Do It Yourself - kolektiv Trapese - 2007

Do It YourselfTato kniha je, podle svého podtitulu, "Příručkou pro změnu našeho světa". Je určena aktivistům všeho druhu.

Mezi aktivisty lze počítat zejména nevládní neziskové a charitativní organizace, jsou to však i jednotlivci. Jsou to ti, kteří svojí aktivitou znepokojují stabilitu zavedených pořádků za účelem podpory a zlepšení života a jeho kvality.

Tato příručka ani tak moc není pro lidi, kteří sice aktivní mohou být, ale pro které je důležitější jejich osobní profit, vlastní pohodlí a blaho nebo stávající zákon a pořádek, než to, aby se alespoň nějakému jinému živému organismu dařilo lépe.

Až do této doby jsem se domníval, že zamýšlenou (ne náhodnou) změnu je ze začátku třeba vést, abychom jí pak k zužitkování a vytěžení svěřili provoznímu řízení; to proto, aby aby bylo dost síly na další vedenou změnu. Tato kniha mi zasadila docela ránu, neboť již hned v úvodu leadership ze zásady explicitně odmítá.

Tak jsem se do knihy pustil s úmyslem zjistit, jak tedy chtějí změnu, pro boha svatého, udělat účelově, promyšleně a přitom bez leadershipu? To prostě není, podle mého dosavadního způsobu uvažování, prostě možné! A nestačil jsem se divit, co jsem se dozvěděl, a to nejen o sobě, leadershipu, ale i o aktivistech.

Pojďme se společně podívat, o čem ta kniha je. A k tomu odmítanému leadershipu se také dostaneme.

Po obecném úvodu, ve kterém autoři objasňují koncept aktivismu a jeho základní termíny, následuje osmnáct kapitol:

  1. PermakulturaProč potřebujeme holistické řešení pro svět v krizi?
    Autoři zde vycházejí z předpokladu, že svět se nachází v globální ekologické krizi, ze které podle autorů vyvěrají, krize sociální a ekonomické. Doporučovaným receptem na změnu je holistický přístup představovaný tzv. permakulturou, která jako termín vznikla ve druhé polovině let dvacátého století.
    Permakultura je "vědomým návrhem provozování agrikulturně produktivního ekosystému, který se vyznačuje diverzitou, stabilitou a odolností přirozeného ekosystému. Je harmonickou integrací krajiny a lidí, kterým udržitelnou cestou poskytuje potravu, energii, přístřeší a další materiální a nemateriální potřeby."
    Musím říci, že tomuto přístupu (a jím podobným) docela fandím a poněkud mě mrzí, že nám to zjevně ještě moc nejde. Zatím ještě docela často upřednostňujeme jiné věci.
  2. Jak se dostat ze sítě
    No, to by nám těžaři fosilních paliv, ČEZ a další poskytovatelé energií a vody pěkně poděkovali! A právě o to aktivistům jde. Prostě si to udělat, alespoň trochu, sami. Zamezit plýtvání energií a vodou a postavit si vlastní energetické a vodní zdroje. V této kapitole poskytují autoři celou řadu praktických námětů, kde všude a jak.
    Palec nahoru.
  3. Proč to dělat bez lídrů
    Lídři jsou podle autorů samým ztělesněním moci, autority, antidemokracie, útlaku a vykořisťování. Kdybych to tak vnímal, asi bych také o leadership a lídry nestál. Mám to jinak.
    Jsem názoru, že autoři se nechali ovlivnit médii, které jim ukazují, kdo lídr je a kdo ne. Obviňuji populární média z toho, že lidi ve vedoucích pozicích označují za lídry, a to bez ohledu na to, zda jsou blázny, násilnými psychopaty, nebo skutečnými lídry, kteří prokazatelně usilují o to, aby se osobnost každého člověka i celá lidská společnost rozvíjela, a aby se zlepšovala kvalita lidského bytí. V důsledku této populární manipulace (a neříkám, že za ní musí být úmysl, protože na to stačí i prostá hloupost) se stává, a v této knize je důkaz, že alespoň někteří mladí lidé odmítají to, co v podstatě chtějí. Opravdový ryzí, promyšlený a uvědomělý leadership.
    V této kapitole radí autoři čtenářům, jak na to bez leadershipu. Píší zde o osobním a kolektivním leadershipu a usilovně se brání jej tak nazývat. A píší o něm moc dobře.
    Takže nakonec jde jenom o pojmenování, nikoliv o obsah postojů a praktik.
    Opět palec nahoru.
  4. Jak se rozhodovat konsenzem
    Moc hezky zpracovaná kapitola o tom, co to je (konsenzus je zde definován jako nalezení řešení, se kterým může každý žít), k čemu to je, jak to zařídit plus upozornění na jeho nebezpečí. Autoři píší, proč a jak jej individuálně a kolektivně dodržovat a proč a jak jej i kolektivně porušit. Stačí totiž mít v kolektivu jenom jednoho dobrého rozbíječe (ať už dobrovolného magora, nebo placeného agenta), a jste, pokud stavíte na konsenzu všech, v háji.
    Ač osobně nepovažuji konsenzus za vrcholný přístup k rozhodování a doporučuji jej až když se ten lepší nepovede, považuji tuto kapitolu za výbornou. Umění konsenzu by rozhodně měl zvládnout každý aktivista: pokud to neumí, nemůže být dobrým aktivistou. Toto umění se však hodí i pro další profese a role, třeba pro manžele,rodiče, manažery a politiky. Poslední dvě jmenované skupiny s tím však mají často docela problém. Ne proto, že by byli rétoricky neobratní, ale proto, že mají za lubem něco jiného: přesvědčit ty druhé o svojí pravdě, zařídit, aby bylo po jejich. Opravdoví lídři a správní aktivisté, tím netrpí. Těm jde spíše o to nejlepší řešení pro společný účel.
  5. Proč nás společnost dělá nemocnými
    Autoři knihy však na otázku proč nijak zvlášť neodpovídají. Místo toho odpovídají, na čem naše zdraví záleží, jak nás některé organizace a spoluobčané poškozují, a jak se z časté závislosti na nich alespoň částečně vymanit. Pokud Vás tato oblast zajímá, jistě o tom již víte mnohé a určitě i něco děláte. Ačkoliv se o zdraví nezajímám nijak intenzivně, neshledal jsem v této kapitole nic, co bych již víceméně nevěděl. Přesto jsem si to přečetl s potěšením.
  6. Jak pečovat o své zdraví
    Totéž, co předchozí kapitola.
  7. Proč se stále potřebujeme učit
    Toto není o podpoře státem či korporací schváleného, povoleného a státem či korporací kontrolovaného vzdělávání, toto je o vzdělávaní alternativním, komunitním. Autoři tomu říkají veřejné vzdělávání. Prostě vzdělávání v neformálních komunitách a vzdělávání v tom, co běžný vzdělávací systém evidentně opomíjí. O ekologii, zdravém životě, zdravé společnosti, lidem prospěšné ekonomice, atd., atd.
    I v ĆR znám celou řadu nestátních neziskových organizací, které v tomhle odvedly a odvádí velký kus práce. A to velmi často navzdory "podpoře" stávající společnosti. A tak to má být.
    Myslím, že ti, kteří se těmito aktivitami zabývají, naleznou v této kapitole (a i v jiných) mnohé inspirující myšlenky.
  8. Jak inspirovat ke změně skrz učení
    Já to říkal! Kniha je o leadershipu, i to i když tomu tak neříká. A to i navzdory faktu, že to není leadership, který je schválen státem a střežen jeho hlídacími psy (asi aby se mu náhodou něco nestalo). Výuka k větší demokracii, ke svobodě, k nezávislosti, k nezadatelným lidským právům, je to, oč tu běží. Každý opravdový lídr lidské historie tohle dělal. Učil se, vzájemně se učil, s ostatními. Inspiroval a inspiroval, a to za účelem pohybu vpřed..
  9. Proč jsme tím, co jíme
    Možná, že se Vám teď vybaví pořad, který nedávno běžel (a možná, že ještě běží) v nějaké česky vysílající televizi. Pokud mohu posoudit, tak se jedná o hluboký omyl. Nejsme tím, co jíme. Jídlo je jedním z důležitých vnějších faktorů, které nás, spolu s faktory vnitřními, a to včetně naší mysli, spoluutvářejí. Bez mučení a přesvědčování však souhlasím s tím, co autoři píší: že je zásadně důležité si hlídat, pokud máme alespoň nějakou možnost volby, co jíme, jak jíme, kolik toho jíme. Je to obzvláště důležité kvůli tomu, že zdravá strava a zisky, které z toho někdo má, jdou občas/pravidelně/velmi často/skoro vždy (zaškrtněte si co chcete) proti sobě. Znáte to sami.
