Od profesionality k mistrovství

Pokud něco děláte se zaujetím, s plným nasazením a dostatečně dlouho, a pokud se při tom ještě stále učíte, jak to dělat ještě lépe, stanete se nakonec v dané činnosti profesionálem. Ze skupiny profesionálů se však zřetelně vyčleňuje určitá skupina lidí, kteří danou činnost dělají tak dobře, že nad tím rozum zůstává prakticky stát. To jsou mistři svého oboru.

Je mnoho profesionálů, kteří se chtějí stát mistry svého oboru. Dosáhnout mistrovství se však podaří pouze nemnohým. Na vině je totiž chybná metodika změny.

Stává se tedy, že profesionálové, ve své snaze dosáhnout mistrovství, spíše utápí svůj čas a energii v něčem, co je k mistrovství neposouvá, ale pouze udržuje v profesionalitě. Ti, kteří mistrovství dosáhli, buď správnou metodiku znali a využili, nebo ji náhodně objevili.

V této kapitole se pokusím vysvětlit projevy mistrovství a důsledky, které mistrovské přináší, dále jeho charakteristiky a konečně dvě (v příslušných kruzích) známé techniky, jak se do mistrovské zóny dostat.

Pokud tedy máte zájem se v nějakém oboru mistrem stát, myslím, že tato kapitola pro vás může být velmi přínosná. Je jedno, zda toužíte být mistry v lyžování, v managementu, ve fyzice, v mezilidské komunikaci, nebo v bojových uměních. Principy a postup jsou stejné. I z hlediska vedení lidí má tato kapitola význam: abyste mohli dovést vedené lidi k mistrovství, je třeba o mistrovství něco znát a něco umět.

Upozornění

Před vlastním výkladem však považuji za slušné upozornit potenciální čtenáře na dvě věci: za prvé, že budu popisovat převážně osobní zkušenost, a za druhé, že neumím vysvětlit proč funguje. Důvodem pro obé je nedostatek zdrojů.

Jsou vědecké i nevědecké zdroje, které se fenomén mistrovství pokoušejí vysvětlit. Vědecké to bohužel zatím neumí a nevědecké - alespoň tedy ty, se kterými jsem se seznámil, na mě působily minimálně v jednom aspektu příliš „nadpozemsky” a tedy (pro mě) poněkud nedůvěryhodně.

Do vysvětlení „proč to funguje a jakými přírodními zákony se to řídí” se tedy pouštět nebudu. Nevím to.

To, že neumím vysvětlit proč to funguje a jak přesně to funguje, však neznamená, že to není možné používat. V tom je zásadní rozdíl.

Lidé v pradávné minulosti vůbec netušili, jaké chemické procesy probíhají při spalování. Přesto se pokojně hřáli u večerních ohňů, vypalovali mýtiny, tavili bronz. Používali oheň, aniž věděli, jak přesně funguje.

Jistě si také vzpomínáte, jak jste se učili plavat. Pravděpodobně to bylo ve vašem ranějším věku, věku, kdy jste ani nevěděli, že platí něco jako Archimédův zákon. Přesto jste jej využívali a naučili se plavat.

Pokud tedy nemáte zásadní zábrany přistoupit na tuto hru - tedy používat něco bez toho, aniž bychom přesně věděli proč to funguje - můžeme se do hry mistrovství pustit.

Projevy mistrovství

Jak jsem poprvé potkal mistrovství

Před čtyřiceti lety jsem hodně běhal. Dlouhé tratě. Pokud víte, o čem je řeč, je to při tréninku někdy dřina, spíše však nuda. Běžíte, běžíte a neděje se nic. Pamatuji si, jakoby to bylo teprve včera, na jeden výrazně odlišný moment.

Začátek se nelišil od jiných stovek předcházejících denních tréninků: prostě se volně proběhnout svých patnáct kilometrů. Vyběhl jsem tedy a připravil. Na pátém kilometru se však stalo něco zvláštního: pocítil jsem, že se můj dech výrazně zklidnil a nohy, jakoby samy od sebe prodloužily a zrychlily svůj krok. Vnímal jsem neobyčejnou lehkost, klid, vnímal jsem každý sval svého těla, každý dech i úder srdce a zároveň i každý detail svého okolí. Bylo to fantastické. Místo patnácti kilometrů jsem jich za stejný čas a s daleko větším klidem udělal pětadvacet. Neskončil jsem kvůli únavě - ta vůbec žádná nebyla - ale jenom proto, že mě doma čekaly úkoly do školy.

