Kdo jsem?

Náhodou jsem v knize Stephena Coveye „7 návyků šťastné rodiny” narazil na úryvek k podobnému tématu, jaký jsem již citoval v článku Kým jsme?

Nyní tedy od anonymního pisatele.

Nenechte se mýlit, nenechte se mýlit mou maskou. Nosím tisíce masek bojím se bez nich - a žádná z nich nejsem já. Přetvářka je mou druhou přirozeností, ale nenechte se tím mýlit.

Budím dojem, že se cítím v bezpečí, že všude kolem je slunce, klid, i ve mně, že důvěra je mi vlastní a chladná hlava moje opora. Že vody kolem jsou klidné, že všechno zvládám a nikoho nepotřebuju. Ale prosím vás, nevěřte tomu.

Na povrchu mohu vypadat uhlazeně, ale můj povrch, to je ta maska, proměnná, vše zakrývající. A pod ní není ani klid, ani chlad, ani sebejistota. Pod ní žiju já - ve zmatku, ve strachu, sám. Ale skrývám to. Nechci, aby to někdo věděl. Šílím, když si představím, že by někdo viděl moje slabosti. Proto tak fanaticky nosím masku, abych se za ni schoval, za touto nonšalantní fasádou, která mi pomáhá předstírat, je mým štítem proti jakémukoliv zvídavému pohledu. Ale takový pohled je právě moje záchrana, jediná záchrana. Je to to jediné, co mě může vysvobodit z věznících stěn, z pevnosti, kterou jsem si s vypětím sil sám vybudoval. Víc vám nepovím.

Neodvážím se. Bojím se.

Bojím se, že za vaším pohledem nebude láska ani tolerance. Bojím se, že si o mně nebudete myslet nic moc, že se mi budete smát a že mě váš smích zabije. Obávám se, že hluboko uvnitř nejsem nic a vy to poznáte a zavrhnete mě. Proto hraju své hry, zoufalé, předstírané hry, s tou fasádou jistoty navenek a s tím třesoucím se dítětem uvnitř. Proto ta maškaráda, třpytící se, ale prázdná. Celý můj život je jen předstírání.

Já si s vámi jen tak povídám zdvořilým tónem povrchních řečí. Povídám věci, které jsou zbytečné, není to to, co ve mně naříká. Když něco rutinovaně pronáším, nenechte se tím mýlit. Naslouchejte pozorně a snažte se slyšet, co NEŘÍKAM... co bych rád řekl, abych se zachránil..., ale nemohu. Nesnáším to skrývání, nenávidím tu povrchní nafoukanou hru, kterou hraju. Byl bych rád jiný, otevřený, spontánní, byl bych rád sám sebou. Ale to byste mi museli pomoci! Natáhnout ke mně ruku, i když se budu tvářit, jako že to je to poslední, co bych chtěl či potřeboval. Když jste laskaví, povzbuzující a jemní, pokaždé začnou mému srdci narůstat křídla, malá slabá křídla, ale křídla.

S vaši citlivosti, s vaši sympatii, s vaši schopností chápat to dokážu. Vy do mně můžete vdechnout život. Nebude to pro vás snadné. Dlouhodobé přesvědčení o bezcennosti staví pevné zdi. Ale láska je silnější než nejpevnější hradby a v tom je moje naděje. Prosím vás, rozbijte ty zdi svýma silnýma, ale jemnýma rukama, vždyť dítě je nesmírně citlivé. A já JSEM dítě.

Kdo že jsem? Budete se divit. Jsem někdo, koho moc dobře znáte. Jsem v každém muži, v každé ženě, v každém dítěti... v každé lidské bytosti, kterou potkáváte.


Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se