Každé lidské chování je založeno na pozitivním úmyslu

Tato premisa, která říká, že za každým chováním lze najít pozitivní úmysl daného člověka, je bezesporu nejkontroverznější premisou, kterou v sérii premis uvádím. Vyvolává mnoho sporů, ba i konfliktů. Příčinou toho je nepochopení jejího významu, nebo její nesprávná interpretace.

Pokusím se tomu podrobným rozborem předejít. Je důležité dobře pochopit její význam. To proto, že tato premisa má zcela zásadní význam pro řešení konfliktů a při nahrazování nežádoucího chování chováním jiným. A to jak v mezilidských vztazích, tak i směrem k nám samotným.

Přiznejme si, že na světě je mnoho „zvláštního” chování, při kterém jeden člověk ubližuje druhým. Například když nějaký fikaný „podnikatel” ožebračí stovky důvěřivců, nebo když nějaký statný výrostek s opravdovým gustem zmlátí v temné uličce vetchého důchodce, nebo když v práci někdo udělá něco, co významně poškodí finanční výsledky podniku či důvěru jeho klientů. Asi si dovedete vzpomenou na několik takových případů, kdy se ve vás něco zdvihlo.

A teď je tady rada, abyste se chovali tak, jakoby za tímto chováním, které vnitřně velice neschvalujete, byl dobrý úmysl.

Asi si říkáte: „Tak to tedy ne! Mě se to nelíbí. Je to nepřípustné!” A také určitě chcete mít prostor k aktivnímu zásahu proti takovému chování.

Absolutní souhlas.

Vůbec se nejedná o výzvu, abyste tolerovali chování, se kterým nesouhlasíte. Můžete klidně chování neakceptovat, nebo netolerovat a můžete klidně činit nápravná aktivní opatření.

Vaše nápravná opatření však budou o hodně účinnější a dlouhodobější, pokud budete zároveň vycházet z premisy, že za každým chováním je pozitivní úmysl. Nevěříte? Nevadí. Ještě čtěte dál.

V této premise jde v prvé řadě o snahu pochopit druhého člověka. A pokud jej pochopíte, pak teprve je dobré si svobodně zvolit váš vlastní způsob řešení. Pokud druhého člověka nepochopíte, vycházíte při vašem rozhodování pouze ze své vlastní subjektivní reprezentace reality - „mapy světa”. Jak říká v jednom ze svých návyků Stephen Covey: „Nejdříve se snažte pochopit a potom být pochopeni.”

Někteří rodiče a manažeři, kteří jsou svědkem chování, které neschvalují, dávají najevo svůj nesouhlas hlasitým: „Ty jsi zlobivé dítě!”, nebo: „Vy jste špatný pracovník!” Doufám, že toto primitivní stádium už máme za sebou. Vůbec nic to neřeší, pouze odsuzuje osobnost druhého člověka na základě nesprávného ztotožnění neschvalovaného chování s člověkem samým. O tom, že chování člověka a člověk sám jsou naprosto odlišné kategorie jsme již podrobně psali.

Osvícenější rodiče a manažeři toto znají a snaží se nejdříve pochopit motivy negativního jednání druhého. Dělají to často tak, že s naštvaným výrazem (aby dali najevo svůj nesouhlas) a silným hlasem (aby to zdůraznili) se táží:

  • Proč jsi to, proboha, udělal?
  • Proč jsi neudělal úkol?
  • Proč jste přišel pozdě?
  • Proč jste nechal zákazníka čekat?
  • ...

Co tím obyčejně dosáhnou?

Většinou uslyší výmluvy a v případě, že je otázka položena dostatečně důrazně, pak ještě navíc dosáhnout toho, že se druhý člověk „zasekne”, nebo se stáhne do sebe.

Důvody jsou dva. Prvním důvodem je uvozující proč. Není příliš šťastné jej použít, hned na začátku zjišťování motivu. Otázka proč totiž dotazuje úroveň hodnot a přesvědčení a na začátku komunikace nemá druhá strana vůbec žádné důvody odhalovat tyto hlubší příčiny svého jednání. Zvláště, když vidí a slyší v podstatě obviňujícího tazatele.

Druhá příčina, která je důležitější než vlastní použití slůvek, je postoj uvedených tazatelů: zcela jednoznačně totiž hledají negativní motiv. Vycházejí z předpokladu, že

za negativním chováním musí být negativní úmysl.