Zkušenost druhá

Mnoho let jsem se bavil sjezdovým lyžováním. Jako profesionál. Fakt jsem byl docela dobrý. Z tisíců dnů na lyžích si však nejzřetelněji pamatuji ten den, kdy jsem potkal mistrovství. Dodnes si pamatuji co jsem viděl a přesně si umím vybavit pocit, který jsem při tom měl. Přestože od té doby již uběhlo zhruba čtyřicet let.

Koncem sezóny se tehdy nejezdívalo moc dobře. Prudší svahy byly zcela pravidelně hustě pokryty půlmetrovými boulemi odshora dolů. Nebylo pro mě problém je sjíždět a užívat si při tom, to ne, dalo to však docela zabrat.

Ten den byl jako každý jiný. Prostě se nahoře rozjedete, sjedete to, pak na vlek a znovu.

A náhle, po několika prvních obloucích od konce vleku, jsem s úžasem zjistil, že se něco děje. Vzduch jakoby se zastavil, vše jakoby se hrozně zpomalilo. A já, vlastně ne já, ale mé tělo mohlo jet úplně v klídku, zatímco já pozoruji, co dělá levá ruka, pravá ruka, levá noha, jak jsou zasněžené stromy, kdo jede nahoru po vleku, a jak sníh příjemně hladí skluznici lyží. To všechno naráz a úplně samo. Jakoby to bylo v nějakém snu. Fyzicky a psychicky báječné. Bez vypětí, násilí a následné únavy.

Nádhera, nádhera, nádhera.

Od té doby jsem podobný pocit na lyžích zažil ještě mockrát. Nikdy jsem však nevěděl kdy přijde. Někdy přišel, někdy ne. Vždycky však, když přišel, to byl ohromující zážitek i vlastní jízda: o třídu úplně někde jinde, než jsem normálně jezdil.


Zkušenost třetí

Uběhlo mnoho let. Už jsem se dlouho živil jako fyzik a matematik na vysoké škole. Žádný génius, přesto však víceméně stabilní solidní výsledky. Můj přítel, starší kolega, to bylo poněkud o něčem jiném. Občas mě překvapoval. Jako tehdy, v druhé polovině osmdesátých let.

„Podívej, Martine, tady mám takovou zajímavou rovnici,” povídá mi přítel. „Co si o ní myslíš?”

A napsal na tabuli jeden řádek. Rovnice to byla normální, vyjadřující základní fyzikální princip ohledně působení ponderomotorických sil. Až na jednu věc. Na jeden člen, který jsem neznal. Tak jsem se zeptal. Odpověď byla pro mě šokující:

„Víš, já nevím, proč jsem ho tam napsal. Jenom jsem se na tu rovnici tak díval a najednou se mi nějak zdálo, že tam prostě patří. Líbí se mi. Je to pak takové hezčí, úhlednější.”

Následných asi tři čtvrtě roku jsem ve volných chvílích studoval, rozebíral, skládal, převracel a měnil danou rovnici. Nikdy jsem nepřišel na to, proč by tam ten člen být měl, ale, což je ještě důležitější, také jsem nikdy nepřišel na to, proč by tam být neměl. Kdyby tam totiž mohl být, byl by to docela průlom do teoretické fyziky pole.

Nyní s odstupem času vím, že to, co přítel tehdy prokázal, byl projev jeho mistrovství ve fyzice. Stejně, jako to kdysi prokázal Einstein, když z toho, jak se mentálně projížděl na špičce světelného paprsku odvodil a do rovnic zachytil, svoji teorii relativity.

