Akceptace, empatie a autenticita vůdčí osobnosti

Carl Rogers

Již několikrát jsem v Kapitolách o vedení psal, proč je při transformačním přístupu k vedení lidí důležitý pátý návyk vůdčích osobnosti Stephena Coveye: „Nejdříve se snažit pochopit, potom být pochopen”. V podstatě se jedná o to být empatický. V tomto příspěvku nabízím pro inspiraci další možnosti. V něm si prohloubíme pojem vlastní pojem empatie a zároveň si jej doplníme o další úzce související skutečnosti; tentokrát z hlediska tzv. „rogersovského přístupu”.

Tento příspěvek je ve srovnání s ostatními články z Inspirace pro vedení lidí poněkud delší a náročnější. Stojí však, podle mě, nejméně za přečtení.

C. R. Rogers (1902 - 1987) založil psychoterapeutický směr, který se nyní jmenuje rogersovský přístup. Používají se však i jiné názvy: na osobu či klienta zaměřená terapie, nedirektivní terapie, terapie rozhovorem a další.

Rogersovský přístup je charakterizován tím, že

Terapeut dosahuje konstruktivních změn v osobnosti a projevu klienta tím, že ho bez výhrad akceptuje, projevuje se vůči němu vysoce empaticky a autenticky. Touto vztahovou nabídkou vytváří psychologický prostor, který podporuje osobní růst a umožňuje překonávání klientových vnitřních rozporů.

Připomínám definice vedení lidí Vedeme.cz:

Vedení lidí je činnost, jejímž smyslem je ve vzájemném vztahu sounáležitosti s vedenými dosáhnout nějakého nového cíle, jehož dosažení je v přímém a vlastním zájmu jak vedoucího, tak vedených. Vedoucí toho dosahuje prostřednictvím rozšíření mapy světa vedených a motivací.

Co jiného je rozšíření mapy světa, než osobní růst a odstranění vnitřních rozporů? Je to v podstatě totéž. A jestliže rogersovský přístup nabízí i návod jak toto podpořit, to jest akceptací, empatií a autenticitou, je vhodné, pokud jste otevření i jiným poznatkům, se blíže seznámit s tím, co to tedy vlastně je. Místo psychologických termínů však budu používat terminologii zavedenou na našem webu (tj. manažerskou).


Akceptace - bezvýhradně přijetí druhého člověka

Akceptace je bezvýhradné přijetí vedeného. Je považována za první základní podmínku k vytvoření vztahu s vedeným.

Akceptace znamená postoj, ve kterém je vedoucí vůči vedenému zcela otevřený a přijímá jej bezvýhradně jako hodnotnou bytost zasluhující si úctu a respekt.

Akceptace vychází zejména z přesvědčení, že člověku je možno důvěřovat a že se lze spolehnout v každém jednotlivém případě na jeho vnitřní rozvojový potenciál. Zjednodušeně řečeno: akceptovat druhého znamená přijímat ho nevýběrově a se vším všudy. Neznamená to s druhým ve všem souhlasit, ve všem mu dávat za pravdu, ale brát jeho projev, názory, jako něco, co je pro druhého důležité a na co má právo.

Nebo ještě jinak:

Člověk pociťuje úctu a pozitivní vztah k ostatním, jestliže přijímá způsob jejich cítění a prožívání i v případě, že jsou v rozporu s jeho vlastními hodnotovými měřítky. Ve vztahu projevuje náklonnost, účast a uznání a dává najevo, že je druhý vítán. Jedná s ním přátelsky, srdečně, shovívavě, ohleduplně, starostlivě a s láskou, druhého povzbuzuje a je ochotný. Stojí při něm, důvěřuje, pomáhá, chrání ho a stará se, aby se dobře cítil.

Tento základní postoj k vedenému se projevuje zejména v neverbálním chování vedoucího - v jeho vstřícné a přijímající poloze těla, v gestech, mimice a trpělivém naslouchání, v tonů hlasu a soustředěné pozornosti.