A tento postoj se projevuje navenek na obsahu dotazů i způsobu, jakým jsou dotazy řečeny.

Výsledkem takové komunikace, které mělo dobrý úmysl napravit chování, je nula. Vlastně ne. Obě strany jsou naštvány.

To jest rodičové a manažeři, kteří vycházejí z předpokladu „člověk a jeho negativní chování jedno a totéž jest”, nebo že „za každým negativním chováním je negativní úmysl”, nedosahují výsledků a selhávají jako dobří rodiče a manažeři. Tečka.

Není nutné selhávat. Není nutné být neefektivním rodičem a manažerem. Je možné se zlepšit.

Pokud to chcete, zkuste pro začátek alespoň připustit možnost, že i za negativním chováním může být pozitivní úmysl. A ten zkuste hledat. Co se stane?

Pravděpodobně automaticky budete klást otázky jinak a jiné.

Váš vnější neverbální projev nebude vypadat tak naštvaně a tak obviňujícně. Naopak budete vypadat jako člověk, který chce pomoci s řešením: nalézt lepší, efektivnější a ekologičtější způsob chování. Druhá strana váš postoj zachytí a nevyhodnotí (na nevědomé úrovni) jako útok na její hodnoty a přesvědčení a tudíž nemusí vztyčit obranné štíty. Komunikace zůstává otevřenou.

Vlastní obsahová stránka vašich otázek se pravděpodobně automaticky také změní z proč na: „Jaký dobrý úmysl tě vedl k tomu, že jsi se choval tak a tak?”

Znamená to, že ani obsah dotazu není útočný a obviňující a ponechává prostor pro věcnou diskusi. Není problémem člověk, nebo jeho špatné úmysly, komunikuje se jenom a jenom o chování. A úplně přesně řečeno adekvátnost chování (vzhledem k cíli) v daném kontextu.

Možná, že když premisu „Každé lidské chování je založeno na pozitivním úmyslu” upravíme do tvaru Za každým chováním je pozitivní úmysl, a to i když chování samo o sobě pozitivní není, bude pro vás daleko akceptovatelnější. Nechává nám totiž významný prostor pro to, abychom mohli chování, které se nám nelíbí, se kterým nesouhlasíme odsoudit. Zároveň však nám nechává prostor pro akceptaci dobrého úmyslu, který za tímto chováním je.

Další důležitou věcí, o které se chci zmínit, je subjektivita dobrého úmyslu: to, že pro někoho je úmysl „dobrý” a pro druhého „špatný” je poměrně subjektivní věc. Namítnete asi, že existují nějaké všeobecné etické normy, podle nichž je možné posuzovat i úmysl. A máte pravdu. Přesto zde nabádám k opatrnosti, abyste nepadli do pasti vidět svět pouze svýma očima, pasti, která znemožňuje akceptaci a empatii.

Uvedu příklady.

Představme si politika, který se nás snaží přesvědčit o tom, že více bomb, více letadel, více zbraní na našem území je výborné.

A představme si politika, který se nás snaží přesvědčit o opaku.

Dovedete si, prosím, představit jejich pozitivní úmysly?

Bezesporu hodně. Například první může myslet na větší bezpečnost. Druhý, kupodivu, také. To je skvělé. Jediné, v čem se liší je názor na způsob jejího dosažení. Vyjednávací platforma, cílem je větší bezpečnost, však zůstává společná. Upřímně řečeno, to je to, na čem se reprezentanti našich politických stran nedovedou shodnou: jedna strana obviňuje druhou ze špatného úmyslu a není ochotna akceptovat, ba co více - není ochotna ani připustit, že by za tím mohl být pozitivní úmysl. Způsoby komunikace v parlamentu jsou tedy zcela neefektivní a přinášejí nám, daňovým poplatníkům, daňovou zátěž, ze které nejsme nadšeni (někdo ty nikam nevedoucí diskuse musí zkrátka platit). A výsledky, kterých takto dosahují, jsou takové, jaké jsou. Zcela tristní. Kdyby nějaký podnik fungoval jako parlament, už by dávno nebyl.

