Každé chování je v nějakém kontextu užitečné. Člověk a jeho chování jsou dva různé jevy.

„Chováš se úplně nemožně,” křičí matka na svého syna, který při jídle hlasitě mlaská. „Vůbec neprodáváte!” vyčítá šéf obchodnímu zástupci. „Už tady na tebe čekám půl hodiny,” ztrápeně sděluje manžel manželce.

To všechno jsou příklady chování, které nemáme rádi, které nepovažujeme za vhodné. A protože to tak je, druhým toto chování vyčítáme, kritizujeme, někdy jej i zakazujeme.

Pochopitelně, že v reakci na naše jednání se druhá osoba buď naštve, nebo se naopak do sebe stáhne a nekomunikuje. (fight or flight, strategie boje nebo útěku).

Není to asi ten výsledek, který chceme komunikací dosáhnout. Obyčejně totiž chceme dosáhnout změnu chování, nikoliv naštvání druhého nebo stáhnutí se do ulity. A obyčejně se nám daným postupem daří dosáhnout právě toho, co nechceme. A když se nám nedaří to, co opravdu chceme, pak zesilujeme intenzitu svého chování: více řveme, více gestikulujeme a více saháme ke stále tvrdším sankcím. Místo toho, abychom začali dělat něco jiného.

Východiskem pro naše jiné, efektivnější chování je náš postoj, psychologický rámec, ve kterém se sami momentálně nacházíme. Pokud tento svůj postoj změníme, změní se i naše chování. Pokud postoj nezměníme, je změna našeho chování poněkud problematická: buď se změna nepodaří vůbec, nebo je nepřirozená, křečovitá a násilná.

A nejinak je tomu i v tomto případě.

Na chování totiž existuje také tento pohled:

Není to chování samo o sobě, které je nevhodné, ale to, že chování a kontext, ve které se chování nachází, spolu neladí.

Tento vnitřní postoj nám ponechává hodně otevřená vrátka v tom smyslu, že nemusíme vždycky nutně kritizovat chování někoho druhého, stačí jej totiž upozornit na to, že dané situaci by podle vašeho názoru spíše odpovídalo chování jiné.

Konkrétně by se výše uvedený příklad křiku matky na mlaskajícího syna mohl změnit, chce-li matka opravdu synovo chování změnit, na chápající a jemně milý pohovor: „Milý synu. Vidím, slyším a oceňuji, že umíš velmi pěkně mlaskat. V lidožroutské společnosti před dvěma sty lety a přidal-li bys navrch trochu říhání, by tě pravděpodobně zvolili svým vůdcem. Zde, na recepci, při příležitosti předávání Řádu Bílého lva, by se však, myslím, hodilo chování jiné. Jaké chování by zde bylo vhodné, co myslíš?”

No, možná, že jsem to za účelem názornosti poněkud přehnal. Nenaléhám, aby se každá česká matka stala vtělením Dalajlámy a Matky Terezy dohromady. Přesto tací lidé existují. A dosahují pozoruhodných výsledků. Protože mají jiný pohled na svět.

Velmi Vám před „ostrou” aplikací uvedeného postoje v praxi doporučuji mentální trénink. Když čekáte ve frontě, nebo když jedete do práce, je možné tento čas využít na trénink tohoto postoje a dovednosti nalézt pro určité chování různé kontexty. Vyhledejte si ve svém okolí nějaké chování, které se Vám nelíbí a zkuste jej v duchu zasadit do prostředí, kde bude užitečné. A zkuste to i naopak: zasadit „dobré” chování do kontextu, kde „užitečné” není.

Uvidíte, že chování samo o sobě není „dobré”, nebo „špatné”. Záleží na vztažném rámci kontextu kontextu.

K chování mám ještě malou, přesto důležitou poznámku: prosím, abyste v rámci tohoto postoje neidentifikovali chování s člověkem samým. Například když někdo chodí pozdě, je to mizera. Chování je vnějším projevem člověka, jakýmsi elementem třídy člověk. Avšak třídu nelze s ztotožnit s žádným jejím elementem. Lituji, takový přístup je nesystémový, nesprávný a zavádějící. Je to podobné, jakoby auto bylo totéž, jako jeho rychlost.

Člověk a jeho vnější projev - chování - jsou dvě naprosto různé entity, mezi něž nepatří znaménko rovnosti.

Navíc nám ani nejde o posuzování člověka podle jeho chování. To je předmětem jiné disciplíny. Nám jde o změnu chování člověka, nebo alespoň o lepší pochopení chování. Proto je důležité neidentifikovat člověka s jeho chováním.