Také se mi to párkrát přihodilo. Jako tehdy v osmdesátém devátém, když jsem se snažil nějak spočítat, jak rozumně experimentálně zjistit polohu fokusu laserového paprsku. Ubezpečuji vás, že při ostré fokusaci laseru je to dost ošemetná věc. Setina průměru lidského vlasu hraje rozdíl, který rozhoduje o úspěchu. Dělalo se to tehdy statistickým vyhodnocením, celkem to zabralo celý den. Když jsem se rovnicemi popisujícím chování laserového paprsku v blízkosti fokusu bavil dostatečně a bezúspěšně dlouho, a tím mám na mysli několik měsíců, najednou, jsem to uviděl a ucítil.

Jakobych se ocitl v úplně jiném světě, světe, který se řídí jinými geometrickými zákony. Světě, kde laserový paprsek se v blízkosti fokusu chová dvěma způsoby: ošemetně a normálně. Viděl jsem jej a cítil jsem, jak krásný je. Tak jsem si sedl a zachytil to do rovnic. Výsledkem byla publikace do prestižního fyzikálního časopisu a nová metoda měření. Pro publikaci jsem však nemohlo psát prostě o pocitech, musel jsem to nějak zdůvodnit. Zdůvodňování mi zabralo přes měsíc tvrdé matematické práce. Z více, než třiceti mých vědeckých publikací si této práce cením nejvíce; je jediná, ve které jsem něco spočetl bez počítání.

S odstupem času konstatuji, že pocity, které jsem při té představě měl, byly když už ne možná úplně stejné, tak velmi podobné těm, které jsem párkrát zažil na lyžařském svahu a při běhu.

Další zkušenosti

Opět uběhly roky. Jako profesionální manažer jsem se snažil se neustále zlepšovat. V businessu to ani jinak nejde, pokud chcete udržet krok. Při tom neustálém učení jsem si nemohl nepovšimnout, že někdy dělám věci, které bych vlastně dělat neměl, protože to nejde.

To mě začalo zajímat. Poměrně záhy jsem zjistil, že přesto, že je to zvláštní, není až tak ojedinělé, že lidé dělají věci, které dělat nejdou, přesněji řečeno věci, nad kterými zůstává rozum stát.

Projevem mistrovského provedení je, že při činnosti je dosaženo výsledků, které jsou daleko za hranicemi možností daného člověka, avšak s podstatně menším fyzickým a psychickým úsilím.

Zkrátka od devadesátého šestého jsem se začal vážně, i když ne na plný úvazek, věnovat tomu, jak je možné, že někdo (občas) dělá něco, co ani není možné. Hodně mě při tom inspiroval článek z Psychology Today, 20 (July, 1986), 32-38: "The Mystery of Mastery".

Od té doby jsem při různých příležitostech vypozoroval projevy mistrovství při nejrůznorodějších činnostech: mentálních i fyzických. Zjistil jsem, že jsou lidé, kterým to, co dělají, občas někdy vyjde úplně fenomenálně. Zjistil jsem, že jsou i lidé, kterým to vychází opakovaně.

Asi největším překvapením však pro mě bylo, když jsem zjistil, že dokonce existují i lidé, kteří „to” umí vyvolat vědomě (a to i přesto, že ne úplně vždycky se jim to povede). A to už je opravdu trochu jiné: žádný zázrak, žádná náhoda, ale vědomé úsilí, které bezprostředně a neobyčejně pozitivně ovlivňuje výkon člověka.

Ve sportu existuje mnoho příkladů mistrovského výkonu. Příklady z jiných oblastí jsou rozesety v nejrůznějších zdrojích. Zejména inspirativně na mě zapůsobila Johna Douillarda Tělo, mysl a sport. Autor v ní definuje tzv. zónu jako určitý a duševní stav při kterém dochází k mistrovskému sportovnímu výkonu. To je totiž přesně ono a neplatí to jenom ve sportu.

Rozdíl mezi profesionálním a mistrovským provedením je v celkovém fyzickém a duševním stavu, při kterém je daná činnost vykonávána.

Nic víc, nic míň.

To má svůj důležitý důsledek: jakkoliv usilovné broušení technik nepřiblíží profesionály k mistrovství. Pro profesionály, kteří chtějí dosáhnout mistrovství, je důležité spíše pracovat na tom umět se dostat do zóny toho správného fyzického a duševního stavu.

