Vede konkurence k pokroku?

Asi nejčastější příčinou, která nám zabraňuje vidět situaci jinak je naše přesvědčení, že konkurence vede k pokroku. Vnímáme jí tedy jakousi pozitivní produktivní sílu. A často se při tom odvoláváme třeba i na přírodní evoluci.

Není to tak docela pravda.

Vlastní zápas jako takový bere to, co před tím nějakým jiným mechanismem vzniklo a jenom to probírá. Odlišuje ty dobré od těch špatných. Vítězové zůstávají, poražení jsou eliminování. V tomto smyslu není selektivní konkurenční zápas kreativním, ale eliminačním. Nic nového se neutváří, ale jenom eliminuje.

Asi si řeknete, že takový je život. Prostě je tvrdý v tom smyslu, že výsledkem aktu selekce je ten nejlepší. Takový je život, taková je evoluce.

Je mi líto, ale ani tohle tvrzení neodpovídá realitě. A to ani z hlediska evoluční biologie, ani z hlediska vývoje společnosti.

Darwin sám, když hovořil o "zápase o přežití", pojímal tento proces v "širším a metaforickém slova smyslu, který zahrnoval existenční závislost jednoho na druhém." Přírodní "zápas o přežití" nevylučuje ani nepreferuje žádný typ chování. Ani destruktivní selekci, ani tvůrčí spolupráci.

Chtěl bych také ocitovat významného amerického evolučního biologa, zoologa, palentologa a historika vědy druhé poloviny dvacátého století Stephena Jaye Goulda. O úspěchu v evoluci napsal:

Dávat v evoluci rovnítko mezi soutěžením a úspěchem je pouhým kulturním předsudkem.

...

Úspěch, který je definován jako zanechání více potomků ... je možné dosáhnout velkou plejádou různých strategií - zahrnujíce vzájemnost a symbiózu - tedy tím, co nazýváme kooperací. V evoluci neexistuje žádná apriorní preference ani pro kompetitivní, ani pro kooperativní chování.

Stephen Jay Cloud, citace z [4], str. 21.

Možná, že znáte uznávanou bioložku Lynn Margulisovou. Ne? Tak to byste měli. Na základě svých výzkumů dokazuje, že různé "říše života" jako jsou houby, živočichové a rosliny nevznikly nějakou probírkou, ale spoluprací různých bakterií. Namísto, aby se mezi sebou rvaly kdo z koho, daly se dohromady a aktem symbiogeneze, vlastně několikanásobnými akty, spoluvytvořily zcela nový druh života. Takový, který tady ještě nikdy nebyl. A teprve potom v něm mohla začít řádit ona konkurence, selekce.

Jsou však i jiné biologické mechanismy tvůrčí spolupráce napříč druhy. Například laterální přenos genů, při kterém si druhy, které se dle definice nemohou "pářit" a tak mít potomky, vyměňují mezi sebou geny. A tvůrčí spolupráce uvnitř druhů jako je povití potomka? O tom už jistě darmo mluvit.

Domnívat se, že konkurence je jediným, téměř univerzální vzorcem evoluce, úspěchu, pokroku, je omylem, který vyplývá z principiální nevědomosti, která vede k omezené jednostranné interpretaci výrazu "zápasu o přežití".

Není tomu tak jenom v biologické evoluci, ale i v naší společnosti. Domnívat se, že jenom konkurence vede k pokroku, odporuje faktům.

V každém zápase, tedy i společenském, nejde o ten nejlepší výsledek, ale o to vyhrát. A vítězství se dosahuje často tím, že zařídíme, aby se ta druhá strana stala horší, než na začátku byla. Stáváme se tedy vítězi, avšak s tím, že my sami jsme se v průběhu onoho zápasu nezlepšili ani o fous, zatímco druhá strana se zhoršila. V součtu jsme na tom hůře, než před tím. Ani zde nelze hovořit o nějakém pokroku, ale spíše o zhoršení situace, když už ne přímo o aktu čisté destrukce.

Nám jde, domnívám se, o lepší výsledky. A k nim vede více cest. Je dobré se zamyslet nad tím, zda konkurence je vždycky tou nejlepší. Ukazuje se, že nikoliv.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se