Motivy a jejich hierarchie

Motiv je vnitřní pohnutka k činu. Motivovat tedy znamená vytvořit vnitřní pohnutku k činu.

Motivy lze dělit do různých skupin a hierarchií. Každý to dělá trochu jinak, každý, ať se již jmenuje Freud, Maslow, Murray nebo Adler, má na tuto problematiku odlišný náhled.

V následujících kapitolách se nebudeme zabývat všemi pohledy, neděláme rešerši, ale pouze jedním z možných pohledů.

Výsledkem jejich pětadvacetiletého výzkumu, který byl potvrzen statisticky faktorovou analýzou, marketingovými, organizačními a klinickými výzkumy a je podpořen (na rozdíl třeba od Maslowa) poznatky z oblasti neurologie, je jednoduchá hierarchická motivační struktura sestávajících se z jedenácti prvků, kterou je možné bezprostředně využít v manažerské praxi.

Richard L. Fulton a Richard C. Maddock ve své publikaci „Motivation, Emotions, and Leadership - The Silent Side of Management” vyčlenili 11 motivů, které rozdělili do pěti kategorií. Následujících pět kategorii existuje u každého jedince:

  1. Orientace
  2. Přežití
  3. Adaptace
  4. Očekávání
  5. Hra

V této kapitole si stručně ukážeme obsah každého z jedenácti motivů, abychom poté představili hierarchii motivů, a to dle síly a robustnosti jejich vlivu na lidské chování.

Nakonec si krátce uvedeme některá nedorozumění, nepochopení a chyby, ke kterým v oblasti motivace dochází.

Předmluva

Klasifikace motivů na motivy orientační, existenční, adaptační, motivy očekávání a herní je konstruktem. Jednotlivé kategorie jsou vytvořeny formálně tak, že motivy v jednotlivých kategoriích vykazují určité společné znaky. Takových různých formálních uspořádání existuje celá řada. Pro vlastní motivaci v manažerské praxi nemá uvedená kategorizace žádný význam; opravdu důležité je pochopit obsah jednotlivých motivů a zapamatovat si jejich relativní sílu na lidské chování.

Klasifikace je umělá, motivy jsou reálné a závěrečné hierarchické uspořádání motivů dle jejich síly a robustnosti motivů je vytvořeno na základě statistických výzkumů.

Statistika, pokud si z ní odnášíme převažující tendence, nám může výrazně pomoci. Pokud statistiku chápeme, že zkoumaný jev bezezbytku platí za všech podmínek a pro všechny zkoumané elementy, stává se z užitečného nástroje statistiky nebezpečné, neefektivní a omezující dogma.

Neupozorňuji na toto náhodou. Něco podobného se stalo s Maslowovou hierarchií potřeb: přestože Maslow před absolutistickým chápáním a přílišnou generalizací své teorie výrazně varoval, stejně k tomu došlo a dochází. Na obzvláště časté konkrétní chyby upozorním ještě v závěru.

I když není předmětem tohoto článku praktická motivace, bude užitečné si připomenou dvě skutečnosti, které praktickou motivaci velmi výrazně ovlivňují. a) motivy jsou spojeny s emocemi, b) nejvíce nás ovlivňují ty motivy, kterých jsme si nejméně vědomi. Jinými slovy řečeno platí, že motivy nevědomé ovlivňují naše chování více, než vědomé. V této souvislosti je zajímavé, že práci s nevědomou myslí je na manažerských školeních či trénincích věnována žádná, nebo minimální pozornost. Není to paradoxní?

Až si budete při čtení následujících řádku v duchu budete modelovat různé motivační situace a scénáře, nezapomeňte při tom také nemyslet. Zkuste si o to více vyvolat pocity, které doprovázejí daný motiv a zkuste si intuitivně představit, jaké se s daným pocitem cítíte být motivováni. Zkuste si stejným způsobem představit, co cítí lidé, které vedete a motivujete. Možná, že vám to napoví, co byste mohli pro zlepšení udělat.

Orientační motivy

Předmětem standardních psychiatrických mentálních testů je zkoumání toho, nakolik se testovaná osoba dovede orientovat v tom, kdo je, kde je, jak se dovede orientovat v čase a v ostatních okolnostech. Ztráta orientace je často symptomem nějaké choroby. Je také známo, že s přibývajícím věkem ztrácejí lidé svoji obyčejně dobrou orientaci: nejdříve jim začínají unikat okolnosti, pak ztrácejí dobré pojetí o čase, pak se přestávají orientovat v prostoru a někdy dokonce si dokonce přestanou uvědomovat i sami sebe.

