Mějte rádi lidi, které vedete

Jak se naučit mít rád

Ti, kteří nemají rádi vůbec, nebo ti, kteří mají rádi jenom někoho, se mohou naučit mít radi všechny svoje lidi. Jako celek i jako jednotlivce. Stojí za to se to naučit.

Obávám se však, že umění milovat je v kontextu společenského prostředí a organizačního prostředí velmi obtížné, a tudíž rozhodně přesahuje rozumný rozsah tohoto článku. Takže několik málo následujících myšlenek ze známé knihy „Umění milovat” Ericha Fromma berte jenom jako velmi stručné intro do problematiky.

Omyly o lásce

Většina lidí vidí problém lásky hlavně jako problém jak být milován, méně už jako problém jak milovat, jako problém schopnosti k lásce. Proto jim jde o to, cop dělat, aby byli milováni, aby se stali hodnými lásky, V úsilí dosáhnout tohoto cíle sledují několik různých cest. Jedna, po níž se pouštějí hlavně muži, je být úspěšný, být tak mocný a bohatý, jak to připouští společenské omezení, které je dáno pozicí jednotlivce. Jiná cesta, kterou volí hlavně ženy, je úsilí o zvýšení vlastní přitažlivosti pěstováním těla, oděvu… Další možnost (pro ženy i muže) jak získat přitažlivost, je ta, že si člověk osvojí příjemné způsoby, schopnost vést zajímavé rozhovory, že je ochotný pomáhat, skromný, neškodný. Mnohých těchto způsobů jak učinit sebe hodným lásky, používají lidé i tehdy, když chtějí dosáhnout úspěchu, “získat přátele a vliv na lidi”. Co si většina lidí našeho kulturního okruhu představuje pod pojmem být hodně milování, je v podstatě něco mezi popularitou a sex-appealem.

Druhá (mylná, pozn. autora) premisa skrytá za názorem, že není čemu se učit o lásce, je předpoklad, že problém lásky je problém objektu, ne problém schopnosti. Lidé si myslí, že milovat je snadné, že je těžké ale najít správný objekt, který bychom mohli milovat nebo kterým bychom mohli být milováni.

Třetí omyl, který vede k domněnce, že není čemu se učit o lásce, je směšování počátečního zážitku zamilování a stálého stavu milování.

Názor, že nic není snadnější než milovat, v úvahách o lásce stále převládá, přes všechny zdrcující důkazy o opaku. Je sotva nějaká činnost, nějaké podnikání, které je ve svých počátcích spojeno s tak ohromnými nadějemi a očekávání, a které přece tak pravidelné ztroskotává, jako je láska. U jiné činnosti by se lidé snažili poznat důvody neúspěchu, toužili by se naučit, jak to dělat lépe, nebo se takové činnosti vzdali.

Proces výuky

První krok k tomu je, abychom si uvědomili, že láska je umění, stejně jako je jím život sám; chceme-li se naučit milovat, musíme postupovat stejně, jako když se chceme vzdělat v kterémkoli jiném oboru, třeba v hudbě, malířství, inženýrství…

Proces výuky lze rozdělit na dvě části: první je zvládnout teorii, druhá je zvládnout praxi. Kromě teoretického a praktického učení je ještě třetí činitel, kterého je potřeba k tomu, aby se někdo stal mistrem kteréhokoli oboru – jeho zvládnutí musí být pro člověka věcí nejzákladnější důležitosti: nic na světě pro něj nesmí být důležitější než jeho umění. To platí o hudbě… a také o lásce. Přes hlubokou touhu po lásce se skoro všechno považuje ale za důležitější, než je ona: úspěch, prestiž, peníze, moc – skoro všechna naše energie se spotřebuje na to, abychom se naučili, jak dosáhnout těchto cílů, a téměř žádna se nevynaloží na to, abychom se naučili umění milovat.

