Empatie je užitečnou schopností. S její pomocí se lze vyhnout mnoha problémům, nebo efektivněji dosahovat žádoucích výsledků.
V tomto příspěvku se soustředím na dvě techniky empatie, které se může naučit skoro každý: vcítění se do druhé osoby a prosté pociťování pocitů druhých. Ukáži také, jak lze tuto schopnost v managementu použít i to, jak lze bez jejího použití i s její pomocí napáchat docela velké škody.
Co je empatie
Nejdříve však krátce, co je a co není empatie:
Empatie je nejčastěji definována jako schopnost jedince cítit emoce druhých lidí jakoby to byly jeho vlastní emoce.
Nejdříve však krátce, co je a co není empatie:
Empatie není soucit, ani lítost: člověk může cítit soucit k druhé osobě, litovat ji, ale nemusí pociťovat, to, co ona. A ostatně se jistě i vám dostalo soucitu tam, kde jste jej vůbec nepotřebovali, a to, co jste potřebovali, to jste nedostali. Soucit není empatie.
Empatie však není ani telepatie - schopnost číst myšlenky druhých. I když v nízko rozpočtových sci-fi seriálech si to pletou.
A konečně empatie není žádná paranormální schopnost; ukážeme si v dalším, že má svá poměrně jednoduchá neurologická vysvětlení. A protože to není nic zázračného, může se jí naučit každý. Přesněji řečeno skoro každý: jsou lidé s psychickými poruchami. Není jich mnoho. Jsou také lidé, a těch je již docela dost, kteří pořádně necítí ani své vlastní emoce. Obojí je, pochopitelně, výraznou překážkou empatii.
Necítit své vlastní emoce není totéž, jako schopnost emoce projevovat. Projevovat emoce umí, s odpuštěním, každé zvíře. Pro důkaz se také můžete podívat na fotbalový stadión. Pod schopností cítit své vlastní emoce rozumím spíše schopnost jejich jemného rozlišení a interpretace.
Příklad: pokud se praštíte kladivem do prstu, co cítíte? Jistě bolest. Málokdy však jenom fyzickou bolest. Objevují se i další pocity. Například vztek. A ten má kvalitativní charakteristiky, které jsou velmi podstatné s ohledem na globální dopad na člověka. Nebudu zde rozebírat kvalitativní strukturu pocitů. Existuje však. Stačí, když si vzpomenete na případy, kdy váš vztek vyvolal vaše odlišné reakce. Na vině je, kromě jiných faktorů, i odlišná kvalita vašeho pocitu vzteku.
S interpretací je to podobné. Co nám náš pocit vlastně sděluje? Příklad: někdy jistě cítíte radost. Někdy je docela snadné vědět, odkud se bere, jindy ne. Někdy nám pocit „vypráví” jenom o nás samých, jindy zase o našem vztahu k okolí, a ještě jindy jenom o našem okolí. Je užitečné zkoumat to, co nám naše pocity vlastně sdělují.
Běžný člověk má jakési-takési empatické schopnosti. Stačí mu. Profese, které mají jako významný předmět své činnosti lidi, by měli mít empatické schopnosti nadprůměrné. Bez nich nemohou efektivně dosahovat výsledků. Jsou to například psychologové, terapeuti, herci, prodejci, podvodníci, porodní asistentky, lékaři, atd., atd. Manažeři k této skupině profesí rozhodně patří.
Na rozdíl od ostatních profesních skupin však mnoho manažerů své a cizí emoce nevítá jako spolehlivé pomocníky, ba naopak: usilovně se jim brání. Jsou přesvědčeni, že emoce v managementu překážejí. Jak hrubý je to omyl, netuší.
Existují dvě metody (Goldie, Peter: The Emotions, A Philosophical Exploration. Clarendon Press, Oxford, 2000), jak pociťovat emoce druhých lidí. Nazvu je vcítění se do druhého a prosté pociťování emocí. Tyto techniky mají odlišný neurologický základ a také mají jinou techniku provedení. Je dobré umět obě techniky, protože se pro jeden kontext hodí první, pro druhý zase ta druhá. Je dobré je používat, pokud to v daném kontextu jde, komplementárně: pro rozšíření, zpřesnění a zintenzivnění prožitků.
