Některé staré známé pravdy o vedení týmů

V kapitolách o vedení jsem napsal sérii článků o tom, které atributy musí mít skupina lidí, aby se mohla nazývat týmem. Uvedl jsem, že na úrovni společných hodnot, kritérií a přesvědčení se musí nacházet sedm následujících elementů:

  1. Společný cíl
  2. Vzájemná zodpovědnost
  3. Společná akceschopnost
  4. Konstruktivní konflikty
  5. Vzájemná důvěra a společná sebedůvěra
  6. Vzájemná otevřenost a informovanost
  7. Společné sebeuvědomění

Pochopitelně, že tyto hodnoty, přesvědčení a kritéria nemohou fungovat izolovaně: musí být podpořeny odpovídajícími schopnostmi členů týmu, chování členů týmu musí být s nimi v souladu, a konečně je důležité to, že pro to všechno musí vytvořit vedoucí týmu vhodné prostředí. Prostředí, ve kterém tyto hodnoty, schopnosti a chování mohou vzkvétat.

Zároveň jsem napsal, že na problematiku nutných podmínek týmu není jednotný názor.

Například, Warren Bennis, vynikající myslitel v oblasti leadershipu a poradce několika amerických prezidentů, uvádí ve své knize Staří psi a nové triky z roku 1999, která vyšla v českém překladu v roce 2001 (Management Press, Praha), těchto nutných podmínek existence týmu patnáct. Mezi nimi i tyto dvě:

Vynikající týmy mají vždy nepřítele.

Ve vynikajících skupinách vládne přesvědčení, že mají poslání přímo od Boha.

Warren Bennis

Jak nahlédnete, tyto dvě podmínky existence týmu jsem do svého seznamu nezařadil. Měl jsem pro to a mám pro to své důvody.

Tvrdím, že

  • ani jeden z těchto elementů není pro existenci týmu nutný,
  • s jejich použitím jde budování týmů s menším úsilím, s větší rychlostí a s lepšími výsledky (soudržnější a produkčnější týmy),
  • v kontextu dnešního světa je v obou myšlenkách (přesvědčeních o vhodných týmových postojích) skryto určité nebezpečí, které se při uvedení v život mohou v konečném důsledku obrátit proti jejich šiřiteli. Zvláště třaskavou směs tvoří obě dvě tvrzení dohromady.

V podstatě tedy tvrdím, že dané atributy nejsou nutností, ale možností. Nabádám k jejich budování, ale k velmi uvážlivému a opatrnému.

Začnu s předpokladem, že Warren Bennis myslí Boha a nepřítele doslova. To jest, že myslí opravdového Boha a opravdového Nepřítele.

Mohou existovat skvělé týmy bez Boha a bez vnějšího Nepřítele? Nebudu urážet inteligenci čtenářů a bez podrobného zdůvodňování uzavírám, že mohou. Existovaly, existují a budou existovat velmi akceschopné a produktivní týmy, které s nadšením a plnou angažovaností pracují na velkých a smysluplných výzvách a zdolávají neskutečné překážky. Ať se to již týká účasti a vítězství v lize mistrů, odstraňování následků přírodních katastrof, náročných operacích při záchraně lidského života, při zdolávání požáru, nebo při vývoji nového paměťového čipu.

Bůh a Nepřítel však mají své výhody i nevýhody. A to již stojí za bližší pohled.

S Bohem

Warren Bennis píše:

Ve vynikajících skupinách vládne přesvědčení, že mají poslání přímo od Boha.

Členové vynikajících skupin pevně věří, že pracují na něčem životně důležitém, ne-li přímo „svatém”. O své práci nepochybují a v jejich myšlení a vyjadřování nalezneme mnoho metafor spojených obvykle s válkou a vírou. Vědí, že ostatní členové skupiny od nich budou očekávat oběti. Jsou přesvědčeni, že se podílejí na něčem monumentálním, co si zaslouží to nejlepší, co v nich je.

