Kritéria úspěchu v soutěžích

Není soutěže bez kritérií, podle kterých lze usoudit na to, kdo vyhrál a kdo ne. Tato kritéria si dost často vymýšlíme, abychom vůbec mohli soutěžit.

Nad některými soutěžemi a jejich kritérii zůstává rozum stát.

Například si vezměme pravidlo monetární ekonomiky a volného trhu, které říká, že ten, který má největší finanční zisk, vyhrává. Stává se totiž, že daleko důležitější kritérium, kritérium společenské prospěšnosti, které je pro rozvoj lidské společnosti zásadní, není zohledněno.

Zrovna nedávno jsem na internetu četl článek, který komentuje neúspěch, který právě zažívá firma Nokia. Dovolím si z něj citovat a citace průběžně komentovat.

Před necelými pěti lety byla Nokia symbolem skandinávské „znalostní“ ekonomiky a příkladem účinné státní podpory „informační společnosti“. Na podzim roku 2008 byla vyhodnocena jako nejcennější značka Evropy. Dnes? Její upadající hvězda. ...

... Obří centrála Nokie kousek od Helsinek je monumentální budova ze skla a oceli ležící přímo u moře. Budova byla pochopitelně od počátku konstruována jako „zelená“ a to nejen vzhledem k okolní přírodě, ale i pracovnímu prostředí tisíců zaměstnanců. V tak zvaném „Nokia House“ jsou posilovny, sauny, zdravotní klinika, řada kaváren, dostatek odpočinkového a relaxačního prostoru i soukromá přistávací plocha pro helikoptéry.

No není to krásné? Vytvářet takový svět pro lidi? Svět, ke kterému by asi každý z nás chtěl patřit? Podle autorky článku to krásné není. Je to hrozné, protože je to nekonkurenční. Čtěte:

Saunující, posilující a v zelené budově (ne)jen odpočinku se oddávající zaměstnanci se nemohou nikdy vyrovnat efektivitě a osobnímu nasazení těch, kteří musí o své místo a obživu dnes a denně bojovat.

Je tedy žádoucí být vystresován, deprivován a ždímán do mrtě? Zdá se, že podle autorky ano.

Tohle pravidlo platilo před stovkami let a platí i dnes. Rozmařilí, zhýčkaní, neproduktivní a zkorumpovaní Řekové, Španělé, Portugalci, Italové… Evropané nemohou ze stejných důvodů nikdy konkurovat novým dravým ekonomikám, jejichž obyvatelé mají neskonale vyšší motivaci k pracovním výkonům.

Zdržím se komentáře k fantasu ohledně rozmařilosti a zhýčkanost Španělů s jejich dvacetiprocentní nezaměstnaností a dalších národů, kteří si kvůli tomu, že chtějí žít slušně, prostě zaslouží hluboké opovržení. Komentuji jenom ono spojení "nemohou konkurovat" a "neskonale vyšší motivaci".

Začnu s tím druhým, s motivací. Ona neskonale vyšší motivace spočívá často až v téměř otrockých podmínkách, za kterých tito lidé pracují. Spočívá v tom, že jsou schopni tohle snášet, protože jinak by zahynuli. Je to asi tak stejná motivace, s jakou vězni v koncentračním táboře Mauthausen vynášeli z kamenolomu kameny, a to proto, aby se vyhnuli smrti zastřelením. Považovat tohle za tu správnou motivaci není hloupé, je to prostě patologické.

Pojďme ke konkurenci. Dá rozum, že konkurovat nemohou. Nemohou ziskově konkurovat těm, kteří kašlou na pracovní podmínky. Nemohou ziskově konkurovat těm, který vůbec nezáleží na zaměstnancích, na jejich rodinných příslušnících, na celé společnosti a na životním prostředí, nemohou ziskově konkurovat těm, který záleží jenom a jenom na penězích. Zkrátka a dobře, vyhrává ten nejlepší, což je ve stávajícím finančním a ekonomickém systému jenom a jenom ten nejvýnosnější a ten s těmi nejmenšími náklady. A to jsou, podle tohoto kritéria a autorky, naše vzory.

Na rozdíl od zavrženíhodné Nokie. Posuďte, co o těch věcech, které Nokie napáchala, píše autorka dále.