Metoda empatie I - vcítění se do druhého
V podstatě se jedná o simulaci. Stačí si co nejlépe představit, že jste druhým člověkem.
Na elementární úrovní to znamená napodobit, nebo si alespoň velmi dobře představit, vnější projev daného člověka a kontextu. Čím lépe to dokážete, tím je větší pravděpodobnost, že u vás vzniknou emoce a jejich pociťování, které má druhý člověk.
Proč? Odpověď je jednoduchá. Člověk je nedělitelným systémem částí, které se vzájemně ovlivňují. Jednou z těchto částí je fyzické tělo, jinou částí jsou emoce. Pokud změníte fyzický projev, emoce se tomu nutně přizpůsobí. Můžete si to i vyzkoušet: chovejte se, jako byste k něčemu cítili odpor. Pokud to budete dělat dobře, ucítíte to.
Čím více elementů druhého člověka do své simulace zahrnete, tím lépe. Tím je vcítění se do bohatší, tím přesnější emoce a pocity u vás vznikají. Kromě vlastního vnějšího projevu tedy může přidat znalosti a dovednosti, hodnoty, přesvědčení, kritéria, vnímání identity, vztahy, kognitivní strategie, způsoby vnímání, osobní historie, a další. Herci to nazývají studiem role, v neurolingvistickém programování pak modelováním. A jako každá profese dovedená k dokonalosti, není to hračka. Viz například Robert Dilts a jeho seriál publikací Strategy of Genius, ve kterých modeloval Leonarda da Vinciho, Nikolu Teslu, Sigmunda Freuda, Aristotela, Alberta Einsteina. Co osoba, to několika set stránková kniha. Normální manažer asi do takové hloubky nepůjde. Může však. Opakuji, začněte s vnějším projevem. Pak můžete přidat další elementy. Čím více jich zahrnete, tím lépe.
Tato metoda má své výhody i nevýhody.
Hlavní nevýhodou je, že zanedbaný element v simulaci může být z hlediska pocitů elementem podstatným. To znamená, že při nedokonalém modelování (a absolutní dokonalost ani existovat nemůže) se pravděpodobně vyskytnou odchylky, které mohou být nepodstatné, avšak podstatné. Stává se to. Například v narychlo uvařených televizních seriálech je u nezkušených herců do očí bijící jejich neschopnost se do jim cizí role vcítit. Na rozdíl od protřelých profíků. Podobné je to i u nezkušených obchodníků: snaží se vcítit, avšak je cítit, jak jejich cítění je úplně mimo. Proto radím: je dobré simulovaný objekt sledovat a potvrzovat si, že je to ono (viz další technika).
Výhodou této metody je, že k vcítění se do druhého jej fyzicky nepotřebujete. To je velmi výhodné pro fázi přípravy toho, co teprve bude. Jak budou lidé reagovat na oznámené změny? S jakými reakcemi mohu počítat při pohovoru? A podobně.
Související výhodou metody je i to, že se jí nemusíte učit na lidech. Jakýkoliv tvor, který cítí, vám k jejímu osvojení stačí
Například já jsem se empatii naučil na rybách.
Když jsem před zhruba třiceti lety začínal se sportovním rybařením, neuniklo mé pozornosti, že přes stejnou rybářskou výbavu a stejnou návnadu, je počet mnou ulovených ryb nula, nebo skoro nula, můj učitel o pár kroků dále už nemá úlovky kam dávat. Bez ohledu na řeku, počasí, roční období. Vždycky a všude. Pochopitelně, že následoval standardní dotaz: „Jak to děláš? ”
„Víš, Martine,” dostalo se mi odpovědi: „musíš cítit, kde se jí právě líbí, a co zrovna chce. Dokud nebudeš umět se cítit rybou, nic pořádného nechytiš.”
