Pomáhající a omezující atribuční styly

Pokud dosáhneme nějakého úspěchu, nebo selžeme, obyčejně to něčím vysvětlujeme, něčemu to připisujeme. Například když mi ze střechy spadne na hlavu cihla, budu tuto událost vnímat (až se proberu, pokud se vůbec proberu, z bezvědomí) jako nahodilou souhru okolností, za kterou nemohu, která se prostě stává, a kterou nemohu ovlivnit. Jsou lidé, kteří tu samou událost budou vysvětlovat jinak. Například tím, že jsou prokletí, že si na ně zasedla nějaká vyšší síla, a že další rány budou nevyhnutelně následovat. Každý z nás máme, říkají psychologové, své atribuční styly, oblíbené způsoby vysvětlení (explanace) příčin událostí, které nás potkávají. Tyhle osvojené styly zpětně ovlivňují způsob, jakým žijeme. Někoho spíše posilují, jiné zase oslabují, a ještě jiným dělají ze života přímo peklo. Je veliký psychologický rozdíl, zda své přežití pádu cihly přičítám šťastné náhodě, nekvalitně vyrobeným cihlám, nebo své mimořádně odolné lebce, která prostě vydrží všechno.

Jelikož náš atribuční či explanační styl určuje nebo přinejmenším významně ovlivňuje, jak se budeme chovat při překonávání překážek a dosahování cílů, zda do budoucnosti vzhlížíme s chutí, nadějí a optimismem, nebo naopak, je záhodno a) si povšimnout jaký styl my nebo druzí lidé používáme, b) usoudit, jaké důsledky to na náš život, nebo život druhého má nebo bude mít, a c) popřípadě se rozhodnout, zda onen atribuční styl nenahradit nějakým vhodnějším. Nic z toho není, alespoň pro částečné optimisty, nijak zvlášť obtížné. A pro zatvrzelé pesimisty mám také optimistickou zprávu: optimismu se lze naučit (viz Martin Seligman: Learned Optimism).

Teorie v kostce

Obyčejně se uvádějí tři (relativně nezávislé) dimenze uvažování o příčinách:

Internalita
Příčiny lze rozdělit na vnitřní (interní) a vnější (externí). Vnitřní se vztahují k vnitřním faktorům a charakteristikám jednajících subjektů. Jsou to například schopnosti, vlastnosti, úsilí, nálada. Vnějšími jsou faktory prostředí jako jsou třeba vnější pravidla, sociokulturní prostředí, šéf, partner, nebo obtížnost úkolu.
Stabilita
Příčiny můžeme vnímat jako stabilní, nebo nestabilní v čase. Stabilita není o tom, jakým jev vnímané příčiny je, ale o tom, jakým jej vnímáme být. Například své schopnosti, nebo náladu mohu vnímat jako stabilní i jako velmi nestabilní: někdy je mám, někdy ne.
Globálnost
Zde posuzujeme příčinu s ohledem na její specifičnost nebo globálnost (nespecifičnost). Specifická příčina je ta, která se objevuje jenom v určité konkrétní situaci, zatímco globální je přítomna ve všech kontextech.

Na základě těchto tří dimenzí identifikoval Seligman, spoluzakladatel pozitivní psychologie, optimistický a pesimistický atribuční styl:

Optimistický atribuční styl
Úspěch a další pozitivní události jsou vnímány jako vnitřní, stabilní a globální, zatímco neúspěch a další negativní události jsou vnímány jako vnější, nestabilní a specifické.
Pesimistický atribuční styl
Zde je to přesně opačně: pozitivní události jsou vnímány jako vnější, nestabilní a specifické, kdežto negativní jako vnitřní, stabilní a globální.

Optimisté a pesimisté: studuji je posledních dvacet pět let. Určující charakteristikou pesimistů je, že mají tendenci věřit, že špatné události budou trvat dlouhou dobu, podkopají vše co mohou, a že jsou způsobeny právě jimi samými. Když jsou s těmi samými tvrdými údery světa konfrontováni optimisté, přemýšlí o těchto neštěstích zcela opačně. Mají tendenci věřit, že prohra je jenom dočasnou, a že její dopady jsou omezeny jenom na tento případ. Optimisté věří tomu, že prohra není jejich vinou: způsobily to okolnosti, náhoda, nebo ostatní lidé. Prohra je z konceptu nevyvede. Když jsou konfrontováni ze špatnou situací, vnímají jí jako výzvu a zvyšují úsilí.

Tyto dva návyky myšlení mají své důsledky. Doslova stovky studií ukazují, že pesimisté se vzdávají snadněji a mají častější deprese. Experimenty také prokazují, že optimistům se mnohem lépe daří ve škole, v práci a na hřišti. Pravidelně překračují predikce talentových testů. Pokud optimisté kandidují na volené místo, mají sklon být zvoleni častěji, než pesimisté. Jejich zdraví je obyčejně lepší. Stárnou dobře, více než většina z nás osvobozeni od běžných zdravotních komplikací středního věku. Důkazy naznačují že dokonce mohou i déle žít.

Martin Seligman v knize Learned optimism

Několik příkladů

Představte si, že se vám podařilo dosáhnout nějakého významného cíle, který jste si před lety vytkl(a). Čemu tento výsledek připisujete?

Představte si (nebo si na to vzpomeňte), že při cestě autem na určité místo jste zabloudil(a). Čemu to připisujete?

Představte si, že prakticky nemáte prostředky potřebné k holé existenci. Představte si, že jste se rozhodl(a) sehnat si nějaké zaměstnání. A konečně si představte, že jste se zatím zcela neúspěšně ucházel(a) o zaměstnání u deseti různých organizací. Čemu tento výsledek připisujete?