Sebral jsem různé zdroje, trochu je zobecnil, zjednodušil a zbavil nepotřebné zátěže (parapsychologie, metafyzika, náboženství, zázraky, náhoda, ... ) a některé techniky na sobě odzkoušel. Mohu prohlásit, že patřím k lidem, kteří umí opakovaně, při různých činnostech, při různých příležitostech a v různých kontextech, podat mistrovský výkon. Umím toho dosáhnout při chůzi, běhu, komunikaci v rodině, přednášení, horolezení, Tai chi. O tuto zkušenost - co to je ten správný stav a jak se do něj dostat - se s vámi chci podělit.

Myslím, že vám to půjde daleko lépe, než mě: mám totiž, jak dnes vím, k tomu mimořádně špatné předpoklady. Nemyslím tím inteligenci - ta s tím nemá co dělat, mám však na mysli svůj spíše netrpělivý a poněkud neklidný temperament. Právě tyto mizerné předpoklady mi však umožňují věc dobře vyložit: totální dřevo muselo odzkoušet mnohé, aby se to naučilo.

Mistrovství je dosažitelné pro každého profesionála.

Vědomé a nevědomé kompetence

Z hlediska fází učení je rozdíl mezi studentem, profesionálem a mistrem zhruba následující: u studenta se jedná o vědomé užívání příslušných kompetencí. Student při dané činnosti stále musí myslet na to, jak činnost provede. Například řidič, který se řízení auta teprve učí, se musí řízení plně věnovat, musí přemýšlet o tom, který převodový stupeň bude ten správný, musí přemýšlet, kde má spojku, brzdu, plyn. Vědomá část mysli je tedy zaneprázdněna vlastní činností. U profesionála již jde o nevědomé používání osvojených kompetencí. Řidič, který již řídit umí, nemusí při řízení na řízení myslet a může svoji vědomou část mysli nechat věnovat něčemu jinému. Například povídání si se spolucestujícími, přemýšlení o práci a podobně. Vlastnímu řízení vozidla se věnuje podvědomí. Mistrovství, to jde ještě dál: při něm se jedná o vědomé používání nevědomých kompetencí, nebo, v širším slova smyslu, nevědomých zdrojů. A právě možnost využít nevědomé zdroje, které se objevují v zóně mistrovství, činí rozdíl mezi profesionálem a mistrem.

Při mistrovském provádění činnosti máme přístup ke svým nevědomým zdrojům.

Myslíte, že je to nesmysl? Myslíte si, že věci, které si neuvědomujeme, nestojí za to vědomě využívat?

Pokud ano, tak možná bude užitečné si dát krátkou odbočku a vysvětlit si vědomí - nevědomí trošku podrobněji.

Možná jste si všimli, že poručík Data, android, nejlogičtěji myslící člen celé posádky vesmírně lodě Enterprise (Star Trek, The Next Generation) měl s tímto divným lidským rysem problémy. Poručíka Data neovlivňovalo nic, čeho si nebyl plně vědom, byl si totiž vědom úplně všeho. Na rozdíl od nás, od lidí. Lidé mají svoji nevědomou část mysli.

Definujme nevědomí jako vše ostatní k tomu, čeho si vědomi jsme. Slovo nevědomí je nominalizace. Ve skutečnosti jde o proces, který probíhá bez našeho vědomého úsilí. Vědomá mysl, to je jako špička ledovce vyčnívajícího na hladinu naší mysli, zatímco pod hladinou je skryt zbytek - mocné nevědomí.

Například vlastní proces myšlení je nevědomý. Uvědomíme si teprve výsledek. Nemusíme ani tak moc přemýšlet o tom, jak dojdeme k tomu, že se nám něco líbí a něco ne, před tím, než si svůj úsudek uvědomíme. Hned víme, že s tím či oním souhlasíme, zatímco s tím dalším již ne. Je to prostě jako program zakódovaný do naší nevědomé mysli.