Teorie

Zralá láska je spojení za podmínky zachování vlastní celosti, vlastní individuality. Láska je aktivní silou v člověku; silou, která proráží zdi, jež dělí člověka od ostatních lidí, a sjednocuje ho s jinými; láska působí, že překoná pocit izolace a odloučenosti a přesto může být sám sebou, zachovat svou celost. V lásce dochází k paradoxu, že dvě bytosti splynou v jedno a přece zůstávají dvě.

Schopnost k lásce jako aktu dávání závisí na charakterové m vývoji jednotlivce. Předpokládá dosažení převážně produktivní orientace; v této orientaci člověk překonává závislost, narcistickou všemohoucnost, přání vykořisťovat druhé nebo hromadit bohatství a získává důvěru ve své vlastní lidské síly, odvahu spoléhat sám na sebe na cestě za svými cíli. V té míře, v jaké se mu těchto kvalit nedostává, bojí se dávat ze sebe – a tím i milovat.

Kromě prvku dávání se aktivní charakter lásky projevuje tím, že vždy zahrnuje některé základní prvky společné všem formám lásky. Jsou to péče, odpovědnost, úcta a znalost.

Láska je aktivní péče o život a růst toho, co milujeme. Kde tato aktivní péče chybí, tam není láska.

Péče a starostlivost v sobě zahrnují jiný aspekt lásky: odpovědnost. Odpovědností se dnes často rozumí povinnost, něco co nám uložil někdo vnější. Ale odpovědnost v pravém smyslu je zcela dobrovolný akt: může to být reakce na vyslovené nebo nevyslovené potřeby jiné lidské bytosti. Být “odpovědný” znamená být schopen a připraven “odpovídat”.

Odpovědnost by se snadno mohl zvrhnout v panovačnost a majetnictví, kdyby nebylo třetí složky lásky, úcty. Úcta není str ach a bázeň, ve shodě s kořenem slova “respektovat” (respicere – dívat se na) označuje schopnost vidět člověka jaký je, uvědomovat si jeho jedinečnou osobnost. Chci, aby milovaná osoba rostla, vyvíjela se, kvůli sobě samé, svým vlastním způsobem, a ne pro t o, aby mi sloužila. Miluji-li jiného, cítím se jedno s ním, ale sním takovým, jaký je , ne takovým, jakého jej chci mít jako objekt pro svou potřebu. Je jasné, že taková úcta je možná jen tehdy, dosáhl-li jsem nezávislosti; umím-li stát a chodit bez berlí, nemusím-li ovládat či vykořisťovat jiného. Úcta existuje jen na základě svobody. Láska je dítětem svobody, ne dítětem ovládání.

Abychom mohli mít k někomu úctu, musíme ho znát . Péče a odpovědnost by byly slepé, kdyby je nevedla znalost. Znalost by byla planá, kdyby nebyla motivována péčí. Je mnoho vrstev znalosti; znalost, která je složkou lásky, nezůstává na povrchu, ale proniká k jádru. Je možná jen tehdy, když mohu překročit péči o sebe sama a vidět druhého z jeho vlastního hlediska. Mohu například vědět, že je pohněvaný, i když to neprojevuje, ale mohu jej znát ještě hlouběji a vědět pak, že je úzkostlivý a ustaraný, že se cítí osamělý, má pocit viny. Vím, že jeho hněv je jen projevem něčeho hlubšího…

Znalost má ještě jeden hlubší vztah k problému lásky. Základní potřeba splynout s druhým člověkem, abychom překročili vězení své odloučenosti, je úzce spjata s jiným specificky lidským přáním, s přáním poznat “tajemství člověka”. Zatímco život ve svých pouze biologických aspektech je zázrak a tajemství , člověk ve svých lidských aspektech je nezbadatelným tajemstvím sám pro sebe – a také pro bližní. Známe sami sebe, a přece přes všechno úsilí sami sebe neznáme. Známe ostatní lidi, a přesto je neznáme, protože nejsme věci a ani oni ne. Čím dále pronikáme d o hloubky své bytosti či bytosti jiného, tím více se nám vymyká cíl poznání. A přece nemůžeme než si přát proniknout dále do tajemství lidské duše, do nejvnitřnějšího jádra, které je “on”.

