Závěr

Myslím, že těch skutečností, které byly v předchozích článcích sneseny v neprospěch soutěží, při kterých někteří vyhrávají a jiní prohrávají, bylo dost a dost. Ukázali jsme, že pokud to vnější kontext dovolí, je ono soutěživé chování ze všech možných typů chování tím nejméně prospěšným. Není o co stát. Bylo ukázáno, že namísto budování konkurenčních schopnosti a soutěžení, je daleko lepší, efektivnější, udržitelnější, produktivnější, dělat něco jiného; vytvářet kooperativní vztahy a interakce typu výhra - výhra.

Dnes si ukážeme, že většina (cca 90%) dnešní populace na to nemá. Je v zajetí ideologií, které jim v kooperativním chování brání stejně tak účinně, jako by tam stála železobetonová zeď. Jsou přesvědčeni, že (jejich) konkurenční chování je a) přirozené, b) to nejlepší. Věří tomu, protože je to naším současným kulturním standardem, a věří tomu i navzdory vědeckým důkazům. Jenom nějakých 10% populace bylo schopno se od stávající kultury odpoutat a dostat se poněkud dále.

Zájemcům o pokrok chci v tomto článku také poskytnout orientační mapku: nejen co a jak dělat, aby se člověk dostal dále, ale hlavně to, co ono "dále" vůbec znamená.

Osvobodit se od omezujících paradigmat

Kultura, sociálně sdílená a přenášená informace, velmi významně ovlivňuje myšlení a cítění svých příslušníků a tím i jejich chování. Kultura tedy není chováním, ale receptem na něj. Stejně tak jako recept na koláč není koláčem.

Takže se většinou chováme konvenčně - v souladu s kulturou společnosti. Ne však vždy. Rozpoznat nekulturní chování je pro socializovaného jedince snadné, rozpoznat, že někdo se ještě do dané kultury ani pořádně nedostal (tzv. předkonvenční úroveň), a někdo již je za ní (je postkonvenční), už tak snadné není. Například podle oranžových načesaných vlasů lze těžko usoudit, zda člověk současnou kulturu ještě nezvládl, nebo ji již překonal.

Přesto to jde. Pro tyto potřeby však potřebujeme něco znát o evoluci lidské kultury a rozvoji jedinců v ní.

Při své evoluci prochází lidská kultura určitými vývojovými fázemi, úrovněmi. V rámci kultury vyrůstají jednotlivci a lze ukázat, že zhruba a zrychleně kopírují onen přirozený kulturní vývoj. Většina lidí se dostane na úroveň existující kultury, protože jim v tom společnost pomáhá (proces socializace), někteří se dostanou i za ní, přestože jim v tom společnost brání (snaha o sebezachování).

sd soucasna kulturaExistuje více konceptů rozvoje lidské kultury a člověka v ní. Moderním, snadno pochopitelným a velmi slušně empiricky zdokumentovaným je koncept tzv. Spirální dynamiky (Clare Graves, později Don Beck a Chris Cowan). Umožňuje nám orientaci v tom, kde jsme byli, kde jsme a kam směřujeme.

Podle konceptu Spirální dynamiky se těžiště kultury, ve které my středoevropané teď žijeme, nachází v tzv. modré (40%) a oranžové úrovni (20%) úrovních (barvy prosím nevztahovat k politice, autoři SD jsou vědci, ne partajníci). Před tím předcházela úroveň červená (20%) a ještě před tím celá řada dalších (dohromady 10% současné populace). Jakýchsi 10% lidí se nachází v předvoji, hlavně "zelená", a ještě nad dále je řada sice již rozpoznaných, zatím však lidmi zcela marginálně obsazených úrovní.

Vedeme.cz navštěvují lidé, kteří jsou se svým rozvojem poněkud vpředu před ostatními (ty, kteří sem přicházejí omylem, nepočítám). Zdá se být rozumné předpokládat, že budou trochu šmrncnutí modrou, dost oranžovou, a trochu zelenou. To předpokládám a podle toho i píši. Nepíši však o tom, jak se zlepšit v tom, co již dělají a provozují, ale o tom, jak se dostat dále.

Co ty barvičky, převedeno do řeči kultury, znamenají? Červená je výrazně sebestředná, buď vyhraji já nad druhými, nebo mě ti druzí zničí. Na modré úrovni je důležitý řád, pořádek, organizovanost. Oranžová je ambiciózní, sebevědomá, "zdravě" soutěživá, podnikavá. Zelená je komunitní, empatická, konsensuální, cítící a soucítící.

