. Tato schopnost budování koalic se mohla u obou druhů vyvinout odděleně, ale vypadá pravděpodobněji, že tato kapacita již byla v rudimentární podobě přítomna u společného předka lidí a šimpanzů, který žil někdy před čtyřmi až sedmi milióny let.

Vzhledem k tomu, že jde o knihu určenou pro širší veřejnost, postrádám v ní na tomto místě rozvedení toho, co vlastně autoři říkají. Mohlo by se totiž zdát, že jsme se vyvinuli za šimpanzů a tudíž máme jejich geny. Což je totální nepravda. Poněkud to tedy upřesním.

Nevyvinuli jsme se ze šimpanzů, zrovna tak, jako já a vy jsme se nevyvinuli z našich příbuzných, třeba bratranců nebo sestřenic. Máme s nimi společného předka. Se šimpanzi (Pan troglodytes) máme, vy i já, společného předka, který žil někdy před šesti milióny lety, a jak to zatím vypadá, žil jenom v Africe. Je to úplně ten samý předek, který máme s druhem bonobo (Pan paniscus). Druh bonobo totiž má se šimpanzi také společného předka, který žil někdy před dvěma milióny lety.

Nejbližší příbuzní

Jsme tedy úplně stejně vzdálení od obou našich příbuzných, od šimpanzů a bonobů. Nemáme však jejich geny v tom smyslu, jako oni nemají naše. My všichni jsme zdědili nějaké geny od našeho společného předka.

To, že jsme geneticky stejně spříznění s bonoby jako se šimpanzy neznamená, že se jim stejně podobáme. Záleží na tom, jak moc jsme se od těch dob oddělení my všichni, lidé, bonobové a šimpanzi, relativně změnili.

Současní bonobové mají úplně jiné sociální uspořádání (rovnostářské, matriarchální a s výraznou společenskou úlohou sexu), než současní šimpanzi. Primatologové říkají, že zatímco šimpanzi řeší sexuální spory silou, bonobové řeší mocenské rozpory sexem.

Jak ten společný předek vypadal není (podle knihy Richard Dawkins Ancestor Tale z roku 2004) známo. Žil v lese a les není k dlouhodobému zachování kosterních pozůstatků (o měkkých tkáních už vůbec nemluvě) příznivým prostředím. Usuzuje se, že svým vhledem připomínal více šimpanze, než člověka, a to jenom na základě předpokladu, že člověk je mezi primáty jakýmis unikátem, protože ostatní primáti jsou si docela podobní. Podobně se usuzuje, že onen společný předek byl pravděpodobně všežravcem, s výraznou preferencí ovoce, tedy v zásadě stejnou preferencí, jakou mají současní bonobové a šimpanzi. I my, nechlupatí bipedální odpadlíci s mobilem v ruce, na tom můžeme docela slušně žít: spousta ovoce a tu a tam nějaké ty živočišné proteiny.

V uvažování o tom, jak ten společný předek mohl vypadal a jak asi žil by nám mohl pomoci další prapředek, který žil před sedmi milóny let, prapředek, který my, bonobové, šimpanzi a lidé sdílíme s gorilou. Je s podivem, jak lehce tohoto prapředka autoři knihy přeskakují, neboť i jeho geny prokazatelně máme. Na tohoto prapředka lze usuzovat ze společných rysů, které všechny čtyři odlišné druhy (gorila, šimpanz, bonobo, člověk) sdílí. O našem druhu víme dost. O těch dvou nejbližších jsem psal. A co se týče současné gorily, tak ta je striktním veganem, společenské uspořádání je despotické a harémové. Tak, a teď babo raď! Já si tedy vůbec netroufám.

O tom, jak vypadalo společenské uspořádání u společného předka (člověka a šimpanze a bonobo) nevíme nic. Autoři sice píší, že "vypadá pravděpodobněji, že žil v hierarchické společnosti s rudimentární kapacitou vytvářet koalice", ale jistě nemají na mysli pravděpodobnost v matematickém slova smyslu, jako spíše to, že se to více podobá pravdě, kterou by rádi měli.

