Asi nejčastější příčinou, která nám zabraňuje vidět situaci jinak je naše přesvědčení, že konkurence vede k pokroku. Vnímáme jí tedy jakousi pozitivní produktivní sílu. A často se při tom odvoláváme třeba i na přírodní evoluci.
Není to tak docela pravda.
Vlastní zápas jako takový bere to, co před tím nějakým jiným mechanismem vzniklo a jenom to probírá. Odlišuje ty dobré od těch špatných. Vítězové zůstávají, poražení jsou eliminování. V tomto smyslu není selektivní konkurenční zápas kreativním, ale eliminačním. Nic nového se neutváří, ale jenom eliminuje.
Asi si řeknete, že takový je život. Prostě je tvrdý v tom smyslu, že výsledkem aktu selekce je ten nejlepší. Takový je život, taková je evoluce.
Je mi líto, ale ani tohle tvrzení neodpovídá realitě. A to ani z hlediska evoluční biologie, ani z hlediska vývoje společnosti.
Darwin sám, když hovořil o "zápase o přežití", pojímal tento proces v "širším a metaforickém slova smyslu, který zahrnoval existenční závislost jednoho na druhém." Přírodní "zápas o přežití" nevylučuje ani nepreferuje žádný typ chování. Ani destruktivní selekci, ani tvůrčí spolupráci.
Chtěl bych také ocitovat významného amerického evolučního biologa, zoologa, palentologa a historika vědy druhé poloviny dvacátého století Stephena Jaye Goulda. O úspěchu v evoluci napsal:
Dávat v evoluci rovnítko mezi soutěžením a úspěchem je pouhým kulturním předsudkem....
Úspěch, který je definován jako zanechání více potomků ... je možné dosáhnout velkou plejádou různých strategií - zahrnujíce vzájemnost a symbiózu - tedy tím, co nazýváme kooperací. V evoluci neexistuje žádná apriorní preference ani pro kompetitivní, ani pro kooperativní chování.
Možná, že znáte uznávanou bioložku Lynn Margulisovou. Ne? Tak to byste měli. Na základě svých výzkumů dokazuje, že různé "říše života" jako jsou houby, živočichové a rosliny nevznikly nějakou probírkou, ale spoluprací různých bakterií. Namísto, aby se mezi sebou rvaly kdo z koho, daly se dohromady a aktem symbiogeneze, vlastně několikanásobnými akty, spoluvytvořily zcela nový druh života. Takový, který tady ještě nikdy nebyl. A teprve potom v něm mohla začít řádit ona konkurence, selekce.
Jsou však i jiné biologické mechanismy tvůrčí spolupráce napříč druhy. Například laterální přenos genů, při kterém si druhy, které se dle definice nemohou "pářit" a tak mít potomky, vyměňují mezi sebou geny. A tvůrčí spolupráce uvnitř druhů jako je povití potomka? O tom už jistě darmo mluvit.
Domnívat se, že konkurence je jediným, téměř univerzální vzorcem evoluce, úspěchu, pokroku, je omylem, který vyplývá z principiální nevědomosti, která vede k omezené jednostranné interpretaci výrazu "zápasu o přežití".
Není tomu tak jenom v biologické evoluci, ale i v naší společnosti. Domnívat se, že jenom konkurence vede k pokroku, odporuje faktům.
V každém zápase, tedy i společenském, nejde o ten nejlepší výsledek, ale o to vyhrát. A vítězství se dosahuje často tím, že zařídíme, aby se ta druhá strana stala horší, než na začátku byla. Stáváme se tedy vítězi, avšak s tím, že my sami jsme se v průběhu onoho zápasu nezlepšili ani o fous, zatímco druhá strana se zhoršila. V součtu jsme na tom hůře, než před tím. Ani zde nelze hovořit o nějakém pokroku, ale spíše o zhoršení situace, když už ne přímo o aktu čisté destrukce.
Nám jde, domnívám se, o lepší výsledky. A k nim vede více cest. Je dobré se zamyslet nad tím, zda konkurence je vždycky tou nejlepší. Ukazuje se, že nikoliv.