Nejjistější a nejméně komplikovaný způsob, jak donutit někoho něco udělat

A ještě jednou něco praktického: jak donutit někoho něco udělat. Rychle a zaručeně.

Americký psycholog Frederick Herzberg (*1923, †2000) se nejvíce proslavil svojí dvoufaktorovou teorií motivace publikovanou v roce 1959. Náhodou jsem narazil na jeho méně známý článek uveřejněný v Harvard Business Review v roce 1968 pod názvem „One more time: How do you motivate employees?”, ve kterém (mimo jiné) na příkladu metody KITA a jejích variant podrobně vysvětluje pojem motivace.

Metoda KITA, acronym „Kick In The Ass”, v překladu „Kopněte je do zadku”, je podle Herzberga ten nejjistější a nejméně komplikovaný způsob, jak donutit někoho něco udělat.

Podnětem pro napsání tohoto článku byl, říká Herzberg, neustálý tlak ze strany organizací, aby výzkum dodal jednoduchý, přímý, praktický a vždy fungující nástroj k uvedení lidí do pohybu. Herzberg vysvětluje, že ptaní se, žádání, ani ukazování lidem jak na to, nesplňuje okrajové podmínky zadání.

„Nejjistější a nejméně komplikovaný způsob jak donutit někoho něco udělat,” píše Herzberg, „je dát zaměstnanci něco, co lze nazvat kopancem (KITA).”

Existují různé formy kopance:

• negativní fyzický kopanec,
• negativní psychologický kopanec a konečně
• pozitivní kopanec.

Negativní fyzický kopanec do písmene vystihuje podstatu metody KITA. V minulosti byl často a s úspěchem užíván. Má však tři hlavní nevýhody:

1. není elegantní,
2. je v rozporu s obrazem benevolence, který si mnoho organizací pečlivě vytváří,
3. protože se jedná o fyzický útok, přímo stimuluje autonomní nervovou soustavu nakopnutého jedince, což může vyvolat protinakopnutí.

Uvedené faktory způsobují, že fyzický kopanec má v praxi určitá omezení.

Negativní psychologický kopanec má oproti fyzickému kopanci několik výhod:

1. na rozdíl od fyzického kopance není vidět,
2. působí na vyšší mozková centra než kopanec fyzický, což redukuje pravděpodobnost fyzické odplaty,
3. jelikož počet psychických bolestí, které osoba může pociťovat, je téměř nekonečný, poskytuje psychické nakopnutí daleko více možností, než fyzické; zadek má totiž omezenou plochu,
4. osoba, která zařizuje nakopnutí, se nemusí v nakopnutí osobně angažovat a může nechat na systému, aby zařídil špinavou práci,
5. těm, kteří praktikují psychické kopance, se dostává uspokojení jejich ega, zatímco fyzické kopnutí může bolet i kopajícího,
6. kdyby si náhodou zaměstnanec stěžoval, může být vždycky snadno označen za paranoidního; neexistuje totiž žádný hmatatelný důkaz o skutečném útoku..

K čemu však vede negativní KITA? Když někoho nakopnete (fyzicky, nebo psychicky) kdo je motivován? Motivován je kopající, kopaná osoba se pohne! Negativní KITA tedy nevede k motivaci, ale k pohybu!

Rozeberme si pozitivní kopanec. Jestliže Vám řeknu „Udělejte to a to pro mě, nebo pro firmu a na oplátku Vám poskytnu odměnu, povýšení a vůbec všechno možné, co je v organizaci k dispozici,” bude Vás to motivovat? Převážná většina manažerů přikyvuje hlavou: „ Ano, to je motivace.”

Chyba lávky!

Herzberg to vysvětluje na svém psovi. Chce-li, aby se pes hnul může na to vzít pamlsek. Herzberg se ptá: „Kdo je motivován? Já, nebo pes?” A odpovídá: „Pes chce pamlsek, ale jsem to já, kdo chce, aby sebou hnul. Jsem to já, kdo pohyb chce a pes je tím, kdo sebou hýbe.”

Organizace, které chtějí, aby sebou zaměstnanci pohnuli, a které chtějí použít pozitivní KITA, mají k dispozici neuvěřitelné množství pamlsků.

KITA však není motivace.

Herzberg píše: „Nakopnu-li psa (a je jedno, zda zezadu nohou, nebo zepředu pamlskem), pohne se. Budu-li chtít, aby se pohnul opětovně, co musím udělat? Znovu jej musím nakopnout. Podobně mohu nabíjet a vybíjet baterie, a pak je znovu nabít. Ale pouze tehdy, má-li někdo baterii uvnitř v sobě, můžeme hovořit o motivaci. Pak člověk nepotřebuje vnější stimulaci. Člověk to chce udělat sám.”

Herzbergův článek obsahuje i další inspirující myšlenky a skutečnosti. Doporučuji originál.