Pozitivní úmysly však mohou být i z jiného soudku. Může za tím být dobrý soukromý úmysl. Například úmyslem prvého politika je dosáhnout tučného úplatku od zbrojařských firem a ty použít na zabezpečení své rodiny. A starost o rodinu a snaha o její zabezpečení je i z hlediska všeobecných etických norem jistě pozitivní úmysl, že ano? Úmyslem druhého může být například dosáhnout našeho osvobození od vlivu vojenskoprůmyslové, nehumánní a komercionalizované civilizace. No není hezké mít v úmyslu někoho osvobodit?

Jak říkám: s trochou fantazie opravdu můžete najít milióny pozitivních úmyslů, a to jak na straně jedné, tak na straně druhé. Bez ohledu na to, zda se nám vlastní chování daného člověka líbí, nebo ne.

Říkali jsme si, že i když lidé pozitivní úmysl mají, neznamená to, že jeho vnější demonstrace - vlastní chování (a jeho důsledky) - je pro daného člověka, nebo jeho okolí, prospěšné.

Je asi žádoucí, nahradit neprospěšné chování chováním prospěšnějším. Premisa „Za každým chováním je pozitivní úmysl ” má zcela zásadní význam pro řešení konfliktů a při nahrazování nežádoucího chování chováním jiným.

Představte si, že nějací dva lidé mají konflikt. A vy jej chcete vyřešit. Standardní přístup je přístup soudního procesu, ve kterém nakonec zvítězí jedna strana a druhá prohraje. Upřímně řečeno, svět zůstal v průměru stejným, jako byl před tím. Výhra + prohra děleno dvěma = napůl. Je lepší dosáhnout toho, aby po vašem zásahu byl svět v průměru lepším. A to je právě to, co dělají lídři, nebo ještě lépe, vůdčí osobnosti. Snaží se, aby obě strany zvítězili. Pokud nalezení řešení postavíte na ideje, že to, co je třeba při řešení sporu zachovat, jsou oba pozitivní úmysly, máte velkou šanci tohoto výsledku dosáhnout. Jinak je to problém (jako v parlamentu).

Jinak řečeno, stavíte na tom zcela základním, co obě znesvářené strany spojuje - jejich pozitivní úmysl. Pokud se vám společně podaří nalézt řešení, které zachovává pozitivní úmysl, budou obě strany s řešením vnitřně spokojeny. Pokud ne, nepodařilo se vám najít ten pravý dobrý úmysl. Nalezení dobrého úmyslu nemusí být vůbec jednoduché, ba co dím, je to v tomto procesu to nejsložitější. Nevěříte? Dobře. Vysvětlím, proč tomu tak je.

Nejde pouze o to, že máte dobrý úmysl nalézt dobrý úmysl, je třeba to také umět.

Abyste pochopili dobrý úmysl druhého člověka, je třeba umět naslouchat.

Takže teď mi řekněte, kde, jak a jak dlouho jste se to učili? Upřímně. Bylo to na základní škole? Cha cha! Nebo to bylo na střední škole? Cha! Nebo snad na vysoké? Možná, že na nějakém humanitním směru. Věřte tomu, nebo ne, pokud jste se alespoň jeden týden na „plný úvazek” nevěnovali naslouchání, nebo vám to nevnukla nějaká vyšší inteligence či mimozemšťani, pak je docela pravděpodobné, že to vlastně ani neumíte.

Myslíte si, že umíte plavat? No, asi vám profesionální plavec vysvětlí, že není plavání, jako plavání. Jedna věc je udržet se na vodě, druhá pak plavat o olympijské zlato. Pokud se, jako manažer živíte komunikací, to jest pokud vás za to někdo platí, jste profesionál. Nejde o to se udržet na vodě, ale plavat o co nejlepší umístění na závodech.

A profesionální naslouchání je dost odlišné od pouhé schopnosti slyšet: naslouchání není jenom o obsahu slov, ale také o jejich významu, o paralingvistických signálech, neverbálním projevu, ...

Lze se to naučit.

Abych Vás tady příliš netrápil. Při řešení vnějších konfliktů zkuste techniku mluvící hole tak, jak je popsána v Osmém návyku Stephena Coveye. Je o hodně lepší, než vůbec nic.

Kromě pasivního naslouchání máte k dispozici též aktivní vypátrání úmyslu pomocí dotazování. Avšak i zde platí, že je třeba umět se ptát. Zájemce odkazuji pro začátek na Kapitoly o vedení, které se týkají zejména technik metamodelu jazyka (generalizace, distorze a vynechávání).

