Základní pojmy motivace

Jak bývá v měkkých disciplínách zvykem, stěží najdete dva lidi, kteří se shodnou na definici nějakého měkkého pojmu. Pojem motivace není výjimkou.

Abychom se však domluvili a rozuměli si, je nezbytné si význam základních pojmů objasnit hned na začátku.

Zároveň je zde uveden seznam základní doporučené literatury.

Účel motivace

Co chceme dosáhnout tím, že ostatní motivujeme? Jak se to liší od toho, co dosahujeme přesvědčováním nebo donucováním?

Přemýšleli jste o tom?

V manažerském kontextu je účelem motivace vybudit v ostatních touhu a přání dělat nebo udělat něco, co je v souladu se zájmy organizace.

Přesvědčování a donucování lidí má podobný účel, jako jejich motivování: také jde o to, aby chování pracovníků bylo v souladu se zájmy organizace. V případě přesvědčování a donucení, však chybí slůvka „touha a přání ”. Chybí zde nadšení, zaujetí, zápal, plná osobní angažovanost, chybí zde emocionální zapojení člověka do dané činnosti.

Nevěřím, že se někdo může v dnešní době ještě domnívat, že se jedná o nevýznamný rozdíl. Historie lidské společnosti, velké zvraty, objevy lidského ducha, nesmrtelná umělecká díla, vynikající výkony ve sportu i v podnikání, to vše je neodmyslitelně spjato s emocionálním zapojením člověka.

Určitě sami znáte ten rozdíl v pocitech, když něco děláte s chutí oproti tomu pocitům, které vás doprovázejí při činnosti, kterou děláte jen proto, že musíte.

Činnost lidí, kteří jsou motivováni a těch, kteří jsou nuceni, nebo znechuceni, může být navenek shodná. Rozdíl je zejména ve vnitřním prožívání dané činnosti. Toto vnitřní prožívání se často projevuje navenek a způsobuje rozdílné materiální výsledky.

Je pravdou, že vnější výsledek činnosti, která proběhne donucením může být stejný, jako výsledek, kterého je dosaženo motivací.

Přestože vnější výsledek je stejný, nebo podobný, vnitřní pocit, který si vykonavatel činnosti odnáší, je diametrálně jiný. V případě motivace se jedná o dobrý pocit, v případě přesvědčování spíše o neutrální, a konečně v případě donucení jde o výrazně negativní pocit. To má svůj význam při opakování dané činnosti: má-li daná činnost opakovaný, nebo dlouhodobý charakter, je lépe motivovat, než nutit.

Při motivaci dosahujeme tedy jiných výsledků než při přesvědčování a donucení. Zatímco vnější materiální výsledky mohou být stejné, vnitřní jsou rozdílně.

Definice motivace

Mojí oblíbenou definicí motivace je

Motivace je psychologický proces, který aktivuje naše chování a dává mu účel a směr. Je to interní hnací síla ženoucí nás k uspokojení našich nenaplněných potřeb. Je to hnací síla, která nás vede k dosažení osobních a organizačních cílů. Je to vůle něčeho dosáhnout.

Pochopitelně, že existují i jiné definice. Myslím, že nebude na škodu si udělat nějaký reprezentativní seznam:

  • Pojem motivace vyjadřuje psychologické příčiny jednání či chování vůbec.
  • Motivace je hnacím motorem lidského jednání.
  • Motivace je dočasný a dynamický stav.
  • Motivovaná osoba má touhu a přání něco udělat.
  • Motivace je tlak mentálních sil něco udělat.
  • Motivace jsou pocity, které někoho nutí dosáhnout určitého cíle.
  • Motivace jsou faktory, které nutí člověka se chovat určitým způsobem.
  • Motivace je souhrn určujících sil, které jsou za veškerou činností organismu.
  • Motivace je soustava pohnutek k určité činnosti.
  • Motivace je psychologický proces vedoucí k energetizaci organismu.

Co je tedy motivace? Je to proces, nebo jsou to síly, nebo stav, či pocity, nebo nějaké faktory?

Navrhuji, abychom akceptovali, že motivace zahrnuje všechno uvedené. Proces i stav, síly, pocity i hnací motor. Záleží pouze na úhlu pohledu. Bylo by však chybou motivaci přespříliš zjednodušit, zploštit a ztotožňovat ji pouze s jedním z uvedených pojmů.

Například se zjednodušuje, že motivace je proces, který určuje směr, intenzitu a trvání chování. Není tomu tak. Motivace není to jediné, co ovlivňuje naše chování. Chování je také ovlivňováno biologickými, kulturními a situačními aspekty.

Někdy se motivace ztotožňuje s pocity. Ani to není tak jednoduché.

Například v anglické verzi Wikipediie se dočteme varování, abychom neztotožňovali motivaci s emocemi, protože existují emoce, například strach či radost, které nemají bezprostřední vazbu na chování. Obávám se, že zdůvodnění je poněkud slabé: ani motivace nemusí být nutně propojena na chování. Pokud budu jako Prometheus přikován ke skále, zajisté budu mít docela silnou touhu tento stav změnit. Budu-li přesvědčen, že únik z okovů možný není, pak mé praktické chování bude mé touze odpovídat velmi těžko.

Přesto vše nasvědčuje tomu, že rozhodující a nutnou ingrediencí motivace jsou emoce. Psal jsem o tom v předchozích kapitolách.

Pokud není touha a přání (emoce), není ani motivace.

Při motivaci může sehrát svoji úlohu i racionální rozhodnutí: s vervou a nadšením neděláme věci, kterým se náš zdravý rozum zdráhá věřit.

