Jazyk generalizace

V definici vedení lidí jsme uvedli, že „...vedoucí toho dosahuje prostřednictvím rozšíření mapy světa vedených...”. Ukazovali jsme si také, že při procesu vytváření mapy světa, subjektivní zkušenosti, nutně dochází k odchylkám od reality samé. Přijímanou informaci překrucujeme, něco vynecháváme a často zobecňujeme. Totéž se odehrává na úrovni naší komunikace směrem k ostatním: to, co komunikuje, není přesně to samé, co vlastně sdělovat chceme.

V případě, že se naskýtá možnost rozšíření mapy světa, a je jedno, zda vaší, nebo někoho jiného, je rozhodnutí na vás, co s tím uděláte. Buď s tím neuděláte nic, nebo ji začnete rozšiřovat. A můžete to dělat neproduktivně a neefektivně a záležitost spíše zkomplikovat, anebo to můžete řešit s vhodným použitím vhodného nástroje produktivně.

V této kapitole si ukážeme jeden z nástrojů neurolingvistického programování (NLP). Bude to lingvistický nástroj na detekci a odstraňování přílišných zobecnění.

A jelikož vnější projev má svoje vnitřní příčiny, často se nám podaří tímto nástrojem přes identifikaci příčiny změnit problém na řešení. Při vedení lidí se tato dovednost neobyčejně hodí!

Užitečnost tohoto nástroje v jeho detekční části zároveň spatřuji v tom, že nám umožňuje odhalit i záměrnou manipulativní komunikaci směrem k nám samotným a tím vědomě dohlížet nad tím, čím naplňujeme svoji vlastní mapu světa.

Co je generalizace a k čemu je

Generalizace, zobecnění, je jev, při kterém z jednoho příkladu činíme závěry, které jsou platné pro celou skupinu. Kategorizujeme, klasifikujeme podle jednoho příkladu a tuto kategorizaci pak používáme pro zpracování nové informace.

Například se někomu stane, že hned po ránu se mu rozbije hrníček čaje a ještě mi spadne krajíc chleba namazanou stranou dolů. Povzdech: „Dnes mám smolný den!” je typický projev zobecnění. Z jedné jediné zkušenosti, nebo z několika málo zkušeností, děláme obecný závěr.

Zobecňování je jedním ze základů učení. Jak jinak bychom vůbec mohli využívat naši předchozí zkušenost, nebo predikovat, co se stane?

Co se stane, jestliže nová zkušenost neodpovídá pravidlu, rámci, který jsme si pro něj vytvořili? Vědecky vzato, měli bychom dané pravidlo, které již neplatí, přeformulovat. V psychologii člověka to tak nefunguje; v ní to funguje právě naopak: vnímáme to, co dané pravidlo potvrzuje a ignorujeme, filtrujeme to, co do něj nezapadá.

Vezměme si příklad našeho „smolného dne”. Jestliže jsme přesvědčeni, o našem smolném dni, nebudeme ani tak moc vnímat to, co se nám podařilo, jako spíše to, co potvrzuje naše přesvědčení. Budeme se zkrátka snažit mít opravdu smolný den!

Schopnosti člověka přespříliš zobecňovat často používáme ve svůj prospěch. Ve sportu, při „rozehřívání” s novým soupeřem, často neukazujeme od začátku všechnu svoji sílu. Ukolébáváme protivníka, aby si zobecnil, že jsme nemotorní. Děláme to i při obchodních jednáních. Chceme-li získat nového klienta, jsme dochvilní, seriózní a precizní. Nebo při námluvách. Jsme romantičtí, pozorní, milí a něžní. Využíváme zobecňování ve svůj prospěch a dělají to i ostatní. (Abych přespříliš negenarizoval - ne všichni se tak chovají, jsou výjimky).

Nevěnovat pozornost výjimkám a chovat se tak, jakoby neexistovaly, to je základní nebezpečí číhající při našem zobecňování. Právě tímto způsobem totiž zužujeme naši mapu světa, namísto, abychom ji rozšiřovali. Například z našich hodnot a přesvědčení usuzujeme, že všichni lidé musí takové hodnoty a přesvědčení mít a musí se v souladu s nimi tak chovat. Skutečnost je taková, že nemusí, pouze mohou. A to je významný rozdíl. A jaké asi bylo pro indiány překvapení, když u jejich břehů přistál Kolumbus a oni zjistili, že lidé mohou mít i bílou barvu pleti. Že nemusí být stejní, jako oni.

Lidé, kteří přespříliš zobecňují vidí svět v pevné struktuře, kategoriích, pravidlech, škatulkách a mohou se i ukázat poněkud neflexibilní v myšlení. Jsou však dobří ve vyhledávání obecných principů ze specifických případů.

