Orientace v čase a motivace

V dnešním příspěvku se budeme podrobněji věnovat orientaci v čase, jednomu z jedenácti motivů, které byly jako celek uvedeny v předchozím článku. Přestože z hlediska síly a stability patří motiv orientace v čase mezi ty slabší, zdaleka neznamená, že je bezvýznamný. Pokud si uvědomíme, že jakýkoliv time management je iniciován touhou mít události alespoň trochu v čase uspořádané, myslím, že vás o všudypřítomnosti a důležitosti motivu orientace v čase nemusím nijak zvlášť přesvědčovat.

V tomto článku si probereme některé důležité aspekty času, které se týkají motivace a vedení lidí. Probereme si například to, že existují dva hlavní způsoby subjektivního prožívání času a k čemu jsou dobré a k čemu ne. Ukážeme si také, že manažeři v dobré snaze získat svůj čas často demotivují podřízené; není to nutné a lze dosáhnout obojího: času i motivace. Zmíníme se i o tom, proč „nemít čas” může být chápáno jako projev neschopnosti. V závěrečném shrnutí se koncentrujeme na vysvětlení základní filosofie motivace pomocí motivu časové orientace.

Lidé a čas

Touha měřit, sledovat čas a dávat své chování do kontextu s během času provází lidstvo od úsvitu dějin. Ačkoliv o měření času v prehistorických dobách známe málo detailů, z nalezených artefaktů vědci usuzují, že v každé lidské kultuře se již před dvaceti tisíci lety vyskytovali jedinci, kteří byli měřením času posedlí: typicky si sedli na skálu a ostrým kaménkem vyrývali do klacků a kostí ubíhající dny a měsíce, či interval mezi lunárními fázemi či záplavami. Staří Sumerové, kteří žili na území dnešního Iráku, již byli v měření času docela velcí pašáci. Jim je připisován první historicky zaznamenaný kalendář vzniklý někdy před pěti tisíci lety.

A tato touha nás provází stále.

Podle odhadů (Fraser, 1987) se nyní na světě používá kolem čtyřiceti různých kalendářů. O hodinkách, hodinách, budících a stopkách ani nemluvě. O metodách time managementu, o terapiích zaměřených na čas také ne.

Co nutká každého trosečníka, například Robinson Crusoea, každého vězně, ať se již jmenuje Abbé Fária nebo Edmont Dantes, aby, když už mají možnost si konečně oddychnout, stejně zase vzali do ruky uhlík, kámen či střep a do čehokoliv, co mají k dispozici, zase začali vyrývat oblíbené čárky? Co nutká nás samotné, jsme-li na dovolené All Inclusive, abychom s vyplazeným jazykem všechny akce (a zejména ty stravovacího typu) stihli včas?

Co nás lidi od rána do večera nutká uspořádávat si věci a události v čase, vědět, co bylo, co bude a jak asi dlouho nám daná činnost může trvat, když už se do ní pouštíme?

Je to motiv orientace v čase.

Když svojí orientaci v čase ztratíme, máme z toho takový divný pocit a svým chováním se snažíme tomuto pocitu vyjít vstříc a vrátit se do stavu normálního; stavu ve kterém víme co je za rok, den a hodinu, co bylo a co bude.

Neustálá orientace v čase je pro lidský organismus vyčerpávající. Když je něčeho moc, je toho příliš a odněkud z našeho vnitřku dostáváme signál: „Stop! Je čas se od času odpoutat!” Znají to dobře manažeři, dělníci v pásové výrobě a vůbec všichni ti, jejichž pracovní úspěšnost je silně podmíněna dobrou časovou orientací.

A rozumní lidé tomuto signálu rozumí a žijí, alespoň na krátké okamžiky, jinak. Bez vnímání času. Vyhledávají mimopracovní aktivity kde čas nehraje určující roli.

Všimněte s tedy, že když nám chybí dostatečná časová orientace, tak ji vyhledáváme a když ji máme příliš moc, snažíme se jí zbavit.

Dva krajní módy subjektivního prožívání času

Kalendáře, hodiny to jsou zařízení, které se běh času snaží nějakým způsobem objektivizovat, učinit měření času nezávislé na subjektivním prožívání.

Nebudeme se zde zabývat objektivním měřením času, ale tím, jak čas subjektivně prožíváme. Subjektivní prožívání času je totiž z hlediska motivace důležitější, než objektivní čas.

Říkali jsme si, že lidé mají obě potřeby: být v Čase orientováni i potřebu být od Času čas od času odpoutáni. Nejsou to jenom potřeby, ale také způsoby prožívání času. Již staří Řekové měli pro tyto dva způsoby prožívání času dvě slova: Chronos a Kairos. Je zdravé a normální žít střídavě v obou dvou módech.

V časovém módu ala Chronos měříme, byť často podvědomě, délku časových úseků a srovnáváme si je do časového pořadí. „Trvalo to dlouho, bylo to krátké, bylo to včas, bylo to předtím, poté uděláme to a to,” jsou typické výroky spojené s prožíváním času v Chronos módu.

V Kairos módu měříme nikoliv délku, ale kvalitu prožitku. Nezajímá nás, jak dlouho, ale jak dobře nebo špatně jsme danou událost prožili. „Jó, to jsme si užili! To jsme se pobavili!” Kvalita je v Kairos chápání důležitější než kvantita.

V různých oborech lidské činnosti se používá i jiná terminologie, než Chronos, nebo Kairos. Znamená však v podstatě totéž a já se zde omezím na terminologii původní.

Pro lidskou bytost je normální používat obě dvě měřítka a žít střídavě v obou módech. Setkáváme se občas s extrémisty, kteří žijí trvalé, nebo alespoň téměř výhradně, pouze v jednom z uvedených módů. Ukážeme si dále, že pro jejich okolí, a to nebudu mluvit o nich samotných, to má neblahé důsledky.

Zároveň si ukážeme, že každý z uvedených módů má v určitém kontextu své výhody, v jiných kontextech nevýhody.

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se