Chcete-li detaily, sáhněte, což vřele doporučuji, po knize Backa a Cowana "Spiral Dynamics", nebo hledejte na internetu, nebo si pro úplný začátek z Vedeme.cz stáhněte Integrální mapu, kde je v češtině a v přehledné formě uvedeno i tohle.

Všimněte si, že vzájemná spolupráce, sice poněkud primitivní (jenom konsensus, kompromis), ale přece jen spolupráce, se výrazně prosazuje mezi důležité hodnoty až na zelené úrovní. Tím nechci říci, že lidé na nižších úrovních toho nebyli, nebo nejsou schopni, to ne, ale není to pro ně tak důležité, jako pro lidi na úrovni zelené. Tam se už okolo toho točí život.

Lidé fungují ve svých kulturách báječně, protože mají své konceptuální systémy, hodnoty, přesvědčení a ideologie v souladu s danou kulturou, ne na rozdíl od ní. Chce-li se někdo odpoutat dopředu, musí se, jinak to nejde, vypořádat s kulturními schématy, které ho nebo ji, v dané kultuře drží jako lepidlo.

Pokud tedy věříte na nějakou sadu hodnot, máte nějaká přesvědčení, a potvrdíte si, že si to nenalháváte pak se relativně snadno a přesně můžete přiřadit do určité úrovně.

Dvě poznámky.

Poznamenávám, že snadno a přesně to jde, jde to však i snadno a nepřesně. Velmi často totiž dochází k popletení si úrovní.

Pokud usuzujete, že se nacházíte na nějaké úrovni, pak byste měli být schopni prokázat, že jste již úspěšně prošli předchozími úrovněmi. Ani při stavbě domu nelze přeskočit patro.

Na úrovni, kde právě jste, zvládáte všechno, co bylo níže, ale ne výše. Nelze se chovat tak, jak ještě neumíte.

Například jedinec, který si povídá s kytičkami, usmívá se na druhé a žije ve všeobjímající harmonii s celým svým okolím, se vůbec nemusí nacházet na zelené úrovni. Může se stát, že se nachází ještě před úrovní červenou. Tam je jedna úroveň, která se nazývá animistická. Jedinec na animistické úrovni (typicky děcko v období jednoho až tří let, nebo dospělý člověk označovaný za duševně retardovaného) ještě není schopen dost dobře rozlišit mezi medvědem a sebou, a tudíž se k oběma chová s podobnou přátelskostí. Jsme bratři, že? Ještě neumí sám sebe červeně odlišit od druhých, natož být modře organizovaným, natož se chovat oranžově "podnikatelsky konkurenčně" a s vědeckými poznatky (které jsou doménou modré a oranžové úrovně) si ještě nikdy nezatěžoval hlavu, a my jej jednoduše a nepřesně řadíme do úrovně zelené.

Tím nechci říci, že vyspělý člověk na zelené úrovni nevolá na medvěda "Ahoj bratře!" Volá, ale na základě kvalitativně jiného poznání reality, než je tomu u dětí a retardovaných lidí.

Opakuji, že je opravdu dobré si prokázat, že kterými úrovněmi již člověk prošel.

Druhá poznámka.

Je normální, že nižší úrovně mají problémy s rozpoznáním úrovní vyšších. Nerozumí jim, protože jim z principu rozumět nemohou. Identifikují je (chybně) jako debily, a snaží se je dát do obrazu svého.

Typickým příkladem je současný postoj k některým hnutím (např. ekologickým, opensourcovým, occupy a jiným), která se opravdu nacházejí na zelené úrovni (což rozhodně česká Zelená strana není), nebo dokonce až za ní. Nazývá je aktivisty, míní tím teroristy, a snaží se je vychovat či převychovat, aby byli stejní, a když to nejde, tak ze společnosti vytěsnit, nebo eliminovat.

Tvrdím, a to v souladu se spirální dynamikou a dalšími koncepty (jako je např. směr rozvoje "od závislosti, přes nezávislost, ke vzájemné závislosti" Stephena R. Coveye autora Sedmi návyků, filozofická Integrální teorie Kena Wilbera, teorie kognitivního rozvoje psychologa Jeana Piegeta, tendence ve vývoji lidské společnosti z hlediska teorie her Roberta Wrighta a dalších a dalších), že s přesvědčením o vrozenosti "člověk člověku vlkem", "život je boj", konkurenční soutěživost je přirozená a zdravá, se za naši současnou modro-oranžovou kulturu nemáte šanci dostat. Tedy do zelené vrstvy, a už vůbec ne za ní.

