Psychologie soutěžení

Pojďme se blíže seznámit s tím, co nás z psychologického pohledu vede k tomu, že si někdy vybíráme soutěž, i když z kontextuálního hlediska nemusíme.

Zde se budu opírat především o Alfieho Kohna a jeho knihu "No Contest: The Case Against Competition" [4].

Je známým faktem, že malé děti, mladiství a i někteří dospělí nemají dostatečně zpracovanou svoji vlastní identitu, nedovedou sami sebe dostatečně dobře ohodnotit a ocenit.

V tom jim pomáhá společnost. Existují různé mechanismy, jak jim v tom pomoci. Ještě se k nim vrátím.

Lidé s nedostatečně vyvinutým egem, kteří jej v sobě nenacházejí, se obracejí ven. Hledají jeho zdroj mimo sebe sama. Porovnávají se, musejí se porovnávat, s ostatními, aby se přesvědčili o své vlastní hodnotě. K tomu jim slouží různé porovnávací žebříčky. Vyhledávají příležitosti k soutěžení, neboť soutěže jsou pro ně způsobem, jak nalézt své vlastní já.

Je fér říci, že nedostatečně rozvinuté osobnosti se projevují i pravým opakem: úzkostně se soutěžím vyhýbají.

Jak těmto lidem, kteří ještě nedosáhli zdravé úrovně rozvoje své osobnosti pomoci? Jak jim pomoci se vyrovnat se sebou samými, jak pomoci najít svojí vlastní identitu, svojí vlastní hodnotu?

Každá lidská kultura si během tisíciletí vytvořila účinné mechanismy, které toto umožňovaly. Každá tlupa, každý kmen, každá civilizace potřebuje psychicky zdravé a sebevědomé jedince.

Profesor Joseph Campbell v tomto smyslu hovořil o tak zvaných zasvěcovacích rituálech. Ty byly určeny hlavně pro muže a jejich funkcí bylo, aby si jinoši uvědomili, že se stávají muži, aby si s hrdostí uvědomili svojí vlastní hodnotu a identitu. Dívky tohle nepotřebují. Dívkám dává příroda sama znát, že se stávají ženami.

Opakuji, že účelem těchto rituálů byla vnitřní proměna, uvědomění si svého já. A byl určen jak pro ty, kteří si potvrzování svého já vyhledávali ve vnějším vítězství nad druhými, tak pro ty, kteří se soutěžím vnějším bojům s hrůzou vyhýbali. V takzvané hrdinské mytologii je tento akt vnitřního zápasu a následná vnitřní proměna metaforicky líčena jako zápas a vítězství nad nějakou neexistující příšerou, která reprezentuje naše strachy, obavy a omezení.

Postupem času jsme mýty odmítli jako nevědecké a neracionální nesmysly. Jistě jste si všimli, že v naší kultuře je slovo "mýtus" synonymem nesmyslu nebo přímo lži. Vřele doporučuji se takovému obratu vyhýbat, protože svědčí o nepochopení mýtů a jejich funkce. Mýtus je totiž jakýmsi veřejným snem. Z toho plyne, že jako takový nemůže být podroben vědeckému zkoumání na pravdivost. Je, z vědeckého hlediska, idiotské se ptát, zdá sen, který jste v noci měli, byl pravdivým, nebo ne. Prostě byl. Například když ve snu zažijete, že jste létali, prohlásíte o tom, že sen byl nepravdivým? Jistě ne. A s mytologií je to stejné. Je třeba jí prožít, pocítit, a nikoliv zkoumat, zda je to pravda, nebo ne.

Vědecky a racionálně jsme se zbavili vnitřního významu mytologie a ponechali jsme si jenom ten vnější popis. V naší západní civilizaci, vytváříme chlapcům a mladým mužům příležitosti, ve kterých mají možnost mezi sebou zápasit, porovnávat se, kdo je lepší, a tak si najít svojí vlastní hodnotu.