    Ani tato kapitola nepřesahuje rámec toho, co každý aktivista a svého zdraví bdělý člověk ví: je velkým zdravotním rizikem živit se delší dobu tím, co lze koupit v supermarketech. Osvědčeným způsobem, říkají autoři, je resistence (nekupovat) a aktivita (vyrobme si to, distribujme a zužitkujme sami). Jinak se nezmění nic.
  10. Jak si založit komunitní zahrádku
    Navazuje na předchozí kapitolu. Jediné, co bych k této kapitole dodal je, že kromě explicitního účelu produkce zdravé stravy je tady dost dobrý a silný skrytý účel: společná práce ke společnému prospěchu dává komunitu dohromady, a to tak jako skvělé, ekologické a udržitelné lepidlo. Takže v této kapitole o komunitní zahrádce zdaleka nejde jenom o úmorném okopávání celere.
  11. Proč potřebujeme kulturní aktivismus
    Říká se, že pokud se se společností tu a tam nezamíchá, vypluje na povrch ta největší špína. Kulturní aktivismus je velmi dobrou míchačkou. Spektrum věcí, které lze v této oblasti dělat, je až zahlcující. Zrovna tak jako množství metod. Některé osvědčené najdete v této kapitole.
    K tomu mě napadá, jak málo jsem toho u nás za posledních dvacet let zachytil. Zrovna teď mě napadá jenom růžový tank a tykadla. Buď jsem slepý, nebo to tady není. (Pozor, recese pro recesi, jako třeba falešný výbuch atomovky, nebo předělání panáčků na přechodech, není kulturním aktivismem. Za kulturní aktivismus nelze ani považovat aktivity ministrů, vlády, nebo i parlamentu, a to i přesto, že to, jak někdy promíchávají lidské hodnoty, normální rozum zaráží. Ani komerční reklamy, byť sebevíce recesistické, kulturním aktivismem nejsou: sledují zisk a recese je jenom prostředkem. Recese pro něco důležitého, pro upozornění na nějaký ožehavý problém společnosti, recese, která není materiálně ziskovým projekt, kulturním aktivismem je.)
  12. Jak si dělat ze systému srandičky, jak ho torpédovat
    Tato kapitola navazuje na kapitolu předchozí. Nádhera, co ti (mladí) lidé umí vymyslet a udělat.
  13. Proč v boji proti kapitalismu potřebujeme autonomní prostor
    Pro ty, kteří nesouhlasně kroutí hlavou nad "bojem proti kapitalismu", chci dodat, že autoři odlišují a oddělují slovo "kapitalismus" od pojmů "demokracie" a "svoboda". Tvrdí a vysvětlují, že demokracie a svoboda může existovat i bez kapitalismu. Dokonce argumentují, že v kapitalismu opravdová demokracie a opravdová svoboda lidí existovat nemůže.
    Nebudu jejich argumenty uvádět, protože je to jedno. Bez ohledu na racionální vysvětlení to stejně mnohým lidem nesedne, protože již věří něčemu (a ekologická změna přesvědčení není ani tak o racionálních argumentech a výmluvnosti přesvědčujících, jako o schopnosti promyšlené práce se svým vlastním přesvědčením). Takže tuto kapitolu přeskočme.
  14. Jak si vybudovat samosprávné sociální centrum
    Bydlím ve více než stotisícové městské části. Díval jsem se na internet. Máme tady pár komunitních center. Jedno je pro seniory (takže samosprávné není: je zřízeno pro seniory a nikoliv senioři seniorům) a několik církevních (takže také ne samospráva). Zajímavé. Zajímavé, že jsem nenalezl aktivity ve stylu sami sobě, ale jenom ve stylu zřizovatel + provozovatel => příjemce.
    I autoři knihy se přes samosprávný název kapitoly neomezují jenom na samospráva centra, ale tuto kapitolu pojímají v hodně rozšířeném stylu. Takže do toho zahrnují i něco zřídit a poskytovat to, třeba za úplatu, druhým. Komunitní čajovnu, obchod s alternativními věcmi atp. V Praze mě napadá krásný modelový příklad takto pojímaného centra "U Džoudyho". Chápu to. A stále dávám přednost, mluvíme-li o komunitě, nikoliv o byznysu, ale o kolektivní komunitní samosprávě, ve které není rozdíl mezi tvůrcem a příjemcem.
    Tato kapitola se zabývá tím, jak takový prostor získat (legálně i jinak), jak jej otevřít, jak tam dostat a udržet lidi, jak jej provozovat.
    Tato kapitola se mi zjevně příčí - autorům se nepodařilo udělat čáru mezi kulturním McDonald's centrem a centrem samosprávným komunitním. Proto zde směřuji všechny své palce, i ty na nohách, dolů.
  15. Proč potřebujeme znovu získat média
    Tato kapitola vychází z předpokladu, že média ovládají korporace a že slouží jejich zájmům. Autoři by radši viděli, kdyby média sloužila lidem a přispívala k jejich rozvoji, než k nákupům, nebo politickým cílům.
    Jako odběratel médií jsem si povšiml, že média za posledních dvacet let udělala ohromný pokrok. Z časopisů, které čtu, se staly spíše nákupní katalogy a reklamami na zboží a služby, které jsou doplněny články. Dříve byl poměr opačný. A je jedno, zda se jedná o sport, všeobecné zpravodajství, nebo výpočetní a komunikační techniku.
    V této kapitole autoři hodně propagují internetové prostředí a model Indymedia. Ostatní modely, kterých je opravdu mnoho, stěží zmiňují.
    Tuto kapitolu považuji za hodně slabou. Palec dolů.
  16. Jak komunikovat mimo TV
    Navazuje na předchozí kapitolu a nepřesahuje její kvalitu. Zabývá se zejména tvorbou a šířením multimediálního obsahu. Slabé.
    Pro české poměry možná inspirující. To proto, že v České republice roku 2012 je situace oproti ostatním demokraticky vyspělým státům poněkud opožděnější. Je si toho vědoma i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která nyní hledá cesty, jak vedle veřejnoprávních a soukromých médií dát prostor ještě tzv. médiím komunitním (a jak je vůbec vymezit). Překvapení, že to jde ze ne aktivistů, ale ze strany zákonem č.103/1992 Sb. formálně ustanovené Rady? Pro mě ano. A nezbývá mi, než v tomto Radu silně ocenit.
  17. Proč potřebujeme dělat přímé akce
    No, o tom snad není třeba psát, že? Aktivisté nejsou od teorií, ale od aktivit. Dost průměrná kapitola o tom, co všechno aktivisté dělají.
  18. Jak udělat aktivistickou kampaň
    Jak kampaň oznámit, podpořit, nasměrovat, eskalovat, jak zvyšovat morálku, jak zajistit zdroje, jak zainteresovat tisk a publicitu a mnoho dalšího. No není tohle zase leadership? Je!
    Jak se připoutatKapitola jde až do takových podrobností, jako je doporučení jak se k něčemu připoutat tak, abychom nemohli být odneseni jinam.
    Pokud se rozhodnete, že do něčeho takového půjdete, rozhodně Vám nebude na škodu, pokud si tuto kapitolu před tím řádně prostudujete.
    Velmi akční a velmi praktická kapitola. Palec vzhůru.

