The New SuperLeadership - Ch. C. Manz, H.P.Simps Jr. - 2001

Tato kniha argumentuje, že pro nové prostředí a nové výzvy je třeba nový leadership. Na základě průzkumu lídrů z mnohých organizací identifikují jeho charakteristiky a stanovují, co je pro dosažení takového leadershipu třeba dělat.

Tento nový leadership nazývají SuperLeadershipem.

V anotaci knihy stojí: „Nový SuperLeadership je radikálně nový pohled na leadership nabízející paradigma leadershipu, které je ideálně vhodné pro realitu moderního pracovního prostředí. Odhaluje, že jediným způsobem, jak dnes uspět je ...” blablabla „...SuperLeadership.”

Knihu jsem si prostudoval a konstatuji, že uvedené je hluboký omyl.

Omyl ne v tom, co je nazýváno „tím správným leadershipem”, ale v tom, že onen „SuperLeadership” je nějakým novým vynálezem.

Pojďme to, alespoň krátce, posoudit.

Hlavní teze knihy jsou následující:

  • SuperLeadership je zaměřen na vedení druhých, aby vedli sebe.
  • Prvním kritickým krokem SuperLeadershipu je zvládnutí vedení sebe sama.
  • SuperLídři budují hodnoty, modely, povzbuzují, odměňují, a mnoha dalšími způsoby rozvijejí leadership v jednotlivcích, v týmech a širších organizačních kulturách.
  • Důležitým měřítkem úspěchu SuperLídra je úspěch druhých.
  • Klíčovou schopností SuperLídra není zařídit, aby mu byli druzí po vůli, tedy aby jej následovali, ale schopnost vychovat z nich lidi, kteří jsou schopni sebevedení (tedy jakési embryo perspektivního SuperLídra).
  • Ti nejlepší SuperLídři vedou lidi tak, aby se nakonec bez nich samých obešli.

Co jiného bylo účelem šamanů a medicimanů? Co jiného bylo tématem pradávných mytologických příběhů „o cestě”? Pravda, tehdy lidé používali jiné leadership metody (a mnohdy i účinnější než ty, které používáme dnes), ale účel je stále stejný. Zde se odvolávám zejména na práce Josepha Cambpella, profesora komparativní mytologie.

Vždycky, tedy minimálně pár tisíc let dozadu, tady onen „nový SuperLeadership” byl a stále je. A jeho elementy lze vystopovat až k chování primátů. Tvoří jednu z klíčových podstat a součástí lidské společnosti a její kultury, a významným způsobem se podílel na její úspěšné evoluci. Do dnešní doby se dochovaly jenom a pouze takové kultury, které právě takový leadership měly. A to i přesto, že měl a má různá jména.

Co to poskytovalo za výhodu? Tehdy byla relativně nízká produktivita, a tudíž na příspěvku každého jednotlivého člena kmene enormně záleželo. Pokud v kmeni takový lídr, který pomáhal ostatním vést sebe sama nebyl, kmen se prostě a jednoduše evolučně neprosadil.

Je také doložitelným faktem, že v určité době jsme tento leadership, jako určitý (nejenom) sociálně kulturní vzorec, opustili. Nahradili jsme jej průmyslem lídrů sice kompetentních udržovat a rozvíjet infrastrukturu, hodně prodávat, hlásat smělé politické cíle, vydělávat hodně peněz, ale prakticky nekompetentních a osobně nezavázaných pomáhat druhým lidem uspět.

Z krátkodobého pohledu se jistě bez takového modelu SuperLeadershipu, tedy normálního leadershipu, obejdeme. Není však vůbec jisté, zda to naše civilizace zvládne takto dělat dlouhodoběji.

Už to dál nebudu rozebírat. Málokoho to, jak mi sdělili specialisté z několika nakladatelství manažerské literatury, zajímá. Lidi, podle jejich mínění živočichy s mozkovou kapacitou kura domácího a primitivními zájmy končící v péči o 3P (tedy o Pleť, Prdel a Prachy), interesují jednoduchá a praktická doporučení jak to přesně dělat a k čemu jim to bude.

Tak se do toho, podle této knihy a oprošťujíce se od detailu, že je to nějaká novinka, dejme.

