Emocionální stav: asociace a separátor

Jednou z neopomenutelných oblastí emocionální inteligence je umět ovlivňovat svůj vlastní emocionální stav. Vysvětlovali jsme si jak je v praxi vedení lidí důležité i emocionální vedení. Konkrétně jevy si ukázali jak je při vedení lidí důležitý emocionální stav vedoucího.

Postupně si probereme dva způsoby. První je rychlá technika kotvení. Druhý způsob je nepoměrně delší, náročnější avšak s nepoměrně trvalejší; souvisí se způsobem bytí lídra. I tento druhý způsob podpoříme technikou sjednocení Diltsových (neurologických) úrovní.

V této kapitole si uděláme první krůček: naučíme se do vybraných emocionálních stavů asociovat a naučíme se tyto stavy také přerušovat.

Nejdříve bych chtěl rozebrat filozofický a etický problém změny emocionálního stavu. Někteří lidé se vědomého sebeovlivňování vlastního emocionálního stavu brání. Říkají: „Počkat, počkat! Já mám právo být smutný, mám právo se radovat. Nechci si nasazovat masky. Příčí se mi přetvářka. Tohle dělat nebudu!”

Naprosto souhlasím. I mě se přetvářka příčí. Jsou tady však dvě věci k vysvětlení. První věcí je nedorozumění: přetvářka a emocionální stav jsou dvě zcela různé věci. Emocionální stav je něco hluboko v nás, přičemž to něco se přirozeně projevuje i navenek. Přetvářka je nucený vnější projev, který neodpovídá stavu vnitřnímu.

Za druhé se zde naskýtá otázka: „Co přesně znamená právo být takoví, jací jsme? Kdo to právo má? Je to právo naší volby, nebo právo nějakých vnějších událostí?” Myslím, že odpověď je kladná pouze na první variantu. Kdybychom se přiklonili k druhé, my sami bychom totiž žádné právo „cítit se” vlastně ani neměli. To právo by vykonávalo naše okolí. Jestliže toto právo volby máme a chceme jej mít, znamená to, že sami rozhodujeme. Volíme si, a to my sami a nikdo jiný, v jakém emocionálním stavu jsme.

Nenabádám tedy nikoho, aby se přetvařoval. Nabádám k tomu, aby se každý cítil tak, jak mu to vyhovuje. Což znamená, aby se každý ujal výkonu tohoto práva.

A není nutné být pořád veselý, vyrovnaný, šťastný. Je v pořádku cítit se zle, být smutný, plakat, bát se. Chci-li to, tak mohu. Bez jakýchkoliv výčitek.

Jestliže si právo volby osobujeme, pak je pochopitelně etické převzít i odpovědnost za důsledky svého rozhodnutí. Není až tak málo lidí, kteří si na svoji svobodu volby nedají sáhnout, odmítají však za projev svého rozhodnutí nést odpovědnost. To není rozhodně v pořádku. Jestliže je někdo při oslavách narozenin smutný, je to jeho nezadatelné právo. Jestliže se jeho smutek v konečném důsledku například projeví tak, že se ostatní lidé od něho odtáhnou, není etické, jestliže daný člověk za to obviňuje své okolí. Nikoliv: jenom on sám je za to zodpovědný.

Při vedení lidí, a nejenom při něm, je to stejné: některé naše emocionální stavy jsou v daném kontextu prospěšné a některé nikoliv. Přičemž jediné měřítko prospěšnosti je to, zda nám slouží, či nikoliv. Přesněji řečeno, zda nám pomáhají v dosažení toho, chceme, nebo nikoliv. Opakuji, že máme právo být v tom emocionálním stavu, v jakém být chceme. Jestliže je odezva taková, jako jsme neočekávali či nechtěli, nedivme se tomu.