Závěrem autoři nejen shrnují jednotlivé kapitoly, ale hlavně odpovídají na FAQ beznadějné a bezmocné otázky a tvrzení typu "to nejde, nepůjde, není možné", tedy pradávnými otázkami a tvrzeními, kterými se od nepaměti zabývá každý lídr.

Kniha je o změně, inspiraci a motivaci, kniha je i o praktických aktivitách. Je určitě pro lídry a o leadershipu. Je pro normální lidi, kteří, ač nemají formální a zákony chráněnou pozici, berou věci aktivně do svých vlastních rukou.

Jsem rád, že jsem si knihu přečetl. Osvěžil jsem si skutečnost, že aktivisté nemusí být těmi, za které je často označujeme: vygumovanými zfanatizovanými mozky zapalujícími auta a mlátícími nehygienicky zrezivělými železnými tyčemi bezbranné děti, ženy a starce před zraky jejich blízkých, a to i navzdory naší formální zákonodárné, soudní a výkonné moci, která bděle a neohroženě slouží (čemu?, komu?) a chrání (co?, koho?). A že mohou být těmi, kteří svým specifickým způsobem, byť i někdy až hodně specifickým, přispívají k rozvoji naší otevřené, demokratické a svobodné společnosti.

Pokud mohu posoudit, tak aktivismus a nestátní neziskový nebo charitativní sektor v České republice udělal za poslední dvě desítky let velký kus práce. To jistě neznamená, že by se dále ještě neměl čemu učit od druhých a zároveň nemohl i druhé učit. Přesně tak, jako to se svojí tři sta šesti stránkovou publikaci udělala skupina Trapese. Téměř stoprocentně si tam něco najdete. A skoro určitě tam najdete i to, co vás zrovna neuchvátí.

Hodnota obsahu 3
Srozumitelnost textu 5
Odborná náročnost 0

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se