Stvořeni k pohybu a lásce k pohodlí

Jsme stvoření k pohybu a je inteligentní se dostatečně hýbat (za absolutní minimum je považováno 40 minut aerobních aktivit denně). S naší motivací k tomu je to jiné. Zdaleka ne každý se totiž chová inteligentně, a to i když vynecháme závažná onemocnění, poúrazové stavy a vrozené poruchy. V tomto článku přináším motivační strategie tak, jak se v procesu našeho rozvoje objevují. Je jich celá řada. Určitě jste některé používali, některé používáte, a je možné, že některé jste ještě nezvládli.

Úvod

Nelze zpochybnit, že my lidé jsme byli (evolucí) stvořeni k pohybu: na rozdíl od méně komplexních organismů, které se vlastním úsilím pohybovat nemohou, a jsou tudíž odkázány na to, kam je vzdušné, nebo vodní proudy zavanou, my možnost sebou ovládaného pohybu máme. Zároveň však platí, že máme lásku k pohodlí. Milujeme, když se náš organismus nachází nejen v adekvátních vnějších podmínkách, jako je vlhkost (viz dětské pleny) nebo teplota (viz vypnutí topení v zimě), ale také v adekvátních podmínkách vnitřních, jako je nasycený břich nebo tekutinami napojené tělo, k čemuž patří i vnitřní snaha, aby energetické výdaje našeho organismu byly co nejmenší. Jsme stvoření k pohybu a jsme rádi, když se hýbat nemusíme.

Tato dualita a skutečnost, že moderní doba nám svými vymoženostmi umožňuje se prakticky nehýbat, nám způsobují určité problémy. Je mnoho studií, které dokládají, že organismus těch, kteří se dostatečně nehýbají nadstandardně degraduje. Slůvkem nadstandardně chci zdůraznit fakt, že každý živý organismus začne v průběhu času degradovat. Je zjištěno, že u lidí nastává pozorovatelná degradace okolo dvaceti sedmi let věku. Tak to je a zatím s tím neumíme nic dělat. S čím však můžeme něco dělat, je rychlost degradace: může být čistě biologickou (ideálně žijící organismus v ideálních podmínkách), nebo může být i o dost větší, nadstandardní. Walter M. Bortz, praktikující lékař, učitel na Standfordské univerzitě, bývalý předseda Americké geriatrické společnosti zkoumal rychlost degradace u lidí. Došel k závěru, že naše současná biologická degradace je ekvivalentní každoročnímu odebrání 0,5% od maximální vitality dosažené v třiceti letech věku (lidi nad sedmdesát nezkoumal, takže extrapolace za tento věk je podle něj zatím spekulativní), zatímco naše "západní" průměrná rychlost činí 2%. To je dost; kdybych se řídil zavedeným standardem, ujel bych dnes v mých šedesáti na kole za půl dne jenom šedesát kilometrů a byl vyčerpán, jako tehdy, když jsem jich ujel sto dvacet. Někteří filutové, zdá se, degradují i rychleji. Zjevně někam spěchají...

Nejen toto, ale i mnohé další studie jednohlasně tvrdí, že je inteligentní se vlastními silami dostatečně pohybovat (a s přísunem energie a škodlivých látek to nepřehánět). Otázkou tedy zůstává, jak se v reálu takto inteligentně chovat, neboli jak vyřešit naši lásku k pohodlí.

Prokazatelně existují jedinci, kteří pohyb milují. Buď je k tomu vychovali rodiče, nebo k tomu nějak došli sami. Zde není co řešit. Pak jsou tady ti druzí, a statistiky indikují, že je jich (zatím) většina, kteří to mají jinak a potřebují se k pravidelnému dostatečnému pohybu nějak motivovat. Přestože existuje spousta rad "jak na to", lze s úspěchem pochybovat o jejich funkčnosti: zatímco na začátku každého roku jsou fitness centra, bazény a běžecké a cyklistické dráhy plné, takže člověk má co dělat, aby se tam vešel, pak na konci každého roku je tam skoro liduprázdno. Zdá se, že motivace k pohybu nám často nevydrží ani rok, natož potřebných centenariánských sto let let.