Warren Bennis

Od nepaměti využívají kmenoví šamani a kouzelníci, chrámoví strážci, králové, církevní hodnostáři, generálové a politici, zkrátka světská i církevní moc, božího hlasu. Zjistili, že to funguje.

Pochopitelně, že to funguje. Člověk (na rozdíl od zvířat) má svoji duchovní stránku, která dává lidskému konání smysl, směr a často i impuls. V článcích o motivaci jsme si ukázali, že motiv spirituální existence, do které patří i Bůh, je dokonce druhým nejsilnějším motivem lidského chování, a to hned po potřebě sebeorientace. Spirituální motiv přebijí dokonce i motiv fyzické existence.

Jinými slovy řečeno: potřebujete-li, aby někdo pro něco obětoval úplně všechno, aby ze sebe vydal maximální výkon, potřebujete, aby k tomu lidé měli dostatečně silný motiv. Bůh takovým motivem je.

Nemusí to být zrovna Bůh v pravém slova smyslu. Všechno, co zapadá do motivu spirituální existence, se k danému účelu stejně tak dobře. Láska v zobecněném slova smyslu, pocit vnitřního míru, pocit univerzálního řádu a sounáležitost, to jsou jen příklady.

V běžné denní agendě týmů (a v České republice) není obyčejně Bůh na pořadu jednání. To však neznamená, že běžnou praktickou činnost lidí žádný duchovní motiv neovlivňuje. Ovlivňuje. A je jedno, zda se nám to líbí, nebo ne, je jedno, zda si to uvědomujeme, nebo ne. Je lepší si to uvědomovat, protože pak s tím můžeme reálně pracovat ve prospěch žádoucího cíle.

V běžné denní činnosti, znovu opakuji, není nutné operovat se samotným Bohem, stačí na to jeho malý bratr. Malý bratr by měl mít základní atributy Boha: není vidět, slyšet, ani si nelze sáhnout, přesto jej lidé mají rádi a jsou ochotni pro něj hodně obětovat a udělat.

Z lingvistického hlediska je Bůh, nebo jeho malý bratr jazykovým konstruktem. Většinou podstatným jménem.

Používáme stejnou třídu slov, podstatná jména, pro dvě naprosto odlišné věci. Což v konečném důsledku vede v lidských myslích k vytvoření pěkného (nechtěného, nebo chtěného) guláše. A s tímto gulášem je spjato nebezpečí číslo jedna.

Vezměme si například slovo Bezpečí (například bezpečí obyvatel České republiky). Bezpečí má všechny božské atributy. neexistuje ve svém fyzickém projevu a lidé jej mají rádi a jsou schopni se v jeho zájmu mnohému vzdát.

Nebezpečí spočívá v tom, že obsah jazykového konstruktu, jeho projevy, existenční kritéria, jeho důsledky a podobně jsou velmi, ale velmi individuální.

Například pokud sledujete diskusi o radaru, jistě Vám neuniklo, že strana A i strana B se zaklínají Bezpečím. Oběma jde o totéž, o boha Bezpečí. A kroky vedoucí k naplnění zřejmě odlišného obsahu jsou také diametrálně jiné: základnám Ano, základnám Ne.

Manipulátoři, či mizerní lídři, neuvádějí ani definici, ani obsah, ani kritéria plnění, malého, nebo velkého Boha, ale vyzývají ke krokům, které vedou k jejich naplnění. A je velmi lákavé takovým svodům podlehnout, protože, znovu opakuji, jde opravdu o věc, kterou si z celé duše přejeme. A pak, když je Bezpečí, nebo jiného konstruktu s pomocí lidí dosaženo, lidé s překvapením zjišťují, že si představovali úplně něco jiného. A připadají si oklamáni, podvedeni. Pak následuje minimálně hluboká nedůvěra, maximálně veliký hněv, vůči tomu, kdo je zlákal na cestu.

Seriózní lídr usilující o udržitelný leadership si nemůže dovolit ani hněv, ani nedůvěru.

Abychom předešli frustracím z nesplněných očekávání, musíme dát velkému, nebo malému Bohu poněkud konkrétnější podobu. Jinak to opravdu nejde.

