Porušování pravidel v soutěžích

Už jsem psal o tom, že pro soutěž jsou nutná pravidla. Ve své minimální podobě jsou to ta, která umožňují určit, kdo prohrál a kdo vyhrál. Stává se, že lidé tato pravidla porušují.

Všichni jsme se s nějakým tím porušením pravidel setkali. Například ve vrcholovém sportu je to braní zakázaného dopingu, aby člověk člověk rychlejší, silnější a tak. Ve vědě je to falšování výsledků, aby člověk získal grant. V podnikání se můžeme setkat s falšováním hospodářských výsledků. O kompetitivním politickém systému a jeho korupci, pomlouvání a nelegálních odposleších, darmo mluvit.

Za tím vším je snaha získat nějakou konkurenční výhodu nad těmi druhými.

Odsuzujeme to a nazýváme to selháním jednotlivců.

Je to však opravdu selhání jednotlivců? Nemůže za tím být něco jiného?

Všimněme si, že porušování pravidel má jednoho společného jmenovatele. Tím je konkurenční zápas kdo z koho. Na tento zápas však potřebujete minimálně dva. Všude, pod jmenovanými jakoby individuálními selháními tudíž nacházíme, že problém je svou podstatou problémem sociálním. Je to problém vztahového soutěživého kontextu, který v podstatě nutí lidi tohle dělat.

Například v roce 1985 si Americká Asociace pro Pokrok ve vědě všimla (Kohn, A. No Contest: The Case Against Competition. Boston: Hougton Mifflin Company, 1992.) téhož. Cituji

...zápas o získání akademických hodností a federálních grantů způsobil, že neurčené číslo vědců přehánělo nebo podvádělo při ohlašování vědeckých výsledků, které dosáhli.

Všimněte si, že vědci opravdu, tedy alespoň v tomto případě, nevidí příčinu v jednotlivcích, ale v soutěživém systému.

Obyčejně nás nenapadne změnit systém jako takový, zlepšujeme jeho provozování.

Takže se například zvětšují postihy za porušování pravidel.

Chci připomenout, že na psychopaty, kteří mají k soutěživosti, jak se zdá, ty nejlepší charakterové předpoklady, nemají postihy žádný účinek. Oni nemají, jak jsem již psal, onu příslušnou paměť, aby se z trestu poučili, nejsou schopni si představit, že když udělají něco nefér, že z toho zase může být postih, který je nějak bude bolet. Přesně takhle fungují.

To znamená, že tresty mají význam jenom pro normální lidi, pro ty, kteří podle svých charakterových dispozic těmi ideálními soutěžícími nejsou. Dalo by se říci, že mít psychopatickou poruchu osobnosti je konkurenční výhodou. To je asi tím důvodem, proč se v našem kompetitivním systému nachází, jak jsem již uváděl, až pětkrát více psychopatů, než v celé populaci.

Zlepšování provozu kompetitivního systému netkví pouze ve zvyšování postihů za porušování pravidel, ale také ve zlepšování kontrolních mechanismů a ve zdokonalování pravidel. Ani nemusím říkat, jak všechna tato opatření, která vůbec nesouvisí s produktem, ale s provozním systémem, onu finální produkci nesmírně prodražují a někdy až znemožňují.

Svého času, když jsem působil na pozici ředitele různých firem jsem si povšiml, že je prakticky nemožné zároveň podnikat a při tom dodržovat veškerá pravidla. Samozřejmě, že jsem to zkoušel. Například, a to jsem tehdy byl ředitel v maličké firmě o nějakých čtyřiceti hlavách, jsem oslovil jsem jednu právní firmu, zda by mi náhodou za měsíční paušál nehlídala personalistiku a neupozorňovala mě na případné rozpory s právními předpisy. Byl jsem odmítnut s tím, že tohle nestihnou, protože jich je jenom sedmnáct.

Pokud se z tohoto rozporu nechcete zbláznit a při tom provozovat podnik, tak se s tím smiřte. Smiřte se s tím, že ne vše budete dělat podle pravidel. A čím déle to budete dělat, tím více budete inklinovat k jejich porušování. A přesně tohle bylo také potvrzeno vědeckými studiemi. Vědci, píše s odvolávkou Alfie Kohn, opravdu zaznamenali přímou úměru mezi lepší konkurencí a větším porušováním pravidel, férovosti, zákonnosti. (Pochopitelně: kdybych si na hlídání pravidel najal právní firmu o sto hlavách, a pak se implementaci pravidel naplno věnovali, šli bychom z business kola ven. V businessu, zdá se, přežívají jenom ti, kteří na pravidlech až tak moc nelpí. Kteří jdou za vítězstvím, nikoliv za dodržováním pravidel "hry".)

Pravidla, která v podstatě nejde dodržovat, jsou na nic. Takže se volá po jejich odstraňování. Běžně k tomu dochází v případech, kdy je zájem zlepšit konkurenční prostředí. Přesně tak, jak jsem říkal: jde o zlepšování provozu kompetitivního systému.

Je však úplně jedno, kolik pravidel máte, jak jsou sofistikovaná, a jaké tresty za jejich porušování hrozí. V konkurenčním prostředí vždycky nějaká pravidla jsou a vždycky se porušovat prostě budou. Důkazy nasvědčují tomu, že lidé myslí. A protože myslí, tak si jasně uvědomují, že soutěžit fér se zkrátka nevyplácí. Soutěžní systém oceňuje jenom toho, kdo vyhrává.

Nesvádějme tedy porušování pravidel na jednotlivce, ale na kompetitivní prostředí, která zařizuje, aby se v něm lidé chovali (s inteligencí sobě vlastní) tak, jak se chovají. A pokud se někdo tomu nepřizpůsobí, je z pohledu tohoto systému neúspěšným neadaptibilním blbem.

Což může a nemusí být pravda. Ne každé soutěživé prostředí je totiž soutěživým od boha či matky přírody. Mnoho mezilidských vztahů a interakcí si volíme my sami lidé. A často volíme (znovu opakuji aniž musíme) kompetitivní sytém. A v důsledku tohoto rozhodnutí pak neseme, často až s naivním údivem "co se to proboha děje?", důsledky.

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se