Jsem názoru, že publikované rady "jak se motivovat ke cvičení" nejsou většinou takovými, jakými se zdají být. Nejsou obecnými a nejsou určeny pro každého. Odrážejí totiž úroveň rozvoje osobnosti. Některé jsou určeny pro děti, jiné pro dospělé a zase jiné spíše pro střední věk. Je dobré se motivovat v souladu se svojí dosaženou úrovní osobnostního rozvoje a trénovat další.

Motivační strategie

V následujícím přehledu uvádím různé motivační strategie a orientační věk, ve kterém se začínají výrazněji prosazovat. Zároveň uvádím i citace, které jsem pro příslušné strategie našel na webech zaměřených na pohyb.

Rada pro děti (0-12): dělej to, co tě baví.

Tato rada vychází z předpokladu, že jedinec vůbec neumí pracovat se svými emocemi. Podobně jako jiní živočichové si daný člověk nemůže zvolit, co má rád a co ne. V tom případě opravdu není jiné cesty, než dělat to, co velí emoce: dělat to, co máte rádi a vyhýbat se tomu, co rádi nemáte.

Úplným základem pro splnění tvého cíle je vybrat si aktivitu, která tě baví. Nemusíš se nutně hlásit na zumbu, protože je "in", když víš, že nemáš v těle zrovna rytmus. Nemusíš se nutně hlásit na aerobik, protože tam chodí kámoška. Vyber si aktivitu, která tě baví a zároveň se zaměřuje na partie, které si chceš vyrýsovat.

Zdroj: http://www.kamoska.cz/zdravi-a-sport/hledame-motivaci-ke-cviceni.html

Samozřejmě, že starší děti již začínají vykazovat vůli - viz slavný Standfordský experiment odkládaného potěšení a mnohé podobné studie za ním následující. Prosazení vlastní vůle nad svými emocemi a svým tělem se však ve větší míře začíná prosazovat až v dospívání.

Rada pro dospívající(12-20): zatni zuby a překonej to

Po dětství nastává období, ve kterém se děti začínají učit samostatnosti, nezávislosti, a (normální) lidská společnost jim v tom odpradávna pomáhá. Jděte v létě k vodě a určitě uslyšíte rodiče "Neměj strach, překonej to, vlez tam!" V dřívějších dobách praktikované zasvěcovací rituály měly za účel doložit, že tohle, překonat své emoce (většinou strach či bolest) již daný výrostek umí, a že se již může počítat mezi dospělé. Připadá mi poněkud zvláštní, že v dnešní době tohle učí vzdělávací společnosti i dospělé, kteří byt to již dávno měli umět (viz například oblíbenou chůzi po žhavém uhlí na firewalking.cz).

Je prokázáno, a jistě to z vlastních zkušeností můžete potvrdit i Vy, že tyhle bitvy rozumu nad emocemi jsou strašně vyčerpávající. Disciplína, sebeodříkání, sebepotlačování. Udržovat každý autoritativní režim stojí hodně úsilí, bere to spoustu energie (zde psychické), a konec konců to poškozuje celý organismus. Proto se postupem času většina lidí naučí, jak to ošidit. V prvé řadě je to převedení myšlenek na něco jiného.

Rada pro rané dospělé (20-30): nemysli na to, mysli na něco jiného

Tato inovace není násilným potlačováním emocí, ale oddělením myšlení a vnímání od těla. Pokud uvidíte běžce s walkmanem a sluchátky na uších, nebo rotopedistu dívajícího se na televizi, tak to je ono.

Jak vydržet se cvičením na posilovací věži?

Co si budeme povídat, cvičení na posilovací věži velmi často omrzí. Buďte vytrvalí a poctiví, pravidelné cvičení se vyplatí. Máme pár dobrých tipů, jak vydržet posilovat:

  • doma umístěte posilovací věž do společné místnosti,
  • u cvičení poslouchejte hudbu, dívejte se na televizi,
  • dejte si nějaký záchytný bod, motivaci ke cvičení - např. se dívejte na svůj oblíbený seriál jen, když budete cvičit,

Zdroj: http://www.posilovaci-vez.cz/jak-cvicit-na-posilovaci-vezi

Snad každý dospělý umí odpoutat mysl od toho, co se právě děje a myslet na něco jiného. Raní dospělí si pochopitelně myslí, že jet na automat, tj. oddělit se mentálně od té hnusné práce nebo nudného cvičení představuje samý vrchol. Taky jsem si to, v příslušném věku, myslel. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že synergická jednota všech komponent (myšlení, cítění, chování) je pro organismus lepší, udržitelnější a navenek efektivnější a výkonnější. Na to je však ještě dost času. Nejdříve jeden musí zjistit, že oddělení myšlení od těla způsobí, že fyzické výkony a dopad fyzického cvičení na organismus není zdaleka optimálním, a že totální koncentrace na to, co právě děláme, je lepší. Někdo na to přijde dříve, jiný později a někdo nikdy.

