Od profesionality k mistrovství

Zkušenost třetí

Uběhlo mnoho let. Už jsem se dlouho živil jako fyzik a matematik na vysoké škole. Žádný génius, přesto však víceméně stabilní solidní výsledky. Můj přítel, starší kolega, to bylo poněkud o něčem jiném. Občas mě překvapoval. Jako tehdy, v druhé polovině osmdesátých let.

„Podívej, Martine, tady mám takovou zajímavou rovnici,” povídá mi přítel. „Co si o ní myslíš?”

A napsal na tabuli jeden řádek. Rovnice to byla normální, vyjadřující základní fyzikální princip ohledně působení ponderomotorických sil. Až na jednu věc. Na jeden člen, který jsem neznal. Tak jsem se zeptal. Odpověď byla pro mě šokující:

„Víš, já nevím, proč jsem ho tam napsal. Jenom jsem se na tu rovnici tak díval a najednou se mi nějak zdálo, že tam prostě patří. Líbí se mi. Je to pak takové hezčí, úhlednější.”

Následných asi tři čtvrtě roku jsem ve volných chvílích studoval, rozebíral, skládal, převracel a měnil danou rovnici. Nikdy jsem nepřišel na to, proč by tam ten člen být měl, ale, což je ještě důležitější, také jsem nikdy nepřišel na to, proč by tam být neměl. Kdyby tam totiž mohl být, byl by to docela průlom do teoretické fyziky pole.

Nyní s odstupem času vím, že to, co přítel tehdy prokázal, byl projev jeho mistrovství ve fyzice. Stejně, jako to kdysi prokázal Einstein, když z toho, jak se mentálně projížděl na špičce světelného paprsku odvodil a do rovnic zachytil, svoji teorii relativity.

Také se mi to párkrát přihodilo. Jako tehdy v osmdesátém devátém, když jsem se snažil nějak spočítat, jak rozumně experimentálně zjistit polohu fokusu laserového paprsku. Ubezpečuji vás, že při ostré fokusaci laseru je to dost ošemetná věc. Setina průměru lidského vlasu hraje rozdíl, který rozhoduje o úspěchu. Dělalo se to tehdy statistickým vyhodnocením, celkem to zabralo celý den. Když jsem se rovnicemi popisujícím chování laserového paprsku v blízkosti fokusu bavil dostatečně a bezúspěšně dlouho, a tím mám na mysli několik měsíců, najednou, jsem to uviděl a ucítil.

Jakobych se ocitl v úplně jiném světě, světe, který se řídí jinými geometrickými zákony. Světě, kde laserový paprsek se v blízkosti fokusu chová dvěma způsoby: ošemetně a normálně. Viděl jsem jej a cítil jsem, jak krásný je. Tak jsem si sedl a zachytil to do rovnic. Výsledkem byla publikace do prestižního fyzikálního časopisu a nová metoda měření. Pro publikaci jsem však nemohlo psát prostě o pocitech, musel jsem to nějak zdůvodnit. Zdůvodňování mi zabralo přes měsíc tvrdé matematické práce. Z více, než třiceti mých vědeckých publikací si této práce cením nejvíce; je jediná, ve které jsem něco spočetl bez počítání.

S odstupem času konstatuji, že pocity, které jsem při té představě měl, byly když už ne možná úplně stejné, tak velmi podobné těm, které jsem párkrát zažil na lyžařském svahu a při běhu.

Další zkušenosti

Opět uběhly roky. Jako profesionální manažer jsem se snažil se neustále zlepšovat. V businessu to ani jinak nejde, pokud chcete udržet krok. Při tom neustálém učení jsem si nemohl nepovšimnout, že někdy dělám věci, které bych vlastně dělat neměl, protože to nejde.

To mě začalo zajímat. Poměrně záhy jsem zjistil, že přesto, že je to zvláštní, není až tak ojedinělé, že lidé dělají věci, které dělat nejdou, přesněji řečeno věci, nad kterými zůstává rozum stát.

Projevem mistrovského provedení je, že při činnosti je dosaženo výsledků, které jsou daleko za hranicemi možností daného člověka, avšak s podstatně menším fyzickým a psychickým úsilím.

Zkrátka od devadesátého šestého jsem se začal vážně, i když ne na plný úvazek, věnovat tomu, jak je možné, že někdo (občas) dělá něco, co ani není možné. Hodně mě při tom inspiroval článek z Psychology Today, 20 (July, 1986), 32-38: "The Mystery of Mastery".