Orientace v tom, kdo jsme, je velmi stabilní. I v poměrně slušné opilosti, kdy už ani člověk neví, kde je, kolik je hodin a co se vůbec děje, neztrácí alespoň hrubé pojetí o tom, kdo je. Sebeorientace v sobě bývá spojena s pojmy jako je sebekontrola, sebeuvědomění, sebeúcta, sebepoznání, sebevědomí.

Dobrá orientace v prostoru nám umožňuje přizpůsobit své chování danému prostředí, ve kterém se nacházíme. Většinou si uvědomujeme, kde jsme, někdy však pojetí o tom ztrácíme. Určitě se vám stalo, že když jste se při procházce probrali z hlubokého zamyšlení, chvilku Vám to trvalo, než jste zjistili, kde vlastně jste. Při hlubokém přemýšlení jste byli dezorientováni s ohledem na místo.

Orientace v čase je podobná. Uvědomujeme si kolik je hodin, jak co dlouho trvá. Pocit času také dovedeme dobře ztratit, jestliže se zabýváme nějakou zajímavou činností. Někdy, například ve snech, se nám míchá minulost s přítomností.

Orientace v ostatních okolnostech je doplňková. Umožňuje nám přizpůsobit své chování doplňkovým okolnostem, které ovlivňují současnost. Například si dovedeme uvědomit, jak na tom fyzicky jsme, jaké máme bankovní konto. Jelikož současnost je dočasná, je i charakter orientace v okolnostech dočasný a často se mění.

Tyto orientační schopnosti, které psychiatři nazývají spíše mentálními stavy, jsou zároveň i motivy.

Například někdy potřebujeme staré dobrý domov vyhledat, protože se tam cítíme dobře, někdy naopak opustit, protože tam na nás„ všechno padá”. Pokud jste si všimli, turistický průmysl je založen na potřebě lidí změnit místo. A když tam turisté přijedou, co jako první udělají? Seznámí se s tím, kde vlastně jsou; snaží se opět zorientovat.

Nebo orientace v čase. Být stále orientován v čase je těžké a občas cítíme potřebu se od času odpoutat. Zábavní průmysl, posedávání u pivka s přáteli, nebo pouhé zasnění se nám poskytuje tolik žádané odpoutání od času. Potřebujeme oboje.

Dovedeme se dobře orientovat kde jsme. Někde je nám dobře, někde ne. Někdy cítíme potřebu stávající staré dobré místo změnit, někdy naopak vyhledat staré známé místo. Někdy tuto orientaci ztrácíme.Určitě se vám stalo, že jste na když jste se při procházce probrali z hlubokého zamyšlení, chvilku to trvalo, než jste zjistili, kde jste. Při zamyšlení jste byli dezorientováni s ohledem na místo.

Být stále orientován v čase je těžké a proto také vyhledáváme příležitosti k odpoutání se od toho pána.

Orientace v ostatních okolnostech je doplňková. Umožňuje nám usoudit na stav našeho fyzického stavu, bankovního konta. Kontroluje proměnné, které ovlivňují současnost. Jelikož současnost je dočasná, je charakter orientace v okolnostech dočasná a často se mění.

Existence těchto motivů pro marketing znamená poskytnout lidem to, co zrovna chtějí: orientaci nebo dezorientaci. Jelikož jsou lidé v práci hodně orientováni, marketéři nabízejí lidem to, co jim umožňuje ještě svoji orientaci zlepšit. Po práci však lidé naopak cítí potřebu se od toho odpoutat, být dezorientování a jsou ochotni za to utratit těžce vydělané peníze. A hle, marketéři jim opět vycházejí vstříc.

Z hlediska manažerské motivace, vedení lidí, je to poněkud složitější. Při vedení lidí nejde, jako při prodeji a marketingu, pouze o to „poskytnout lidem to, co chtějí”, ale zároveň je potřeba lidi nasměrovat k určitému cílenému chování.

Trvalost, neměnnost či setrvačnost orientačních motivů zároveň vypovídá o jejich síle: nejsilnější je sebeorientace, pak motiv orientace v prostoru, v čase a nakonec nejslabší motiv být orientován v okolnostech:

  1. sebeorientace,
  2. orientace v prostoru,
  3. orientace v čase a
  4. orientace v okolnostech.