Proč je akceptace pro člověka tak důležitá? Důvod je, kupodivu, jednoduchý: být druhým bezvýhradně přijat a následně pak být moci být skutečně sám sebou - beze zbytku a bez přetvářky - naplňuje základní lidskou, biologicky zakotvenou, vztahovou potřebu. Zkrátka být někým alespoň jednou za život akceptován je něco, co každý člověk musí ke své existenci mít.

Akceptace způsobuje u druhé osoby zpravidla následující duševní reakce:

  • Vedoucí je vedenému blízký, sympatický a důvěryhodný, ve vztahu s ním se vedený cítí příjemně. Na problémy přestává být sám.
  • Uspokojuje se potřeba uznání a zvyšuje se sebeúcta vedeného, neboť je akceptován autoritou.
  • Akceptace umožňuje druh0mu člověku být sám sebou, bez falše a přetvářky.

Které skutečnosti napomáhají akceptování jednoho druhým a co akceptaci naopak znesnadňuje?

Jiného člověka akceptuje snadněji ten, kdo je osobnostně zralý a vnitřně stabilní. Ten, který je v zásadě sám se sebou vyrovnán, spokojen a plně sám sebe i s nedostatky akceptuje, což neznamená, že nedostatkům přitakává, nýbrž je jasně identifikuje s tím, že stojí jako úkol a výzva k další práci na sobě. Jiného člověka lze totiž akceptovat jen do té míry, do jaké akceptuji sebe sama.

Druhého člověka může akceptovat snáze ten, jehož soukromý život probíhá nejen ke spokojenosti samého člověka, ale také ke spokojenosti jeho nejbližších. Člověk v osobní krizi či nespokojený se svými vztahy může být příliš zaměřen sám na sebe nebo si druhého „zabuduje” do vlastních očekávání a nenaplněných potřeb, což akceptaci znesnadňuje.

Nejen aktuální psychický stav, ale i tělesný stav ovlivňuje schopnost akceptovat druhého - být při tom vstřícně uvolněný.

Pro manažery je obecně velmi obtížné neposuzovat, což akceptaci znemožňuje. Manažeři totiž z titulu své funkce hodnotí. Hodnotí podle mnoha kritérií, přinejmenším podle výkonu a kvality odvedené práce. To je naprosto v pořádku, pokud toto hodnocení nedávají na roveň s identitou člověka a s posuzováním jeho pocitů. Což běžně dělají. Například takto: „Je to mizerný pracovník (rozuměj špatný člověk), protože nikdy nedokončí práci včas.” V kapitolách o vedení jsme si již vysvětlovali tuto jednak chybu příčiny a následku a za druhé i chybu v pojetí člověka: osobnost člověka se projevuje jeho chováním, ale chování člověka není totéž, co člověk sám.

Každopádně si myslím, že hodnocení pracovníka a rozvoj jeho dalšího potenciálu je je velmi vhodné od sebe při vlastní komunikaci dobře odlišit. Nejdříve vnitřně, mentálně: jedná se o dva různé způsoby myšlení, které se projevují i navenek v jiném způsoby verbálního projevu i neverbálního chování, které dává druhému jasně najevo, v jaké pozici právě teď hovoříme. A druhý to pozná, a je v pohodě v obou případech - když hodnotíme jeho chování a schopnosti a poskytujeme mu tolik cennou zpětnou vazbu, nebo když mu „jenom” vytváříme prostředí, aby si našel odpovědi víceméně sám.


Empatie - porozumění vcítěním

Empatii lze projevovat, jenom pokud druhého akceptujeme.

Empatie je schopnost projevující se tím, že s různou mírou přesnosti zachycujeme aktuální prožívání druhého člověka. Empatii lze chápat jako pocitově nesený způsob poznávání jiného jedince, jenž se projevuje ochotou a snahou co nejpřesněji vnímat, zachytit a pochopit jeho aktuální i potenciální vnitřní svět se všemi subjektivními významy a pocity.

Empatie umožňuje vnímat subjektivitu (jinou mapu světa) jiného člověka.

Uskutečňuje se tak, že si člověk představuje co nejživěji a nejpřesněji aktuální duševní svět druhého člověka, tedy to, jak druhá osoba vnímá, prožívá a hodnotí. (V Kapitolách o vedení jsme si na to vysvětlovali několik pomocných technik). Pak toto poznané sdělujeme druhému člověku. Při vciťování se do světa druhého však opět nejde k posuzování tohoto světa.

