Soutěžení a osobnostní charakteristiky

Už jsem psal o tom, že dlouhodobé a tvrdé soutěžení proměňuje člověka, a to s tím shrnutím, že napomáhá k dezintegraci vlastní osobnosti a k jejímu odtržení od společnosti. Dnes na to půjdu z druhé strany. Zdá se totiž, že pro dobré prosazování se v soutěžích jsou výhodné určité osobnostní charakteristiky.

Alfie Kohn uvádí ve své knize "No Contest: The Case Against Competiton" závěry studií sportovních psychologů. Bruce Ogilvie a Thomas Tutko sestavili profily patnácti tisíc atletů. Usoudili, že existují určité charakteristiky, které se pro dosažení vítězství nad druhými zdají být nutnými. Je to nízký zájem získávat podporu a péči od druhých, nízká potřeba starat se o druhé, nízká potřeba utvářet mezilidské vztahy. Jiná studie hovoří podobným jazykem: dobrosrdečnost, soucit, nesobeckost a nezištnost u úspěšných atletů zřetelně absentují.

Jedná se o typické znaky psychopata.

Psychopatická porucha osobnosti je tím, čím je nazývána: poruchou, nikoliv nemoci. To z důvodů, že se (zatím) nedá, jako je tomu u nemocí, léčit. Je tedy jakýmsi charakteristickým osobnostním rysem.

Je víceméně všeobecný konsensus v tom, v čem je psychopat charakteristickým. Existuje dvacet indikátorů ukazujícího na psychopata (Wikipedia: The Free Encyclopedia: Hare Psychopathy Checklist [online], (c)2012 [citováno 25. 01. 2012]. Dostupné z WWW: <http://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Hare_Psychopathy_Checklist&oldid=472159598>).

Jedním ze znaků psychopata je absence empatie. Normální člověk, když porazí toho druhého, se dovede vcítit do jeho vnitřního světa. A tam nachází zármutek nad tím, že prohrál. Ze zármutku se nemůže těšit a proto je smutný také. Tohle psychopat nemá. Prostě necítí pocity druhých (a dokonce ani svoje)..

Nevěříte? No, pak možná moc empatie nemáte, nebo jste možná zase až tak moc nevítězili. Normální člověk nemůže, prostě nemůže dlouhodobě vítězit, aniž by jej to nedeprimovalo. Má z toho výčitky svědomí. Na rozdíl od psychopata, který žádnými výčitkami svědomí netrpí.

Psychopat také nemá něco, co by se dalo nazvat emoční pamětí. Když dáte normálnímu člověku silnou elektrickou ránu, zapamatuje si to. A když na něj elektrody jenom přiložíte, má strach z toho, že tu ránu dostane zase. Psychopat ne. Psychopat strach nemá, protože si to jaksi nepamatuje. Nevím sice, jak je to možné, ale je to experimentálně prokázaný fakt. Psychopat jde tedy do soutěže s naprosto čistou hlavou, protože se vůbec, ale vůbec netrápí tím, čím se trápí zdravý normální jedinec: tím, že může prohrát.

Další charakteristiky psychopatů jsou například potřeba neustálé stimulace kvůli odstranění nudy (např. vymýšlení si dalších a dalších soutěží), impulzívnost (rychlá reakce na soupeřovy akce), grandiózní pocit ze sebe sama (já jsem vítěz a kdo je víc?) a další.

Pokud bodujeme soutěživého a veleúspěšného člověka podle kritérií psychopata, dostáváme se někdy až na hranu, někdy i za ní, čisté psychopatie.

Zdá se, že se odborníci shodují v tom, že psychopatie je výhodnou charakteristikou pro úspěšnost v soutěžích. To znamená, že v kultuře, která je postavena na soutěžení a konkurenci je výhodné nebýt zdravým člověkem, ale psychopatem. Společnost takové lidi oceňuje a staví je až na piedestal. Média z nich dělají vzor, který je vhodné následovat.