Existenční motivy

Abraham Maslow uvedl, že biologické a fyziologické potřeby jako je jídlo, přístřešek, dýchání a pod. přežití, tj. potřeba jídla, pití a potřeba dýchat, tvoří základ lidských potřeb. Pokud se výzkumníci v oblasti teorie motivace vůbec v něčem shodnou, pak je to určitě v tom, že potřeba existovat je motivem lidského jednání.

Funkčnost existenčních motivů se stává patrnou zejména v okamžiku, jestliže jsou zvnějšku ohroženy. Mnohdy, pokud nejsou dostatečně naplněny, usilujeme o jejich naplnění.

Fulton a Maddock do kategorie existenčních motivů řadí i další motivy. Podle jejich důležitost, motivační síly a robustnosti, je řadí takto:

  1. spirituální existence,
  2. fyzická existence,
  3. teritoriální motiv a
  4. sexuální motiv.

Spirituální existence je velmi silným motivem a je ze všech existenčních motivů tím nejsilnějším motivem. Pod slovem „spirituálním” se zde nerozumí ani náboženství, ani víra, ale uvědomění si věcí, které přesahují pouhou fyzickou a časově omezenou existenci naší vlastní osoby. Motiv spirituální existence nás nutká usilovat o něco, co uspokojuje je více, než pouhé já. V Maslowově hierarchickém modelu se pod názvem sebetranscendence nachází až na samém vrcholku pyramidy, u systémového modelu Stephena Coveye je obsahem spirituální kategorie uspokojení potřeby „nechat odkaz” a zároveň „milovat a být milován”. Láska ve všech jejích projevech, ať již je to láska k milované osobě, k vlasti, k pravdě je důležitou součástí spirituální existence.

Pojem spiritualita a sebetranscendence se mnoha vědcům nelíbí. Dá se špatně vymezit, kategorizovat, systematizovat, rozpitvat. To, že se někomu nelíbí však neznamená, že neexistuje (mě se například nelíbí jedna sousedka). V historii existuje mnoho příkladů, kdy lidé vyměnili dobrovolně svoji fyzickou existenci za odkaz, který po nich zůstal, nebo se obětovali ve jménu lásky k druhé osobě. Tito lidé hluboko uvnitř cítí, že spirituální smrt, pocit, že žili nadarmo a zbytečně, je pro ně horší, než smrt fyzická.

Motiv fyzické existence je, myslím, dostatečně zřejmý. Chceme žít. Bezesporu je tento motiv důležitý, přesto se však setkáváme s paradoxy, že lidé dělají pravý opak, než by odpovídalo jejich fyzické existenci. A nemusí to být ani ve prospěch již uvedené spirituální existence. Lidé si kouřením a užíváním drog vědomě poškozují své zdraví a přesto kouří a přesto se „uhašišovávají” k smrti. Je jisté, že existují i jiné motivy, které mohou být silnější, než tyto fyzické existenční.

Teritoriální motiv je poměrně viditelným motivem, protože naše teritorium je naším konkurenčním okolím denně podrobováno zatěžkávacím zkouškám. Pod teritoriem zde nerozumíme pouze teritorium fyzické, ale také vztah vlastnictví k něčemu. Pokud je ohroženo naše teritorium, něco co vlastníme, nebo něco, na co si děláme nárok, je, obyčejně zle. Jistě si dovedete vybavit pocity, které cítíte: hněv, zlost, vztek, ... O teritoria a vlastnictví se vedou války. Ve firemním prostředí je to často nazýváno soutěživým duchem, v business prostředí pak konkurencí.

Teritoriální motiv je tedy patrný nejen u zvířat, ale i v lidské společnosti. A vůbec není u lidí tak slabý, jak by se mohlo zdát. Život, fyzickou existenci, však obyčejně za svůj dům nevyměníme.Když nám však hoří dům, bez zaváhání přerušíme probíhající sex a jdeme hasit.

Sexuální motiv je z existenčních motivů tím nejslabším. Umožňuje však důležité zachování druhu. Asi z tohoto důvodu zařadili autoři této kategorizace sexuální motiv do existenčních motivů. A zřejmě i z důvodu, že pokud máme sexu málo, nebo vůbec žádný, usilujeme o něj. Sexuální motiv tedy odpovídá obecnému vymezení existenčních motivů: existenční motivy se projevují na lidském chování zejména tehdy, jsou-li ohroženy, nebo nedostatečně naplněny.