Podobně je to s našimi dovednostmi. Naše nevědomé dovednosti jsou daleko daleko větší, než ty vědomé - vždyť, jak jsme o tom psali již dříve, krátkodobá paměť zpracovává pouze sedm plus mínus dva informační chunky naráz. Jak jenom bychom mohli, bez své nevědomé mysli, vykonávat tak komplexní činnost, jakou je například lyžování? Udržovat rovnováhu v závislosti na rychlosti a vlastnostech svahu a povrchu, citlivě přenášet váhu z jedné nohy na druhou, pomáhat si rukama, celým tělem, všemi svými dvěma stovkami svalů a ještě při tom dýchat, udržovat tělesnou teplotu, správný tep srdce, okysličováním krve získávat potřebnou energii, a tak dál, a tak dál?

Nevědomá mysl komunikuje spíše nepřímo, než přímo. Rozumí spíše symbolům a metaforám, než slovům. Je-li s naší nevědomou myslí něco v nepořádku, dává nám to vědět různými projevy. A nejenom mentálními, ale i fyzickými. Ne nadarmo se říká: „Nemoc je jako řeč duše”.

Poněkud přesněji lze jednotlivé části vysvětlit například za pomoci freudovské psychologie: ID (podvědomí) je nejmocnější část naší mysli, která automaticky a bez našeho vědomého úsilí obsahuje naše nejhlubší motivy a kontroluje naše chování. Racionální, logická část, EGO, analyzuje, zda dané informace mají smysl před tím, než je předá do SUPER EGO. SUPER EGO, je něco jako vrátný vstupu do podvědomí; hlídá, které informace, příkazy se do podvědomí mají dostat a stát se naší součástí, a které ne.

Lidé si uvědomují, jaký velký význam má pro lidskou bytost její nevědomá mysl. Proto je předmětem mnoha bádání, využívání a, řekněme si to naplno, i zneužívání.

Mistrovství znamená využívat při činnosti vlastní nevědomou mysl.

Existují cesty, jak se dostat k nevědomé mysli a jejím zdrojům. Například prostřednictvím spánku či transu. Člověk, který se nalézá ve stavu transu, hypnózy, se okolnímu světu může jevit poněkud mdlý až spící, zatímco vnitřní prožívání subjektivní zkušenosti může být velmi bohaté.

Je-li člověk zcela aktivní a zcela „při smyslech”, převažující mozkové frekvence tohoto člověka jsou nad 14 Hz. Této hladině vědomí se říká Beta. Pod ní - ve frekvenčním pásmu 8 až 12 Hz - se nachází hladina Alfa. Stav Alfa je charakteristický pro meditace a spánek. Ještě níže, na úrovni 4 až 7 Hz, leží hladina Theta, a ještě níže Delta. Delta již odpovídá hlubokému spánku. Na této úrovni se již nevyskytují sny a již ani není uvědomění si sebe sama. Úrovně Alfa, Theta a Delta se souhrnně nazývají též změněným stavem mysli.

Asi již tušíte, kam směřuji:

Mistrovský výkon probíhá ve změněném stavu mysli (alespoň alfa).

A to je v podstatě celé „tajemství” mistrovství: ve stavu alespoň Alfa se nevědomá část mysli, její obsah i procesy, dostávají „na povrch” a je možné její sílu a zdroje využít. Vlastní využití nevědomé části mysli způsobuje, že činnost děláte tak, že se sami divíte, kde se to ve vás bere.

Jednoduché až triviální.

Pro nikoho není těžké se do stavu Alfa dostat. Při usínání to děláme každý den. Poněkud komplikovanější je, a to určitě nejen pro mě, ale i pro mnoha dalších lidí, dostat se do stavu Alfa při vykonávání nějaké činnosti. Meditace v pohybu je tomu synonymem.


Charakteristiky mistrovské zóny

Až budete zkoušet se dostat do zóny mistrovství, určitě sami všemi smysly poznáte, až se tam octnete. Rozdíl je velmi, velmi zřetelný, viditelný, pociťovaný, hmatatelný, slyšitelný a uvědomovaný. Přesto chci popsat několik základních charakteristik pobytu v zóně; charakteristik, které jsou společné všem, kteří v zóně byli:

  • výrazný pokles tepové a dechové frekvence,
  • plynulé, rovnoměrné a hluboké dýchání,
  • výrazně rozšířené vnímání svého okolí: vnímáte najednou celek i detaily a jejich vzájemné souvislosti v rozsahu, který při normálním stavu Beta nejde,
  • výrazně rozšířené vnímání svého těla: podstatně lépe si uvědomujete své tělo, jeho jednotlivé části i celek,
  • vnímání harmonické rovnováhy mezi pohybem těla a klidem mysli,
  • vnímání rovnováhy mezi koncentrací a relaxací: jak v mentálním, tak fyzickém slova smyslu.