Je jedna – zoufalá – cesta, jak poznat toto tajemství: znamená mít plnou moc nad druhým, moc, která ho nutí dělat, co chceme, cítit, co chceme, myslit, co chceme, která ho mění ve věci, v naši věc, v náš majetek. Nejvyšší stupeň tohoto úsilí o poznání je ve výstřelcích sadismu. V přání a schopnosti působit lidské bytosti utrpení, trýznit ji, donutit, aby v utrpení vydala své tajemství. V této touze po proniknutí tajemství člověka a tím naším vlastním, je hlavní motivace hloubky a intenzity krutosti a ničivost..

Druhá cesta k poznání “tajemství” je láska. Láska je aktivní pronikání druhé osoby, při němž mé přání poznat je ukojeno spojením. V aktu splynutí tě poznávám, poznávám sebe, všechny – a “nepoznávám” nic. Poznávám způsobem, který jediný umožňuje člověku poznat to, co je živé: zážitkem spojení, ne takovým druhem poznání, které nám může dát myšlení... Láska je jediný způsob poznání, v němž akt spojení je odpovědí na mé hledání. V aktu lásky, sebedávání, v aktu pronikání jiného člověka nacházím sám sebe, objevují sám sebe, objevují nás oba, objevuji člověka.

Péče, odpovědnost, úcta a poznání na sobě závisí. Jsou syndromem rysů vyzrálé osobnosti, tj.osobnosti, která plodně rozvíjí své vlastní síly, která chce mít jen to, pro co pracovala, která se vzdala narcistických snů vševědoucnosti a všemohoucnosti, která získala pokoru založenou na vnitřní síle, již může dát jen pravá tvůrčí činnost.

Praxe

Praxe každého umění vyžaduje určité předpoklady. Předně kázeň. Nikdy nedělám nic dobře, nedělám-li to ukázněně, co dělám jen “když mám náladu”, může být hezký koníček, ale nestanu se mistrem v nějakého umění. Problém není jen v kázni při výkonu nějakého specifického umění, ale v kázni celého života.

Soustředění je nutný předpoklad každého umění. Je dnes ještě vzácnější než sebekázeň. Naše kultura vede k nesoustředěnému a rozptýlenému způsobu života. Děláme mnoho věcí najednou: čteme, posloucháme rozhlas, mluvíme,kouříme, jíme, pijeme. Spotřebitelé s otevřenými ústy , dychtiví a ochotni polknout vše – obrázky, lihoviny, vědomosti. Tento nedostatek soustředění se jasně projevuje v tom, že nám činí potíže být sami se sebou. Sedět klidně, bez mluvení, kouření, čtení, pití je pro většinu lidí nemožné. Stávají se nervózními, nepokojnými, musí něco dělat ústy či rukama (kouření…).

Třetí činitel je trpělivost. Kdo jde za rychlými výsledky, nikdy ho nedosáhne. Přesto je pro moderního člověka trpělivost je těžko dostupná. Celá naše průmyslová soustava podporuje opak: rychlost. Auta, stroje. Jsou pro to důležité ekonomické důvody. Ale lidské hodnoty jsou určovány ekonomickými hodnotami pak. Co je dobré pro stroj, musí být dobré pro člověka. Moderní člověk myslí, že ztrácí čas, když nedělá věci rychle. Přitom neví, co se získaným čase si počít. Zabíjí ho.

Osvojení umění předpokládá i nejvyšší naléhavost . Není-li umění tím, na čem nejvíc záleží, učedník se ho nevyučí. Zůstane diletantem. Platí pro umění milovat také. V poměru mezi mistry a diletanty mají diletanti větší početní převahu než v jiných oblastech.

