Ať již mluvíme, nebo jenom máváme rukama, ať jsme brunátní zlostí, nebo sedíme jako Vinetou a ani nehneme brvou, sdělujeme tím něco svému okolí. Nemůžeme nekomunikovat. Naše okolí tyto signály přijímá, zpracovává a interpretuje a na základě toho reaguje.

Někdy reaguje tak, jak jsme chtěli, někdy však docela jinak. Čím je to způsobeno? Jak je to možné?

Ukazuje se, že prapočátek toho, co komunikujeme, a tedy i konečného výsledku, což je reakce na naši komunikaci, se nachází daleko, daleko jinde, než by se mohlo na prvý pohled zdát. Často je to díky velmi individuální subjektivní zkušenosti příjemce.

Vzpomeňte si například na nějakou větu, kterou jste dnes někomu sdělili a zafixujte si ji v paměti. Ukáži Vám, jaké základní elementy ovlivnily to, co a jak jste dnes řekli. Předesílám, že některé z elementů jsou námi neovlivnitelné, některé však - a je potěšitelné, že je jich většina - ovlivnitelné jsou. A právě ty se mohou stát předmětem našich intervenčních zásahů s cílem zlepšit konečný výsledek naší komunikace.

Jak se subjektivní zkušenost utváří

Když se narodíme, dědíme nějakou genetickou výbavu, nějaké vlastnosti a schopnosti. V průběhu života však přijímáme vnější informace, zpracováváme je a ukládáme.

V souvislosti s přijímáním informací jsou dvě věci, kterých bychom si měli být primárně vědomi: za prvé není jedno jak to děláme a za druhé, ať to děláme jak chceme dobře, stejně obraz vnějšího světa, který zachycujeme v naší mysli, není objektivní, avšak je naprosto jedinečný, unikátní.

Svět přijímáme našimi pěti smysly. Zrakem, sluchem, hmatem, čichem a chutí. A všechny tyto naše smysly jsou od přírody omezené. Například my lidé vidíme pouze část elektromagnetického záření v rozsahu zhruba 400 až 760 nanometrů. Nevidíme to, co mohou vidět například hadi - infračervenou část obklopujícího světa. Neslyšíme všechno; ultrazvuky a infrazvuky jsou pro nás neslyšitelné. A tak je to se všemi našimi smysly. To, co vidíme, slyšíme, cítíme je z principu jenom výsek mnohem bohatší skutečnosti. To máme my lidé společné.

Jsou tady však též mimořádně bohaté individuální odlišnosti. Jednak jsme zdědili individuální genetickou výbavu a za druhé, v procesu učení a adaptace na vnější prostředí jsme se naučili našim individuálním a preferovaným způsobům přijímáním informace. Dva svědkové téže autonehody viděli, slyšeli a cítili každý něco jiného. Například jsou tady též sociální omezení. Například jazyková omezení. V jednom jazyce může existovat více výrazu pro nějakou věc v několika různých stavech, zatímco ve druhém jsou tyto jemné odlišnosti jazykově nerozlišitelné. Jeden jazyk má více možností, druhý je naopak omezený.

R. Bandler a J. Grinder ve své knize, která položila základy disciplíny zvanou neurolingvistické programování, The structure of magic, Vol. I na to uvádějí krásný příklad: existuje indiánský jazyk (Maidu, Severní Kalifornie), který zná ve svém jazyku pouze tři barvy. Zachycují svět tedy pouze ve třech barvách. Kolik jich známe my, Češi? Nevím přesně, je to však určitě mnohem více (modrá, zelená, červená, okrová, rumělková, fialová, růžová, ...).

Existují tedy určitá omezení daná příslušností k určitému biologickému druhu, omezení vyplývající z naší genetické výbavy, sociální omezení. Je to jako by každý z nás měl své vlastní filtry vnímání reálného světa, filtry, které se navíc v průběhu času mění a utvářejí. Každý z nás má tyto svoje vlastní a unikátní filtry, které některé informace přicházející z reálného světa vypouští, deformuje a zobecňuje.

Existuje dokonalá subjektivní zkušenost?

A na základě těchto do mozku došlých individuálně profiltrovaných informací si každý z nás buduje svoji zkušenost.

A nyní se ptám: „Může být tato zkušenost stejná, je-li informace, na základě níž se tato skutečnost utváří jiná? ”

Odpověď je jednoznačná: „Nikoliv, nemůže”.