Lingvistické zobecnění, generalizace, se projevuje třemi charakteristickými jazykovými vzorci. Jsou to všeobecné kvanitifikátory, modální operátory nutnosti a modální operátory možnosti.{mospagebreak }

Všeobecné kvantifikátory

Všeobecné kvantifikátory jsou spojeny se slovíčky, jako „nikdy”, „vždycky”, „nikde”, „všude”, „nikdo”, „všichni”, „nic”, „všechno”. Tato slova v podstatě implikují, že neexistuje výjimka z řečeného pravidla.

  • Nikdo mě nemá rád.
  • Vždycky všechno zkazím.
  • Všude dobře, doma nejlíp.
  • Nic mě tak nenaštve, jako tvoje mlaskání u jídla.

Často však výjimka existuje, třeba v jiném kontextu. A naším úkolem je tuto výjimku v komunikaci odhalit.

Rozbít generalizaci uvozenou všeobecnými kvantifikátory je možné třemi způsoby: najít opačný případ, zdůraznit přehnanost generalizace, izolace kvantifikátoru a dotaz na něj.

Opačný příklad

Je to jednoduché - jde položení otázky, která pátrá po výjimce z uvedeného pravidla.

  • Nikdo mě nemá rád. Existuje nějaká výjimka?
  • Vždycky všechno zkazím. Už se někdy stalo, žes něco nepokazil?
  • Nic mě tak nenaštve, jako tvoje mlaskání u jídla. Už se někdy stalo, že by tě něco naštvalo víc?

Přehnané zdůraznění kvantifikátoru

Je to trochu drsnější metoda, která má příslušnou osobu zjevně přehnaným tvrzením uvést do „šokového” stavu. Nemyslím, že je ji vhodné používat příliš často a bez ohledu na okolnosti.

  • Nikdo mě nemá rád. Máš pravdu, opravdu tě nikdo na světě nemá rád.
  • Vždycky všechno zkazím. Také to tak vidím; ještě se nikdy, za celý tvůj život, nestalo, že bys něco nepokazil.
  • Nic mě tak nenaštve, jako tvoje mlaskání u jídla. Jasně, nikdy, nikde a nic jiného.

Izolace kvantifikátoru a dotaz na něj

Z uvedených tří způsobů je tento způsob asi nejjemnější, nejohleduplnější. Jde o to izolovat samostatný kvantifikátor a přeměnit jej na otázku.

  • Nikdo mě nemá rád. Nikdo?
  • Vždycky všechno zkazím. Vždycky?.
  • Nic mě tak nenaštve, jako tvoje mlaskání u jídla. Nic?

Poznámky k všeobecným kvantifikátorům

Ne vždy jsou uvozující slova všeobecných kvantifikátorů explicitně řečeny; je pak na nás, abychom z kontextu vycítili, že se vůbec jedná o generalizaci ve smyslu všeobecných kvantifikátorů a o jaký kvantifikátor se jedná. Typicky se vyskytují v úsudcích a předsudcích.

  • Ženy patří k plotně. Všechny? Vždycky?
  • Kreativní lidé jsou potrhlí. Všichni? Vždycky?
  • Muži milují nebezpečí. Všichni? Existuje nějaký muž, který jej rád nemá?
  • Chová se nemožně. Vždycky? Všude?
  • Jsem smolař. Ve všem? Vždycky?

Modální operátory nutnosti

Jedná se o slůvka jako „musím”, „nesmím”, „nutně”, „měl bys”, „neměl bys”, která navazují zdání nevyhnutelnosti, zákonitosti a nemožnosti něčeho jiného.

  • Musím už jít.
  • Musím tam být včas.
  • Nesmíš se mnou tak jednat.
  • Měl bys mě lépe poslouchat, když s tebou mluvím.

Opět existují tři způsoby, jak zdání nevyhnutelnosti zpochybnit. Ukáži je na stejných příkladech. Při čtení si, prosím, povšimněte si, že ne každá metoda je vhodná na každý příklad. Záleží na našem jazykovém citu a uvědomění si ekologických důsledků, kterou z nich nakonec použijeme.

Dotaz na důsledek

Dotazem na důsledek vyvoláme nejméně přemýšlení v rámci možností namísto původního rámce nutnosti, a tím často zpochybníme i samu nutnost. Další možností je dotazovat příčinu a tím vyvolat další možnosti, které příčina připouští.

  • Musím už jít. Co by se stalo, kdybys nešel?
  • Musím tam být včas. Co by se stalo, kdybys tam včas nebyl?
  • Nesmíš se mnou tak jednat. Co by se stalo, kdybych s tebou tak jednal?
  • Měl bys mě lépe poslouchat, když s tebou mluvím. Co by se stalo, kdybych tě lépe neposlouchal?