Následovalo období, po které jsem se jako líný tloušť projížděl po Berounce a cítil vodu stékající po mých šupinách. Za poledního parna jsem vjižděl pod proudy a peřejky, aby se mi lépe dýchalo, zatímco navečer jsem připlouval blíže ke břehu a vyhlížel přes hladinu vzhůru, zda mi z rostoucího rákosí náhodou nespadne nějaký chutný hmyz. Jedním okem jsem pozoroval i své kolegy, aby se k němu náhodou nedostali dříve.
A za pár let se mi již také dostávalo uznání mé manželky ve formě hřejivého: „Kdo se s tím má pořád dělat?”
Management je v tomto ohledu stejný: poskytněte lidem, co chtějí a ... Empatie je k tomu cestou.
Metoda empatie II - prosté pociťování emocí druhého
Pro použití této metody nepotřebujete, jako tomu bylo u metody předchozí, představivost, nebo znalosti. Potřebujete však k tomu člověka, jehož emoce budete přejímat.
Dělá se to jednoduše tak, že si vyčistíte hlavu od svých myšlenek a emocí, a pak už jenom do sebe necháváte jakoby proudit emoce druhého, či druhých. A cítíte je.
Neurologická příčina proč to funguje, byla objevena někdy v devadesátých letech: zrcadlové neurony (mirror neurons). Tento objev je mnoha vědci významem srovnávám s objevem DNA. Má neuvěřitelně rozsáhlé důsledky. Kromě jiného pro empatii.
Funguje to takto: když zvednete ruku, aktivují se ve vašem mozku určitá centra. Zjistilo se, že část těchto center se aktivuje i v tom případě, když tu ruku zvedne někdo jiný a vy to jenom vidíte. Jinak řečeno: emoce se nějak projevují navenek a pozorováním jejich projevů se jimi nakazíte i vy. Jsem rád, že nakažlivost emocí lze vysvětlit i bez parapsychologie.
Při této metodě nemusíte, jako tomu bylo v předchozím případě, usilovat o získání těch samých pocitů. Ba naopak: důležité je zde neusilování. Což dá práci a trénink.
Je třeba se zbavit všech svých myšlenek a pocitů, které by přijímaný signál rušily. Taoisté to přirovnávají k tomu, že abychom mohli nádobu naplnit, musíme jí nejdříve vyprázdnit. K nabytí toho správného stavu mysli existuje spousta technik. Četl jsem například o meditačních technikách. Některé z nich to budou určitě; nemohu však potvrdit, neznám a neumím je. Vím, že jógové techniky nefungují (u mě). Vím, že uvedení stavu mysli do stejného stavu, jako při cvičení Tai Chi funguje. Ví, že funguje i technika, kterou jsem objevil u jednoho korejského bojového sportu (JungSuWon). Tu v následujícím vysvětlím, protože je strašně jednoduchá a účinná. Vyzkoušejte si ji. A hledejte a zkoušejte i jiné a pak používejte tu, která vám funguje nejlépe.
Představte si, veliký rybník se zrcadlově lesklou hladinou. Představte si, že každý váš pocit, každá vaše myšlenka hladinu rozčeří. Dosáhněte toho, aby hladina byla zcela nehybná. (Pro porovnání: osobně toho dosahuji během dvou tří sekund.)
Výhodou této metody je, že některým lidem může připadat bezpečnější. Ano, někteří lidé cítí strach z toho být, třeba jen na okamžik, jiným člověkem. Bojí se, že se ztratí, že přestanou být sami sebou, že je to nějak významně změní. Při prostém pociťování emocí druhých jste stále sami sebou. Přesto chci upozornit, že cítit cizí emoce, jako by to byly vaše vlastní, je pro hodně začátečníků také o strachu. Nevědí, co to s nimi udělá. Cvičením na příjemných emocích a opakováním se tento počáteční strach poměrně snadno odstraní.