Příkladů využití sexuálního motivu z prodeje a marketingu je celá řada. Ne náhodou mají internetové reklamy s lechtivým obsahem mnohonásobně lepší poměr klikatelnosti, než racionální lákadla. Televizní reklamy na parfémy pro muže se těžko obejdou bez opticky akceptovatelné děvy, která svýma nyvýma očima a vláčnými pohyby oceňuje dobrou partnerovu koupi.

Adaptační motivy

Slovo „adaptace” je často „spojováno” se slůvkem schopnost. Biologické organismy mají schopnost adaptace, schopnost přizpůsobit se změněným vnějším podmínkám.

Tato schopnost se projevuje již v prenatální stavu: nenarozené dítě provádí pohyby, aby se přizpůsobilo změněným podmínkám v děloze.

Když je venku vedro, pak motivem toho, proč odhazujeme svetry je snaha přizpůsobit se vnějším podmínkám.

Adaptační motiv se může projevovat i ve snaze podobat se, být jako. Lidé přejímají, často nevědomě, behaviorální a jazykové vzorce svých idolů, nebo sociální či kulturní skupiny.

Všimneme-li si adolescentů, je těžké nezaznamenat, že jaksi vypadají stejně. Nebo si všimněte žen / filmových hvězd při nějaké slavnostní příležitosti: každá se snaží vypadat jinak a přitom se sobě podobají, jako vejce vejci. Jak by ne - jsou výrobky showbusinessového průmyslu. Pokud si vám vaše děcko někdy řeklo o něco, protože „všichni ostatní ve třídě to mají”, víte, o čem je řeč: ve snaze podobat se.

Adaptační motiv je velmi silný; tak silný, že často přebijí i motiv fyzické existence. Zdá se to být neuvěřitelné, ale je to tak. Ve snaze přizpůsobit své chování skupině, či jednotlivci, občas lidé přijímají i zdraví škodlivé návyky.

Marketéři a prodejci s adaptačním motivem pracují s velkou oblibou. Vzbuzují zdání, že k určitým skupinám lidí patří nějaký výrobek. Existují manažerské telefony, manažerská auta, manažerské oblečení a podobně. A my jim na to rádi skáčeme.

V organizacích mají často různé skupiny lidí různé skupinové normy, které se projevují na podobném chování i jazyku příslušníků dané skupiny.

S jakými emocemi? S pocity bezpečí, sebepotvrzení, akceptace.

Očekávání

Očekávání je díky teorii Victora Vrooma poměrně známým motivem. Na stránkách Vedeme.cz jsme o očekáváních a jejich roli při motivaci i vedení lidí již napsali poměrně hodně, obzvláště pak v souvislosti s přesvědčeními.

Očekávání je zaměřeno na budoucnost. Je spojeno s pocity naděje, víry a přesvědčení. To, že člověk očekává, že bude něco lépe, než je to teď, jej motivuje. Třeba k účasti na revoluci, povstání, svržení tyranie.

Pochopitelně, že jsou lidé, kteří se dívají do budoucnosti se skepsí až pesimismem, a jsou lidé, jejichž pohled je výrazně optimistický. Chci podotknout, že obecně nelze říci, že ten či onen pohled na budoucnosti je lepší, nebo horší. Hodně záleží na konkrétním kontextu. Obecně je podle mě nejlepší ten pohled, který je nejúplnější; myslím, že je vhodné vidět jak případné problémy, tak potenciální pozitiva.

Chci dále poznamenat, že ne všechna pozitivní očekávání mohou znamenat usilovnější práci, nebo lepší výkon. Vůbec ne. Nejenom, že záleží na pozitivitě/negativitě, ale také na směru očekávání: pokud očekávám, že zítra vyhraji ve sportce tolik, že mě to nadosmrti zabezpečí, což je jednoznačně pozitivní očekávání, nemusí to zároveň znamenat, že se dnes v práci samou pílí přetrhnu.

Někdy lidé nejsou například proaktivní. Spoléhají na ostatní. Dívají se na ně s pozitivní nadějí, že „oni” se o to postarají.

Odstraňovat nepodložená očekávání, falešné naděje a přesvědčení patří mezi důležitou součást manažerovy „motivační” práce.

Hra

Herní motiv existuje. Kdo z Vás neviděl si hrát malá štěňátka, nebo kočičky? Zdá se, že takové chování nesleduje žádný účel. Není to chování naučené, ani podmíněné, je to chování vrozené. U lidí je herní motiv patrný především do období sedmi let, kdy se ve spojení se hrou začíná objevovat i motiv teritoriální: již nejde pouze o to si hrát, ale také vyhrát.

