Motiv spirituální (duchovní) existence - Strana 3

Obnova a růst, univerzální řád

Zde popíši dva další Fleischamnovy spirituální elementy - obnovu a růst a pocit univerzálního řádu - jedním dechem. Velmi úzce spolu souvisí (tedy alespoň podle mého vnímání světa).

Pevně totiž věřím na univerzální zákon: tam, kde není obnova a růst, není nic, než nehybnost smrti.

Nemám moc rád mrtvé věci. Ani firmy, ani lidi.

A věřím tomu, že podobně je na tom většina lidí.

A proto mi zůstává rozum stát, jak velké množství manažerů, přestože si to vlastně vnitřně nepřejí, svojí činností de facto usilují o to, aby se nehybnými (= mrtvými) organizace a lidi v nich stali.

Například nedělají nic pro to, aby lidé získávali širší rozhledy, perspektivy a další možnosti, než které se týkají práce, pro kterou byli přijati. Dělat stále totéž = nehybnost = smrt.

Například nepodporují rozdílnosti názorů, klokot konfliktů, ze kterých jediných se rodí nové, ale naopak je tlumí a vyhlazují. Stejný názor = homogenita = nehybnost = smrt.

Nebo se snaží chovat se stále a za všech okolnostech vyrovnaně, nad věcí a emocionálně nezaujatě. Pokud sledujete vývoj, pak vám jistě neušlo, že to oč usilují, už dávno umí roboti. Hromada mrtvého plechu, drátů a integrovaných obvodů umně pospojovaných dohromady. Myslím, že většina manažerů takovými vlastně ani nechce být. A opravdu mi uniká, proč tak mnoho z nich o to usiluje. Být stále stejným = neměnným = nehybným = smrt.

Je dobré si uvědomovat, a zvláště na manažerských pozicích, co vlastně děláme. Zda svoji činností a chováním spíše podporujeme smrt, nebo život. Zda obnovu a růst, nebo to druhé.

Pokud vás toto téma zajímá v poněkud širších souvislostech, doporučuji knihu Ericha Fromma Lidské srdce. V ní se, kromě ještě dvou dalších aspektů věnuje právě zmíněnému: biofilním versus nekrofilním sklonům lidí a jejich důsledkům.

Spirituální motivy jinak

Myslím, že po tomto úvodu si již dovedete docela dobře představit, co to vlastně spirituální motivy jsou.

Jistě jste se s nimi setkali i pod jinými názvy. Například pod názvem (nehmotné) hodnoty. Nebo pod „principy skutečného severu”. Zabývá se jimi veškerá humanistická literatura, a to bez ohledu na vlastní obor (psychologie, management, time management, filozofie, ...).

Pohled Fultona a Maddocka na ně, jako součást motivů existenčních, je jenom jeden z mnoha. A myslím, že pohledem ne zcela neužitečným.

Myslím také, že již přinejmenším cítíte, že nás spirituální motivy velmi silně a všudypřítomně ovlivňují. Jakoby dávaly silný rámec veškerému našemu chování, dávaly mu význam (dobrý špatný) a dávaly mu také podněty (toto je třeba udělat a tamto rozhodně ne).

Pojďme se ještě podívat na některé další souvislosti, které se ke spirituálnímu motivu váží.

Ale před tím ještě jednu věc.

Jsou spirituální motivy vrozené, nebo naučené?

Fulton a Maddock tvrdí, že

  • jsou naučené. Utvářejí se již v útlém věku, a to při styku se smrtí.
  • jsou vlastní jenom lidem. Zvířata nepáchají sebevraždu, neobětují se pro druhého.

Abych předešel případným námitkám proti uvedeným zdůvodnění a závěrům: opět je to jenom statistická veličina podpořená přiměřeně zdravým rozumem.To znamená, že mohou být i případy, že je to úplně opačně. Například se někdy může stát, že se i zvíře obětuje.

Některé další souvislosti

Abraham Maslow

Spirituální motivy nás mohou, jak jsme si ukazovali, fyzicky zahubit.

Podle původní hierarchické pyramidy potřeb Abrahama Maslowa to však možné není.

Není to možné, protože v striktním hierarchickém modelu lidských potřeb je potřeba fyzické existence na prvním místě. Až teprve po uspokojení této potřeby nastupují potřeby jiné. V hierarchickém modelu Abrahama Maslowa tedy není místo ani pro sebevraždy, ani pro sebeobětování s následkem smrti.

Sám Abraham Maslow na nebezpečí vyplývající z přílišného přeceňování a jednostranného výkladu hierarchického modelu ve svých pracích, a zvláště v pracích pozdějších, upozorňoval. Bohužel se stále setkávám, a vy jistě také, s dogmatickým přístupem.

Motivační dogmata

Vřele doporučuji nebrat hierarchickou pyramidu lidských potřeb Abrahama Maslowa doslova a do písmene.

