Motiv očekávání - Jak očekávání funguje

Dostávám se k závěru této části.

Ukážeme si nyní, jak očekávání funguje. Jak vzniká a co způsobuje.

Naše přesvědčení o tom, jak nějaká věc dopadne, či nedopadne, je produktem subjektivní zkušenosti.

V procesu růstu, učení se, jsme se například naučili, a potvrdilo se nám to mnohokrát, že neživé věci nemají tendenci samy od sebe uhýbat, když po nich vztáhneme ruku. Je přirozené, že tato obecná subjektivní zkušenost má rozhodující vliv na naše očekávání.

Jelikož dva různí lidé mají různou subjektivní zkušenost, mohou si vytvářet k jedné a téže věci různá očekávání. Zatímco jeden člověk se na výměnu vlády může dívat pesimisticky, druhý optimisticky.

Očekávání ovlivňuje, jak jsme si ukázali, kromě jiného i naše chování. Při různých očekáváních obecně vykazujeme jiná chování. A různá chování dále způsobují různé změny v okolním prostředí, jinak mění realitu.

Shrnu-li proces vzniku očekávání a dopadů, který dané očekávání způsobuje, vypadá daný proces jako zpětnovazební smyčka:

Realita mění očekávání a očekávání mění realitu.

V úvodu k tomuto článku jsem uvedl statistiku, která tvrdí, že 78% zaměstnanců dopředu ví, že business projekty dopadnou špatně. Jejich subjektivní zkušenost jim napovídá, že zamýšlený projekt takto pravděpodobně dopadne.

Pokud očekávají, že projekt špatně dopadne, jak myslíte, že se budou chovat? Budou se chovat jinak, než by se chovali, kdyby věděli, že projekt dopadne dobře?

Téměř určitě se v beznadějném projektu nebudou nijak zvláště angažovat. Byli by blázni, kdyby to dělali jinak.

Každý z nás se občas pouští do „beznadějných” projektů. Tyto však mají svoje zvláštnosti: a) jsou zřetelně identifikovány jako rizikové, b) je tam alespoň jiskřička naděje úspěchu. Ten však, kdo se věnuje nemožným věcem zcela standardně, je, dle definice, bláznem. Například se běžně chová tak, jakoby mu věci chtěly zpod rukou samy od sebe uhnout.

Pokud už takový případ nedůvěry v úspěšný projekt nastane, a manažer projektu toto negativní očekávání identifikuje, měl by v zájmu projektu i organizace, něco udělat. Pokud tedy chce být alespoň průměrným manažerem.

Špatný manažer s tím totiž nedělá buď vůbec nic, nebo nanejvýš konstatuje, že lidé projektu nevěří. Dokonce jsem se setkal i s tvrzením, že ti lidé jsou hloupí, protože tomu projektu nevěří.

Průměrný, tj. statisticky nejpočetnější manažer je proaktivní a pustí se do práce. Nejprve si oklasifikuje očekávání na racionální a iracionální, popřípadě na logicky správná, nebo nesprávná. Očekávání z prvé skupiny akceptuje, a ta druhá nikoliv a aktivně se pustí do argumentace, vysvětlování a přesvědčování.

Jak je tedy možné, že ani průměrní manažeři nedosahují, jak vyplývá z výše uvedené statistiky, v projektové práci ani angažovanosti lidí, žádoucích výsledků? Jak je možné, že dosahují přesně pravého opaku - nežádoucích výsledků? Jak je možné, že se jim v podstatě vůbec nedaří druhé přesvědčit? Cožpak jsou hloupí?

Vůbec ne. Průměrní (statisticky nejpočetnější) manažeři jsou velmi inteligentní a vzdělaní lidé a jejich argumentace, vysvětlování jsou vynikající.

Práce s očekáváními a přesvědčeními tkví v něčem jiném: působit jenom na logiku, když je to často v oblasti emocí, tj. mimo logiku, je z principu neúčinné. Je to podobné, jako by někdo doufal, že nahustí pneumatiky tak, když do auta nalije benzín.

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se