Orientace v čase a motivace

„Nemám čas” jako projev neschopnosti

Uvedl jsem, že „ten, který nemá čas” je téměř synonymem manažera.

Staří manažerští kozáci volají „Nemám čas” z důvodů, které jsem naznačil výše - aby se o něj nenechali okrást.

Začínající manažeři, kteří si svoji pozici a image managera teprve začínají budovat, velmi často začínají s tím, že se světu prezentují jako ti staří zkušení kozáci, kteří nemají čas.

Za tvrzením „Nemám čas” mohou být i další důvody. Bez ohledu na důvody, lze tvrzení „Nemám čas” chápat jako projev neschopnosti. Vysvětlím.

Řekne-li manažer, že nemá čas, obelhává se. Sám v sobě vyvolává falešnou představu, že čas je něco, s čím nemůže nic dělat. Že je vůči tomu bezmocný.

Lingvisticky se bezmocnost projevuje naprosto zřetelně: „Nemohu, nemám čas.” Nemohu, je totiž totéž, jako říci: „Jsem bezmocný.”

Je mi líto bezmocných manažerů, protože pak opravdu nejsou schopni účinně dělat svoji práci.

Odtud tedy pramení zmíněná ekvivalence „nemám čas” = „neschopnost ”.

Manažeři, kteří jsou schopni měnit události, čas mají. Vůbec totiž neuvažují o možnosti, že by čas neměli. Mají jej. Mají jej stejně tolik, jako jej mají všichni ostatní lidi na celém světě, mají jej čtyřiadvacet hodin denně. A protože s těmi čtyřiadvaceti hodinami denně se nedá nic dělat, tak proč se o to vůbec starat, že?

Místo toho, aby přemýšleli, zda mají, nebo nemají čas, věnují se přemýšlení, kam svůj čas, který mají, investují.

Místo sebeobelhávání a vystavování na odiv svoji bezmocnost přemýšlejí a chovají se jinak. „Nemám čas,” nepatří do jejich slovníku. Místo toho sobě i svému okolí sdělují: „Tím se zabývat budu a tímhle nebudu.” Vědí proč.

Vědí, co je důležité a co ne. Svobodně se rozhodují, že něco budou dělat a něco ne. Důvodem jejich konání není nedostatek či dostatek času, ale jejich cíle a hodnoty.

A to je veliký rozdíl. Jeden z velkých rozdílů mezi vůdčí osobností a člověkem zmítaným v toku okolních událostí.

Poznámka: stává se, že veškerý manažerův čas opravdu pohltí práce pro šéfa a pro firemní systém. V tomto případě tvrzení „Nemám čas” odráží dobře pocit manažerovi bezmocnosti. Pracovat v prostředí, které vzbuzuje pocit beznaděje, není z dlouhodobého hlediska pro manažera zdravé a manažer by měl popřemýšlet o změně prostředí.

Ať tak, či onak, v momentě, kdy manažer u sebe zachytí, že říká, že nemá čas, měl by se vážně nad sebou zamyslet..

Otázka k řešení

Je mnoho otázek, na které bych rád znal odpověď.

Jednou z nich je tato: existuje nějaký orgán či fyziologická, neurologická struktura nebo neurochemický proces, který má v našem těle na starosti vnímání času? Odvozuje se náš vjem času od frekvence našeho tepu, nebo mozkových vln, nebo od nějakého oscilačního obvodu? Docela by mě to zajímalo. A nejsem sám.

Zdá se, že prvním historicky doloženým člověkem, který si uvedenou otázku položil, byl Aurelius Augustinus (Augustine of Hippo, nebo Saint Augustine) žijící v letech 354 až 430. A za ním následovala celá řada dalších

Zdá se však, že zatím odpověď neznáme. Cítíme, že od něčeho se naše vnímání času odvozuje jistě, že existují nějaké hodinky, nějaký základní rytmus, podle kterých dovedeme s různou mírou přesnosti usoudit, že něco trvá déle, než to druhé.

Anglicky čtoucí zájemce o otázku související s vnímáním času a náznaky možných směrů odpovědí odkazuji například do Standfordské filozofické encyklopedie.

Stálost orientace v čase

Čas je důležitý. Čas ve velké míře určuje, co si pamatujeme a co ne.

Již jsme psali o tom, že s přibývajícím věkem lidé ztrácejí ze svých mentálních schopností jako první právě orientaci v čase. Přestávají pořádně vědět, kolikátého je dnes, co se stalo včera a co před týdnem.

Pokud jste někdy (z experimentálních důvodů, jak jinak, že :-)) požili sklenku alkoholu, či jiné omamné látky, pravděpodobně jste zaznamenali, že první, o co jste přišli, byla orientace v čase. Bylo vám blaze, nebo mizerně (pokud jste utápěli splín) a co bude pak, co bylo před tím, nebylo „na pořadu jednání”.

Ukazuje se, že orientace v čase je méně stálá, než orientace v prostoru, nebo velmi stabilní sebeorientace.

Znamená to také, že se s orientací v čase dá pracovat velmi rychle a flexibilně.

Malá stabilita časové orientace má však i svoje nevýhody. Například, motivovat lidi směrem k nějakému dlouhodobému cíli prostřednictvím motivu časové orientace je prakticky nemožné: než se člověk dostane do půl cesty, již je v čase orientován úplně jinam.

Jednou z velkých manažerských výzev je zařídit, aby se uskutečnili věci nenaléhavé a důležité prostřednictvím lidí. Jak lidi motivovat? Jak lidi nasměrovat k tomu, aby každý den přikládali malá polénka na hranici táboráku, který bude hořet až za několik let? Je zřejmé, že zde je zapotřebí použít jiné motivy. Motivy, které jsou stabilnějšího charakteru a dovedou „hořet” dostatečně dlouho.

Čas - emoce - motivace

Nemusíme chodit do encyklopedií, abychom nevěděli, že naše vnitřní prožívání času je spojeno s emocemi. Například když máme na úkol málo času, cítíme se přinejmenším znepokojeni, v horším případě až naštváni.

Máme-li naopak času dost, jsme v relativní pohodě. A nijak zvlášť nás nic nenutká se do díla bezodkladně pustit.

Ukazovali jsme si, že ne všechny emoce jsou spojeny s motivací. Motivace je však vždycky spojena s emocemi. Znamená to tedy, že některé emoce vyvolávají motivaci.

Základní princip, jak motivovat pomocí časové orientace, je tedy tento: vyvolat pomoci vnitřního prožívání času takové emoce, které vedou k motivaci.

Princip je to tedy velice jednoduchý.

Dosáhnout toho v praxi je obtížnější, ale ne nemožné. Není to nějaká zděděná schopnost, kterou někdo má a někdo ne. Dá se to naučit. Pozorujte, čtěte, zkoušejte to a ze svých pokusů si berte poučení pro další pokusy.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se