Vnímání a prožívání času není objektivní, ale velmi subjektivní záležitost. Každý z nás vnímá čas v různých situacích poněkud jinak. Pro někoho se čas v práci vleče, pro jiného se zběsile řítí. Také minulé události si do paměti každý z nás ukládá poněkud jinak, jinak je i vyvolává. Někdo si je pamatuje spíše v obrazech, jiný v pocitech. A podobně je tomu i s budoucností.
Toto subjektivní vnímání a prožívání času má významný dopad na naše výsledné chování a tím pochopitelně ovlivňuje nejen výsledky, kterých dosahujeme, ale významně ovlivňuje celkovou kvalitu našeho života. Například není jedno, zda se rozhodujeme pod časovým tlakem, nebo ne.
Času nemáme nekonečně. Ani čas jako takový ovlivnit nemůžeme. Na svoje cíle máme vždycky nějaký limitovaný čas. Chceme-li dosáhnout jiné kvantity či kvality výsledku v daném časovém limitu, jedním ze způsobů, jak této změny dosáhnout, je změnit naše vnímání a vnitřní prožívání času. První věcí, kterou je třeba si v této souvislosti uvědomit, je výsledek. Ujasnit si, jakého výsledku chceme dosáhnout. A za druhé danému výsledku přizpůsobit své vnímání času. Myslíte, že je jedno, jak vnímáme čas? Čtěte dále a doufám, že vás přesvědčím o opaku.
Psychologie vnímání času není nic nového. Zabýval se jí Aristoteles, Zigmund Freud, Wiliam James, Carl Gustav Jung, Milton Erickson a mnozí další. Výjimku netvoří ani neurolingvistické programování, v jehož rámci byla vyvinut model a technika Time Line Therapy.Vnímání a prožívání času u nás probíhá spíše na nevědomé, než vědomé úrovni. Každý z nás to umí. A protože to každý umí, málokdo tomu věnuje dostatečnou vědomou pozornost.
Naše vnitřní prožívání času se projevuje i lingvisticky. Říkáme například, že nás honí čas, že jsme v časovém presu, že se čas vleče. Vnitřní prožívání času se projevuje i na naši fyziologii; rozhodně umíme odlišit, toho kdo spěchá od toho, kdo „má času dost”.To, že naše vnímání času probíhá spíše na nevědomé úrovni způsobuje, že je hodně propojeno s emocemi. A emoce, jak jsme si již říkali, a nebudu to detailně opakovat, stojí za to, abychom jim naslouchali.
Způsoby vnímání a prožívání času
Docela dobře lze individuální způsoby vnímání a prožívání času charakterizovat časovou linií. Časová linie je naše vnitřní reprezentace časových souvislostí vyjádřená v pojmech vzdálenosti. Například hovoříme o blízké budoucnosti, nebo vzdálené minulosti. Nějaká událost je dále, jiná je blíže.
To, že si naši časovou linii neuvědomujeme, neznamená, že ji nemáme.
Uvědomit si svoji časovou linii je základem pro změnu: budete moci měnit vaše prožívání času dle toho, jak vy chcete a tím podpořit ty výsledky, které chcete. Budete efektivnější.
Projděte si následující cvičení a zjistěte si svoji časovou linii. Cvičení provádějte s otevřenýma očima.
Vzpomeňte si na něco, co jste dělali včera. Může to být například pravidelná ranní hygiena, procházka se psem, setkání s přáteli, schůzka v práci. Vyvolejte si představu toho, jak jste to dělali včera. Dobrou představu. Co jste přitom viděli? Jaké obrázky si z toho pamatujte? Zkuste si to vybavit co nejpřesněji.
Představu přerušte.
Nyní si vyvolejte představu nějaké události, které jste se před týdnem zúčastnili. Opět co nejpřesněji. Vzpomeňte si na barvy, které jste viděli, pohyby lidí, kteří s vámi byli, věci, které vás obklopovali.
Opět svoji představu přerušte.
A nyní přichází to hlavní. Zkuste si znovu vyvolat své obrazové představy a porovnat je mezi sebou vzhledem na umístění obrazů: kde se nacházel představovaný obraz vaší první zkušenosti a kde se nacházel obraz zkušenosti druhé? Zdánlivě to zní nesmyslně, ale jde to. Poprvé je to nejtěžší, pak je to již snadné. Soustřeďte se na to.
Až to budete mít, podobným způsobem postupujte dál do minulosti, stačí rok a deset let a všechny své minulé obrazové představy si prostorově lokalizujte. Poté to udělejte s budoucností. Představte si nejdříve, co budete dělat zítra. Pak za týden, měsíc, rok. A opět si tyto své obrazové představy vztažené s budoucností pěkně prostorově lokalizujte.
Tím máte svoji časovou linii specifikovanou.
Důsledky rozdílného vnímaní a prožívání času
Pokud se vám nepovedlo umístění svých obrazových představ identifikovat, asi jste se na to dostatečně nesoustředili. Pokud se vám nepovedlo vaše obrazové představy z různých časů od sebe prostorově oddělit, je to pravděpodobně způsobeno vaši malou představivostí. Trénujte ji. Pravděpodobnost, že všechny časy máte vztaženy k jednomu prostorovému bodu je hodně, ale hodně malá... Většina lidí v naší kultuře má časovou linii zhruba takovou, jaká je schematicky znázorněna na následujícím obrázku. Všechny události, minulé i budoucí, má pěkně chronologicky seřazeny přímo před očima.
Lidé, kteří mají časovou linii uspořádanou uvedeným způsobem, jsou dobrými plánovači. Nebo k tomu alespoň mají vynikající předpoklady. Dobře si dovedou svůj čas organizovat. Na schůzky přicházejí včas a vědí, kdy je čas skončit, neboť vidí, že už se blíží další událost. Na druhou stranu jsou od současného prožitku poněkud disociováni, dělá jim problémy se naplno pustit do akce tady a teď, dělá jim problémy si jen tak užívat toho, co právě dělají, nebo čeho se právě účastní. Překáží jim v tom jejich způsob vnímání času. Tomuto způsobu vnímání času se říká západní způsob vnímání času. Už staří Řekové měli pro tento sekvenční chronologický čas zvláštní pojmenování, chronos. Pro čas však používali i jiné slovo, kairos. To aby vystihli skutečnost, že pohled na čas z hlediska velikosti časového intervalu není ani úplný, ani jediný možný. Na čas lze totiž pohlížet i z hlediska kvality prožitku, který je s dějem probíhajícím v chronos čase spojen.
