Od profesionality k mistrovství

Pokud něco děláte se zaujetím, s plným nasazením a dostatečně dlouho, a pokud se při tom ještě stále učíte, jak to dělat ještě lépe, stanete se nakonec v dané činnosti profesionálem. Ze skupiny profesionálů se však zřetelně vyčleňuje určitá skupina lidí, kteří danou činnost dělají tak dobře, že nad tím rozum zůstává prakticky stát. To jsou mistři svého oboru.

Je mnoho profesionálů, kteří se chtějí stát mistry svého oboru. Dosáhnout mistrovství se však podaří pouze nemnohým. Na vině je totiž chybná metodika změny.

Stává se tedy, že profesionálové, ve své snaze dosáhnout mistrovství, spíše utápí svůj čas a energii v něčem, co je k mistrovství neposouvá, ale pouze udržuje v profesionalitě. Ti, kteří mistrovství dosáhli, buď správnou metodiku znali a využili, nebo ji náhodně objevili.

V této kapitole se pokusím vysvětlit projevy mistrovství a důsledky, které mistrovské přináší, dále jeho charakteristiky a konečně dvě (v příslušných kruzích) známé techniky, jak se do mistrovské zóny dostat.

Pokud tedy máte zájem se v nějakém oboru mistrem stát, myslím, že tato kapitola pro vás může být velmi přínosná. Je jedno, zda toužíte být mistry v lyžování, v managementu, ve fyzice, v mezilidské komunikaci, nebo v bojových uměních. Principy a postup jsou stejné. I z hlediska vedení lidí má tato kapitola význam: abyste mohli dovést vedené lidi k mistrovství, je třeba o mistrovství něco znát a něco umět.

Upozornění

Před vlastním výkladem však považuji za slušné upozornit potenciální čtenáře na dvě věci: za prvé, že budu popisovat převážně osobní zkušenost, a za druhé, že neumím vysvětlit proč funguje. Důvodem pro obé je nedostatek zdrojů.

Jsou vědecké i nevědecké zdroje, které se fenomén mistrovství pokoušejí vysvětlit. Vědecké to bohužel zatím neumí a nevědecké - alespoň tedy ty, se kterými jsem se seznámil, na mě působily minimálně v jednom aspektu příliš „nadpozemsky” a tedy (pro mě) poněkud nedůvěryhodně.

Do vysvětlení „proč to funguje a jakými přírodními zákony se to řídí” se tedy pouštět nebudu. Nevím to.

To, že neumím vysvětlit proč to funguje a jak přesně to funguje, však neznamená, že to není možné používat. V tom je zásadní rozdíl.

Lidé v pradávné minulosti vůbec netušili, jaké chemické procesy probíhají při spalování. Přesto se pokojně hřáli u večerních ohňů, vypalovali mýtiny, tavili bronz. Používali oheň, aniž věděli, jak přesně funguje.

Jistě si také vzpomínáte, jak jste se učili plavat. Pravděpodobně to bylo ve vašem ranějším věku, věku, kdy jste ani nevěděli, že platí něco jako Archimédův zákon. Přesto jste jej využívali a naučili se plavat.

Pokud tedy nemáte zásadní zábrany přistoupit na tuto hru - tedy používat něco bez toho, aniž bychom přesně věděli proč to funguje - můžeme se do hry mistrovství pustit.

Projevy mistrovství

Jak jsem poprvé potkal mistrovství

Před čtyřiceti lety jsem hodně běhal. Dlouhé tratě. Pokud víte, o čem je řeč, je to při tréninku někdy dřina, spíše však nuda. Běžíte, běžíte a neděje se nic. Pamatuji si, jakoby to bylo teprve včera, na jeden výrazně odlišný moment.

Začátek se nelišil od jiných stovek předcházejících denních tréninků: prostě se volně proběhnout svých patnáct kilometrů. Vyběhl jsem tedy a připravil. Na pátém kilometru se však stalo něco zvláštního: pocítil jsem, že se můj dech výrazně zklidnil a nohy, jakoby samy od sebe prodloužily a zrychlily svůj krok. Vnímal jsem neobyčejnou lehkost, klid, vnímal jsem každý sval svého těla, každý dech i úder srdce a zároveň i každý detail svého okolí. Bylo to fantastické. Místo patnácti kilometrů jsem jich za stejný čas a s daleko větším klidem udělal pětadvacet. Neskončil jsem kvůli únavě - ta vůbec žádná nebyla - ale jenom proto, že mě doma čekaly úkoly do školy.

Zkušenost druhá

Mnoho let jsem se bavil sjezdovým lyžováním. Jako profesionál. Fakt jsem byl docela dobrý. Z tisíců dnů na lyžích si však nejzřetelněji pamatuji ten den, kdy jsem potkal mistrovství. Dodnes si pamatuji co jsem viděl a přesně si umím vybavit pocit, který jsem při tom měl. Přestože od té doby již uběhlo zhruba čtyřicet let.

Koncem sezóny se tehdy nejezdívalo moc dobře. Prudší svahy byly zcela pravidelně hustě pokryty půlmetrovými boulemi odshora dolů. Nebylo pro mě problém je sjíždět a užívat si při tom, to ne, dalo to však docela zabrat.

Ten den byl jako každý jiný. Prostě se nahoře rozjedete, sjedete to, pak na vlek a znovu.

A náhle, po několika prvních obloucích od konce vleku, jsem s úžasem zjistil, že se něco děje. Vzduch jakoby se zastavil, vše jakoby se hrozně zpomalilo. A já, vlastně ne já, ale mé tělo mohlo jet úplně v klídku, zatímco já pozoruji, co dělá levá ruka, pravá ruka, levá noha, jak jsou zasněžené stromy, kdo jede nahoru po vleku, a jak sníh příjemně hladí skluznici lyží. To všechno naráz a úplně samo. Jakoby to bylo v nějakém snu. Fyzicky a psychicky báječné. Bez vypětí, násilí a následné únavy.

Nádhera, nádhera, nádhera.

Od té doby jsem podobný pocit na lyžích zažil ještě mockrát. Nikdy jsem však nevěděl kdy přijde. Někdy přišel, někdy ne. Vždycky však, když přišel, to byl ohromující zážitek i vlastní jízda: o třídu úplně někde jinde, než jsem normálně jezdil.

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se