Zásadně bychom měli vedeným lidem přesněji vymezit, co Bůh, nebo jeho malý bratr, chce, jaký bude konečný stav, jak jej poznáme, co to bude znamenat pro každého zúčastněného, atd., atd. Zhruba řečeno, jde o odstraňování budoucích nedorozumění v předstihu.

Martin Luther King, Spartakus, Jan Žižka, Fidel Castro, Móhandás Karamčand Gándhí, Vladimír Iljič Lenin, Neslon Mandela uměli docela přesně definovat své představy a pak usilovali o jejich naplnění.. A, pokud vím, lidé, kteří se k jejich myšlence přidali, se proti nim později neobrátili. Což o mnoha, mnoha a mnoha dalších říci nelze.

Pochopitelně, že doporučovaný postup je ze začátku pracnější a že si jakoby zmenšujete "voličskou" základnu. Věřte mi však, vložené investice se vrátí.

Druhé nebezpečí, o kterém se chci zde zmínit, je spjato přímo s entitou opravdového Boha. Bůh totiž má, na rozdíl od svých malých bratrů, hlas.

Bůh má hlas a cokoliv řekne, je mimo jakoukoliv diskusi. Je to Absolutní a Nezpochybnitelná Pravda. Mým názorem je, že pokud se někdo zaštiťuje tvrzením Boha, je určitě na místě maximálně zbystřit svoji pozornost. Je možné, že mluvčí prostě nemá jiné argumenty, jak Vás přesvědčit, abyste si ve válce (nebo práci) pro XXX nechali utrhnout hlavu (nebo zničit zdraví, rozbít rodinu, ...).

Třetí nebezpečí při komunikaci s Bohem, souvisí se zanedbáním ostatních složek osobnosti člověka. Hovory s Bohem jsou, jak jsme se dočetl v literatuře, velmi silným zážitkem. Natolik silným, že mohou zastínit lidské myšlení (úsudek, smysl pro realitu), sociální vztahy (nenaslouchání ostatním) a fyzické bytí (péči o své zdraví apod.). Slepí a hluší fanatici jsou toho příkladem.

Člověk však nemá jen spirituální stránku. Má i racionální myšlení, emoce a fyzické tělo. Pokud spirituální stránka přebije ostatní je na neštěstí prakticky zaděláno. Je opravdu důležité, aby byl člověk celistvý a vyvážený směrem dovnitř i ven.

S Bohem určitě jde budovat a rozvíjet týmy. Bůh však nemusí být osobně přítomen; stačí, když jsou přítomni jeho malí bratři. Při práci s nimi by však lídři měli být poněkud obezřetní, aby neupadli do pasti manipulace s lidmi, nebo do fanatizmu.

Manipulaci se předejde tak, že se Bohu, nebo jeho malým bratrům, dá v následných krocích konkrétnější podoba. Tím je zabezpečeno oboje: jak spirituální motiv, tak seriózní měřitelný záměr.

Fanatizmu se předejde hlídáním si celistvosti a rovnováhy všech složek své osobnosti: duchovní, mentální, emocionální i fyzické.

Proti nepříteli

Začnu opět s citací Warrena Benise.

Vynikající týmy mají vždy nepřítele.

Nemáte-li nepřítele, vytvořte si ho. Proč? Protože bez nepřítele nemáte proti komu bojovat. Ať už je nepřítel skutečný, nebo uměle vytvořený, slouží stejnému účelu. Tam, kde je nepřítel, je mnohem víc v sázce, je snadnější se sjednotit se a vymezit se vůči ostatním. Zatímco soupeření s někým mimo skupinu podněcuje tvořivost, konkurenční vztahy výhra-prohra uvnitř skupiny ji potlačují.

Warren Bennis

Při vytváření nepřítele pracujeme s jinou stránkou člověka. S vrozeným darwinowským pudem k ochraně vlastní existence v zápase o přežití. Díky tomuto zápasu se podařilo mnohé. I v konkurenčním boji podniků sehrával a sehrává tento zápas velmi významnou úlohu.