Al Dunlap byl v devadesátých letech považován za vzor manažera, který pro zdraví podniku udělá cokoliv. Proslavil se hlavně jako vynikající restrukturalizátor, neboli "odstraňovač přebytečného tuku". Firmy se o něj přetahovaly a tam, kam nastoupil,vystřelily firemní akcie nahoru. Jeho historii lze nalézt na Wikipédii a na Google books si lze dokonce přečíst knihu "Mean Business", jejímž je autorem.

V anotaci knihy Mean Business čteme (zdůraznil jsem slova, která nasvědčuji "bojovému" pohledu na "zápasící" svět):

Al Dunlap, který transformoval kdysi churavějící firmu Scott Paper ve Wall Street miláčka, sdílí své zkušenosti z bojového pole pro revitalizaci loudajících se firem na Mean business. (Pozn. M.H.: slovo mean, lakomý, je v managementu chápáno jako synonymum pro omezení zdrojů na co nejnižší úroveň.). Zde je příběh Dunlapova zápasu, jak ze Scotta udělal kompetitora světové třídy.

Jak to Dunlap dělal? Oživoval firmy tak, že umrtvoval lidi. Jde to, protože kritéria "života firmy" jsou kritéria legislativního, nikoliv přírodního charakteru, jako je tomu u lidí. A na to je třeba mít žaludek. Ten Al Dunlap bezesporu měl, a to světové třídy. Dělal to s vrcholným potěšením. Proto to také dělal skvěle.

Tím chci říci, že je nutné za všech okolností zachovat plné osazenstvo. To ne. Někdy je třeba, aby alespoň část přežila, stavy snížit. Normální, lidsky normální, je se tím trápit, nespat, mít výčitky svědomí, namísto zvráceného těšení se z toho, jak lidé při tom trpí.

Ač Dunlap nikdy neprošel oficiálním psychiatrickým vyšetřením, existují velmi silné indikátory toho, že byl slušným psychopatem. Lze si o tom přečíst na Wikipédii a tam uvedených odkazech. Obzvláště doporučuji knihu "The Psychopath Test" novináře Rona Jasona, novináře, který absolvoval u Roberta Hare výcvik v rozpoznávání psychopatů, a který dělal s Alem Dunlapem rozhovor. Přečtěte si to, je to slušně děsivé.

Psychopatické osobnosti na vedoucích místech nejsou vůbec výjimkou. Je tomu právě naopak. Profesor Robert Hare, největší světová kapacita na psychopatii, prováděl výzkum a zjistil, že na vedoucích místech je až pětkrát větší koncentrace psychopatů, než je tomu v celé populaci. Což je, říká Hare, i na poměry, které panují v kriminálech, poměrně vysoké číslo.

To je, samozřejmě možné, jenom v určitém typu kultury. V kultuře, která je soutěživá, a která svědčí těm, kteří jsou pro ní nejlépe vybaveni.

A ještě něco Hare řekl.

Psychopati říkají, že ve světě jsou predátoři a oběti. A když to tak říkají, berte to jako potvrzující fakt.

Rober Hare

Jestliže psychopati, často velmi vzdělaní, úspěšní i charismatičtí, tvrdí, že svět je boj, že v něm jsou predátoři a oběti, je nutné jim věřit? A je vhodné jim věřit? Obecně ne, v tomto případě ano. Psychopati jsou predátoři našich duší a my jsme jejich oběti. Snaží se nás přesvědčit, že jejich pokřivený pohled na svět je pohledem objektivním. Do slova a do písmene z nás vysávají naší lidskost.

Tu a tam se stává, že nějaká duše vymyslí nějakou novou soutěž, ve které může zvítězit jenom někdo. Nebo vyhlásí program za zvýšení konkurenceschopnosti (proti komu???). Nebo nás rovnou pozve do akce, která má za cíl "zakroutit konkurenci krkem".