Dostatečně empatické je ten, kdo zkušenost druhého umí prožít jako zkušenost vlastní. C. R. Rogers o tom napsal:

Empatií bych rozhodně nenazval stavem, protože se domnívám, že je to spíše proces než stav... Způsob, jak být s jiným člověkem vciťujícím způsobem, má mnoho stránek. Znamená to vstoupit do soukromého světa jiného člověka a být v něm jako doma, tedy citlivě v každém okamžiku vnímat měnící se významy, ať již se jedná o strach, vztek, něžnost, zmatek nebo cokoli, co určitý člověk prožívá. Dočasně žijeme životem druhého, jsme opatrní, nehodnotíme, pociťujeme i ty významy, jež nejsou plně uvědomované, a varujeme se odkrýt u druhého zcela nevědomé skutečnosti, neboť by to mohlo být příliš ohrožující a nebezpečné... Jste důvěrným průvodcem člověka v jeho vnitřním světě. Poukazováním na možné významy v průběhu jeho prožívání napomáháte zaměřit se na takové užitečné momenty, které umožňují prožívat plněji další posun v oblasti prožívání... Být s jiným člověkem znamená, že necháte stranou vlastní hlediska a hodnoty a vstoupíte tak do světa jiného člověka bez předsudků. Dáte stranou i sami sebe, a to dokáže jedině taková osoba, která si je natolik jistá sama sebou, že ví, že se neztratí v cizím a někdy bizarním světě druhých osob a kdykoli si to bude přát, bude se moci bezpečně vrátit do svého vlastního světa... Snad tento popis objasnil, že být empatickým je komplexní, náročný, silný, ale subtilní a jemný proces. Zážitek porozumění má značný vliv na další růst.

Empatie se neprojevuje pouze ochotou porozumět, ale také schopností porozumět. Komunikační zdatnost, zejména umět naslouchat a pozorovat i neverbální projevy a umět jim dávat adekvátní význam, je podmínkou. Konkrétně se jedná o aktivní naslouchání, empatické poznámky, zrcadlení, parafrázování, reflexi a některé další. O tom všem jsme již v Kapitolách o vedení psali.

Které zkutečnosti empatii podporují a které jí kladou překážky?

Opět, stejně jako u akceptace, schopnost být empatický velmi koreluje s osobní zralostí a vnitřní stabilitou. To úzce souvisí s požadavkem na úroveň a pravdivost sebepoznání. Platí totiž, že člověk může plně pochopit pouze to, s čím má vlastní reflektovanou zkušenost. Nejsem-li schopen zachytit svoje vlastní vnitřní prožívání, umět jej přijímat a diferencovat, je nepravděpodobné, že to, co neumím ani u sebe, budu umět u jiných.

Empatii tedy usnadňuje případná vnitřní podobnost s druhým člověkem a obdobné životní zkušenosti.

Schopnost empatie se také zvyšuje výcvikem, praxí a zkušenostmi.

Vidět v akci někoho, kdo je vysoce empatický, je opravdu zážitkem. Takových lidí však moc není. Například manažeři, kteří jsou obyčejně velmi obratní při obchodním vyjednávání, nebo ve schopnosti přesvědčit ostatní o své pravdě, by si rozhodně neměli myslet, že je to totéž; že to znamená porozumět druhému. Není tomu tak. Má to zejména jiný účel a odehrává se to v jiném vztahovém rámci.

Například obchodník, který chce prodat, a to obchodníci obyčejně chtějí, sleduje své vlastní cíle. A tento prvotní rámec „chci prodat” mu znemožňuje akceptovat a pochopit druhého. Jestliže by to však obrátil a jako prvotní vztahový rámec by měl „nejdříve se snažit pochopit” a teprve „pak prodat”, je to jiné. Jde to. Vím to, že to jde. Mám štěstí, že jsem během posledních padesáti let jednoho takového obchodníka poznal a znám: pan Jindřich Petříček z NN mi již dlouhá léta prodává produkty své firmy. prodává, avšak jakoby na pozadí jím vytvořeného vztahu. Opravdu se mi snaží porozumět. Cítím to. Přistupuje ke mě nikoliv jako objektu prodeje, ale jako k člověku. A díky tomu nemají jiní obchodní zástupci u mě šanci. Velmi pozitivně vnímám, že množství obchodníků, kteří alespoň projevují ochotu mi porozumět, se zvyšuje. Snažím se jim situaci ulehčit a pomáhám jim, aby se jim to povedlo a i já se snažím jim porozumět. Těším se na dalších padesát let.