Vřele doporučuji nebrat vůbec žádnou teorii lidské motivace jako matematický, nevyhnutelný zákon. Každá z nich přináší jeden pohled, a teprve všechny dohromady, a i ty dosud neobjevené, nám poskytují barvitější obrázek.

Doufám ostatně, že nikdy tento obrázek nebude zcela úplný. A že projev svobodné vůle člověka, jakkoliv paradoxní se může zdát, nikdy nezanikne. To je znak lidství. Predikovatelnost - zmáčknu tlačítko a dostanu výsledek - je znakem robotické společnosti.

Myslím, že je dobré se těšit z toho, že lidé občas fungují jinak, než si my, manažeři, přejeme.

Workoholismus a nekontrolované vášně vůbec

Pokud se z kontrolované vášně (uvědomovaného spirituálního motivu) stává sebezničující každodenní závislost, je to vždycky problém. Ať je třeba notorické gamblerství, nebo workoholismus.

Mnoho manažerů má workoholismus u svých podřízených rádo. Čím více, tím lépe. A verbálně i činy workoholismus podporují.

Někteří manažeři jsou, řekněme to otevřeně, workoholici sami.

Ke svému autu se však workoholici chovají docela jinak. Tam vědí, že bez pravidelné údržby by jim auto dlouhou dobu nesloužilo. Nelze jenom rajcovat a nedolévat vodu, olej a občas nafouknout pneumatiky.

Workoholik to chápe, rozumí tomu, ale jeho touha pracovat přebijí rozum.

Velmi dobře workoholismu rozumím. Pokud jste nikdy workoholici nebyli, je těžké vám vylíčit ten slastný pocit, který vám virtuální bublina nikdy nekončící práce přináší. Rád na ten pocit vzpomínám a zároveň se jej děsím. Dostal jsem se z toho jen díky pochopení a podpoře ze strany vlastní rodiny. Jsem živ díky jim. Workoholici ve skutečnosti nežijí. Návrat ke skutečnému životu je jako rekonvalescence po velmi těžké nemoci. Angíny, chřipky, zápaly plic jsou proti tomu, věřte mi, jenom slabý odvar.

Fanatismus, workoholismus, gamblerství a vůbec všechny vášně, které se jaksi vymknout z rukou, nejsou pro organismus a ani pro systém, ve kterém organismus působí, dlouhodobě prospěšné a ani trvale udržitelné.

Plejáda kontrolovaných vášní z různých soudků je asi to nejlepší, co mohu každému směle doporučit. A manažerům, aby se o totéž postarali u lidí v jejichž čele stojí.

Vyšší poslání a moc

Pocit příslušnosti k něčemu většímu, k nějakému většímu poslání, o kterém jsem se zmínil v souvislosti s Abrahamem Zaleznikem, je pro vůdčí osobnosti, a na tom se shodují všichni, pocitem zcela zásadním.

Platí to i pro pracovní týmy. Vynikající týmy totiž mají, jak říká Warren Bennis, společný jeden prvek: mají pocit, že mají poslání přímo od Boha.

Tento pocit, pocit vyššího poslání, je nutný, může se však, není-li brzděn jinými elementy, také docela snadno vymknout z rukou a v konečném důsledku přinést svému nositeli nebo jeho okolí trpké plody.

Což se stává a stává se to nikoliv výjimečně.

Stává se to obzvláště v případech, kdy jedinec, nebo skupina, má současně i moc. Právo vyplývající z historických, zvykových, nebo legislativních důvodů určovat ostatním lidem co, kdy, kde, jak a za jakých podmínek budou dělat, nebo žít.

Reálná moc plus pocit vyššího poslání, které je často ještě posilováno ze strany pochlebujícího okolí, vedou, nejsou-li brzdy, k proměně jedince (či skupiny jedinců), na něco, co se v běžné mluvě označuje nepříliš příznivými pojmy. Diktátor, je jedním z nich.

Absence brzd může být také projevem duševní poruchy.

Například je známo, že psychopati mají s ohledem na silný pocit svého napojení se na nějaký vyšší hlas vynikající předpoklady stát v čele lidí. Což je pravda: opravdu je to dobrý předpoklad a proto se v čele lidí také nezřídka ocitnou. Například jedna kapacita na psychopatii, Robert Hare, tvrdí, že kdyby se znovu rozhodoval, kde by měl studovat psychopatii, nebylo by to v kriminálech, ale v podnicích. (Zde bych chtěl čtenáře upozornit, že Robert Hare vychází z amerických reálií. Asi to tam tak je. Moje zkušenosti z České republiky tvrdí pravý opak: na manažérských pozicích se psychopati prakticky nevyskytují. Tím netvrdím, že tam nejsou vůbec. Snáze jsou však v Čechách k nalezení někde jinde.)

Ať je to tak či tak, lidé vybaveni silou mocí a energií pocitů vyššího poslání se bez brzd řítí hlava nehlava. A často při tom mnoho hlav padá. Někdy obrazně, někdy doslova.

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se