Asociace do stavu, separátor

Významnou dovedností pro regulaci svých emocionálních stavů je asociace do určitého stavu. S tou technikou - v pojetí neurolingvistického programování (NLP) - nyní začneme

Opakuji, že je důležité, abyste si to prakticky procvičili. (A pokud zrovna nemáte náladu na praktické procvičení, doufám, že nyní víte proč: nejste ve vhodném emocionálním stavu k učení. A doufám, že již nyní také víte, kdo za to může: vy. Pokud se to však naučit opravdu (logicky) chcete, bylo by dobré začít s tím, že budete v emocionálním stavu, ve kterém to chtít budete, a nikoliv v tom, který vám v tom brání.)

Vzpomeňte si na zkušenost (zážitek), kdy jste se cítili naprosto vyrovnaně a uvolněně. až tuto zkušenost budete znát, zavřete oči. Přivolejte si tuto vzpomínku. Vzpomeňte si, co jste viděli. Co jste slyšeli, jaké jste měli v těle pocity. Jaké vůně a chutě jste měli. Nechte tomu čas, postupujte pěkně pomaloučku. Vžijte se naplno do této své zkušenosti. Prožijte si ji. A když se budete cítit opravdu vyrovnaně a uvolněně, znamená to, že jste asociováni do stavu uvolněnosti a vyrovnanosti.

Nyní otevřete oči, postavte se, podívejte se okolo sebe a protřepejte ruce, hlavu, nohy tělo. Jste zase naplno tady a teď, a ne stále ve své zkušenosti. Tomuto přerušení stavu se říká separátor. Je dobré umět do stavu vejít, je dobré umět z něj i vyjít. Separátor je třeba umět hlavně pro přerušení stavů, které nechceme.

Možná, že se některým z vás až tak moc nepovedlo. Nevadí. Opakování se to bude zlepšovat. A dobře si uvědomit strukturální elementy dané senzorické zkušenosti, které si máte vyvolat: vidět, slyšet, fyzicky pociťovat, uvědomit si vůně a chuti. Nejdříve pěkně jedno po druhém, a teprve pak, všechno najednou. Vzpomínáte si proč se to tak dělá? Vysvětloval jsem, že část mozku, amygdala, neumí rozlišit mezi realitou a představami. Pracuje s nimi stejně. Vyvoláte-li si tedy nějakou představu, amygdala, s ní bude pracovat jako s realitou. Jelikož je amygdala jakýmsi jádrem limbického systému, který pracuje s emocemi, dostaví se i emocionální důsledek. Váš emocionální stav se změní, ovlivní váš stav kognitivní a fyziologický.

Po vysvětlení fungování ještě jednou. Posaďte se. Vzpomeňte si na jinou zkušenost. Tentokrát na tu, ve které jste se cítili hluboké propojení s nějakými druhými lidmi. Cítili jsme s nimi jakési vnitřní souznění. Například s partnerem, na koncertě, v divadle, na fotbalovém zápase, v kostele. Zavřete oči.

Přivolejte si tuto vzpomínku. Vzpomeňte si, co jste viděli. Jaké tam byly barvy. Vzpomeňte si, zda jste vnímali pohyb, nebo je vzpomínka nehybná? Co jste slyšeli, jak hlasité to bylo? Jakou měl ten tón rychlost? Byl spíše pomalý, nebo rychlý? A jaká byla jeho výška? Vzpomeňte si, jaké jste měli v těle pocity. Kde to bylo? V trupu, nebo končetinách? Jaký pocit to byl? Teplý, nebo spíše chladný? Jaké vůně a chutě jste měli? Nechte tomu čas, postupujte pěkně pomaloučku. Vžijte se naplno do této své zkušenosti. Prožijte si ji. Až budete mít pocit, že to máte, trochu si tuto zkušenost prožijte. Pak udělejte opět separátor.