Od té doby jsem při různých příležitostech vypozoroval projevy mistrovství při nejrůznorodějších činnostech: mentálních i fyzických. Zjistil jsem, že jsou lidé, kterým to, co dělají, občas někdy vyjde úplně fenomenálně. Zjistil jsem, že jsou i lidé, kterým to vychází opakovaně.

Asi největším překvapením však pro mě bylo, když jsem zjistil, že dokonce existují i lidé, kteří „to” umí vyvolat vědomě (a to i přesto, že ne úplně vždycky se jim to povede). A to už je opravdu trochu jiné: žádný zázrak, žádná náhoda, ale vědomé úsilí, které bezprostředně a neobyčejně pozitivně ovlivňuje výkon člověka.

Ve sportu existuje mnoho příkladů mistrovského výkonu. Příklady z jiných oblastí jsou rozesety v nejrůznějších zdrojích. Zejména inspirativně na mě zapůsobila Johna Douillarda Tělo, mysl a sport. Autor v ní definuje tzv. zónu jako určitý a duševní stav při kterém dochází k mistrovskému sportovnímu výkonu. To je totiž přesně ono a neplatí to jenom ve sportu.

Rozdíl mezi profesionálním a mistrovským provedením je v celkovém fyzickém a duševním stavu, při kterém je daná činnost vykonávána.

Nic víc, nic míň.

To má svůj důležitý důsledek: jakkoliv usilovné broušení technik nepřiblíží profesionály k mistrovství. Pro profesionály, kteří chtějí dosáhnout mistrovství, je důležité spíše pracovat na tom umět se dostat do zóny toho správného fyzického a duševního stavu.

Sebral jsem různé zdroje, trochu je zobecnil, zjednodušil a zbavil nepotřebné zátěže (parapsychologie, metafyzika, náboženství, zázraky, náhoda, ... ) a některé techniky na sobě odzkoušel. Mohu prohlásit, že patřím k lidem, kteří umí opakovaně, při různých činnostech, při různých příležitostech a v různých kontextech, podat mistrovský výkon. Umím toho dosáhnout při chůzi, běhu, komunikaci v rodině, přednášení, horolezení, Tai chi. O tuto zkušenost - co to je ten správný stav a jak se do něj dostat - se s vámi chci podělit.

Myslím, že vám to půjde daleko lépe, než mě: mám totiž, jak dnes vím, k tomu mimořádně špatné předpoklady. Nemyslím tím inteligenci - ta s tím nemá co dělat, mám však na mysli svůj spíše netrpělivý a poněkud neklidný temperament. Právě tyto mizerné předpoklady mi však umožňují věc dobře vyložit: totální dřevo muselo odzkoušet mnohé, aby se to naučilo.

Mistrovství je dosažitelné pro každého profesionála.

Vědomé a nevědomé kompetence

Z hlediska fází učení je rozdíl mezi studentem, profesionálem a mistrem zhruba následující: u studenta se jedná o vědomé užívání příslušných kompetencí. Student při dané činnosti stále musí myslet na to, jak činnost provede. Například řidič, který se řízení auta teprve učí, se musí řízení plně věnovat, musí přemýšlet o tom, který převodový stupeň bude ten správný, musí přemýšlet, kde má spojku, brzdu, plyn. Vědomá část mysli je tedy zaneprázdněna vlastní činností. U profesionála již jde o nevědomé používání osvojených kompetencí. Řidič, který již řídit umí, nemusí při řízení na řízení myslet a může svoji vědomou část mysli nechat věnovat něčemu jinému. Například povídání si se spolucestujícími, přemýšlení o práci a podobně. Vlastnímu řízení vozidla se věnuje podvědomí. Mistrovství, to jde ještě dál: při něm se jedná o vědomé používání nevědomých kompetencí, nebo, v širším slova smyslu, nevědomých zdrojů. A právě možnost využít nevědomé zdroje, které se objevují v zóně mistrovství, činí rozdíl mezi profesionálem a mistrem.

Při mistrovském provádění činnosti máme přístup ke svým nevědomým zdrojům.

Myslíte, že je to nesmysl? Myslíte si, že věci, které si neuvědomujeme, nestojí za to vědomě využívat?

Pokud ano, tak možná bude užitečné si dát krátkou odbočku a vysvětlit si vědomí - nevědomí trošku podrobněji.

Možná jste si všimli, že poručík Data, android, nejlogičtěji myslící člen celé posádky vesmírně lodě Enterprise (Star Trek, The Next Generation) měl s tímto divným lidským rysem problémy. Poručíka Data neovlivňovalo nic, čeho si nebyl plně vědom, byl si totiž vědom úplně všeho. Na rozdíl od nás, od lidí. Lidé mají svoji nevědomou část mysli.