Může tento vnější zápas, zápas, který je kompenzačním mechanismem pro nedostatečně rozvinutého jedince, nahradit hledání a poznání svého já? Psychologové se víceméně shodují v tom, že nemůže. Vnější zápasy, a s tím spojená vítězství a prohry většinou vedou k pravému opaku. Místo, aby osobnost integrovali, a to jak vnitřně dezintegrují a navenek od ostatních odlučují. Dosahují, jinak řečeno, pravého opaku.

Týká se to nejen proher, ale i výher, které jsou s každou soutěží nevyhnutelně spojeny.

Začněme s prohrou, je jednoduší.

Položme si otázku, zda prohra může pomoci člověku, který trpí deficitem osobnostního rozvoje? Ne, tvrdí psychologové, není to dobrý nápad. Deprivace deprivovaného člověka prohlubuje jeho deprivaci.

Jediným důvodem, proč by se dalo hovořit o prohře jako o něčem pozitivním, je uvědomění si svých vlastních omezení. Může to být vhodným výchovným prostředkem pro lidi, kteří jsou přesvědčeni o své omnipotenci. Avšak ani kvůli tomu není potřeba vytvářet kontext soutěže, jde to i jinak. Osobnostně zdraví a plně rozvinutí lidé to jinak dělají. Selhávají, nacházejí svá omezení, učí se, rozvíjejí se, ale nepotřebují k tomu porážet druhé. Znají totiž velmi dobře temnou stranu síly výhry.

Temná strana výhry? Co je na výhře špatného? Z psychologického pohledu skoro všechno. Psychologové v zásadě tvrdí, že vyhrávat ve společnosti, která výhry oceňuje, je psychologickou katastrofou. Je, samozřejmě, i katastrofou sociální, ale tu teď přeskočme.

Výhry fungují obdobě jako droga a mají na svého uživatele obdobné dopady.

Když člověk v nějaké soutěži zvítězí, a obzvláště, pokud to okolí vnímá pozitivně, má z toho dobrý pocit. Někdy je až u takového vytržení, jako když si píchne heroin. Euforie se tomu říká. Stačí se podívat na závody F1 při vyhlašování vítězů.

Je přirozené, že vítěz chce prožít tento skvělý pocit znovu. Takže si jej znovu naordinuje prostřednictvím soutěže. Není špatné mít dobrý pocit, to ne, ale je dobré si uvědomit, že některé způsoby jeho doručení, jako jsou například drogy a vítězství nad druhými, má i své další důsledky.

Sportovní psychologie nashromáždila velké množství údajů o negativních důsledcích.

Nejen, že neexistují empirické údaje, které by podporovaly tradiční přesvědčení, že sport rozvijí charakter, ale jsou důkazy o tom, že atletické soutěže rozvoj v určitých oblastech omezují. Mezi těmi nejproblematičtějšími důsledky jsou deprese, extrémní stres a relativně mělké interpersonální vztahy.

Alfie Kohn [4]

Tytéž příznaky, deprese, stres a povrchní vztahy vykazují drogově závislí.

Je zajímavé, že průzkumy ukazují, že třicet až čtyřicet procent obyvatel západního světa tohle má: deprese, stress, povrchní vztahy. Domnívám se, že to nelze přičítat tomu, že jsou na drogách, nebo že jsou špičkovými atlety.

Jak to výhra dělá, že přináší deprese, stres a povrchní vztahy? Je to snadné.

Vítěz si uvědomuje, že tím, že nějaké lidi porazil, si z nich zrovna nevytvořil fan klub těch, kteří mu pomáhají být lepším. Spíše si vytvořil smečku lidí, kteří mu jdou, nebo rádi půjdou po krku, kteří se jej budou snažit srazit z trůnu. Existuje tady jak strach z prohry, tak obavy z výhry. Ze strachu, a s tím souvisejícího stresu a jeho důsledků, jako jsou úzkostné stavy a deprese není v kompetitivním světě úniku.

V psychicky nehostinném prostředí se nezblázní jen šílenec.

