Praktické použití Diltsova úrovňového modelu

Obecný návod na odstranění problému je tento: Nejprve identifikujeme úroveň, na které se problém nachází. Většinou jej však neřešíme na této úrovni, ale hledáme řešení o úroveň úroveň výše. Zde buď uspějeme, nebo je tady problém také. V případě, že je zde také problém, postupujeme dále.

Proč se doporučuje řešit problém na vyšší úrovni, než na které se nachází? Jde zde především o trvalost změny. Osvojit si nové vzorce chování bez toho, že bych to uměl, je stejné, jako házet hrách na stěnu.

Například zaměstnaná matka tří dětí by ráda denně cvičila, ale vždycky ji do toho něco přijde. Zlobí se na sebe a neví, co s tím. Pravděpodobný scénář řešení bude, že to není o schopnostech, avšak o tom, že se určitý rozpor nachází na úrovni hodnot. Na jedné straně zdraví, na druhé straně děti. A jelikož děti jsou pro odpovědnou matku důležitější, než její vlastní zdraví (přesvědčení) pochopitelně, že čas pro děti vítězí. Nemá význam řešit rozpor na stejné úrovni, na které se nachází. Je vhodné jít výše. Na úrovni identity se řešení asi také nenajde. I tam totiž bude (asi) rozpor: na jedné straně matka, na druhé straně dobře vypadající žena. Řešení by se však dalo najít na úrovni sounáležitosti: tím, že bude o sebe pravidelně pečovat, cvičit, bude moci svým dětem více dávat. Zdravé a silné tělo matky je základ pro budování zdravé, šťastné a spokojené rodiny. Například.

Jiný příklad. Pracovník opakovaně přichází pozdě do zaměstnání. Rád by chodil včas, ale nějak mu čas ráno uniká mezi prsty a nestíhá ten správný autobus. Problém, jak to na první pohled z kontextu vypadá, je na úrovni schopností, time managementu. Jistě vás napadne deset způsobů, jak tuto schopnost podpořit na úrovni hodnot, kritérií a přesvědčení. Ale zrovna tak dobře může být problém na úrovni přesvědčení: pokud si ten člověk opravdu myslí, že ať dělá co dělá, běžící čas nezvládne, pak jej opravdu nezvládne. A tady se objevuje další důležitý bod k praktickému použití - práce na úrovni identity až sounáležitosti.

Celý proces zdánlivě vypadá snadno a zdálo by se, že podobné případy mají stejné řešení. Přijde k nám nová matka s problémy s cvičením, nový člověk s problémem s raním vstáváním. Je normální, že budeme k těmto novým problémům z pozice, že jsem je již řešili a stejný způsob řešení se budeme snažit napasovat na nového člověka. Opakuji, je normální generalizovat, ale není normální generalizovat tam, kde je to nevhodné. Podtrhuji, že generalizovat v případě přičin lidského chování JE velmi, velmi lákavé a velmi velmi nebezpečné. Opravdu tím může dost ublížit. Lepší je alespoň neškodit. Nechme tedy raději nálepkování lidí a jejich katalogovému zařazení do skupin těm, kteří se tím profesionálně živí. My jednáme přímo s lidmi a proto budeme přistupovat ke každému jako unikátnímu, jedinečnému člověkovi. Kterým opravdu je.

Někdy se nám náprava nepovede. To znamená, že my a náš zjednodušený model jsou na daný problém v daném kontextu „příliš krátcí”. I to se může stát. Řešit to silou, snažit se stále znovu a stejnými prostředky o totéž, nemá valný význam a může spíš uškodit, než pomoci. Chcete-li to přesto řešit doporučuji se obrátit na psychologa profesionála. Zdravý selský rozum a přiměřená pokora nám v tom jistě pomohou.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se