Každý z nás má tedy svoji vlastní individuální zkušenost, každý z nás má svoji vysoce individuální mapu světa. Je složená z obrazů, pocitů, zvuků a slov.”

Nechci tady zabíhat do podrobného rozboru důsledků uvedeného faktu; ještě mnohokrát se k němu vrátíme. To proto, že mnoho lidí se chová tak, jakoby tento přírodní zákon neexistoval! Což má, pochopitelně, své důsledky.

V souvislosti s rozdílným vnímáním světa (mapami světa) bych chtěl zmínit další důležitou věc, která nám dost často uniká, a to je otázka, čí mapa je lepší? Je lepší mapa Pepíka, nebo Franty, nebo moje, nebo mého nadřízeného?

Ukázali jsme, že všechny mapy, mapy Pepíka i Franty, mapa moje i mapa mého nadřízeného jsou chybné, každá z nich je jiným odrazem reality. Která z těch map je ale lepší? Zamyslíte-li se nad touto otázkou, pravděpodobně dojdete k závěru, který vyjadřuje moje osobní přesvědčení:

Je bláhové porovnávat mapy na správnost, nebo hledat tu jedinou správnou mapu. Vždy a zákonitě tam něco chybí, nebo je to deformované, nebo zobecněné. Jediné, o co usilovat můžeme, je pokusit se naše mapy světa co nejvíce rozšířit...

A o to se v podstatě společně budeme snažit a budeme se o to snažit i při vlastním vedení. Pamatujete? Práce lídra je právě v rozšiřování mapy světa vedených...

Vraťme se však k našemu tématu, co ovlivnilo tu naši větu, kterou jsme dnes řekli. Zatím jsme probrali filtry, mapy světa a zatím není patrná souvislost, mezi naší komunikací ven a našimi mapami. Právě teď se to pokusím objasnit.

To, co vysíláme, není často to, co chceme, aby bylo přijato

Naše okolí přijímá signály, které vysíláme, opět svými pěti smysly. Nemůžeme bezprostředně ovlivnit jejich individuální filtry, avšak můžeme významně ovlivnit signály, které vysíláme. To, co však ven vysíláme je určitá interpretace naší vlastní mapy světa. Vysvětlím. Předpokládejme, že se chceme zalíbit svému milovanému protějšku. Kromě jiného se pěkně navoníme. A reakce? No někdy se nám, upřímně řečeno, dostane reakce: „Ty tedy ale smrdíš!” Vysvětlení? Vyslali jsme signál vypovídající o naši vlastní mapě světa zatímco mapa toho druhého je jiná. Jedna vůně, dva významy. A nejde jenom o vůně, o vzhled, hmat. V mezilidské komunikaci zastává svoje specifické a velmi důležité postavení jazyk. Například proto, že se jím významně odlišujeme od ostatních živoucích tvorů, a například pro to, že jej velmi často používáme. Stojí za to se na něj podívat podrobněji.

Jazyk používáme dvěma základními způsoby. Za prvé jím vnitřně reprezentujeme svoji zkušenost (mapu světa). Tak, že přemýšlíme, uvažujeme, fantazírujeme. Jelikož používáme jazyk, jako reprezentační systém nějaké skutečnosti (skutečností je zde naše mapa světa), nutně tedy dochází k vypouštění, deformacím a zobecněním této skutečnosti. Za druhé používáme jazyk jako prostředek komunikace. Mluvíme, diskutujeme, píšeme. Prezentujeme tak svoji zkušenost (mapu světa) ostatním. A opět. To, co komunikujeme, není naše mapa světa, ale její reprezentace. Souhrnně lze tedy na jazyk nahlížet jako na trojjedinou věc: je to model (mapa) naší subjektivní mentální zkušenosti, je to zároveň i část naší mapy a zároveň i spolutvůrce této mapy.

Řeč spoluvytváří subjektivní zkušenost (mapu světa), je její součástí a slouží k její prezentaci.

Vraťte se nyní k vaší větičce a popřemýšlejte si, co vlastně jste chtěli sdělit. Jak bohatá původní informace (vaše mapa) za tím byla, a co jste nakonec opravdu sdělili!

Zamyslete se také nad tím, jak odlišná asi musí být příjemcova mapa od té vaší!

Už chápete, že je docela zvláštní, že se vůbec dorozumíme?