Než prohlásíte "Hurá, jdeme do toho", přemýšlejte. Prosím.

Komentáře   

 
0 # Kdo to psal?
Lubo Pařil 2012-02-24 20:05
Žasnu, přečetl jsem si tu pár článků a nestačím žasnout. Tedy přesvědčení zdejšího pisatele by mne velice zajímalo. Možná by bylo lepší nám zde to vlastní přesvědčení popsal a to, čeho tím chce dosáhnout, než to neustále obalovat do příkladů a studií, které s tím jen úzce souvisejí.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # To já
Martin Hájek 2012-02-25 13:26
Cituji Lubo Pařil:
Žasnu, přečetl jsem si tu pár článků a nestačím žasnout. Tedy přesvědčení zdejšího pisatele by mne velice zajímalo. Možná by bylo lepší nám zde to vlastní přesvědčení popsal a to, čeho tím chce dosáhnout, než to neustále obalovat do příkladů a studií, které s tím jen úzce souvisejí.


Já vím, že pro lidi, kteří se zabývají leadershipem, týmovou spoluprací, nebo osobnostním rozvojem, asi opakuji staré známé věci. Není však, myslím, úplně k zahození, si některé skutečnosti občas zopakovat. A může to být užitečné i pro ty, kteří s tím teprve začínají.

Tolik k mé motivaci.

A co se týče dotazovaného přesvědčení?

Ohledně daného tématu jsem v Úvodu k této sekci naznačil, o co tady asi půjde: jaké z typů chování (konkurenční - individualismus - spolupráce) je nejzdravější, nejprospěšnější , a které nejlépe slouží našemu osobnostnímu rozvoji a rozvoji společnosti? Shrnutí hodlám učinit v závěru sekce, zatímco v jednotlivých článcích se dotýkám jenom určitých konkrétních aspektů.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Díky za článek
Lukáš Matejka 2012-03-10 15:08
Předchozí komentář mě donutil k reakci. Já naopak děkuji za serial clanků o soutěžení. Myslím, že je velmi poučné si připomenout jiný pohled na svět, než který je momentálně ve většině prosazovan a který je od mala vtloukan do našich hlav.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Přínos i ohrožení
Martin Hájek 2012-03-10 16:43
Cituji Lukáš Matejka:
Předchozí komentář mě donutil k reakci. Já naopak děkuji za serial clanků o soutěžení. Myslím, že je velmi poučné si připomenout jiný pohled na svět, než který je momentálně ve většině prosazovan a který je od mala vtloukan do našich hlav.


Já se také nestačím divit, co mám v hlavě (jakési kulturní podmínění), aniž o tom vím. A jak mi to brání se chovat flexibilně podle kontextu a přímo mě to vede ke behaviorální a intelektuální rigiditě. Což, na rozdíl od žádoucího osobního rozvoje, je ekvivalentní osobní stagnaci.

Rád čtu, že si to uvědomuje i spousta dalších lidí, a že s tím něco dělají. Je dobré si v tom vzájemně pomáhat. Protože zvnějšku je to někdy lépe vidět, slyšet, cítit, než zevnitř.

