Agrese, soutěže, učení

Kdysi se mělo za to, že lidé jsou od přírody agresivní. Pro tuto ideu však neexistují empirické důkazy. Pak se mělo za to, že agresivita vzniká z frustrace. Ano, to je již lepší, pro to důkazy jsou. Ovšem s tím, že ne každá frustrace způsobuje agresivitu a ne každá agresivita vzniká z frustrace. A také platí, že agresivitě se lze naučit.

Ať tak, či onak, na vzniklou agresivitu se doporučuje mít jakýsi ventil, kterým ji lze relativně neškodně vypustit. Tímto ventilem byly identifikovány sportovní soutěže. Kromě jiného tedy soutěžíme, když ze sebe potřebujeme vypustit nějaký ten vztek.

Ajajaj. To není dobrý nápad!

Výzkumy naprosto jednoznačně ukazují, že je tomu právě naopak: čím více soutěžíme, tím agresivnější jsme.

A dokonce i platí, že není nutné se soutěží zúčastňovat, stačí se na ně jen dívat a stranit jedné straně. Stačí být jenom fanouškem.

Výzkumníci například promítli dětem v mateřské školce film, ve kterém byly osoby, které si hrály agresivně s hračkami; přesněji řečeno je bili a kopali do nich. Když pak děti dostaly možnost si hrát naostro, chovaly se agresivněji. I na stadionech dostávají diváci svoji výchovnou porci agresivity a učí se tomu i mezi sebou navzájem.

Mezikulturní studie ukazují jednoznačný vztah mezi válkychtivými kulturami a soutěživými sporty. Ukazují, že jedno podporuje druhé. Zdá se, že prezident Eisenhower se trefil do černého, když prohlásil, že "skutečným posláním amerického sportu je připravit mladé lidi na válku".

K soutěživost, k vyšší agresivitě, k potěšení ze selhání druhých, k nízké empatii, k odstranění soucitu, dobrosrdečnosti, nevedou mladou generaci zdaleka jenom soutěživé sporty, ale některé elementy výchovy v rodinách, školách a mimoškolních aktivitách a médiích. Ne, nemyslím si, že je za tím nutně zlý úmysl, ale prostá ignorance.

I ty nejneviněji vypadající aktivity přispívají k rozvoji soutěživosti. Ani si neuvědomujeme, co jimi vlastně způsobujeme.

Představte si normální třídu, plnou dětí. "Tak co," ptá se paní učitelka: "Kdy se narodil Jan Ámos Komenský?" A děti se usilovně hlásí. Snaží se, aby si jich paní učitelka všimla a vyvolala právě je. To je naprosto typický kontext výhra - prohra. Vyhrát zde může jen jeden. Když spolužák odpoví špatně, je to skvělé. Nyní mají ostatní děcka příležitost zazářit. Vyhrávám, protože druhý prohrál. Odpověděl špatně a já mám radost. Ano, taková je rovnice výhra - prohra.

Lze pochopit, že děti nechápou, co se s nimi děje, co s nimi paní učitelka dělá. Postupem času se to naučí dělat také a pak, když dorostou a stanou se učiteli, dělají to samé.

Letní táborové "hry", ve kterých vychovatelé rozdělí děcka na bílé a modré a vytvoří jim pravidla, aby si šli po krku, dosáhnou toho, že děcka si po krku opravdu jdou. A jdou si po něm i mimo vlastní zápas. Je totiž skvělé, když se soupeř cítí mizerně i mezi vlastní soutěží.

Možná, že jste si také všimli, že soutěže typu výhra - prohra jsou náplní mnoha manažerských praktik.

Až odporné reality show, různé talentové soutěže pro mladé, nebo závody ve vaření, máme na obrazovkách každý den. Milujeme to, někdy až přímo žereme. Ne proto, že jsme se tací narodili, ale proto, že jsme byli takto vychováni a jsme v tom denně posilováni.

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se