V knize jsou uvedeny strategie (metody), jak to mají SuperLídři dělat. Například:

  • Méně mluv a více naslouchej.
  • Více se ptej, méně odpovídej.
  • Podporuj učení se z chyb, ne rozvoj strachu z následků.
  • Více podporuj řešení problémů ostatními, než řešení problémů pro ostatní.
  • Více sdílej informace, méně je zakrývej.
  • Podporuj kreativitu, ne konformitu.
  • Podporuj týmovou spolupráci, ne destruktivní soutěžení.
  • Podporuj nezávislost a vzájemnou závislost (typu výhra-výhra), ne závislost.
  • Rozvíjej lidí schopné vést sami sebe, ne lidi, kteří jenom někoho následují.
  • Vybuduj organizační strukturu, která podporuje sebevedení
  • Vybuduj informační systém, který podporuje sebevedení.
  • Vybuduj holistickou sebevedoucí organizační kulturu.

Tak a je to. Konkrétní a praktické. Sice ne až tak úplně jednoduché, ale to se nedá nic dělat. Kdyby to jednoduché bylo, nevěděli bychom, co si s hromadami Supereaderů počít.

Velká část knihy je věnována sebevedení. To proto, že lidi, schopni vést sebe sama, jsou tím nejdůležitějším produktem SuperLeadershipu, takže je dobré definovat jeho parametry. Ty přeskakuji.

I když možná, že bych neměl. Protože spousta, opravdu spousta, lidí se domnívá, že sebevedení je jenom projev svobodné vůle se rozhodnout. Není tomu tak.

Vyzkoušejte si to. Vyberte si nějaké jídlo, které opravdu, ale opravdu nesnášíte. Svobodně se rozhodněte, že ten hnus prostě zbožňujete. A pak vnímejte, co se stane. Opravdu to jídlo už milujete? Třesete se na něj? Asi ne.

Sebevedení je totiž i o schopnosti dosahovat toho, pro co jsem se rozhodli. A naučit se potřebným schopnostem, abych dosáhli všech svých snů, není, věřte mi, zcela triviální.

A právě od toho (ne)máme SuperLídry: aby nás to naučili.

No dobrá, řeknete si, Ale proč, krucinálhimlhergot, bychom měli vychovávat lidi k sebevedení? K čemu nám to osobně bude dobré?

Pokud se jedná o výše uvedená 3P, tak asi k ničemu. Spíše ony 3P, tedy vlastní Pleť, Prdel i Prachy, budete riskovat. Pokud si však ve svém nitru najdete na tuto SuperOtázku pozitivní SuperOdpověď, jste SuperLídry. Získat k tomu potřebné schopnosti, to se dá, i s pomocí této knihy, nejenom však jenom s ní, už docela zvládnout. Ideální je ovšem pomoc nějakého SuperLídra. Od toho ostatně SuperLídři jsou.

V knize jsou uvedené profily některých z nich. Ani ne tak těch z dávné minulosti, ale i těch žhavých, současných a z businessu. Pro mě osobně bylo velmi inspirující číst, co a jak tyto vzorové modely SuperLeadershipu dělaly, že to dělaly dobře.

Knihu bych označil jako jednu z knih, které píší o opravdovém leadershipu. Tedy o ničem novém. To však neznamená, že není výborná. Je opravdu skvělá a obsahuje celou řadu inspirujících podnětů pro sebevedení i vedení druhých. Je skvělá i přesto, že k některým v ní uvedeným bodům, a někdy i k těm neuvedeným, mám výhrady. Klidně jí však můžete nahradit knihami Stephena R. Coveye 7 návyků vůdčích osobností a 8. návyk, které vyšly v českém překladu. Nebo knihou Freda Kofmana, také v češtině, Vědomý business. Pro technokratičtější čtenáře se znalostí angličtiny bych přesto a s klidným svědomím doporučil začít s dvě stě sedmdesáti stránkovým SuperLeadershipem. A víte co? Ideální je přečíst si všechny a rozhodnout se pro ten úhel pohledu, který vám sedí nejlépe. Ten dělat a vnímat, že jsou i pohledy další..

Hodnota obsahu 5
Srozumitelnost textu 5
Odborná náročnost 0

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se