Bezesporu má své místo i náš aktuální fyzický stav. Pokud jsme například unaveni, celí rozlámaní po vyčerpávajícím výkonu, ovlivňuje to naše emoce i myšlení a tím i to, co v tomto stavu budeme mít chuť dělat.

Navrhuji znovu, abychom motivaci chápali jako nějaký vícerozměrný jev, který se, v závislosti na pozorovateli, kontextu a účelu pozorování, může jevit jako proces, nebo objekt, jako stav nebo síla.

Dimenze motivace

Měli bychom si také zapamatovat, že motivace má určité dimenze: že se vztahuje k iniciaci, směru, intenzitě a trvalosti chování.

Iniciace znamená, že stav motivace něčím a nějak iniciován. Někdy je příčina interní, někdy externí. Někdy něco vidíme a jednáme, jindy je to na základě toho, co slyšíme či jiné senzorické informace.

Motivace má určitý směr. K dané činnosti existují dva základní směry: směrem od a směrem k. Někdy děláme činnost proto, abychom se něčemu vyhnuli, jindy zase vynakládáme energii na to, abychom něčeho dosáhli. Často je v tom veliký rozdíl; například vyhnout se chudobě není zcela totéž, jako dosáhnout bohatství; liší se cíl, liší se i postup k cíli.

Intenzita a délka trvání motivace je, myslím, zřejmá. Při konkrétní motivační situace je vždy třeba uvážit, jak silnou motivaci chcete vybudit a jak dlouho má vydržet. Neplatí totiž, že více je lépe. Frenetické a nezřízené nadšení obyčejně nevydrží dlouho. Potřebujete-li krátkodobý od někoho krátkodobý a jednorázový výkon, obyčejně stačí vyvolat motivační výbuch. Pro každodenní rutinní práci v organizaci však potřebujete ještě něco navíc.

Motivace se i v tomto ohledu velice podobá pocitům. I u emocí a pocitů rozlišujeme směr (libost - nelibost), intenzitu i časový průběh.

Motivace a výkon

Platí, že naše chování není určeno pouze motivací, ale je také ovlivňováno biologickými, kulturními a situačními aspekty.

To například znamená, že

Motivace nezaručuje vysoký výkon, bez motivace však vysoký výkon není.

Abyste dosáhli vysokého výkonu, musíte, kromě motivace, zajistit i něco navíc. Výkon je ovlivňován řadou nemotivačních vnějších a vnitřních faktorů. Z vnějších bych jmenoval například pracovní nástroje, procesy, systémy, z vnitřních pak znalosti, dovednosti, přesvědčení, hodnoty.

Znamená to, že i když budete sebegeniálnějšími motivátory neznamená to, že lidé, které vedete, budou automaticky dosahovat vytčených cílů. Znamená to také, že bez ohledu na dokonalost tvrdých organizačních složek a vysoké znalosti a dovednosti, budou slabě motivovaní lidé těžko dosahovat vynikajících výsledků.

Pokud jste četli Kapitoly o vedení lidí, jistě si toto tvrzení propojíte s dvěma rozdílnými, nezastupitelnými a vzájemně se doplňující manažerskými rolemi: řídící a vedoucí.

Motivy

Motivy jsou definovány jako pohnutky, psychologické osobní příčiny reakcí, činností a jednání člověka. Za základní formu motivů jsou pokládány potřeby. Pocit, že něčeho máme nedostatek nás vede k činnostem, kterým potřebu uspokojujeme.

Potřeb je celá řada a různí autoři je různě dělí. Nejznámější je bezesporu teorie potřeb Abrahama Maslowa, dobře zapamatovatelná a v praxi použitelná je i systémový model potřeb známý například z populárních pracích Stephena Coveye (fyzické/biologické potřeby, sociální, psychické a duchovní potřeby).

Kromě potřeb existují i jiné motivy. K nejznámějším patří pudy, zájmy, cíle, ctižádost, ideály a zvyky:

  • Pud - vrozená pohnutka činnosti, označení pro energii nebo cílenou činnost až nutkání (pud pohlavní, mateřský apod.)
  • Zájem - získaný motiv, který se projevuje kladným vztahem člověka k předmětům nebo činnostem, které ho upoutávají po stránce poznávací nebo citové. Vyhraněný zájem označujeme pojmem záliba.
  • Ctižádost (ambice) - snaha o sebeuplatnění, vyniknutí.
  • Cíl - uvědomělý směr aktivity, když chceme něčeho dosáhnout, něco vykonat, něčemu se vyhnout, něco dělat či nedělat apod. Cíle si člověk stanovuje, aby dosáhl uspokojení svých potřeb
  • Ideály - jsou vzorové cíle, např. ideál životního partnera, způsobu života apod.
  • Zvyk - tendence vykonávat za určitých okolností určitou činnost.

Frustrace

Jaký máte pocit, když svým motivovaným chováním nedosáhnete výsledku? Mizerný? Tak tomuto pocitu se v tomto kontextu odborně říká frustrace.

Chci říci, že je třeba velmi odpovědně uvážit, zda máte lidi, které vedete, motivovat k dosažení cíle. Protože když oni nedosáhnou cíle, ke kterému jste je motivovali, co Vy dosáhnete? Jejich frustrace. Pokud nepatříte mezi ty manažery, kteří mají z frustrace ostatních lidí výborný pocit, pak rozhodně radím, že se frustracím vyhýbat. Vaše organizace z toho nemá a nebude mít žádný prospěch. Proto připravte i „tvrdé” organizační složky, systémy, struktury, procesy, dodejte lidem odpovídající znalosti a dovednosti, a to alespoň v té míře, aby byli při dosahování svých cílů co nejúspěšnější.

Vedení lidí není posilování ega manažera, ani uspokojování potřeb psychopatické rozvrácené osobnosti. I když i takové příklady jsou...

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se