A ještě jednou něco praktického: jak donutit někoho něco udělat. Rychle a zaručeně.
Americký psycholog Frederick Herzberg (*1923, †2000) se nejvíce proslavil svojí dvoufaktorovou teorií motivace publikovanou v roce 1959. Náhodou jsem narazil na jeho méně známý článek uveřejněný v Harvard Business Review v roce 1968 pod názvem „One more time: How do you motivate employees?”, ve kterém (mimo jiné) na příkladu metody KITA a jejích variant podrobně vysvětluje pojem motivace.
Metoda KITA, acronym „Kick In The Ass”, v překladu „Kopněte je do zadku”, je podle Herzberga ten nejjistější a nejméně komplikovaný způsob, jak donutit někoho něco udělat.
Podnětem pro napsání tohoto článku byl, říká Herzberg, neustálý tlak ze strany organizací, aby výzkum dodal jednoduchý, přímý, praktický a vždy fungující nástroj k uvedení lidí do pohybu. Herzberg vysvětluje, že ptaní se, žádání, ani ukazování lidem jak na to, nesplňuje okrajové podmínky zadání.
„Nejjistější a nejméně komplikovaný způsob jak donutit někoho něco udělat,” píše Herzberg, „je dát zaměstnanci něco, co lze nazvat kopancem (KITA).”
Existují různé formy kopance:
- negativní fyzický kopanec,
- negativní psychologický kopanec a konečně
- pozitivní kopanec.
Negativní fyzický kopanec do písmene vystihuje podstatu metody KITA. V minulosti byl často a s úspěchem užíván. Má však tři hlavní nevýhody:
- není elegantní,
- je v rozporu s obrazem benevolence, který si mnoho organizací pečlivě vytváří,
- protože se jedná o fyzický útok, přímo stimuluje autonomní nervovou soustavu nakopnutého jedince, což může vyvolat protinakopnutí.
Uvedené faktory způsobují, že fyzický kopanec má v praxi určitá omezení.
Negativní psychologický kopanec má oproti fyzickému kopanci několik výhod:
- na rozdíl od fyzického kopance není vidět,
- působí na vyšší mozková centra než kopanec fyzický, což redukuje pravděpodobnost fyzické odplaty,
- jelikož počet psychických bolestí, které osoba může pociťovat, je téměř nekonečný, poskytuje psychické nakopnutí daleko více možností, než fyzické; zadek má totiž omezenou plochu,
- osoba, která zařizuje nakopnutí, se nemusí v nakopnutí osobně angažovat a může nechat na systému, aby zařídil špinavou práci,
- těm, kteří praktikují psychické kopance, se dostává uspokojení jejich ega, zatímco fyzické kopnutí může bolet i kopajícího,
- kdyby si náhodou zaměstnanec stěžoval, může být vždycky snadno označen za paranoidního; neexistuje totiž žádný hmatatelný důkaz o skutečném útoku..
K čemu však vede negativní KITA? Když někoho nakopnete (fyzicky, nebo psychicky) kdo je motivován? Motivován je kopající, kopaná osoba se pohne! Negativní KITA tedy nevede k motivaci, ale k pohybu!
Rozeberme si pozitivní kopanec. Jestliže Vám řeknu „Udělejte to a to pro mě, nebo pro firmu a na oplátku Vám poskytnu odměnu, povýšení a vůbec všechno možné, co je v organizaci k dispozici,” bude Vás to motivovat? Převážná většina manažerů přikyvuje hlavou: „ Ano, to je motivace.”
Chyba lávky!
Herzberg to vysvětluje na svém psovi. Chce-li, aby se pes hnul může na to vzít pamlsek. Herzberg se ptá: „Kdo je motivován? Já, nebo pes?” A odpovídá: „Pes chce pamlsek, ale jsem to já, kdo chce, aby sebou hnul. Jsem to já, kdo pohyb chce a pes je tím, kdo sebou hýbe.”
Organizace, které chtějí, aby sebou zaměstnanci pohnuli, a které chtějí použít pozitivní KITA, mají k dispozici neuvěřitelné množství pamlsků.
KITA však není motivace.
Herzberg píše: „Nakopnu-li psa (a je jedno, zda zezadu nohou, nebo zepředu pamlskem), pohne se. Budu-li chtít, aby se pohnul opětovně, co musím udělat? Znovu jej musím nakopnout. Podobně mohu nabíjet a vybíjet baterie, a pak je znovu nabít. Ale pouze tehdy, má-li někdo baterii uvnitř v sobě, můžeme hovořit o motivaci. Pak člověk nepotřebuje vnější stimulaci. Člověk to chce udělat sám.”
Herzbergův článek obsahuje i další inspirující myšlenky a skutečnosti. Doporučuji originál.