Jazyk je stejný, avšak význam, který slova mají, je obecně pro každého člověka úplně jiný.

Zkuste si vyhledat několik vašich známých a zeptejte se jich, co přesně si představují pod pojmy malá dívka, velký dům, zlostný šéf. Uslyšíte, že každý z nich má svoji vlastní představu o tom, co to vlastně přesně znamená.

Možná, že zjistíte, že vámi zjištěné rozdíly jsou bezvýznamné, a to, co tady píši, je vlastně úplně na nic. Zkuste se pak zamyslet nad následujícími otázkami: „Pro koho jsou ty rozdíly bezvýznamné? Pro Vás? Jak víte, že i pro ostatní? Jak můžete vědět, že to, co je pro Vás bezvýznamné, není pro druhého významné?” Zdá se, že si ještě musíte potrénovat a naučit se rozlišovat mapy, naučit se, že ne každý má stejnou mapu, jako máte vy. Například to, že bezvýznamné rozdíly (vaše mapa) jsou bezvýznamnými i pro jiné. Zkuste u sebe odhalovat to, co je projevem vaší vlastní mapy světa, zkuste si najít různé možnosti, které tyto projevy mohou mít pro ostatní. Pozorujte, přemýšlejte.

Účel komunikace je v reakci, kterou vzbuzuje.

Chcete-li v příjemci vyvolat zamýšlenou reakci, musíte zde uvedené skutečnosti vzít v potaz. To, co říkáte, není totiž obecně to, co vlastně chcete sdělit. To, co příjemce zachytí, má pro něj obecně jiný význam, než pro vás.

Co s tím můžeme dělat?

Můžeme (a měli bychom) s tím udělat několik věcí.

Můžeme se naučit lépe pochopit, co vlastně chceme sdělit. Což znamená lépe pochopit svoji mapu světa a způsob jak vzniká a jak je prezentována navenek. Naučit se nejen pochopit, z jakých složek se skládá, nejen se naučit se v této mapě číst, ale také se naučit, jak ji cíleně, vědomě a aktivně kultivovat. Naučit se také, aby vysílaná informace obsahovala žádoucí sdělení, to jest takové sdělení, které bude mít ten správný význam pro příjemce; což opět znamená, naučit se, pochopit mapu ostatních a to, jak si ostatní tyto mapy vytvářejí.

Poznamenávám, že podle vyvolané odezvy jsme si dříve vymezili pojmy řízení a vedení: „Pokud manažer svoji činností vyvolá ve druhém člověku primární aktivitu v jeho neocortexu (myšlení), pak řídí. Pokud však vyvolá spíše aktivitu v limbického systému (emoce), pak vede.” Vzpomínáte? Protože právě odezva je to, co je podstatné. Jak konkrétně se odezva vyvolává, je druhotné. Je tedy poněkud bezpředmětné se hájit tím, jak se občas my všichni hájíme: „Vdžyť jsem mu to přece řekl!”

Je úplně jedno, jak to lidem sdělíte, nebo nesdělíte, pokud to nevzbudí to, co by to vzbudit mělo.

Podotýkám znovu, že holistický management je o obojím. S ohledem na člověka působí jak na myšlení, tak i na emoce (odhlédneme-li od fyzického působení). To, co však činí většinou problémy, není myšlení a inteligence manažera, ale schopnost vnímat, vyhodnocovat a sdělovat emoce. V organizacích se proto běžně setkáváme s dobrým řízení, málokdy s alespoň trochu ucházejícím vedením. Různé statistická průzkumy s různě nastavenými leadership měřítky uvádějí, že leadership funguje zhruba v 10% až 30% organizacích.

Guru světového managementu, vůdcovství, a to jak v podnicích, tak v rodinném životě a osobním životě, Pan Stephen Covey (viz například jeho knihy 7 návyků vůdčích osobností, Bez zásad nemůžete vést, Žijte 7 návyků, a dalších), a nejenom on, radí: „Nejdříve se snažte pochopit, potom být pochopeni.” Ano, je to tak. Bez prvotního pochopení bude vaše komunikace Vás se sebou samým nebo Vás, se svým okolím, stručně řečeno dost amatérská, neúčinná, neefektivní a se zcela náhodnými výsledky.

Cílenou kultivací sebe sama však můžeme v konečném důsledku cíleně kultivovat vnější svět k našemu společnému prospěchu. Můžeme vést.

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se