Autenticita vůdčí osobnosti

Třetí nedílnou podmínkou při vytváření v7hodného psychologického prostoru pro konstruktivní změny mapy světa druhé osoby nebo osob je spolehlivost, věrohodnost, ryzost, opravdovost, přirozenost, transparence a přirozenost vůdčí osobnosti. Jedním slovem její autenticita.

Autenticita je rysem osobnosti a znamená, že vůčí osobnost je v každém okamžiku ve svém jednání sama sebou, tedy konkrétním, nezáhadným člověkem, jehož projev a komunikace jsou jasné a odpovídají jeho momentálnímu prožívání a smýšlení. Tuto shodu je znát nejen ze slovního obsahu , nýbrž také z neverbálního projevu.

Autentický člověk tedy nic nepředstírá, sobě, ani druhým nic nenalhává, nestylizuje se do žádné role. Autentický člověk je schopen projevit pocity a postoje, které v něm právě probíhají. V podstatě to znamená dávat do vztahu s druhou osobou sebe sama.

Být autentický vůči někomu jinému předpokládá být autentický vůči sobě. Je třeba umět sám sobě naslouchat, dokázat zachytit vlastní prožívání, uvědomovat si jej a rozumět mu.

Předpokládá se, že projevená autenticita (doprovázená empatií a akceptací) způsobí, že druhá osoba se vnitřně uklidní, protože ví , na čem je a současně se posiluje její důvěra a vzájemný vztah. Projevená autenticita také umožňuje druhé osobě se rovněž projevit autenticky.

Co se týče faktorů, které autenticitu podporují, nebo jí stěžují, jsou stejné, jako u empatie a akceptace: zralost, vnitřní stabilita, sebepoznání.

O autenticitě, i když byla třeba nazývána jinak, jsem na tomto webu již také mnohokrát psal. Uvedl jsem, že pro mnoho manažerů je standardním problémem.

Za prvé má manažer problém se autenticky projevovat. Většinou z obavy, že když podřízení poznají, jakým člověkem ve skutečnosti je, nebudou si ho vážit a respektovat. Na to je jediná rada: prostě je třeba se takovým stát; stát se takovým, aby se člověk nemusel stydět před druhými ukázat svoji pravou tvář.

Manažerům také často „vadí” autentické projevy podřízených. Pochopitelně. Je to business, a ne terapie. Ne každé chování je v businessu vhodné. Takže to, že manažerům některá chování vadí je v pořádku. V nepořádku je však to, že do žádoucího profesionálního standardu korigují pouze vnější projev. Takový pouze na povrchu korigovaný člověk se nutně projevuje nekongruetně a zkušenějšímu oku, a často i nezkušenému, to neunikne. Je to děsivé. Například se vám již dozajista stalo, že jako zákazník jste viděli a slyšeli, jak na vás prodavač mile hovoří a usmívá se na vás a přitom jste přeci jenom měli pocit, že by vás nejraději zabil.

Lepší cesta jak uskutečnit změnu je začít s vnitřní korekcí; s takovou korekcí, aby daný pracovník měl doopravdy dobrý vztah k zákazníkům, aby jim opravdu rád vyšel vstříc, aby jej to skutečně těšilo a aby to pro něho bylo důležité. Následná korekce vnějšího chování je pak již triviální záležitostí. Výsledkem je člověk, který se klidně může projevovat autenticky a nikomu nebude jeho chování vadit: ani jemu, ani jeho nadřízeným a všichni, včetně klientů, se z něj budou těšit.

A to je to, podle mě, o čem vedení lidí vlastně je.

Zpracován dle publikace Jana Vymětala a Vlasty Rezkové: „Rogersovský přístup k dospělým a dětem”, Portál, 2001.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se