Jako nevíme nic o sociální struktuře a psychologii společného předka člověka, šimpanze a bonobo, nevíme ani nic o tom, jaký leadership praktikovali naši lidští předci rodu Homo, kteří žili v dobách paleolitu na afrických savanách. Rod Homo kromě dalších druhů zahrnuje například druhy Homo habilis, Homo rudolfensis, Homo ergaster, Homo erectus, Homo antecessor, Homo heidelbergensis, Homo neanderthalensis, Homo rhodesiensis, a nás Homo sapiens, kteří jsme se objevili teprve cca před 200 000 lety. Všechny tyto druhy měly něco společného: větší mozek, menší zuby, všežravost, vyšší používání nástrojů a nejspíše i vyspělejší komunikační "jazyk" a kulturu než ostatní Hominidi. O každém druhu z rodu Homo něco víme a něco ne.

Například o Homo habilis (před 2,3-1,4 milióny lety), okolo 130 cm vysokém (mrňavém) tvorečkovi, se usuzuje, že byl buď zručným lovcem, nebo mrchožroutem - pojídačem zbytků, které mu zanechaly velké šelmy. Jsou to diametrálně odlišné evoluční strategie, které si vyžadují jiný způsob sociální koordinace. Nebo takový Homo erectus (před 1,9 - 0,1 milióny lety), zatím nejdéle se vyskytující rodu Homo, docela vysoký (145 - 185 cm) "chlapák", o jeho kostře se toho ví dost. Avšak spekuluje se (neví se), jaký moc se lišili muži a ženy (indikátor reprodukční strategie a skupinové dynamiky), zda již pravidelně jedl maso a byl dobrým lovcem, zda používal oheň a řeč, nebo ne.

Autoři tyto pro leadership dost důležité nejistoty velkoryse přeskakují, a předkládají čtenářům poměrně jednolitý a poměrně přesný obrázek o tom, jak to tehdy vypadalo. Ani to, že současné primitivní kmeny jsou takové či makové, a že praktikují takový či makový leadership, není dost dobrým důkazem pro to, že tomu tak bylo před dvěma milióny lety.

Posuňme se do další kapitoly, která začíná neolitickou, nebo též zemědělskou revolucí. Zhruba před třinácti (až deseti tisíci lety) se dřívější nomádští lovci a sběrači začali usazeně zabývat chovatelstvím a pěstitelstvím. V historii lidstva se tak objevily přebytky a při jejich rozdělování i větší příležitost nepostupovat rovnostářsky. Vznikla sociální nerovnost. Což se, podle autorů, projevilo i v leadershipu: "Myslíme si, že Neolitická revoluce měla podstatný důsledky na vůdcovství a následnictví," píší autoři. Netvrdí, že je to v "odpovídající genetické změně naší vrozené leadership psychologii", ale s jistotou vědí, že "farmaření určitě vyprodukovalo kulturní posun, který dal vládcům příležitost akumulovat více moci." Nebudu tady popisovat detaily, k jakým změnám došlo, takže jenom heslovitě: dramatický nárůst populace, úplatky, násilí, despotismus, dědičnost moci často podpořená ideologií a zákony, placení ochránci majetku, zákonů, armády, první války. Zkrátka a dobře rozvoj civilizace, jak jí známe z historie.

To, že se od dob neolitické revoluce nezměnily ani tak moc geny, jako kultura, sociální uspořádání společnosti, technologie, je zjevným faktem: na genovou změnu bylo málo času a změny toho, kde a jak žijeme jsou patrné z archeologických vykopávek i z historických výzkumů. Jádrem předposlední kapitoly je fakt, že naše genetická výbava zcela neodpovídá tomu, v jakém prostředí a jak dnes žijeme. Nazývám to faktem, protože každá výrazná novinka v prostředí odhaluje, že genetická výbava druhu v něm žijícím, není až tak vhodnou, jakou dosud byla. Autoři se tento obecný fakt pokusili aplikovat do oblasti leadershipu.

Při tvorbě své "Hypotézy nevhodného propojení" postupovali zhruba takto:

  • Vybrali studie, které prokazují, že naše rozhodnutí v oblasti leadershipu, jako je například volba lidí do vedoucích funkcí, jsou často iracionální v tom slova smyslu, že evidentně poškozují naše zájmy. Selhávají nejenom následovníci, selhávají i lidé ve vedoucích funkcích. Autoři říkají, že manažeři při svém vedení selhávají skoro ze tří čtvrtin.
  • Autoři berou tyto případy selhání a porovnávají je s rozhodováním a chováním, které bylo podle nich evolučně výhodné v pradávných kmenech žijících po dva milióny let na afrických savanách.
  • Dnešní selhání pak vysvětlují zejména tím, že se rozhodujeme a chováme stále stejně (podle našich genů), i když prostředí a jeho výzvy jsou jiné. Selháváme však i tehdy, když k oné vrozenosti při svém rozhodování a chování nepřihlížíme.