Další význam pozitivního úmyslu je při korekci vašeho vlastního chování. Asi se vám někdy stalo, že jste se rozhodli zbavit nějakého svého návyku, nebo nežádoucího chování. Není to nic snadného, protože bojujete vlastně sami proti sobě. Není to nutné, pokud naleznete pozitivní úmysl, který za daným chováním máte. Pak již jenom stačí nalézt alternativní chování, které pozitivní úmysl zachová a z něho udělat návyk. Je to daleko lepší, než zůstávat v sebeobviňování a bojovat proti sobě.

Pozitivního úmysl je i při řešení vnitřních rozporů. Každý z nás je zná. Čemu mám dát přednost? Mám na příklad jít s kamarády do kina, nebo se mám doma natáhnout s knížkou? Mám si jít zacvičit, nebo si mám raději hrát se svými dětmi?

Většina lidí to řeší metodou prohra - výhra. Prostě se racionálně rozhodne, pro jednu alternativu. Druhá část vaší osobnosti však zákonitě zůstane nespokojena a dost často vám jako důsledek nevyřešeného vnitřního rozporu zůstává divný pocit. A když to takto budete dělat často, tenhle divný pocit se vám „vrazí” i do fyziologie: nervové tiky, žaludeční vředy, vysoký krevní tlak, atd., atd. Chcete to? Ne? Zkuste tomu předejít.

Lze tomu předejít právě popisovaným ekologickým způsobem. Vyhledejte oba pozitivní úmysly, které obě dvě části mají. A pak nalezněte řešení, které zohledňuje oba pozitivní úmysly. To první - nalezení pozitivních úmyslů - je, jak správně tušíte, ta těžší část. Naslouchat sami sobě, to co nám sdělují i naše emoce, nepatří do výbavy, kterou jsme zdědili po svých rodičích, nebo která jen tak sama o sobě přijde. Je třeba se tomu naučit.

Poslední věcí je korekce nežádoucího chování druhé osoby. Například v práci. Můžeme docela snadno korigovat chování jak nadřízeného, tak podřízeného, nebo kolegy, pokud odhalíme pozitivní úmysl. Pokud zjistíme, co vlastně chce dosáhnout. Jaký má dobrý úmysl. A my mu nabídneme jiné chování, které je lepší alternativou, a zároveň zachovává pozitivní úmysl. Nové chování zachovává to, co daná osoba opravdu chce. Tento způsob, jak jistě chápete, je velmi, velmi ohleduplný a ekologický k ostatním lidem a, konec konců i k nám: neměníme lidi, neměníme to, co (dobrého) chtějí, nabízíme jim pouze lepší alternativní chování, aby nakonec dosáhli to, co opravdu chtějí.

Konkrétní příklad ze života: kolega, který se urážlivě choval k ostatním lidem na pracovišti. Jaký pozitivní úmysl mělo jeho chování? Zjistil jsem, že chce mít lepší sebedůvěru. Proč ne, je dobré si věřit, že? Jenom způsob, jakým svoji sebedůvěru získával, nebyl příliš ohleduplný k okolí. Nabídl jsem mu alternativní způsob využít svých vynikajících znalostí pro pomoc ostatním. Ocenění, které za to od ostatních dostával daleko lépe zvyšovalo jeho sebedůvěru, než jeho chování před tím. Bylo tedy jak ohleduplnější k okolí, tak efektivnější. A opakováním se jeho nové chování stalo jeho standardem.

Svět se stal lepším.

A ještě jeden pohled: pokud budete předpokládat, že druhý člověk má nekalé úmysly, ovlivní to celý váš postoj k němu tak, že jej prakticky nebudete schopni vést. Jakobyste si předem k němu uzavřeli vrátka.

Pochybnosti o motivech, které vedou člověka k určitému jednání, vrhají stín na všechno, co dělá.

Mahátma Gándhí

Je možné udělat svět lepším, pokud vedete lidi také s pomocí premisy

Za každým chováním je pozitivní úmysl.

Myslím, že je užitečnější a produktivnější mu věřit a chovat se podle něj, než mu nevěřit. Nejen ve vztahu k okolí, ale také ve vztahu k sobě samým.

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se