Půjdete-li ve svém průzkumu dostatečně hluboko, pravděpodobně narazíte na potíže s chováním, které je obecně posuzováno jako neetické. Ptám se například, zda existuje nějaký kontext, ve kterém je fyzické mučení člověka člověkem užitečné? Přiznám se, že mi dělá problém takový kontext najít. Vím však, že nejen „dobrým” jezuitům, ale i mnohým dalším lidem to problém nečiní. (To konstatuji bez sebemenší závisti.)

Uvědomme si tedy, že třídění chování člověka na dobré - špatné, užitečné - neužitečné je nejen funkcí kontextu, ale i myšlení člověka, který chování posuzuje. Dobré se mění na špatné a špatné na dobré.

Pokud chceme efektivně, nenásilnou a ohleduplnou cestou změnit něčí chování, pak často, velmi často se osvědčuje vycházet z premisy: „Každé chování je v nějakém kontextu užitečné.”

Zatím jsem se koncentrovali na chování ostatních lidí. Uvedené premisy mají však význam i pro zdravý vztah k sobě samému. Je mnoho lidí, kteří k sobě nemají ten správný, zdravý vztah. Jsou jaksi sami na sebe až přespříliš nespravedlivě přísní. A vy jim můžete pomoci.

Například:

  • Při prezentacích mám trému, chvěje se mi hlas a červenám se. Jsem nemožná.
  • Zapomněla jsem nakoupit. Jsem hloupá.
  • Zase mi ujely nervy. Jsem úplně nemožný.

Ve všech třech klasických případech se jedná o ztotožnění chování s člověkem, který se naší kultuře nelíbí. Je hloupý a nemožný. Nositel takových představ o sobě samém si v další seberozvoji spíše brání, než pomáhá.

Vysvětlete jim, že mít dobrou trému, není v některých kontextech špatné. Například tehdy, až Hollywood bude shánět do svého nového trháku nějakého člověka, který bude trému dobře umět. Jojo, umět trému se někdy opravdu vyplatí. Tréma není špatná, sama o sobě a navíc, usuzovat z toho, že jí někdo dobře umí, že je nemožný člověk, je už zcela zavádějící.

Po vnitřním odblokování zafixované asociace „tréma je špatná - já mám trému - já jsme špatná” lze přistoupit k dalšímu kroku. Stačí trémistku naučit přenést to, co dělá jindy - tj. dělá „netrému” - do kontextu prezentace. Ale to již je, jak se říká, docela jiný příběh.

A s dalšími příklady je to stejné.

Možná, že vám to připadá jako dětská hra se slovíčky. Možná. Možná, že ani netušíte, jak se někteří lidé se svými zbytečnými komplexy trápí a jak moc je to brzdí v jejich rozvoji.

Možná však, že Vám na lidech, na jejich pocitech a na jejich zdravém rozvoji záleží. Možná, že jim také chcete pomoci. Tady je nástroj. Uvedené dvě premisy mají význam při změnách chování, nebo při posilování identity člověka. Až nastane vhodná situace, chovejte se tak, jakoby platilo

Každé chování je v nějakém kontextu užitečné.

Člověk a jeho chování jsou dva různé jevy, mezi než nepatří znaménko rovnosti.

Komentáře   

 
-3 # stiznost
mishel 2010-09-13 20:47
obsah velice neprehledny.kdy z nekdo neco potrebuje narychlo najit tak nemuze hledat v tech nepotrebnych vetach to co potrebuje...tuh le stranku bych bud upravila a nebo ůplně zrušila!!!!!!!! !!!!!
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Nevím to jistě
Martin Hájek 2010-09-14 08:37
Cituji mishel:
obsah velice neprehledny.kdyz nekdo neco potrebuje narychlo najit tak nemuze hledat v tech nepotrebnych vetach to co potrebuje...tuhle stranku bych bud upravila a nebo ůplně zrušila!!!!!!!!!!!!!


Hm ...
Tak jsem si to po letech po sobě přečetl znovu. Dávám Vám za pravdu, měl jsem z toho úplně ty samé pocity.

Možná však, když uvážíme, že článek je součástí určitého celku, nebude to tak hrozné. Otestoval jsem si to. Vzal jsem si knihu, o které vím, že není špatná, avšak kterou jsem už dávno nečetl, a namátkou přečetl jednu stránku. Můj dojem byl podobný: je to na nic...

Možná i proto jsem v záhlaví sekce "Kapitol o vedení lidí" zařadil doporučení: "Jednotlivé články Kapitol o vedení na sebe navazují. Proto je doporučuji číst popořadě jako knihu."

Tak teď nevím: je mizernost článku objektivní realitou, nebo dojmem vzniklým z jeho izolovaného čtení?
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se