Úrovně delegování a iniciativy

Odpovědnost

Odpovědnost je, když se nad tím zamyslíte, takový docela mlhavý pojem. Například politici této mlhavosti docela často úspěšně využívají. Přiznávají, zaklínají se, ba i holedbají se, že mají před lidem této či jiné země odpovědnost. A když něco pokazí, je pozoruhodné, že nenesou důsledky. Jaká to může být odpovědnost, řekněte, když s tím nejsou spojené důsledky? Pak se nejedná o odpovědnost, ale pouze o práci, kterou mají na starost. V tom je rozdíl. Jestliže například dám dítěti na starost zalévání kytek, nebo jej učiním zodpovědným, za jejich zalévání, je to jiné; v druhém případě totiž musím definovat, jaké důsledky bude mít případné neplnění odpovědnosti. Nedefinuji-li, nečiním člověka zodpovědným.

Právo rozhodnout, právo volby by mělo být úměrná odpovědnosti. Zdánlivě by odpovědnost tedy měla začínat tam, kde začíná právo o něčem rozhodnout, to jest, mělo by se začít logicky na úrovni pět. Není tomu však tak. Podle mě by měla začínat nějaká míra zodpovědnosti hned na úrovni jedna.

Člověk má totiž vždy nějaké právo volby. Může se kdykoliv svobodně rozhodnout, co udělá. Například přesto, že mu byla pouze svěřena specifikovaná práce bez práva volby, se může svobodně rozhodnout tuto práci neudělat, nebo udělat ji v rozporu s normami. Toto právo nemůžete nikomu vzít. Má jej každý z nás. Jediné, co udělat lze, je specifikovat důsledky, které to pro daného člověka bude mít. Některé důsledky konkretizuje příroda sama: nikdo se bez padáku nemůže beztrestně vrhnout z desátého patra. Některé důsledky však musíte při delegování vymezit sami. Na jakékoliv úrovni delegování. Protože, opakuji a zdůrazňuji: každý (normální) člověk je v plném rozsahu zodpovědný za své chování.

Určitě jste již slyšeli rodiče, jak zvýšeným hlasem promlouvají ke svému potomkovi: „Chovej se slušně, nebo dostaneš na zadek.” Pominu-li, že ve větě chybí přesnější vymezení pojmu slušné chování, rozhodně ji v rámci našeho rozboru pokládám za inspirující. Požadavek je pozitivně formulová - je řečeno, co má dítě dělat a ne to, co dělat nemá. Je tam také implicitní uznání, že dítě se může chovat jinak, než slušně (má svobodu volby), a dále je za své chování učiněno odpovědným tak, že se explicitně specifikují důsledky jiného, než požadovaného chování. Jelikož způsobem, jak delegovat a jeho jazykovou stránkou se budeme zabývat až v následujících kapitolách, pojďmě dále do podrobností úrovní delegování a iniciativy.

Arzenál důsledků je opravdu pestrý a záleží velmi na konkrétní situaci. Ve své podstatě je to však kontinuum manažerského „cukru a biče”, nebo analogického biblického „ráje a pekla”.

Napsal jsem, že nějaká míra zodpovědnosti by měla zodpovědnost začínat již na úrovni jedna. Jak potom narůstá právo rozhodnout, měla by i narůstat odpovědnost za důsledky. Pochopitelně s přihlédnutím ke všem ostatním konkrétním okolnostem. Zejména k lidem.

Stává se například, že někteří lidé se odpovědnosti bojí. V manažerské řemesle je to spíše pravidlem, než výjimkou. Hlavně je to patrné ze začátku jejich profesní dráhy. Je to pro ně nová zkušenost, nevědí s jistotou, nakolik, a zda vůbec, to zvládnou. Každému začínajícímu, by měl vedoucí poskytnout pomoc a podporu. A u lidí, kteří začínají s přebíráním zodpovědnosti je jedna z forem pomoci a podpory zmírnění případných důsledků. Radím, aby si je nadřízený ze začátku nechal na sobě. Patří to k jeho práci.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se