Nevýhodou této metody je, že k ní potřebujete lidi, které vnímáte. Výhodou je, že těch lidí může být více. Což Vám umožňuje velmi přesně a citlivě vnímat aktuální stav týmového (organizačního) ovzduší. Zda je chladné, zaražené, plné očekávání, akční, napjaté, rozzlobené, radostné, bezradné, rozpačité, otevřené, dychtivé, smutné, zmatené, atd. Přímo to fyzicky ucítíte.
Opakuji, že nejde o intuici, nos, čtení myšlenek, ale o normální zrcadlové neurony. Ty je ovšem třeba trénovat. A ne každý se o ně s dostatečnou péčí stará. Ti, kteří o svoji schopnost empatie stojí, by měli.
Mě se osvědčilo využívat i davu, či alespoň většího počtu lidí, jako tréninkového prostředí. Například v divadle, v přednáškovém sále, na (nudných) schůzích, při demonstracích, při firemních večírcích a podobně. Výsledné pocity mohou být, a často jsou, podstatně silnější, než v případě práce s jednotlivcem.
Stačí jakoby mentálně odstoupit od obsahu, vyprázdnit hlavu, nechat do sebe proudit emoce ostatních a prožívat je.
Opakování zvětšuje rychlost vzniku pocitu i sílu prožitku.
K čemu je empatie v managementu dobrá
V průběhu tohoto článku a i v článcích jiných uvádím, že je pro manažery výhodné, pokud jsou empaty. Pokud Vám nestačí argumentace, že je lepší mít dvě oči, než oko jedno, čtěte dále.
Každé chování manažera je nějak vnímáno a nějak pociťováno. Doslova a do písmene každé jeho slovo, každé jeho gesto. Manažer si klade otázku: Když udělám to a to (řeknu to a to takhle a takhle) jaký význam a pocity z toho budou lidé mít? Bez empatie se jedná o čistou spekulaci. A pokud si tuto otázku neklade, je, kromě postavení manažera, také emočně neinteligentním jedincem (či dokonce emočním debilem).
Za druhé: správné uvědomění si aktuálního emočního stavu jedince či celého týmu. Je základem pro jeho případnou efektivní změnu. Například: pokud zrovna chcete lidi nadchnout, když již nadšení jsou, možná, že plýtváte časem. Když je chcete nadchnout, a předpokládáte, že smutní, zatímco oni jsou znechucení, budete volit špatný (= nefunkční) způsob komunikace.
Empatie a úmysl
Je dobré umět pociťovat emoce jiných, jako by to byly emoce vlastní. Je však i důležitý cíl, s jakým to děláte. Uvedu příklad.
Pro mnoho prodejců není zákazník nic jiného, než lovnou zvěří. Vciťují se, aby lépe připravili návnadu, kterou klient spolkne, nebo past, do které spadne. Chápu to, rozumím tomu, obchodní kvóty jsou nemilosrdné. Zkuste však tohle udělat v managementu několikrát a lovná zvěř se naučí se nenechat chytit. I kdybyste náhodou měli v daném konkrétním případě úmysly sebečistčí. Je zbytečné se divit, nebo vztekat, lidé Vám věřit nebudou i kdybyste byli tím nejlepším empatikem na světě. Tak to je.
Jediným způsobem, jak tomu předejít, je zabránit tomu, aby se pracovníci stali ve vaší hlavě vaší manažerskou lovnou zvěří. Je třeba si uvědomit, že váš manažerský úspěch je podmíněn jejich úspěchem, nikoliv jejich selháním. Je třeba si uvědomit, že číst emoce za účelem získání vaší výhody je cesta do pekla manipulace či sadismu. Ano, je potvrzeno, že mnoho dobrých sadistů je dobrých právě z důvodu, že jsou dobří empati. Je třeba si jednoznačně uvědomit a tisíckrát si to opakovat, že čtete emoce druhých za tím účelem, abyste jim pomohli lépe dělat svoji práci, více se při ní bavit, žít lepší, produktivnější a uspokojivější život. Od toho jste přeci manažery, lídry. Nebo snad ne?
