Soutěžení, motivace, úsilí

Jednou věcí jsou výsledky, kterých dosahujeme, druhou je úsilí, které k nim vede.

Domníváme se, že soutěže nás motivují k vyššímu výkonu, k vykázání vyššího úsilí.

Ano, je to tak. Pod bičem prohry se obyčejně více snažíme. Mnohačetnými experimenty bylo prokázáno, že organismus podává ten nejlepší výkon pod určitým optimálním tlakem. Z hlediska usilí směřujícího k výsledkům tedy není dobrý ani příliš slabý, ani příliš silný tlak.

Heslo "soutěživost z nás dostává to nejlepší" se tváří, jako by k příslušnému nabuzení vedla jenom soutěživost s konkurencí, a tváří se, jako by pouze ona z nás dostávala to nejlepší. A to není rozhodně pravda. Existují i jiné metody. A dokonce lepší.

Možná, že jste si někdy sami stavěli výzvy, kterých jste chtěli dosáhnout. A těšilo vás, jak jich postupně dosahujete, jak překonáváte sami sebe. Nepotřebovali jste k tomu žádného vnějšího nepřítele. Pokud jste tohle zažili, jistě potvrdíte, že již sama představa tohoto procesu vyvolává dostatečné nabuzení.

A tyto vnitřní výzvy, tedy být lepší, rozvinutější, a podobně platí jak na individuální, tak kolektivní úrovni.

Stává se, že stanovení vnitřního cíle nevede automaticky k onomu pocitu nabuzení, k té správné motivaci. Typická jsou například novoroční předsevzetí. Člověk jakoby potřeboval soutěž k tomu, aby se k tomu dokopal.

Nejedná se však o nic jiného, než o nedostatečnou úroveň osobnostního rozvoje; v daném případě tomuto jedinci schází schopnost se vnitřně motivovat. Jsou lidé, kteří umějí zařídit (naučili se to), aby každý cíl, který si zvolí, byl doprovázen oním pocitem vnitřního zaujetí, nabuzení.

Nastrčení si soutěživost pro to, abychom byli nabuzení, je vytvoření si externího motivu. Je to podobné, jako když nám ten externí motiv nastrčí někdo jiný.

X po Y chce, aby X něco udělal, avšak Y o to vlastně ani tak moc nestojí, nemá o to zájem. Takže X se rozhodne, že Y nasrčí pod nos něco jiného, něco, co Y motivuje. To pod tím nosem, to je externí podnět. Příklad? Typicky výplata, firemní benefity, pořádný dlabanec po namáhavém shazování kil ve fitku.

Když se tedy k něčemu neumíme motivovat sami (a opakuji, že je dobré se to naučit), strčíme si pod nos externí podnět, v našem případě soutěž.

Pak se ovšem honíme za onou náhražkou, za oním externím motivem. Honíme se například za vyšším platem, což je něco jiného, než honit se za lepšími pracovními výsledky. Souvislost tady je, ne však vždy. Například bylo výzkumy prokázáno, že jen deset procent manažerů je povyšováno za své pracovní výsledky. (V Americe. Netvrdím, že u nás. Děje se to například tak, že se tahá za určité, zřejmě vlivné, nitky).

K čemu nás soutěž motivuje? Co je jejím účelem? O co v ní vlastně běží? Asi nebudu příliš daleko od normálního vnímání, pojmu soutěž, když řeknu, že účelem soutěže je zvítězit nad druhými.

To znamená, že naším cílem je porážka toho druhého. A, jak jsem již vysvětloval, k dosažení tohoto cíle si volíme různé způsoby. Někdy se snažíme běžet rychleji, jindy, což je také naprosto rozumný způsob vedoucí k dosažení cíle, zařizujeme, aby soupeř běžel pomaleji. K vnějšímu vítězství nad druhými vede mnoho cest, vnitřní vítězství se však takhle ošidit nedá.

Jaká je ta lepší alternativa zařízení přiměřeného nabuzení?

V podstatě kterékoliv jiná, než soutěž; soutěžení se ukazuje být tou nejhorší cestou.

Můžeme se nabuzovat individuálně a k individuální činnosti, tedy v případě, že to umíme. Nejlepší je, a jsou pro to tvrdé důkazy, kooperace, neboli vzájemně výhodná spolupráce. Ta nabuzuje a motivuje tím nejekologičtějším, nejefektivnějším a nejudržitelnějším způsobem. Dokonce je při tom člověk ochoten za ty druhé položit i život, zatímco jenom za sebe, nebo za své soupeře, již nikoliv.

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se