Jak se do zóny dostat

Před tím, než se pokusíte se do zóny dostat, je dobré si vhodně zvolit tu správnou činnost. Platí totiž pravidlo:

Nelze vstoupit do zóny mistrovství v činnosti, kterou člověk profesionálně neumí.

Důvod je jasný: takový člověk musí na činnost myslet, což mu znemožňuje vstoupit do (alespoň) hladiny Alfa. Jinak řečeno: provedení činnosti příliš zaměstnává jeho mozek a nedovolí mu „usnout”.

Uvádí se, že mistrovství v něčem lze dosáhnout tak za deset až patnáct let. Rozumí se tím od začátku výuky.

Není to pravda.

Velmi totiž záleží na komplexnosti dané činnosti. Jednoduchou, cyklicky opakovanou činnost lze dokonale technicky (profesionálně) zvládnout za pár dnů až týdnů. Vstoupit poprvé do do mistrovské zóny je pak otázka přinejhorším (což byl můj případ) tří až čtyř měsíců. Samozřejmě, že při každodenním alespoň hodinovém tréninku. Většině lidí se to však povede, jsem si jist, daleko dříve.

Možná, že Vás uvedená časová investice vyděsila. Znovu opakuji, že uvedené tři až čtyři měsíce platí pro „absolutní dřeva”, jako jsem já. Dále bych chtěl podotknout, že to platí pro první vstup do zóny. Pak to již jde docela rychle. A co je na tom to nejkrásnější: přenos získané dovednosti „vstupovat do zóny” při jiných činnostech je již docela snadný a prakticky okamžitý. Samozřejmě to platí pro ty činnosti, které již umíte dělat profesionálně, tj. na nevědomé úrovni.

Pro výcvik si tedy vyberte nějakou poměrně jednoduchou, nejlépe cyklicky se opakující činnost. Takovou však, která vás nenudí. Pocit nudy by vám totiž opět znesnadnil vstup do zóny. V této souvislosti poznamenávám, že jóga, ve které se vyskytují dlouhé statické prvky, je pro tento účel zcela nevhodná. Tréninková činnost by totiž ještě měla být dynamická, souvislá a rovnoměrná.

Naučte se při této činnosti vstupovat do zóny - osvojte si ten pocit, jak na to. A pak tuto dovednost přeneste tam, kde to opravdu potřebujete.

Osvojená dovednost vstupovat do zóny mistrovství je snadno přenositelná do jiných činností, ve kterých je člověk profesionál (je schopen je dělat podvědomě).

Například já jsem se to naučil při provádění Tai Chi a pak jsem to přenesl na horolezení a do managementu. Odzkoušel jsem si to celé od začátku také při běhání a pak jsem to opět snadno přenesl do oblasti mezilidské komunikace, přesněji řečeno pro naslouchání.

Při výuce je důležité si uvědomit, že výuka vstupovat do zóny ne náhodně, ale profesionálně je výuka, která zabere svůj čas. Jak jsem řekl, někdo k tomu má lepší předpoklady, někdo horší. Ať jsou již lepší, nebo horší, každopádně různé zdroje uvádějí, a já jsem si to také osobně potvrdil, že je třeba věnovat tréninku nejméně jednu hodinu denně, dokud se to nepovede. A pak nějakou dobu pokračovat, aby se tato dovednost utvrdila. A pak jí používat (buď při tréninku, nebo naostro), aby nevyprchala. Potvrdil jsem si, že nabytá dovednost vstupovat do zóny již docela zmizí již po měsíční přestávce.

Nepoužívaná dovednost vstupovat do zóny mistrovství časem vyprchá.