V darwinowském konkurenčním zápase jde o to zlikvidovat nepřítele, nebo být zlikvidován. Nic víc, nic míň.

Je jednoznačné, že tam, kde existuje vnější nepřítel, vznikají týmy podstatně rychleji než tam, kde žádný nepřítel nehrozí. Jsou i soudržnější, akčnější. Historická zkušenost i výzkumy biologických druhů dokazují, jak rychle a efektivně hrozba vnějšího nepřítele funguje.

Na rozdíl od Boha a jeho bratrů, jazykových konstruktů, se historicky osvědčovalo dávat nepříteli velmi konkrétní podobu. V praxi se ukazuje, že pokud je, stejně tak, jako Bůh nehmotným, nevěnují lidé boji proti němu dostatečné úsilí a výsledky také nestojí za mnoho. Ještě se k tomu vrátím.

Velmi často se jako nepřítel vymezovala (a stále vymezuje) odlišná skupina lidí. Jinak barevní lidé, lidé mající jiné názory, jiný národ, jiný firemní tým, nebo konkurenční firma.

Pokud se objektem nepřátelství stávají lidé, jsem názoru, že to v kontextu dnešního světa znamená reálné protiúder z jiné strany pro samotného nositele nepřátelských aktů.

Zdůraznil jsem „dnešní svět” a „protiúder z jiné strany”. Hned vysvětlím.

Vtip je v tom, že svět je jiný, než byl. Ne, že by se svět neměnil každým okamžikem, to ne, ale chci tím říci, že se změnila jeho kvalita.

To, co dříve bylo záležitostí lokálního významu, se stává díky hustotě osídlení, snadnému transportu a komunikačním vazbám záležitostí společnou.

Není to tak dávno, kdy bylo možno bez problémů vyhladit celou indiánskou vesnici, Lidice, nebo My Lai. Ano, takové oblasti ještě jsou, ale rapidně mizí. Když bílý policajt s chutí praští černého spoluobčana obuškem a náhodou je o toho někdo s mobilem (což je díky hustotě obyvatelstva docela pravděpodobné), může mít tato událost, velmi rychlý a drtivý dopad na celou planetu. Rasové bouře v městečku, ve státě, na kontinentu, propad ekonomiky, nárůst chudoby, radikalizace, celosvětové bouře a války. Na to není třeba mít bujnou fantazii, to je realita dnešní doby.

Zlikvidovat nepřítele, a o to tu jde, již nemusí být bez následků ani pro vítěze. Protiúder však nemusí přijít od nepřítele, ale, díky propojení, úplně odjinud.

Bílý policajt je pravděpodobně připraven na to, že se bude mlácený černoch poněkud ošívat. Není však nejspíše připraven na to, že díky všeobecné krizi přijde o veškeré úspory, o dům zatížený hypotékou, není připraven na to, že se stane vyděděncem a zajde ve věku třiceti dvou let na nějakou banální chorobu v křoví vedle bývalé dálnice.

Ti, kteří bývali vnějšími nepříteli, se díky nárůstu komplexnosti a vzájemné závislosti jakoby ocitají uvnitř našeho týmu. Začínáme být planetárním společenstvím, místo dřívějších kmenových, národních či státních útvarů.

I konkurence dostává poněkud jiný význam. Nelze se již spolehnout na to, že likvidace konkurence už nemusí být tak úplně bez neblahých následků ani pro vítěze. Pochybuji, že likvidace asijské konkurence by se Americe v konečném důsledku vyplatila. Že totální likvidace politické opozice by se vítězi politického zápasu nevymstila.

Vnější nepřítel v dnešním propojeném světě přestává existovat a stává se naši integrální součástí.

Rozhodně však nenabádám, abychom se na sebe dívali s připitoměle láskyplným pohledem, jako že je všechno super a všude je všeobjímající porozumění, harmonie a soulad.

Rozpory existují. Existují i konflikty: zájmy, ideje a myšlenky, které v daném rámci nemohou koexistovat. To je naprosto v pořádku, protože to je, jak říká dialektické filozofie, hybnou silou vývoje.