Dotaz na příčinu

Dotazem na příčinu nutnosti vyvoláme přemyšlení o příčině nutnosti. Často se ukáže, že to vlastně nutnost není, že je to jenom možnost,

  • Musím už jít. Co je příčinou tohu, že musíš? Chceš, nebo musíš?
  • Musím tam být včas. Co je příčinou - musíš, nebo chceš?
  • Nesmíš se mnou tak jednat. Proč nesmím?
  • Měl bys mě lépe poslouchat, když s tebou mluvím. Proč nemohu?

Vytvoření „jakoby” rámce

Zde opět jazykově okolo výroku nahrazujeme rámec nutnosti psychologickým rámcem možnosti.

  • Musím už jít. Jaké by to bylo, kdybys nemusel?
  • Musím tam být včas. Jaké by to bylo, kdybys nemusel?
  • Nesmíš se mnou tak jednat. Jaké by to bylo, kdybych mohl?
  • Měl bys mě lépe poslouchat, když s tebou mluvím. Jaké by to bylo, kdybych nemusel?

Poznámky k operátorům nutnosti

Rámec „možností” a rámec „jakoby” jsou vůbec velmi užitečné rámce rozšiřování naší mapy světa. Jaké by to bylo, kdybych byl na místě svého syna? Jaké by to bylo, kdyby se někdo ke mě choval tak, jak se chovám já? Přesto, že to „nejde”, nebo spíše jsme přesvědčeni, že to nejde, je užitečné přemýšlet o tom, jaké by to bylo, kdyby to šlo.

A vůbec přerámcování nutnosti na možnosti patří k základním návykům těch, kteří lidi vedou. Objevuje se to v různých modifikacích v různých manažerských kurzech a knihách. Asi nejznámější je 7 návyků vůdčích osobností R. Coveye. A hned první, základní návyk zní: „Buďte proaktivní!”, což přeloženo do jiné řeči znamená: „Nemusím. Jediné, co dělám, že se rozhodnu, zda chci, nebo nechci.”{mospagebreak }

Modální operátory možnosti

„Mohu”, „nemohu”, „je to možné”, „není to možné”, to jsou spojení, kterým říkáme modální operátory možnosti.

Na první pohled se zdá, že pozitivní výrok: „Mohu to udělat”, není v nějakém smyslu limitující. Na úrovni přesvědčení není, může však být dotazována úroveň schopností, kompetentnosti „to udělat”. Zda to daný člověk opravdu zvládne.

Negativní modální operátory „nemohu”, „není to možné” však indikují limitující přesvědčení. Například:

  • Nemohu ti to říci.
  • Nemohl jsem mu prostě odmítnout.

Dotazujeme je třemi způsoby: dotazem na důsledek, „jakoby” přerámcováním a dotazováním předpokladu.

Dotaz na důsledek

Podobně, jako při modálních operátorech nutnosti vyvoláme přemýšlení v rámci možností namísto původního rámce nemožnosti, a tím často zpochybníme i samu nemožnost.

  • Nemohu ti to říci. Co by se stalo, kdybys mi to řekl?
  • Nemohl jsem mu prostě odmítnout. Co by se stalo, kdybys mu to odmítl?

Vytvoření „jakoby” rámce

Okolo výroku nahrazujeme rámec nemožnosti psychologickým rámcem možnosti.

  • Nemohu ti to říci. Jaké by to bylo, kdybys mi to řekl?
  • Nemohl jsem mu prostě odmítnout. Jaké by to bylo, kdybys mi to řekl?

Dotazování předpokladu, nebo příčiny

Izolujeme a dotazujeme předpoklad, bariéru, ze kterého vyplývá limitující tvrzení.

  • Nemohu ti to říci. Co přesně ti brání, abys mi to řekl?
  • Nemohl jsem mu prostě odmítnout. Co přesně ti bránilo v tom, abys mu odmítl?

Nebo prostě dotazem „Nemůžeš, nebo nechceš?”

  • Nemohu ti to říci. Nemůžeš, nebo nechceš?
  • Nemohl jsem mu prostě odmítnout. Nemohls, nebo nechtěls?

Závěrečné poznámky

Zobecníme-li uvedené dotazovací vzorce do jediné strategické techniky, zjistíme, že vlastně lingvisticky provádíme rozkouskování, rozbití přílišného zobecnění na menší elementy, na menší sousta. Že děláme chunking down.

Není až tak důležité vědět, že něco jako generalizace existuje. Samotná znalost bez jejího používání je, a doufám, že souhlasíte, k ničemu. Nejdříve je třeba se naučit vzorce generalizace v komunikaci zachytit. Druhý krok je rozhodnout se, zda na to budeme reagovat, nebo ne, a pak popřípadě adekvátním způsobem reagovat. Při výcviku doporučuji naslouchat, bedlivě naslouchat projevům generalizace v televizi, rádiu i běžné komunikaci a v duchu si vytvářet příslušné dotazy. Za týden to jde tuto dovednost docela slušně zvládnout. Dovednost, která je pro praktické vedení lidí velmi, velmi důležitá.

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se