Komentáře
hanis 2010-05-10 13:17
Martin Hájek 2010-05-10 13:39
Lucie 2012-01-21 16:28
Cristony 2010-07-31 22:02
Docela dobře chápu, že pro někoho je empatie něco, co je potřeba, aby se naučil. Nejsem manažer a i tak je pro mne Váš článek velice přínosný a věřím, že hodně lidem taky.
díky
Martin Hájek 2010-08-01 11:53
Jsem názoru, že my lidé, stejně tak, jako ostatní primáti a někteří ptáci, na empatii od přírody biologicky zařízeni. Smůla je, že "správnou" výchovou se toho umíme zbavit. Pak nezbývá, než závidět těm, které jejich okolí zcela nezničilo, nebo kteří se nezničili sami, a naučit se znovu to, co jsme se odnaučili.
Šťastní to lidé!
??????? 2010-09-01 14:14
Martin Hájek 2010-09-01 14:47
Díky za doplnění ohledně "vnímání bolesti".
Soucítit není vždycky až tak úplně radostné, přesto by toho, kdo cítí, mohlo těšit to, že to je jedna z věcí, které nás dělají lidmi. A myslím, že to, být člověkem, je spíše darem.
Petra 2011-11-05 20:35
Martin Hájek 2011-11-06 14:07
Souhlasím s tím že empatie brání odplácet i to špatné.
To proto, že to špatné pro opravdovou empatii vlastně ani neexistuje. Tak co odplácet?
Dalajláma je toho příkladem.
A když navíc s oněmi vnímanými pocity umíte pracovat, tak už Vám nikdo nemůže, pokud to tedy sama nedovolíte, emočně ublížit.
Je docela dobré se i tomuhle naučit.
Za druhé: něco z empatie je jistě vrozené, biologicky dané, něco je naučené. Docela pěkný důkaz lze nalézt v tomto článku z roku 2011: míra empatie mezi většinou amerických studentů v posledních letech dramaticky poklesla, z čehož vědci usuzují, že je silně závislá na sociokulturním prostředí, ve kterém se daní lidé pohybují. To se totiž změnilo. Závěrem článku lze nalézt toto tvrzení: " Skutečnost, že empatie upadá, znamená, že je podstatně pružnější, než jsme si mysleli. Znamená to, že empatii lze měnit. Může jít nahoru."
Tvrzení "naučíte se něco co je podobné vzorečkům, ale nebude to opravdové" odporuje zjištěným faktům i zkušenostem mnoha a mnoha lidí.
I jiná tvrzení, se kterými se lze stále ještě potkat, jako například "co je dáno geny nelze změnit" dostávají v poslední době také zabrat. Zní to sice těžko uvěřitelně, ale ukazuje se, že my sami jsme schopni svým myšlením a cítěním do určité míry ovlivňovat to, jaké geny se opravdu projeví a jaké ne. Viz. epigenetika.
Empatie je součástí osobnosti, takže mluvit o tom, kdo co potlačuje, kdo má navrch, je bezpředmětné. Opravdu to není otázka dominance či vnitřní bitvy kdo z koho. Jde o to, aby všechny složky osobnosti spolu tančily v rytmu smysluplného a produktivního života, který je radostí žít a na který se lze s radost i koukat.
Proto je dobré nenechat rozvoj své osobnosti ani náhodě, a ani ne zcela napospas vlivům obklopujícího sociokulturního prostředí.
Každopádně Vám Petro děkuji za příspěvek, který mi moc krásně rozpohyboval mozek. Až budete zase něco mít, směle do mě. To prostě, na rozdíl od umělých jogurtů, prostě miluju!
P.N. 2014-01-25 19:53
Veronika K. 2011-04-08 11:13
Martin Hájek 2011-04-09 16:56
Váš příběh mě neobyčejně upoutal.
Váš život Vás musí stát velmi energie. Za prvé ono pociťování a za druhé ono nebytí sama sebou v normálním prostředí.