Všimněte si, že tentokrát jsme se snažili naši zkušenost trochu prohloubit. Používali jsme nejen reprezentační systémy pro popis naší vzpomínky (vizuální, auditivní, kinestetický, olfaktorický a gustatoricky, zkráceně VAKOG), ale také jemnější rozlišení v dané skupině. Například při vizuální představě naší skutečnosti jsme se snažili najít barvy, pohyblivost, při auditivní reprezentaci jsme rozlišovali hlasitost, rychlost a výšku. Je důležité si těchto podrobností všímat. Ukazuje se, že významně ovlivňují to, jak to pak budeme prožívat. Malou změnou těchto detailů lze ovlivnit mnohé. Nyní to nebudeme dělat podrobně; věnujeme tomu samostatnou kapitolu. Přesto si toho všímejte, jak nyní nejlépe umíte.

Samostatně si vyzkoušejte asociovat se do několika vám příjemných stavů a stavů, o kterých si myslíte, že by mohly být pro vás užitečné. Například do stavu, kdy jste se strašně těšili, až se něco naučíte. Nebo do stavu plného odhodlání. Nebo štěstí, nebo lásky. Nebo do stavu plné a soustředěné pozornosti. A tak dále, a tak dále.

Rozhodně vám v této fázi učení nedoporučuji asociovat se do vám nepříjemných stavů. Nevidím pro to důvod dělat to ani později. Pokud však chcete, je to na vás. Rozhodně však až tehdy, když budete mít naprostou jistotu ve vaše separátory, a nejlépe, až se budete umět i disociovat.

Při cvičení asociace také experimentujte se separátory. Najděte si svůj vlastní, který vám nejlépe funguje. Většině stačí ten, který jsem již popsal. Některým ne. Někteří si například ještě musí něco říci, nahlas, nebo v duchu, některým stačí, když si tlesknou. Zkrátka experimentujte: něco udělejte a pozorujte, zda vám to funguje, nebo ne.

Další věcí, kterou byste se mohli a měli při této příležitosti zabývat, je naučit se popsat svůj současný emocionální stav. Až někdy budete zase na něco nebo někoho čekat, třeba ve frontě u pokladny, nebo v koloně aut, využijte tuto příležitost pro trénink této dovednosti. Zkuste si uvědomit, co zrovna v duchu vidíte a slyšíte. Co a kde na těle cítíte. A zda si uvědomujete nějaké vůně či chutě. Zkuste popsat jejich podrobnosti. Při tomto cvičení není třeba se zabývat snahami o změnu. Soustřeďte se zatím co nejlépe a nejdetailněji popsat váš současný emocionální stav. A pamatujte: jediný způsob, jak se to naučit, je opakování.

V další kapitole o vedení lidí si asociaci stavů, doplníme o technikou kotvení. Účelem je dostat se do požadovaného emocionálního stavu kdykoliv a kdekoliv budete chtít.

Je dobré být při vedení lidí takoví, jací být chceme. Je dobré být dobrými prezentátory, když prezentujeme. Je dobré být plni pocitu porozumění, když si to situace žádá. Někdy je vhodné být i rozhodní, nebo neoblomní, jindy naopak smířliví a přístupní. Celé spektrum stavů je jedním z projevů vaší emocionální inteligence.