Mrkněte na na následující úryvek. Vytáhl jsem jej z nové šestisetstránkové knihy "Philosophy in the Flesh" profesorů George Lackoffa a Marka Johnsona, autorů to světoznámé klasiky "Metaphors We Live By", ve kterém z pohledu kognitivní vědy (která se zabývá mentálními operacemi a strukturami, které jsou obsažený v jazyce, významu, vnímání, konceptuálních systémech a zdůvodněních, tedy těmi, které jsou v nás samých jakožto i v naší kultuře), věnují podstatě člověka ve vztahu k tradiční filozofickým koncepcím, které si naše kultura osvojila. Divili byste se, kolik existuje "pravd"/nesmyslů, které tak silně ovlivňují naše myšlení, cítění a praktické chování, že se prostě bez jejich odhození nedostaneme dál. A teď ten slíbený, sice maličký, avšak k našemu tématu konkurence velmi relevantní a vydatný úryvek:

Co není evoluce

Existuje obecné lidové vědomí teorie evoluce, které říká, že evoluce je kompetitivní zápas o přežití a reprodukci. Tato lidová teorie má normativní důsledky: kompetitivní zápas o přežití a reprodukci je přirozený. A co ještě více, je dobrý, protože nás to dostalo tam, kde jsme.

Tato lidová teorie se v naší kultuře nachází všude. Je používána metaforicky, aby ospravedlnila formy ekonomie svobodného trhu, vzdělávací reformy, je základem pro legislativní úsudky a vodítkem v mezinárodních vztazích. K čemu tato lidová teorie dochází ve všech svých metaforických aplikacích je, že je přirozené sledovat svůj zájem kompetitivně, a selhat v tom znamená být neracionální. Normativním důsledkem je, že sociální řád, a to v každé oblasti, je přirozeně a optimálně řízen principy konkurujících se sobeckých zájmů a cokoliv, co s tím interferuje, je nepřirozené a nemorální.

K této lidové teorii a jejím aplikacím máme dvě podstatné věci. (1) Pohled na vlastní sobecký zájem, který se z toho vynořuje, je empiricky nesprávným. (2) Pohled na evoluci obsaženou v lidové teorii je založen na nepřesné metafoře toho, co evoluce je. Jak lidová teorie, tak její aplikace jsou tudíž zcela zavádějícími.

Citováno z Goerge Lakoff a Mark Johnson: Philosophy in the Flesh: The Embodied Mind and its Challenge to Western Thought, New York: Perseus Book, 1999. Str 557.

Po tomto krátkém úvod k evoluci, či spíše k její ideologii (k tomu, jak ji naše současná kultura pojímá, jaká opatření přijímá, co dělá), oba profesoři z vědeckého pohledu tuto ideologii rozcupovávají. Nebudu o tom psát, a ani to nebudu interpretovat; nechci Vám kazit požitek z četby originálu.

Možná, že pak Vám vládní plán "zvyšování konkurenceschopnosti" na záchranu ČR již nebude připadat ani inspirující, ani moudrý, ani chytrý, ani pokrokový, ale jenom a prostě odpovídající stávajícím kulturním paradigmatům. Kdyby se jednalo o pokrok, musel by to být krok za rámec stávajícího stavu.

Intermezzo

Napadlo mě, zda víte, proč na stránkách o leadershipu píši o evoluci lidské společnosti a rozvoji jednotlivce, týmů a organizací? Zda si uvědomujete, že jedno podmiňuje druhé? Pokud ne, tak alespoň krátce:

  • Leadership sehrál zásadní úlohu při evoluci lidského druhy: do dnešní doby se dochovaly jenom ty kultury, které jej znaly a praktikovaly. Příčinou je pravděpodobně mechanismus přirozené selekce. Funguje nejen na úrovni jednoho organismu, ale i skupiny organismů. Skupiny, které vnitřně spolupracují mají, jak se ukazuje, nezanedbatelnou evoluční výhodu před těmi, které vnitřně nespolupracují. Leadership byl tím "lepidlem", který utvářel společný smysl, cíle, formoval hodnoty a pod., a tak utvářel základy zcela nutné ke spolupráci.
  • Leadership má zásadní úlohu při uvědomělém rozvoji sebe, týmů, organizací. Pokud nevíte kam jdete, dostanete se (až na vyložené náhody) tam, kam nechcete, nebo vůbec nikam. Což leadership nemá ani za lubem, ani to nedělá.

Co dál s konkurencí a soutěžením?