V souvislosti s Vámi mi napadá kniha Malcoma Gladwella "Outliers", což by se dalo přeložit jako Mimoni (mimo ležící).
Je o lidech s výjimečnými schopnostmi. Gladwell rozebírá jejich příběhy a píše:
Citace: Pozn.: Chris Langan, o kterém se zmiňuje, je pravděpodobně nejinteligentně jší tvor na naší planetě. Pase koně. My, normální lidí, jsme mu nebyli schopni vytvořit prostředí, ve kterém by mohl žít, tvořit a produkovat v souladu se svými schopnostmi. V naší současné společnosti a se svými schopnostmi prostě nemůže být sám sebou. Už jsem o tom psal jinde.
Přiznávám, že my, společnost většinou normálních lidí, máme vůči "nenormálním" veliký dluh. I když si to již začínáme uvědomovat, jsme s vámi hodně hodně na začátku. Zatím se nám daří lépe integrovat nedostatečné lidi (fyzické a duševní "mrzáky"), než lidi, kterým něco přebývá. Strašně těžko a pomalu překonáváme nános posledních patnácti set let naší západní kultury, na kterou, kromě vědy, nemůžeme být nijak zvlášť hrdí. Z velké míry se věnovala rozpoznání a eliminaci příliš chytrých, nebo soucítících, nebo duchovních Mimoňů. (Ty fyzické jsme strkali do gladiátorské arény, cirkusů, nebo nověji do NBA, NHL, či olympiády.)
Jak by to asi tak mělo být? Inspirující (pro mě) modelový příklad, je příklad z druhé poloviny čtyřiadvacátého století z hvězdné lodi Enterprise pod vedením kapitána Jean-Luc Picarda. Picard byl, spolu s ještě nevyzrálým komandérem Williamem Rikerem a doktorkou Crusherovou, "normální" člověk. Pak už tam byli jenom mimoni. Postavy s naprosto mimořádnými schopnostmi, postavy, které by v normální lidské společnosti nemohli naplno žít. Betaizoidka (empatička) Deanna Troi, android Data, slepec Georgi La Forge, Klingon poručík Worf. Picard pro tyto nenormální "lidi" vytvořil prostředí, ve kterém mohli být sami sebou. Každý zvlášť a všichni dohromady. Uznávali a využívali své schopnosti pro společné blaho, těšili se z nich, a vzájemně si pomáhali v těch svých přirozeně slabších stránkách.
Cítit tak, jak cítíte vy, na to nemůžete být sama. A to už vůbec nemluvě o tom, že byste své schopnosti zatloukala, jinak řečeno potlačovala sebe samu. Musíte mít podporující prostředí.
Pro tento přechod k další formě kultury potřebujeme, ani ne tak schopnostmi výjimečné, jako moudré, Pickardy, kteří nám ukazují, že to jde. Prostě to, navzdory většině, dělají.
Já si přeji, ze srdce si přeji, abyste takové prostředí s moudrým člověkem či lidmi nalezla. Pak nám bude všem, normálním i zvláštním lidem, líp.
Petra 2011-11-05 20:51
Martin Hájek 2011-11-06 13:17
rozhodně bych se nezbavoval (jakýmikoliv prostředky) vaši schopnosti skvěle pociťovat své vlastní emoce nebo emoce druhých. Je to součást našeho lidství. Bez toho nejsme, alespoň podle dnešního chápání, lidmi.
Spíše bych se, být Vámi, soustředil na to, co s tím. To znamená na schopnost s tím dělat to, co potřebuji. Zdůrazňuji však, že nikoliv tolik oblíbeným sebeznásilňováním.
Příklad: někdo dělá hnusnou práci, kterou nemůže vystát. Co tím dosahuje? Sebepoškozování.
Pokud tohle v sobě potlačí, nebo násilím se do toho bude nutit, nalhávat si, jaké je to skvělé, zatímco cítí odpor, co tím dosahuje? Sebepoškozování.