Celá argumentace je založena na třech předpokladech. Za prvé na předpokladu, že víme jak před dávnými časy evolučně výhodný leadership vypadal, za druhé na předpokladu, že obsah onoho evolučně výhodného leadershipu se přirozenou selekcí projevil ve změně našich genů, a za třetí že alespoň určité změny genů vedly k vytvoření sady našich instinktů. Tyto předpoklady jsou, jak jsem naznačil v průběhu recenze výše, zatím hodně diskutabilní - jsou otázkou víry, ne faktů.

Svoji argumentaci o nevhodném propojení podkládají autoři jednodušší analogií: to, že se většina současných lidí bojí pavouků, přestože představují zanedbatelnou hrozbu, pramení z toho, že se lidé v paleolitu báli pavouků oprávněně: ten, kdo se bál, se jim vyhýbal, přežil a tak mohla jeho genetická linie, včetně strachu z pavouků, pokračovat. Autoři se na strach z pavouků odvolávají na pěti různých místech své knihy, ale ani jednou neuvádějí, jak to vědí. Jak vědí, že lidé žijící před dvěma milióny let měli strach z pavouků, a že tento strach je nám dnes vrozeným?

Na internetu se mi podařilo nalézt, že vrozený strach z pavouků mohou získat crčkové, a to po negativní zkušenosti jejich těhotné matky. Vědci zatím s jistotou nevědí, jakým způsobem se tento strach předává na cvrččího potomka. Je jisté, že geny asi ne, protože zárodek už ty geny má. Osobně bych sázel na epigenetický mechamismus.

Co se týče lidí, tak vědci s jistotou vědí, že děti i dospělí jsou schopni daleko lépe detekovat obraz pavouka, než obrazy jiných objektů, jako je housenka, květina, nebo žába.

Dále jsem nalezl, že ženy mají lepší genetické dispozice si získat strach z něčeho, než muži. David Rankinson, vývojový psycholog, k tomu říká: "Dává větší evoluční smysl v určitém věku strach z pavouků získat, než se s ním narodit."

Snad je patrné, že je zatím rozumné mít určité pochybnosti o univerzalitě geneticky podmíněného strachu z pavouků, který tak lehce a s takovou přesvědčivostí vypouštějí autoři knihy Naturally Selected. O to více je třeba být ostražitým v oblasti dědičnosti tak komplexního jevu, jakým je leadership.

Opakuji, že podle autorů někdy selháváme, protože se v nevhodném kontextu spoléháme na své instinkty (vrozenou psychologii leadershipu), a jindy selháváme proto, že k našim instinktům nepřihlížíme. Z knihy vybírám některé příklady:

  • Výběr a jmenování kandidátů na vedoucí pozice
    Při výběru a jmenování vedoucích pracovníků nejenom v byznysu, ale ve státních institucích (úřady, akademický sektor, armáda, soudní moc, ...) obyčejně postupujeme hierarchicky shora dolů tak, že vyšší šéf vybírá a jmenuje toho nižšího. Lidé se na tomto rozhodování málokdy podílejí, a často se stává, že s výběrem svého šéfa nejsou spokojeni, nepovažují jej za "svého lídra". Na savaně se postupovalo (tvrdí autoři) zdola dolů a to, že jsme přežili, nasvědčuje tomu, že se to osvědčilo. (Uvedené je exemplárním příkladem toho, že často nepřihlížíme k instinktům následovníků, čím si škodíme.)
  • Leadership založený na prestiži
    Ve společenstvích lovců a sběračů, získává lídr svoji pozici na základě své kompetence v nějaké oblasti. I dnes často volíme do vedoucí pozice lídra na základě jeho prestiže v jedné oblasti. Dříve však bylo takových lídrů v kmeni hodně, leadership byl distribuovaný, dnes se očekává, že jeden lídr pokryje všechno. Stává se, že na důležitá místa v politice či managementu se dostávají vynikající sportovci, herci, zpěváci, kteří však kromě své sportovní, herecké a pěvecké kompetence nevykazují sebemenší náznaky jiné, od politického, či podnikového lídra požadované, kompetence. (Uvedené je exemplárním příkladem toho, kdy se spoléhame na své instinkty tam, kde to nehodí.)
  • Obliba lídrů, kteří jsou stejní jako my (jeden z nás)
    Pradávné kmeny byly hodně svázány genetickou příbuzností. V naši psychologii máme zakódováno preferovat ty, kteří jsou alespoň v něčem stejní, jako my. Ten, který je jedním z nás, nás pravděpodobně nezradí. Chyba lávky, takhle to dnes nefunguje. Důvěřovat svým a nedůvěřovat cizím dnes není tou výhodou, jakou to kdysi bylo.
  • Lídři s vojenskou historií
    Na savaně byly rozmíšky mezi kmeny na denním pořádku. Proto bylo výhodné mít i lídra, který má za sebou nějaké ty válečnické zkušenosti. Proto je (alespoň v některých státech určitě) populací oceňováno, když jejich lídr se takovým jeví být. (Zdá se, že někdy i stačí se navléct do vojenské uniformy, proletět se ve stíhačce, a pak se tvářit mužně a neohroženě. Hlavně nezvracet před kamerou!) Dnešní doba je povětšinou jiná: nejen mírová koexistence, ale dokonce i spolupráce je na denním pořádku. To objektivně klade na efektivního lídra jiné kompetenční požadavky, a k nim by následovníci měli přihlížet spíše, než k těm válečnickým.
  • Preference vysokých a fyzicky zdatných mužů, ženy k plotně
    Do prezidentských funkcí stále často volíme vysoké a fyzicky zdatné muže (a autoři uvádějí důkazy, že tomu tak většinou opravdu většinou je), protože právě tito byli těmi, které naši předci vyhledávali a volili, aby jejich kmeni poskytli ochranu. Tento způsob preferencí je však v dnešní době značně iracionální, neboť pohlaví, výška a fyzická zdatnost není vodítkem pro schopnost vést dnešní státy, nebo nadnárodní uskupení.
  • Věk
    Stejně tak, jako výška, fyzická zdatnost, pohlaví, je i věk charakteristikou, která je vidět daleko snadněji, než potřebné zkušenosti a kompetence vůdčího pracovníka. Předpokládáme, že vyšší věk v sobě zahrnuje vyšší moudrost a zkušenost. Jsou experimenty, které to potvrzují: stačí si tvář omladit (zestárnout) v nějaké počítačové aplikaci, a hned jste na tom v uvedených parametrech hůře (lépe). Autoři nepíší, jakou výhodu to v savaně mělo. Dá to však, myslím, v rámci teorie Evolučního leadershipu, rozum: kdo se tehdy dožil vyššího věku, měl asi hodně za ušima, a nepřihlédnout k jeho (jejím) doporučením by tehdy bylo pošetilé. Pošetilci umírají mladí a tudíž pravděpodobnost toho, že své geny předají další generaci, je poněkud menší. Takže takových pošetilců by dnes mělo být teoreticky méně, než těch, kteří si instinktivně myslí, že ve stáří je moudrost. (Já osobně si myslím, že je za tím i kultura: od dětství jsme krmeni pohádkami o moudré stařence, nebo stařečkovi. Zároveň se neodvažuji tvrdit, že je za tím jenom kultura. Nejsou důkazy.)
  • Osobní reputace
    Teď tím autoři myslí ne kompetence, ale "příkladný život" mimo oblast své profesní působnosti. U svých lídrů tomu přikládáme docela dost veliký význam. Jak vychovává své děti? Chlastá? Byl někdy v léčebně pro drogově závislé? Jak se chová k přírodě? Mlátí svojí ženu, nebo jí jenom zahýbá s chlapci? Atd., atd. Teorie evolučního leadershipu to vysvětluje tím, že je to proto, že tak jsme se je na savaně naučili posuzovat. Kromě posuzování odborné kompetence, a svých očí a uší, jsme nic jiného k dispozici neměli. Vedoucí pracovníci, nebo ti, kteří na ně hodlají někdy aspirovat, k této vrozené psychologii lidí často nepřihlížejí, a tím si kopou svůj současný, nebo budoucí leadership hrob.
  • Charisma
    Autoři píší, že "psychologové zjistili, že charismatičtí lídři jsou schopni zmáčknout psychologický knoflík pohřbený hluboko v lidské mysli." Tímto zmáčknutím jej instinktivně následujeme. Autoři jsou názoru, že i to pochází z africké savany: toužíme být vedeni těmi, kteří jsou okouzlující a výřeční, a kteří umí v diverzifikované skupině lidí vzbuzovat u každého stejné emoce, čímž onu skupinu tmelí dohromady. V dnešní době je to problematické ze dvou důvodů: a) někdy díky charismatickému lídrovi činíme volby, které jsou v příkrém rozporu s našimi zájmy, a to nejen individuálními, ale i kolektivními, b)charisma není zárukou jiných kompetencí, které jsou v moderním prostředí často zapotřebí.