Komentáře   

 
+1 # Re: Etické dilema
jmeno 2011-02-12 19:36
Dovolil bych si jednu poznámku k výše uvedené etické úvaze. Pokud je něčí právo být při oslavě narozenin smutný, není rozhodně na jeho okolí, aby jej za tento projev soudilo a trestalo! Pokud ano, znamenalo by to, že očekávaný způsob prožívání a chování je vlastně povinným způsobem a že společnost jako taková určuje "stadard", jak má daný jedinec danou situaci prožívat. A pokud se jedinec této povinnosti nepodřídí, bude potrestán - v tomto případě izolací. Tento standard, ale není standardem v pravém slova smyslu, protože společnost jistě bude očekávat jiné chování od uvaděče televizní soutěže a zase jiné od nesmělého 12-tiletého hocha. Pokud bychom toto společnosti dovolili, zavedli bychom naprosto šílený precedens. Nemyslím si, že je věcí okolí, aby určovalo požadavky jak má ten kdo konkrétní danou situaci prožívat a jak má být tímto (ne)ovlivňováno jeho chování. Věcí společnosti je tak max. stanovit hranice přijatelného/ne přijatelného chování - mohli bychom např. hovořit o agresivitě atd., jistě v těchto věcech je nepochybně nutné stanovit meze. Já osobně asi nemam horší společenský zážitek než jít na party, kde vás znají lidi jen z jednoho typu prostředí (např. ze školy/práce) a již od vás očekávají určitý typ chování, např. že budete rezervovaní nebo že budete mít určitě nakažlivě dobrou náladu, která bude strhávat okolí a to ve chvíli kdy vy máte naprosto opačné preference, ale přes tyto požadavky společnosti je nemůžete realizovat, nemůžete realizovat ani sebe a nemužete se presentovat. Garantuji vám, že nejpozději do hodiny odejdete.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Fenomén lidské kultury
Martin Hájek 2011-02-16 11:34
Cituji jmeno:
Nemyslím si, že je věcí okolí, aby určovalo požadavky jak má ten kdo konkrétní danou situaci prožívat a jak má být tímto (ne)ovlivňováno jeho chování. Věcí společnosti je tak max. stanovit hranice přijatelného/nepřijatelného chování - mohli bychom např. hovořit o agresivitě atd., jistě v těchto věcech je nepochybně nutné stanovit meze.


Díky za příspěvek a zamyšlení. Také jsem se nad tím zamyslel.

Existuje lidská kultura, sociálně sdílená a přenášená informace. Je receptem na postoje, myšlení, cítění a chování svých příslušníků.

A je to, kromě jiného, právě lidská kultura, která umožňuje lidem být tím, čím jsou. Lidmi.

Za prvé je člověk druhem společenským.

Frederick II. vzal nově narozené děti svých poddaných a umístil je do zvláštní místnosti. Zajistil, aby měli dostatek věcí nutných k biologické existenci, jako je strava, pití, a pod. Byl zvědav, jakým jazykem budou děti mluvit. Výsledkem experimentu byl stoprocentní úhyn testovaných subjektů.

Člověk je druhem společenským.

A pak je tady další faktor, a to je faktor enormní adaptability lidí.

Lidé jsou neobyčejně flexibilní. Daleko více, než jiné druhy. Vlk zůstane vlkem i když vyrůstá v lidské společnosti. Ne tak člověk. Může se stát, jak ukazují případy, kdy se to stalo, platným členem vlčí smečky. Nestane se tam však člověkem.

Lidem, aby se stali lidmi, tedy nestačí jenom sociální, ale také kulturní prostředí.

Lidská kultura se vynořila teprve před nějakými čtyřiceti tisíci lety, a byla umožněna rozvojem lidského mozku, rozvojem symbolické komunikace (např. řeč), a prodloužením doby života v té době.

Přenáší na další nastupující generaci své znalosti o tom, jak věci fungují, co je správné a co ne a pod. Jedinec se tak nemusí učit úplně všechno znova, jako mravenci, ale může navázat na své předchůdce i jinak, než jenom geneticky. Do dnešní doby se nedochoval žádný kmen, žádný národ a žádná civilizace, které by neměly svoji kulturu.

Pokud lidé toto nebudou dělat, nebudou lidmi. Jinak řečeno: pro lidský druh to není předmětem volby, ale nutnosti.

Něco z toho však předmětem volby je.

Kultura ovlivňuje, podobně jako to dělá DNA, prakticky každý aspekt života každého jednotlivce. Je dobré, aby jednotlivec velmi dobře vnímal, co z toho a jak přesně jej ovlivňuje. To proto, že bez toho nelze učinit kvalifikovaný úsudek a rozhodnutí, zda to akceptuje, nebo ne.

Já dobré akceptovat skutečnost, že okolí na nás klade očekávání. Je to normální, je to v pořádku, je to lidské. Je dobré si však uvědomit, že máme svobodu volby - zvolit si, zda se podle toho zařídíme, nebo ne.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se