Další podmínka: člověk se nezačíná učit přímo, ale nepřímo. Než se začne učit umění, musí se naučit “jiné věci”. Truhlář hoblovat, pianista stupnice… Chce-li někdo se stát mistrem v umění milovat , musí začít tím, že bude cvičit kázeň, soustředění a trpělivost ve všech aspektech života.

Praxe lásky vyžaduje praxi víry.

Základem racionální víry je tvůrčí síla; žít vírou znamená žít tvůrčím životem. Z toho vyplývá, že věřit v moc (ve smyslu opanování) a používat moci je opak víry. Věřit v existující moc je totéž co nevěřit v růst dosud neuskutečněných možností. Je to předpověď budoucnosti, založená jen na zjevné přítomnosti; ukazuje se však, že je to výpočet s vážnými chybami, hluboce iracionální, protože přehlíží lidské možnosti a lidský růst. Racionální víra v moc neexistuje. Moci se může člověk podřídit, anebo, pokud ji má sám, může si přát její zachování. Zatímco se mnohým zdá, že moc je nejreálnější ze všech lidských zřízení, dějiny dok a zují, že je naopak nejméně stabilní. Víra a moc se navzájem vylučují. Proto všechny náboženské a politické soustavy založené na původně na racionální víře selhávají a ztrácejí síly, když na moc spoléhají, anebo se s ní spolčují.

Věřit vyžaduje odvahu, schopnost riskovat, ochotu přijmout i bolest a zklamání. Kdo trvá na jistotě a bezpečí jako hlavních podmínkách života, nemůže mít víru; kdo se uzavírá do obranné soustavy, v níž vzdálenost a majetek jsou jeho bezpečnostními prostředky, ten se sám uvězní. Být milován a milovat, to vyžaduje statečnost, odvahu považovat určité hodnoty za nejvyšší kritérium – a udělat skok a vsadit přitom vše na tyto hodnoty.

Praktické cvičení ve víře a odvaze začíná všedními věcmi. První krok je všímat si, kdy a kde víru ztrácíme, zkoumat, kdy jednáme zbaběle, prohlédnout roušku rozumových důvodu, kterými ztrátu víry maskujeme.uvědomit si, jak nás každá zrada víry oslabuje, jak takové oslabení vede k další zradě… v bludném kruhu. Pak také poznáme, že zatímco se vědomě bojíme, že nebudeme milováni, skutečný, i když většinou nevědomý strach je strach před láskou . Milovat znamená uzavřít závazek a nedostat záruku, dávat se celý v naději, že naše lásku vytvoří lásku v milovaném. Láska je akt víry, a kdo je slabý ve víře, je slabý i v lásce.

Shrnutí

Řízení lidí je neosobní, jejich vedení je vztahové. Není opravdového leadershipu bez lásky k lidem, které vedete.

Mít rád lidí, které vedete, je, kromě jiného, velmi motivující, a to pro obě strany. Naproti tomu nedostatek lásky, tak neodůvodněný až paralyzující strach z její ztráty je problém, který doslova brání dosahovat společně ještě lepších výsledků.

Láska k lidem a láska k věcem, například k výsledkům, jsou dvě různé věci. Nepleťte si to!

Člověk není totéž, co jeho chování. Nepleťte si to!

Nikdo nikomu neupírá právo nemít rád lidi, nebo je dokonce nenávidět. Budete od života dostávat takové výsledky, které si zasloužíte. Pokud chcete jiné, je na místě uvážit jiný přístup.

Pokud se nejedná o závažnou poruchu osobnosti, lze mít rád lidi, které vedete, lze se to i naučit. Není to zadarmo. Chce to, ostatně jako celý leadership, hodně vůle, odvahy, energie i vytrvalosti. Stojí to však rozhodně za to. Pro sebe i ostatní.

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se