Na několika místech knihy autoři tvrdí, že Evoluční teorie leadershipu predikuje některé jevy, jako je například skutečnost, že ministři obrany jsou skoro vždycky muži, zatímco diplomatičtí mírotvorci jsou často ženy, nebo skutečnost, a že ve firmách jsou "agresivní" funkce, jako je finanční ředitel většinou obsazovány muži a "měkké" funkce, jako je HRM, ženami. Chápu, že každá vědecká teorie by měla něco predikovat, tedy generovat testovatelné předpovědi, čímž se značně posílí její věrohodnost. Domnívám se, že v případě Evoluční teorie leadershipu jde o mystifikaci. Tato teorie zatím není teorií prediktivní (předpovídající), ale explanatorní (vysvětlující): s pomocí svého aparátu retrospektivně vysvětluje již existující jevy, ale žádné jiné a testovatelné nepredikuje. Je to podobné, jako se zahradním trpaslíkem (a dalšími nadpřirozenými bytostmi): s pomocí koncepce zahradního trpaslíka lze vysvětlit mnohé jevy (například když zelenina zdechne, je to kvůli tomu, že se trpaslík na nás zlobí, protože jsme nebyli hodní), ale predikovat, že za určitých podmínek bude stabilně docházet k něčemu specifickému právě kvůli němu, je podstatně obtížnější (i hodně zlobivým lidem zelenina vzkvétá radost pohledět). Správná prediktivní síla Evolučního leadershipu založeného na dědičné genetické informaci by se ukázala, pokud by v daném případě autoři prokázali, že ti, kteří nemají ty "správné" většinové geny pocházející z dob dávno minulých, nemají preference volit do "agresivních" funkcí muže a do "měkkých" ženy, kašlou na charismatické lídry, vyššímu věku nepřikládají automaticky vyšší moudrost, atd., atd.

Poslední kapitolu knihy tvoří 10 doporučení, jaký by měl leadership v dnešním kontextu a s naší geneticky danou psychologií přirozeného leadershipu být. Je tedy i teorií preskriptivní (předpisující, co dělat). Jsou to v podstatě ta samá doporučení, která lze nalézt v každé lepší knize, která se věnuje leadershipu pro 21. století. Nepovažuji je za nic zásadního, ani objevného. Proto pojďme do shrnutí.

Shrnutí

Kniha se hemží výrazy "předpokládejme", "dovolíme si spekulovat", "naší hypotézou je". Je jich tak moc, že ve svém souhrnu se celý konceptuální model Evolučního leadershipu jeví býti značně nepravděpodobným. Zásadní námitku však vidím v tom, že autoři totálně redukují komplexní bio-psycho-socio-kulturo-enviromentální jev (leadership) jenom na geny, které v jejich konceptu určují všechno, a zcela ignorují prokazatelný vliv kultury, a obecněji i dalších faktorů, na naší evoluci, a na naši vrozenou schopnost se chovat geneticky nepodmíněně. Je prokázáno, že naše geny ovlivňují všechno, ale o ničem (s výjimkou poruch organismu) samy nerozhodují.

Kniha se také zabývá vysvětlením toho, z jakého důvodu dochází k selhání leadershipu. Jejich argumentace mi silně připomíná model Sigmunda Freuda, který vynalezl neexistující věci, tedy Id, Ego a Superego, s jejichž pomocí elegantně vysvětloval věci existující (neuroticismus svých pacientů). Autoři si vymýšlejí (jinak to nelze nazvat) jaký byl leadership v paleolitických Homo tlupách, a tím vysvětlují občasné iracionality dnešního leadershipu. Pro iracionální leadership rozhodování a chování však existují i jiná vysvětlení.