Za druhé. Člověk, který vyhrává, si začíná postupně uvědomovat, že porážka jakéhokoliv množství druhých není dostatečným indikátorem, který prokazuje jeho výjimečnost, jeho mimořádné schopnosti, jeho hodnotu. Uvědomuje si totiž, že jeho výhra nemusela nastat z důvodu, že je skvělý, ale také z důvodu, že ti druzí jsou prostě mizerní. Nedostává tak z vítězství to, co tam hledal: sám sebe, svou vlastní identitu. Je jasné, že z toho musí být frustrován. Což se vítězům, kteří vyhrávají často, zcela normálně stává. Pokud si však neuvědomí opravdovou hlubokou příčinu své frustrace, jdou do toho znovu a opakovaně dělají to, co jim frustraci způsobuje. Soutěží.

Jak tak člověk pomalu blbne, přenáší svoji zkušenost i do druhých oblastí svého života. Týká se to sportovců, manažerů, podnikatelů, týká se to všech, kteří vnímají okolí prizmatem soutěží. Nakonec nelze pořádně věřit ani svým spolupracovníkům. V extrémních, ale ne nevýjimečných případech jsou dokonce i vlastní partneři, nebo děti, vnímáni jako překážka osobního úspěchu. Překážka, se kterou je třeba bojovat. A čím lépe soutěžíte, tím horší tyhle vztahy jsou.

Někdy k pochopení a pocítění toho, jak hluboce jste klesli, pomůže paradoxně dosažení vrcholu. Zjistíte, jak prázdno a pusto tam je. Například světoznámý plavec Mark Spitz, když na olympiádě 1972 získal svoji sedmou zlatou medaili, o tom řekl:

Udělalo se mi ze sebe zle. Nikdy jsem netušil, jak někdo může tak hluboko klesnou, a to obzvláště potom, co se dostal tak vysoko.

Mark Spitz

Rozvojová psychologie, která není pouhou teorií, neboť je podpořena mnohými empirickými důkazy ukazuje, že existuje další fáze, do které se někteří lidé dostanou. Tito lidé mají již natolik rozvinuté a stabilizované ego, a natolik dobře znají svojí vlastní hodnotu, že soutěžit již nepotřebují. Mohou se s sice s ostatními porovnávat v zápasech, ale již nemusejí. Mají podstatně větší kapacitu a svobodu se rozhodnout, co a jak.

Mytologickým ideálem a vědecky psychologicky zdravým jedincem je takový člověk, který je vnitřně tak silný, tak integrovaný, že už necítí potřebu si toto prověřovat, nebo dokazovat navenek. Soutěže a zápasy nevyhledává, neutváří je, ale když z nějakého důvodu nastanou, tak neprchá, ale v pohodě se jich zúčastňuje. V těchto zápasech, pokud se jich zúčastňuje, mu již nejde o vítězství nad druhými, nepotřebuje je k sebepotvrzení ani k ničemu jinému, jde mu docela o něco jiného. Vítězství druhých, jejich úspěch, radost, štěstí bere jako stejně důležité, jako svoje vlastní. O to usiluje, o to mu jde. Zápasí se tedy ne proti, ale s.

A tito lidé si hlídají, a hlídají si to velmi bedlivě, aby se ani náhodou nedostali do sebezničujícího cyklu soutěžení znovu. Podlehnout temné straně sily, opojné porážce těch druhých, je totiž tak lákavé a tak snadné.

Zbavit se své závislosti na soutěžení, které slouží k vnějšímu potvrzení svého já, a které je jako metrika ve své podstatě přeludem, je docela dlouhý proces. Ve společnosti, která oceňuje vnější vítězství a oslavuje je, je mnohonásobně těžší.

Docela slušné pojednání o tom, co to znamená být závislým, jak dosáhnout nezávislosti, a jak jít pak ještě za to, podává Stephen Covey ve svým Sedmi návycích.

Shrnuto, sečteno, podtrženo

Soutěžení pomáhá k lepšímu soutěžení a k dezintegraci vlastní osobnosti a k jejímu odtržení od společnosti.

Abychom mohli soutěžit a nezvraceli z toho, co vlastně děláme, si okolo soutěží musíme vytvořit ideologickou aureolu, která zdůvodňuje, jak je soutěžení báječné.

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se