Je pramalá šance, že byste přesvědčili vládní kabinet, aby prohlásil: "Jsme to my ale pěkní zaostalci!" Ještě menší šance je přesvědčit celou společnost, aby zahodila to, čím je. Ostatně bojovat s tím, nebo proti tomu, není třeba. Cožpak bojujeme s malým dítětem, že ještě není dospělé?

Ano, byla období, kde soutěžit bylo asi výhodné, neříkám, že nevyhnutelné. A stále se nám stává, že nevidíme jiné možnosti, nebo neumíme jinak. Stává se to však stále méně a méně. V dnešním velmi úzce provázaném světě není až tak snadné, jako tomu bylo dříve, někoho porazit, aby člověk zároveň neprohrál v něčem, na čemž mu také záleží.

Myslím, že vše jde úplně normálně. Existuje až příliš mnoho studií, statistických i historických důkazů, které dokládají, že vývoj lidské společnosti má tendenci se ubírat ve směru narůstajícího počtu her výhra - výhra mezi svými částmi. Nenechte se zmást rychlokvašenými zprávami, podle nichž to vypadá, že agresivita, nenávist, násilí rostou. Statistické údaje dokládají opak.

Největší studií, kterou na toto téma znám, je metastudie Stevena Pinkera, profesora psychologie na Harvardově univerzitě, kterou uveřejnil v knize "The Beter Angels of Our Nature". Dokladuje tam, že dlouhodobá tendence vývoje lidské společnosti byla zatím jednoznačná: násilí a relativní počet jeho obětí klesá. A klesá nejen pozorovatelně, měřitelně, ale přímo dramaticky. Název nepovažuji za vhodný: údaje nedokládají, že máme "lepší podstatu", ale to, že máme tendenci se rozvíjet směrem od násilí a soutěžení kdo z koho, směrem k daleko výhodnější, ekologičtější a udržitelnější kreativní kooperaci. A to je, podle mě, ten pravý a skutečný "Better Angel" naší podstaty. Hodinovou přednášku Stevana Pinkera, upoutávku uvedeného tématu, je možné shlédnout na vimeo.

Pokud přežijeme toto období, ve kterém dochází k určitému přerodu společnosti, a které jistě nebude snadné, bude to zase o něco lepší. Není důvod nevěřit, že se nám to nepodaří i tentokrát. Zatím jsme to vždycky vyřešili.

Dosáhneme toho ne tak, že budeme utvářet stále lepší a větší soutěže a konkurenci, a tudíž prostředí, které svědčí zejména psychopatům. Dosáhneme toho tak, že budeme lépe a ve více věcech spolupracovat.

Zkuste si to sami u sebe. Uvidíte, že dostat se byť i o jeden stupínek za stávající úroveň společnosti stojí pár let promyšleného předělávání svých konceptuálních systémů, svých reakcí na okolní podněty, své osobnosti. Nemusíte být navždy tím, kým jste. Tohle dělá i mrtvá hmota.

Na osobnostní rozvoj je mnoho zdrojů. Strašlivých, které tahají dozadu, k ničemu, které drží na místě, dobrých až vynikajících, které táhnou vpřed.

Začněte třeba s druhou sadou Sedmi návyků Stephena R. Coveye. Tu knihu seženete všude: (4) Myslete způsobem výhra - výhra, (5) Nejdříve se snažte pochopit a potom být pochopeni, (6) Vytvářejte synergii.

Dělá se to asi takto. Pokuste se dosáhnout toho, aby výhra, úspěch, radost, štěstí, a jak se tomu všemu říká, zkrátka, aby se výhra toho druhého stala pro vás stejně tak důležitou, jako je ta vaše. A zkuste tuto výhru, tedy výhru všech zúčastněných, zařídit. K tomu ovšem potřebujete vědět, co druhá strana vlastně chce. K tomu je třeba naslouchat a pochopit, ne spekulovat. A dělejte to všude, dokonce i tam, obzvláště tam, kde to podle Vás nejde. To je vytváření (vzájemně výhodné synergie).

A dělejte to tak dlouho, dokud to nebude s vámi tak napevno srostlé (to jsou návyky), že to vlastně budete Vy. A to jiné Vy, to jste sice stále ještě Vy, ale teď již na docela jiné úrovni osobnostního rozvoje. Troufám si říci, že teď již přinejmenším v sedmé "žluté" úrovni dle uvedené Spirální dynamiky.

Co bude s leadershipem? Troufám se říci, že poprvé v historii nebude zapotřebí dedikovaných lídrů, kteří by nás tmelili, inspirovali, usměrňovali. Lídrem bude každý. Budeme se tmelit, inspirovat a usměrňovat navzájem.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se