Přestože hra byla shledána motivem, není hra jako motiv dostatečně prozkoumána.

Hierarchie motivů

Na základě mnohaletých výzkumů podpořených měřeními došli panové Fulton a Maddcock k seřazení motivů dle jejich síly a robustnosti vlivu na lidské chování:

Hierarchie motivů

Je třeba poznamenat, že nemusí tak úplně odpovídat konvenčním představám o lidských prioritách. Některá pořadí se Vám mohou zdát i nelogická. Jsou to závěry výzkumů, které nebyly dělány za účelem, aby se líbily, ale aby byly. Fulton a Maddock píší, že se to zejména týká zjištěného skutečnosti, že spirituální existence je v žebříčku lidské motivace velmi důležitá, a to dokonce důležitější, než je fyzická existence nebo adaptační motive.

Poznámky

Motivy nejsou odměny, ani tresty

Při práci se zvířaty bylo zjištěno, že jejich chování lze ovlivnit vhodně zvolenými odměnami a tresty. Podobné je to i u lidí. Z toho se usuzuje, že odměny a tresty jsou motivy.

Tento úsudek je mylný. Podrobněji o tom pojednával článek Vnější stimul nevede k motivaci.

Behavioralistická teorie pozitivního posilování (viz například Teorie pozitivního posilování, nebo její velmi krátké představení na Vedeme.cz), jejíž závěry z velké části vycházejí ze studia chování zvířat, říká, že chceme-li posílit chování (aby bylo intenzivnější, častější, pravděpodobnější), poskytneme za něj odměnu. Naopak, chceme-li jej oslabit (udělat méně intenzivní, méně častější, méně pravděpodobnější), poskytneme trest. Pokud chceme, aby chování vyhaslo (postupně zmizelo), nevěnujeme mu pozornost. Teorie pozitivního posílení je teorie funkcionalistická: ukazuje, jak věci fungují, nedává však návod na to, co přesně funguje v tom smyslu, že neříká, co přesně posiluje, nebo oslabuje dané chování. To v podstatě znamená, že Teorie posilování není o motivech, ale o nástrojích.

Vnější věci, jako je výplata, benefity, odměny, srážky, diplomy, postavení, větší kancelář, to všechno jsou, nebo mohou být motivačními nástroji, nikoliv motivy. Motivy jsou uvnitř člověka, jsou neviditelné a pouze se navenek projevují chováním člověka.

V organizacích se většina motivačního úsilí manažerů věnuje vnějším pobídkovým faktorům a nástrojů, odměnám a trestům. Když se na přetřes dostane otázka „co lidi motivuje”, vede se jednání o tom, jak je motivovat. To je v pořádku, pokud by se při řešení jak, vycházelo z toho, co opravdu lidi motivuje. Motivují motivy a ty byly předmětem tohoto článku.

Při této příležitosti bych chtěl učinit ještě jednu poznámku ohledně omezené platnosti zmíněného nástroje pozitivního posilování. Bylo zjištěno, a to nade vši pochybnost, že zvířata a lidé nemají ty samé pohnutky a potřeby, jako lidé s výjimkou těch, které se nacházejí na čistě pudové a reflexivní úrovni. Lidské myšlení (kognice), která je systémovou součástí člověka, vnáší do motivace lidí něco výrazně odlišného od motivace zvířat.

Zjišťování motivů

Chceme-li zjistit důvody, příčiny lidského jednání, ptáme se: „Proč?”

Možná, že jste si také povšimli, že tato otázka je nám pokládána, a také my ji ostatním pokládáme, tehdy, jestliže věcí se příliš nedaří: „Proč jsi přišel pozdě?”, „Proč si neudělal úkol?”, „Proč to ještě nefunguje?”

Jestliže otázku „Proč?” pokládáme v problémovém kontextu a pokládáme ji bez vytvoření ovzduší důvěry, raportu s druhým člověkem, dopadne to tak, jak to dopadnout musí: naše otázka je vyhodnocena jako útok. Tím zaženeme druhého člověka do obrany. V tomto stavu, ve stavu obrany, nám druhý člověk opravdu nemá sebemenší důvod otevřít svoje nitro a sdělit nám svoje vnitřní pohnutky k jednání. Pravdu se nedozvíme. Jestliže však budeme trpět falešnou iluzí, že se nám ji podařilo odhalit a svoje další jednání a chování založíme na zjištěných (mylných) skutečnostech, povedou další aktivity nejméně k dalším problémům. Kromě toho, ani proces vlastního jednání ve stavu obrana - útok nepřinese pro zlepšení vztahu vedoucí - vedený nic pozitivního.