Není náhoda, že v tématech článků o společnosti Nokia postupem času začaly dominovat především její „zodpovědné společenské“ aktivity nad samotným předmětem podnikání, tedy vývojem a výrobou mobilních telefonů. Dozvídáme se například, že v roce 2009 jí byl Greenpeace udělen titul ekologicky nejvyspělejší a nejzodpovědnější světové firmy, že je jedním ze zakládajících členů Světové podnikatelské rady pro trvale udržitelný rozvoj, že již v roce 2006 formulovala svoji první strategii „pro klima“, že na Bali byla v roce 2007 signatářem výzvy světovým vůdcům, aby byli aktivnější v boji se změnou klimatu nebo že v roce 2010 byla Dow Jones Indexem vyhlášena společností s trvale udržitelným vývojem technologií.

Nepřipadá vám přinejmenším zvláštní, že kritérium "větší získ = lepší" zde eliminuje toho, kdo se snaží, aby byl prospěšnější?

Není to zvláštní, je to normální. Je to normální tam, kde rozhodujícím kritérium úspěchu jsou peníze. Ty pak eliminují všechno ostatní.

Příkladů, ve kterých nevhodně zvolené kritérium úspěchu v různých soutěžích způsobuje, že z nich dostáváme to, co vlastně ani nechceme, je tolik, že se divím, proč tedy vůbec soutěžit a raději nedělat něco užitečnějšího; například spolupracovat na tom, aby nám všem bylo lépe.

Pojďme k příkladu z evoluce, kde se jako kritérium úspěchu používá množství a jakost potomků.

Přirodní selekce u slepic je jako zákazník, který si kupuje jenom ta nejlepší vejce. Nejlepší podle parametru množství a velikosti snesených vajec. Ty horší nosnice se jaksi evolučně neprosadí.

SlepiceA přesně na takovou selekci si zahrál výzkumník William Muir z Purdue University; to proto, aby zjistil, kam to vede. Jenom s tou malou obměnou, že vedle toho udělal celé skupiny slepic, kde do dalšího kola postupovaly všechny slepice (vejce), které jako celá skupina, nikoliv tedy jako jednotlivci, generovaly tu nejlepší produkci.

Po šesti generacích slepic nevěřil výzkumník svým očím. Postupem generací ze z těch nejlepších jednotlivých slepic vyvinuli tvorové, které je možno nazvat hyperagresivními. Jejich roční úmrtnost se zvýšila z 54% na 89%. Zatímco tam, kde byl proveden výběr celé skupiny, se vyvinuly slepice, abych tam řekl, oduševněle spolupracující. Jejich úmrtnost poklesla z oněch 54% na 20%. Bylo také ověřeno, že tyto "spolupracující" slepice daleko lépe snášely rány osudu, které jim výzkumník ve formě různých stresových zátěží připravil.

Je jasné, že trhu, zákazníkům a přirozené selekci je srdečně jedno, co se děje v podniku. Zda se tam mezi sebou rvou, nebo spolupracují. Pro ně jsou důležitá jenom ta vejce. No a ani tady to nedopadlo jinak. Ony superkonkurující slepice se ani v jenom vejcovém parametru, a to jak sumárně, tak na slepičí hlavu, nevyrovnaly slepicím spolupracujícím.

Naše společnost se dostala již do takové úrovně globalizace, že jsme v podstatě jednou velikou slepičárnou. Svůj způsob interakce (ekonomiku, trh a další vztahy mezi sebou) si však volíme sami. A zdá se, že další zvyšování vzájemné konkurence se podobá koledování si o skvělou hyperkonkurenci a mizerná vejce.

Komentáře   

 
0 # Odpověď
Lukáš Matejka 2012-04-11 12:16
Poslal jste autorce svuj komentář? Zajímala by me její reakce:-)
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Nikoliv, neposlal
Martin Hájek 2012-04-14 09:49
Cituji Lukáš Matejka:
Poslal jste autorce svuj komentář? Zajímala by me její reakce:-)

Ne, neoznámil jsem autorce, že jsem citoval a komentoval.

Nejspíš proto, že onen náhodně citovaný pohled, který staví na piedestal konkurenční (někdy je nazývá i přirozené) interakce (a rozvoj a blaho lidí chápe jako jejich důsledek), je docela běžným. Ujal se cca na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a v devadesátých letech již byl prakticky všude. Nyní jej lze nalézt prakticky všude, kam se podíváme.

Jsou lidé, kteří to tak nevnímají. Někteří z nich k takovému vnímání ještě nedorostli (malé děti, závislí lidé apod.), jiní již z toho vyrostli. V závěrečném příspěvku vysvětlím, jak tohle přesně myslím.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se