Jenom na základě toho, co jste řekli, lze usoudit na váš oblíbenou metodu (i když jenom v určité oblasti) vysvětlování příčin proč k tomu došlo. Také si můžete odhadnout, zda vás to v dalším dělání toho, co chcete, posílí, nebo oslabí.

Daleko lepší, než vypisovat dotazníky a zjišťovat, jak na to jsme, je lepší se "přichytit při činu". Přímo v reálném životě si povšimnout, jak myslíme na dosažené úspěchy a selhání. A s každou takovou konkrétní myšlenkou, konkrétním vysvětlením příčin, můžeme něco dělat. Můžeme jí, pokud se rozhodneme, změnit.

Nemyslete si, že je jednoznačně dobré to, či ono. Záleží na situaci. Například jsem nedávno četl studii, že burzu cenných papírů drží při životě hromada malých (z hlediska disponibilních financí) velkých (z hlediska postojů) optimistů. Do akcií či komodit investují své peníze s vírou, že o ně nepřijdou. Studie zmiňuje, že ve většině případů se dočkají opaku toho, co čekají. Proto také burza existuje, že? Ale optimisty tyhle "náhody", které se "přece nemohou opakovat", nijak nerozhodí, a pokračují dál. Někdy i s vyšším úsilím.

S ohledem na burzu nejsem optimistou, pro rozhodnutí mi stačí statistické údaje. Samozřejmě, že mě můj burzovní pesimismus omezuje, ale jsem mu za to vděčný. Podobně se chovám na horách, jsou totiž plné, zase ta tvrdá data, mrtvých optimistických horolezců. A ještě další "nežádoucí" pesimistický příklad. Sousední oblastí Smíchova (Praha), kde žiji, jsou Košíře. Před padesáti lety byly Košíře vrcholně nebezpečnou oblastí pro osamělé bílé chodce v noci. Dostal jsem tam nakládačku. S optimistickým pohledem, že se jedná o vnější nestabilní specifickou událost, jsem tam šel zase a zase ve tmě. A zase dostal nakládačku. S ohledem na Košíře a svoji osobní zkušenost jsem svůj atribuční styl změnil. Jsem vůl, že tam lezu v noci, když vím, jaké to tam je. Další nakládačky již nebyly. Tento můj "zdravý" pesimistický postoj ke Košířům stále přetrvává, i když dnes zcela jasně vím, že tehdejší Košířské ghetto je již dávno pryč, a že mi onen pesimismus poněkud omezuje volnost pohybu v noci. Nedopřávám tomu sluchu, riziko tady je. Brýle, které mě přišly na dvacet tisíc, mají pro mě větší hodnotu, než se procházet ztemnělým košířským parkem.

Někdy má člověk tendenci propadat depresi, bezmocnosti, beznaději i když to k ničemu dobré není. Jo, stává se, že něco vlastními silami poděláme. No a co? Možná, že na to zatím nemáme schopnosti, tak se to naučíme. A někdy za to dokonce ani nemůžeme. Vezměme si například zmíněná výběrová řízení. Všiml jsem si (a nejenom já, ale i provedené výzkumy) že většina lidí má tendenci posuzovat nepřijetí kandidáta jako jeho selhání, jako jeho prohru. Mnoho nezaměstnaných má dokonce deprese (naučená bezmocnost) z toho, kolikrát je již vyhodili. Lze to změnit. Ne tedy ono vyhození, ale to, jak ono vyhození interpretujeme. Logika je následující. Přijímací pohovory se nedějí jenom na základě testů ověřujících kandidátovu schopnost dělat práci, o kterou se uchází, ale vstupují do toho i věci, které ověřují kandidátovu kvalifikaci dělat dobře přijímací pohovory, jako je například schopnost vytvořit u přijímací komise příznivý dojem. Pokud někoho vyhodí z přijímacího řízení vyhodí jenom proto, že neumí dělat dobře přijímací pohovory, namísto ověřování pracovní kvalifikace, není to chyba kandidáta. Je to selhání organizace, která sama neumí dělat přijímací pohovory.

Ještě by to chtělo nějaký příklad, jak změnit pesimismus na optimismus. Tady je. Když jsem byl mlád, nadmíra sportu mi docela rozhodila organismus. Pamatuji si, že jsem propadl pesimismu: průšvih jsem způsobil já sám, průšvih se promítal do všech složek života, a konečně průšvih, který navzdory lékařům vypadal, že přetrvá na furt. Po zhruba dvanácti letech setrvalého stavu mě pesimismus, pasivita a nikam nevedoucí lékařská péče přestaly bavit. S optimismem jsem se pustil do práce. Za půl roku to vypadalo, že jsem na tom již dobře, a za rok to již bylo zcela jasné. Od těch dob jsem s ohledem na své zdraví optimistou. I když mě občas potkají neblahé příhody, vyplácí se to. Jako například před devíti lety lékaři prohlásili, že díky nové XY neblahé události (úrazy se stávají) už nebudu moci nikdy pořádně chodit. Cha! To mi stačilo, abych se dal do práce. Za tři roky jsem se ocitl díky vlastním úsilím zpět v plném zdraví.

Optimistických a pesimistických přesvědčení jsem nasbíral za celý život dost. Nebudu Vás s nimi unavovat. Jenom chci říci, že se snažím, aby mi pomáhaly. Pokud se ukáže, že ne, neváhám je změnit.

Shrnutí

Na optimismus či pesimismus lze usuzovat ze tří dimenzí atribučního stylu. Není to obtížné.

Jsem názoru, že a) je dobré vědět, v čem a kdy je člověk optimistou nebo pesimistou, že b) je nanejvýš žádoucí umět (alespoň) odhadnout, zda mu to slouží, nebo ne, a že c) je super to umět, pokud to nepomáhá, ale brání, nebo dokonce škodí, změnit.


Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se