Je však nutné řešit rozpory standardním atavisticky darvinowským vymýcením druhé strany? Lidé jsou od přírody soutěživí. Je však nezbytně nutné tuto potřebu uspokojovat destruktivními akty?

Není.

Destrukce, znovu opakuji, se stává nebezpečnou i pro vítěze.

Je možné, a v současném světě zdá si i nutné, řešit konflikty způsobem výhra - výhra. Najít takový nový rámec, ve který obě dříve konfliktní skutečnosti mohou koexistovat. Tak by měli přistupovat k rozporům a konfliktům vedoucí týmů, organizací, státníci a politici a ne je řešit atavistickým způsobem hodným dinosauřího světa.

To, že je to vzhledem k situaci rozumné, neznamená ještě, že tomu tak je. Tuto změněnou skutečnost a její dopady na lidstvo jako celek a každého jedince zvlášť si lidský druh ještě plně neuvědomil a neosvojil si k tomu příslušné schopnosti a ani se tak nechová.

Pokud Vás tato problematika trochu zajímá, mohu Vám ke studiu doporučit další vynikající materiál. Jednak instruktážní film o tom, jak se dělá válka, a za druhé knihu Roberta Wrighta Nonzero, o všeobecných tendencích lidského druhu.

Ještě několik poznámek.

Warren Bennis doporučuje nepřítele. Proč ne. Lidé jsou soutěživí a je třeba překonávat výzvy a překážky. Ne nezbytně to musí být nepřítel člověk, nebo skupina lidí.

Je velkou výzvou překonávat vlastní limity, omezení, hloupost a ignoranci. A, jak řekl Mistr Sun, je to dokonce o dost větší výzva, než pouze někoho bacit klackem, zabít, zlikvidovat, zničit (což opravdu umí každý debil, zvládne to s úspěchem i podprůměrně inteligentní lidoop).

Nepřítelem mohou být i vysoké náklady, kvalita práce a podobně. Podotýkám, že nepřítel by měl mít reálnou tvář: pokud nepřítele, kvalitu, nebo vysoké náklady, neměříte a konkrétně a názorně lidem tvář smrtelného nepřítele neukazujete, je boj proti nepříteli k ničemu. Nikomu nebude stát nepřítel ani za zrychlení tepu. A přesně tomu budou odpovídat i dosahované výsledky. Nula. Asi jste si to v manažerské praxi již také zakusili.

S Bohem Proti Nepříteli

Motivace ve stylu „S Bohem Proti Nepříteli” je již hodně silný nástroj, nebo spíše výbušná směs. Kombinuje duchovní motivy s motivem fyzické existence.

Jak Bůh, tak Nepřítel má, jak jsem vysvětlil, určitá nebezpečí. Spojením vzniká další.

Ač nejsem znalcem náboženství, zatím jsem nezachytil, že by některý ze standardních Bohů dnešní doby měl ve svém programovém prohlášení identifikaci a likvidaci nepřítele. To znamená, že pokud někdo prohlášení o zničení druhých z boží vůle činí, obávám se, že překrucuje Boží stanovy. Je také pravděpodobné, že toto překrucování se neděje ani tak z hlouposti, jako v sobeckém zájmu překrucovatele.

Myslím si, že výzva „S Bohem proti nepříteli” spíše povede ve svém konečném důsledku k utržení hlavy nositelé této výzvy (což není Bůh), než k jejímu vynesení na oslavovaný piedestal. Je také docela pravděpodobné, že přesto tato výzva zůstane ještě po nějakou dobu starým dobrým a věrným nástrojem Velikých Manipulátorů.

Moudří lídři, ti, kteří chtějí společně a ke společnému prospěchu dosáhnout smysluplných a udržitelných výsledků, by se těchto významných nástrojů neměli zříkat a měli by je, nejlépe v jejich modifikované podobě, používat v denní manažerské praxi. S plným vědomím toho, co dělají, jak to dělají a s jaké následky mohou počítat. Doufám, že po přečtení tohoto článku alespoň zhruba tušíte jak na to.

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se