Takže o tom píši a chápu, že někteří jako Vy v tom spatřují přínos a příležitost, jiní zase jakési ohrožení stabilního zakotvení.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
+1 # Nevím, nevím
Lubo Pařil 2012-03-10 19:51
Tedy nejsem si jist, zda tento článek není jen výplodem široce sociálně smýšlejícího člověka, který by očekával, že by schopní lidé měli zaměstnávat lidi ne proto, aby spolupracovali, ale jen proto, aby ti lidé měli nějaký příjem. Rozhodně však firma, která je zaměřená takovým způsobem, že již nedokáže zajistit vyšší poptávku trhu, si určitě nemůže dovolit více zaměstnanců, než kolik je schopna uživit.
Totiž když nějaká firma dojde na svůj vlastní horizont odbytu a očekává, že bude potřeba přijmout další pracovní sílu k tomu, aby mohla pokrýt vyšší očekávanou poptávku, která se již nedostaví, pak je jistě potřeba podniknout kroky k tomu, aby tím pádem celá firma nezkrachovala. Ono by se totiž klidně mohlo stát, že kdyby do takové společnosti nepřišel nějaký takový podobný Dunlap, pak by nepřišlo o práci jen nějaké procento zaměstnanců, ale přišli by o práci všichni s velikou pravděpodobnost í toho, že by i vstupné finance investorů zcela zmizely ve výdajích na nadbytek zaměstnanců.
Takové podniky totiž nejsou charitativními organizacemi a žijí tak čistě z toho, co sami vyrobí nebo přeprodají. Na druhou stranu, kdyby všichni ti zaměstnanci vykonávali dostatečné úsilí s vlastní iniciativou k potřebám trhu, pak by se taková společnost mohla orientovat širším směrem k potřebám trhu a mohla by působit ve více divizích.
Nejsem si ani jist, zda je pro úspěch nutné být psychopatem. V případě, že jdete na trhu do oboru, který již své hranice dosáhl, pak určitě. Ale musí být psychopaty i ti, kteří realizují zcela nové nápady, které nikdo předtím nerealizoval?
Dle mého můj úspěch záleží hlavně na tom, zda jsem schopen akceptovat to, že můžu i neuspět a i přesto jsem ochoten tuto zkušenost získat. Je to o překonávání sebe sama a ne o překonávání těch ostatních.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Al Dunlap
Lubo Pařil 2012-03-10 19:58
Dovedu pochopit, že může mýt jakýsi Al Dunlap klidné spaní, když si sám uvědomí, že bez jeho práce by nejen přišli o práci úplně všichni, ale i investoři kteří stojí u vzniků nových společností, by přišli o své finance, které do podniku vložili za účelem dalšího zisku.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Zcela souhlas
Martin Hájek 2012-03-11 14:13
Souhlas. V soutěživém prostředí jsou Dunlapové výhodní. V soutěživém prostředí jde o to kdo z koho.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
0 # Vím, vím
Martin Hájek 2012-03-11 14:08
Cituji Lubo Pařil:
Nejsem si ani jist, zda je pro úspěch nutné být psychopatem.

Určitě ne. Být psychopatem, je, zdá se, výhodná charakteristika pro překonání ostatních, ale překonání ostatních není totéž co vynikající výsledky.

Někteří úspěch pojímají, jako překonání druhých. Bez porovnání se s druhými nevědí. Je pro ně důležité být prvními. A tohoto místa lze často dosáhnout nezávisle na vynikajících výsledcích; například stačí zařídit, aby ostatní byli horší.
Jiní pojímají úspěch jinak, například jako vynikající výsledky (a obyčejně zároveň jejich stálé zlepšování).

Pokud někomu jde o vynikající výsledky (a ne o umístění), pak těch se dosahuje hlavně spoluprací částí celku, nikoliv tím, že se části, ať už různé části v jedince, nebo lidé (části) v týmu či organizaci, nebo státy či firmy (části) v jediném globálním prostředí, od sebe oddělí, nebo se dokonce mezi sebou rvou kdo z koho. Někdo tomu říká synergie, někdo win - win, jiný zázraky.

Cituji Lubo Pařil:
Ono by se totiž klidně mohlo stát, že kdyby do takové společnosti nepřišel nějaký takový podobný Dunlap, pak by nepřišlo o práci jen nějaké procento zaměstnanců, ale přišli by o práci všichni .

Souhlas. V soutěživém prostředí jsou Dunlapové výhodní. V soutěživém prostředí jde o to kdo z koho.

Otázku, zda je soutěživé prostředí pro lidstvo to nejlepší a nejprospěšnější , které je možné si vytvořit, v tomto příspěvku neřeším.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se