Nechci tím v žádném případě říci, že nám druhá strana lže úmyslně. Obranná reakce (například mlžit, mlžit, mlžit) je většinou zcela automatická, přirozená a nevědomá.

Je důležité, abychom se chovali, jednali a ptali tak, aby na druhé straně nebyl důvod spustit obranné mechanismy.

Ptáme-li se „Proč” v v ovzduší vzájemné důvěry, respektu a dělné spolupráce. V ovzduší, kdy druhá strana cítí náš upřímný zájem o její osobu a výsledky, kterých dosahuje. Pak, jako mávnutím kouzelného proutku, zjistíme co danou osobu k danému chování opravdu vedlo.

Jelikož otázka „Proč” je pro většinu lidí asociována s „útokem”, doporučuji jí pokládat velmi obezřetně, popřípadě uvážit, zda nepoložit otázku jinak. Například se mi velmi líbí otázky, které zjišťují pocity, které daný člověk získal. Pocity jsou s motivací, tedy přes pocity se dostáváme k motivaci. Například „Proč to ještě nefunguje?” lze nahradit otázkou „Jaký pocit máš z toho, že to ještě nefunguje?”

Ke zjišťování motivů se podrobněji vrátíme v následujících článcích.

Každé chování má svojí příčinu. Ne všechno chování, je však motivované.

Maslow to ve své teorii lidské motivace vysvětluje takto:

Expresivní chování nemá žádný účel; je to pouze reflexe osobnosti. Hloupý člověk se chová hloupě nikoliv proto, že chce, nebo že je k tomu motivován, ale proto, že takový je. To samé platí, jestliže hovořím basem a nikoliv sopránem. Náhodné pohyby zdravého dítěte, úsměv na tváři šťastného člověka je-li sám, šťastné povyskočení, to jsou ostatní příklady expresivního, nefunkčního chování...

...Můžeme se ptát, zda všechno chování je expresivní a odrážející charakter osobnosti? Odpověď zní „Není”. Mechanické, návykové, automatizované, nebo běžné chování může a nemusí být expresivní. Totéž platí pro většinu chování vyvolaného stimuly. Konečně je nutné zdůraznit, že expresívnost chování a cílené chování nejsou vzájemně se vylučující kategorie. Běžné chování je obyčejně obojího druhu...

Abraham Maslow

Některé časté chyby při zjišťování motivů

Obecné motivy není třeba zjišťovat. Uvedli jsme je v tomto článku. V konkrétních případech motivy zjišťujeme pozorováním, dotazováním a usuzováním. Při usuzování se často dopouštíme dvou chyb:

  • přespříliš zobecňujeme,
  • usuzujeme podle sebe.

Na některé projevy přílišné generalizace, která nevyhnutelně vede k chybám při motivaci, již upozorňoval Abraham Maslow ve svém teorii lidské motivace. Konkrétně píše:

...Většina lidí v naší společnosti má své potřeby částečně uspokojeny a zároveň neuspokojeny. Hierarchický princip je obyčejně empiricky pozorovatelný ve smyslu narůstajícího neuspokojení směrem k vrcholku pyramidy. Někdy je to však úplně opačně....

... každé chování má tendenci být určeno spíše několika současně působícími potřebami spíše, než pouze potřebou jedinou... Většina našeho chování je multi-motivována (multi-motivated)...

Abraham Maslow

Domnívám se, že uvedené Maslowovy poznatky mají v teorii motivace obecnou platnost, a nikoliv pouze omezenou ve vztahu k jeho pyramidě lidských potřeb. Daly by se shrnout například takto:

Existují obecné zákonitosti motivace, které skvěle fungují na lidi, ale které v aplikaci na jedince fungují opravdu málokdy.

Usuzování podle sebe je druhou běžně se vyskytující chybou. Často manažerům, nebo rodičům ani nic jiného nezbývá. Pokud nevědí, co mají pozorovat, jak mají naslouchat, na co a jak se mají ptát a pokud nedovedou vyvolat důvěryhodné ovzduší, pak jim opravdu při posuzování toho, co konkrétně v daném kontextu motivuje druhé člověka nezbývá, než usuzovat podle sebe. Je nabíledni, že vzhledem k odlišným zkušenostem, individuálnímu charakteru a mnoha dalších odlišných faktorů obou stran se mohou trefit jenom zcela náhodně.

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se