Udržování vlastní dovednosti tedy také zabere svůj čas.

Pokud jste rozhodnuti tomu svůj čas věnovat, můžeme přistoupit k vlastní praxi.

Jsou v podstatě pouze tři věci, které jsou společné všem metodám vstupu do zóny: práce s dechem, práce s myslí, práce s tělem.

Před vlastní činností je vhodné začít s krátkou pěti až maximálně deseti minutovou přípravou. Ve stoje, vleže, v sedě, to je jedno.

  1. Aplikujte rovnoměrné hluboké dýchání nosem. Osvědčilo se mi jak úplné jógové dýchání, tak i dýchání, které je praktikováno v Tai Chi. Detaily vynechám, existuje na to bohatá a dostupná literatura.
  2. Vyprázdněte svoji mysl. Vyprázdněte ji od budoucnosti, minulosti. Vyprázdněte ji od žádosti dosáhnout cíle (vstupu do zóny). Soustřeďte se pouze na vlastní prožitek tady a teď. Nejprve se tedy soustřeďte pouze na své dýchání.

Pak plynule, aniž byste přerušovali způsob dýchání a stav mysli, přejděte k vlastní činnosti. A přidejte ještě navíc:

  1. Dbejte, aby Váš pohyb byl co nejrovnoměrnější, nejplynulejší a s použitím co nejméně svalů. Koncentrace mysli na pohyb a dech vám umožní, aby vaše mysl byla opravdu v klidu jako „zrcadlící se hladina nehybného rybníka”.
  2. V této činnosti pokračujte hodinu, až hodinu a půl.

To je všechno. Nic nadpřirozeného, žádná magie ani kouzla.

Všimněte si prosím, že nikde není uvedeno, jak se vlastně do zóny dostat. Ono to totiž vlastně ani nejde. Platí, že

Čím více se snažíte do zóny dostat, tím méně pravděpodobně se Vám to podaří.

Je těžké to popsat, ale doprovodný pocit je ve skutečnosti ten, že do zóny nevstupujete, ale ona sama vás obklopí. Ten, který se tam snaží vědomě dostat, si ve skutečnosti zavírá do zóny vrátka.

Pokud se Vám to zdá příliš jednoduché, než aby to byla pravda, pak Vám mohu poradit dvě věci. Přečtěte si již zmíněnou knihu Johna Douillarda Tělo, mysl a sport. Nebo se zapište na nějaký kurz Tai chi. Pokud to nevíte, tak Tai Chi se také říká umění „meditace v pohybu”, a o to tady jde, že?

A ještě jedna poznámka, která se vám při výuce mistrovství může hodit.

Pokud již při cvičení nějaké pocity máte, pak pravděpodobně také zjistíte, že záleží na tom, kdy a kde danou činnost provádíte. Osobně jsem vůbec nevypozoroval, že by to ovlivňovali nějaké zákonitosti popsané v Ajurvédě nebo Tai Chi. Možná, že jsou popsány jinde, to nepopírám, ale je mi to jedno. Řídím se raději vlastními pocity. Myslím, že i pro vás to může znít rozumně: vyberte si tu dobu a to místo, při kterých máte z cvičení ty nejlepší subjektivní pocity.

Závěr

I když již budete umět do zóny mistrovství vstupovat, neočekávejte, že se Vám to povede vždy a všude. Nevyjde to pokaždé. Proč to tak je, nevím. Ale rozhodně se Vám to podaří podstatně častěji, než kdybyste nedělali vůbec nic. Zároveň však platí, že čím více to budete opakovat, tím častěji toho dosáhnete. Platí totiž, že

Opakování zvyšuje pravděpodobnost opakování

Pokud se naučíte vstupovat do zóny dobře, budete schopni změnit svůj stav velmi rychle. Pro srovnání: já v plné kondici jsem schopen přejít do zóny během pěti až deseti vteřin. Opravdu se čas od času hodí umět rychle mobilizovat své vnitřní zdroje a naplno využít i své silné nevědomé schopnosti. Hodí se to v práci, v rodině i při zábavě.

I v tomto poněkud méně logickému způsobu sebevedení a seberozvoje Vám přeji mnoho zdaru.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se