Jedno z možných vysvětlení našeho iracionálního rozhodování a chování je také evoluční, ale na rozdíl od autorů, kteří pracují s nepravděpodobným geneticky zděděným obsahem našeho myšlení, pracuje s důkazy ověřeným způsobem našeho myšlení.

 

Toto jiné vysvětlení tvrdí, že v průběhu evoluce došlo k tomu, že se u nás vyvinuly dva způsoby myšlení. Rychlé a snadné versus pomalé a namáhavé. Oba dva způsoby mají svojí evoluční hodnotu a jsou důležité. To rychlé a pohodlné, pokud je děláno na nevhodných věcech, je zodpovědné za to, že děláme neracionální rozhodování, na jehož základě se pak i neracionálně chováme. Knih s touto tématikou je celá řada. V češtině vyšla kniha psychologa a nositele Nobelovy ceny za ekonomii s jednoho z otců behaviorální ekonomie Daniela Kahnemana Myšlení, rychlé a pomalé. Pokud si jí přečtete, jsem přesvědčen, že najdete plausibilnější vysvětlení pro uvedená selhání leadershipu. Abych čtenářům ulehčil práci, mohu na uvedené téma mohu doporučit i Predictably Irrational, The Upside of Irrationality, The Invisible Gorilla. Spoustu a spoustu věcí lze v leadershipu vztáhnout ke kultuře, někteří badatelé jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, že bez o leadershipu vůbec nemá smyslu hovořit odděleně od kultury. Proto doporučuji studovat knihy dokladující vliv kultury na chování, z toho obzvláště knihu Not by Genes lone, která navíc podrobně dokládá, že u lidí nemá dědičnost určitých způsobů myšlení, chování a cítění jenom genetický rozměr.

Kniha Naturally Selected má od čtenářů na Amazonu poměrně vysoký rating a dobrá hodnocení, a jedinou kritickou poznámkou, kterou jsem zde zaznamenal, byla namířená vůči selekci na úrovni skupiny (group selection), se kterou představená teorie leadershipu leží a padá jako celek. Někteří lidé jí mají tak neradi, že jí nepřipouštějí vůbec. Nepsal jsem o tom, protože mám důvody nebýt tak úzkoprsý a připouštím možnost selekce na všech úrovních: od jednotlivých genů, přes jednotlivé organismy, až po skupiny organismů.

Kniha je psána velmi srozumitelně, poutavě, logicky a věrohodně. Připomíná mi nejlepší díla spisovatele vědeckofantastické literatury Isaaca Asimova. Ten ve své sérii knih o "Nadaci" velmi srozumitelně, poutavě, logicky a věrohodně popisuje evoluci lidského druhu v intergalaktickém měřítku.

Knihu doporučuji si přečíst, neboť srozumitelnou formou přináší mnohá zajímavá fakta a neobvyklé postřehy o našem současném leadershipu. Ve svém zdůvodňování je dobrým cvičením pro rozvoj kritického myšlení. Nemyslím však, že by bylo vhodné v knize předložený koncept evolučního leadershipu v této jeho fázi nekriticky převzít, nebo jej dokonce jako vědecky podložený učit druhé. Do toho má hodně daleko.

Hodnota obsahu 2
Srozumitelnost textu 5
Odborná náročnost 2

Komentáře   

 
0 # Díky!
Štěpán Č. 2015-05-04 16:41
Moc pěkně sepsáno, Martine! Už se těším, až napíšeš něco víc, než jednotlivé články... mimochodem, jak se to má s tvojí knížkou?
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # I já děkuji za zpětnou vazbu
Martin Hájek 2015-05-04 19:05
Ahoj Štěpáne,
zdá se tedy, že recenze je, alespoň pro někoho, srozumitelná. To jsem si oddechl! Dala mi hodně zabrat. Jednak abych vyjádřil to, jaké slabiny v té koncepci nacházím, a zároveň abych nějakým přehlédnutím, nebo mylnou interpretací, neprávem neočernil autory. Což bych nerad, protože za tou jejich knihou muselo stát moc a moc práce.

Tuším jaké práce, protože se už pár let babrám s tou knihou o stíhání. Více méně je. Teď průběžně látám díry, a právě teď zrovna vyhazuji několik desítek stran, protože jsem zjistil, že tématický blok, se kterým jsem se tak pachtil, už napsali jiní a napsali jej podstatně lépe, než bych to byl v příštích dvaceti letech schopen učinit sám.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se