Definujme nevědomí jako vše ostatní k tomu, čeho si vědomi jsme. Slovo nevědomí je nominalizace. Ve skutečnosti jde o proces, který probíhá bez našeho vědomého úsilí. Vědomá mysl, to je jako špička ledovce vyčnívajícího na hladinu naší mysli, zatímco pod hladinou je skryt zbytek - mocné nevědomí.

Například vlastní proces myšlení je nevědomý. Uvědomíme si teprve výsledek. Nemusíme ani tak moc přemýšlet o tom, jak dojdeme k tomu, že se nám něco líbí a něco ne, před tím, než si svůj úsudek uvědomíme. Hned víme, že s tím či oním souhlasíme, zatímco s tím dalším již ne. Je to prostě jako program zakódovaný do naší nevědomé mysli.

Podobně je to s našimi dovednostmi. Naše nevědomé dovednosti jsou daleko daleko větší, než ty vědomé - vždyť, jak jsme o tom psali již dříve, krátkodobá paměť zpracovává pouze sedm plus mínus dva informační chunky naráz. Jak jenom bychom mohli, bez své nevědomé mysli, vykonávat tak komplexní činnost, jakou je například lyžování? Udržovat rovnováhu v závislosti na rychlosti a vlastnostech svahu a povrchu, citlivě přenášet váhu z jedné nohy na druhou, pomáhat si rukama, celým tělem, všemi svými dvěma stovkami svalů a ještě při tom dýchat, udržovat tělesnou teplotu, správný tep srdce, okysličováním krve získávat potřebnou energii, a tak dál, a tak dál?

Nevědomá mysl komunikuje spíše nepřímo, než přímo. Rozumí spíše symbolům a metaforám, než slovům. Je-li s naší nevědomou myslí něco v nepořádku, dává nám to vědět různými projevy. A nejenom mentálními, ale i fyzickými. Ne nadarmo se říká: „Nemoc je jako řeč duše”.

Poněkud přesněji lze jednotlivé části vysvětlit například za pomoci freudovské psychologie: ID (podvědomí) je nejmocnější část naší mysli, která automaticky a bez našeho vědomého úsilí obsahuje naše nejhlubší motivy a kontroluje naše chování. Racionální, logická část, EGO, analyzuje, zda dané informace mají smysl před tím, než je předá do SUPER EGO. SUPER EGO, je něco jako vrátný vstupu do podvědomí; hlídá, které informace, příkazy se do podvědomí mají dostat a stát se naší součástí, a které ne.

Lidé si uvědomují, jaký velký význam má pro lidskou bytost její nevědomá mysl. Proto je předmětem mnoha bádání, využívání a, řekněme si to naplno, i zneužívání.

Mistrovství znamená využívat při činnosti vlastní nevědomou mysl.

Existují cesty, jak se dostat k nevědomé mysli a jejím zdrojům. Například prostřednictvím spánku či transu. Člověk, který se nalézá ve stavu transu, hypnózy, se okolnímu světu může jevit poněkud mdlý až spící, zatímco vnitřní prožívání subjektivní zkušenosti může být velmi bohaté.

Je-li člověk zcela aktivní a zcela „při smyslech”, převažující mozkové frekvence tohoto člověka jsou nad 14 Hz. Této hladině vědomí se říká Beta. Pod ní - ve frekvenčním pásmu 8 až 12 Hz - se nachází hladina Alfa. Stav Alfa je charakteristický pro meditace a spánek. Ještě níže, na úrovni 4 až 7 Hz, leží hladina Theta, a ještě níže Delta. Delta již odpovídá hlubokému spánku. Na této úrovni se již nevyskytují sny a již ani není uvědomění si sebe sama. Úrovně Alfa, Theta a Delta se souhrnně nazývají též změněným stavem mysli.

Asi již tušíte, kam směřuji:

Mistrovský výkon probíhá ve změněném stavu mysli (alespoň alfa).

A to je v podstatě celé „tajemství” mistrovství: ve stavu alespoň Alfa se nevědomá část mysli, její obsah i procesy, dostávají „na povrch” a je možné její sílu a zdroje využít. Vlastní využití nevědomé části mysli způsobuje, že činnost děláte tak, že se sami divíte, kde se to ve vás bere.

Jednoduché až triviální.

Pro nikoho není těžké se do stavu Alfa dostat. Při usínání to děláme každý den. Poněkud komplikovanější je, a to určitě nejen pro mě, ale i pro mnoha dalších lidí, dostat se do stavu Alfa při vykonávání nějaké činnosti. Meditace v pohybu je tomu synonymem.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se