Ovšem jaké by to bylo, kdyby doopravdy pociťoval radost a uspokojení?
Tomuhle se lze také naučit: vybírat si, co chci na nějaký podnět pociťovat.
Jak už jsem psal, existuje na to více metod. Například meditace, ne však každá z nich. Na ovládání vlastních emocí (tj. nejen přímo fyziologických reakcí organismu) , ale i pocitů, které z toho máme (významu, který pocitům přikládáme) je osvědčenou tzv. mindfulness meditace. Existuje na to spousta knih, kurzů, nevím však, zda u nás a v češtině.
Supertréninkem jsou právě strachy. Máme jich, obyčejně, habaděj. Po deseti letech trochu promyšlené práce s emocemi mám docela problém nějaký najít. Téměř řičím radostí, když nějaký dostanu. Takže buďte ráda, že máte něco, s čím můžete pracovat. Neberte si je všechny naráz, to je poněkud zalhcující, ale jeden pěkně po druhém. A snad ani nemusím říkat, že je to na denní cvičení. Jednou na Nový rok rozdíl nedělá.
Pevně věřím, že to dokážete, a že to dokážete podstatně rychleji, než mnozí jiní. Máte to o hodně jednodušší, než ti, kteří se nejdříve museli naučit pořádně cítit.
Katka 2011-05-14 19:24
Taky jsem hodně empatická a mám pocit, že se moje empatie stále více prohlubuje. Až mě to dohání k slzám, když někdo vedle mě brečí, je mi špatně od žaludku, když někomu vedle mě je špatně, bolí mě hlava, když kamarádku bolí hlava atd. - a nemusí mi vůbec nic říkat. Doteď jsem to nechápala, teď jsem ráda, že je to odůvodnitelné.
Jinak k těm meditacím a józe - funguje to :). Na meditaci a józe není nic těžkého, je to to nejlehčí, co může člověk dělat - jen vnímat, uvědomovat si sám sebe, naslouchat. Není třeba v tom hledat složitosti. Jen je důležité nespěchat a neusilovat. Nechat to prostě být a jde to samo :).
Martin Hájek 2011-05-15 18:49
A já také děkuji, že jste si našla čas a vylíčila nám svoji zkušenost. Je, přinejmenším pro mě, a věřím i pro jiné, cenná.
Třeba tohle:
Cituji Katka:
Mě trvalo celá léta VELMI usilovného hledání a práce, nepřeháním, než jsem na to, co sdělujete jakoby nic, přišel: NEUSILOVAT a ČEKAT, až TO PŘIJDE (jakoby) SAMO. A když se tam člověk snaží vervat silou, fyzickou, nebo mentální, je výsledek NULA.
Přesto, že to takhle funguje, vlastně si myslím, že právě proto, to nepovažuji za "to nejlehčí, co může člověk dělat". Pro některé duchem či tělem neposednější lidi je ďábelsky těžké chtít výsledek a zároveň pro to v podstatě nic nedělat a neusilovat o něj.
A funguje to takhle divně v mnoha dalších spřízněných oblastech. Vlastně všude tam, kde se v něčem člověk dotýká hranic mysteriózního mistrovství. Je jedno, zda je to management, Tai Chi, programování, Zen lukostřelba, nebo horolezení.
Ještě jednou, Katko, mnohé díky!
MEZEX 2011-11-22 11:21
MEZEX 2011-11-22 11:23
Martin Hájek 2012-01-22 17:08
i všem ostatním.
Každý z Vás mi/nám všem přináší něco nového, něco důležitého. Učíme se i učíme. Obohacujeme i obohacujeme se.
A myslím, že se zaměřujeme, jak napsal MEZEX, na to, "co je opravdu pro nás všechny společně důležité". Takže můžeme očekávat, a opět cituji MEZEXe, "vzestup celé společnosti" a každého z nás.
Jsem optimistou. I když to tu a tam, třeba celá desetiletí, poněkud drhne.
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.