Rada pro starší dospělé(30-40): naplánuj si to, vychovej se k pohybu

Behaviorální věda, operantní (též operační) podmiňování, nás učí, jak druhé nebo sebe k pohybu vychovat. Neříkám lásce k pohybu, ale k pravidelnému a dostatečnému pohybu. Děje se tomu tak pomocí tzv. posilování, které zvyšuje pravděpodobnost opakování žádoucího chování. Úspěšně se tak trénují kosatky, psi a krysy, tak proč to nepoužít na sebe, že? Existují dvě základní metody posilování chování. První metoda (pozitivní posilování) je, že si po žádoucím chování (zde cvičení) dáme odměnu. Pamlsek, štíhlou či svalnatou postavu, pochvalu, to je jedno. Druhá metoda (negativní posilování), spočívá v tom, že žádoucí chování vede k odstranění něčeho existujícího a pro nás nežádoucího. Může to být přebytek tuku někde na těle nebo posměšky druhých, ale i něco jiného. Například pokud máte doma více malých dětí, tak jistě uznáte, že je občas dobré od nich alespoň na chvilku vypadnout, v našem případě na cvičení. Každý si může najít, nebo vytvořit něco příjemného, co mu cvičení přinese, nebo nepříjemného, od čeho ho cvičení zbaví. S touto strategií velmi úzce souvisí stanovování cílů a plánů na jejich dosažení.

Například si můžete říci: "zhubnu 2 kilogramy (tj. konkrétní a splnitelný cíl), a proto budu cvičit alespoň 30 minut pětkrát týdně" (tj. plán, kterým se budete přibližovat k cíli). Nebo: "chci získat lepší kondici. Proto budu běhat 5 kilometrů čtyřikrát v týdnu".

Naplánujte si rovněž odměnu za postup k cíli a jeho dosažení. Může jít například o masáž, nový parfém, návštěvu koncertu či kina, nákup nových bot nebo oblečení na cvičení. Vyberte prostě něco, co vás bude dostatečně motivovat.

Zdroj: http://www.fitcoach.cz/?p=2097

Operantní podmiňování funguje. Lze jej chápat jako vylepšené dřívější šidítko adresující pouze mysl oddělenou od těla. Toto vylepšení již adresuje i emoce, a to i přesto, že tyto jsou zaměřeny jinam, než na samotné cvičení. Při tomto způsobu motivace, netoužíme ve skutečnosti po pohybu, ale namísto toho se toužíme něčeho jeho prostřednictvím zbavit (přebytečné váhy, řvoucích dětí), nebo něco získat (zdraví, pamlsek, pochvalu). Je to podobné tomu, jak to má mnoho lidí se svým zaměstnáním: netouží do něj chodit, namísto toho jej vnímají jenom jako prostředek, jak se zbavit toho, co z plné duše nechtějí (chudobu, nudu, samotu, cokoliv), nebo jak získat něco, po čem touží (peníze, status, přátele, cokoliv).

Mezi třicítkou a čtyřicítkou se tahle motivační strategie prosazuje pro cvičení docela dobře, protože poprvé v životě začínají tito lidé pozorovat, jak jejich organismus začíná degradovat. Takže strašení "co se stane, když nebudeme cvičit", začíná konečně padat na úrodnou půdu.

Ve všech dosud uvedených strategiích absentuje čirá radost z prováděného pohybu. To však neznamená, že to nejde. Pokud jí lidé vhodnou výchovou nemají od dětství, pak se jí naučí spíše až od středního věku. Do té doby totiž zkoušejí a praktikují rady dříve uvedené, rady, které jim dává naše současná kultura.

Rada pro střední věk (40-60): zařiď si k pohybu lásku

Dělá se to tak, že si člověk zvolí, co má dělat s láskou a co ne. A pak to pomocí určitých k tomu vyvinutých metod (zde nemluvím o invazivních neourochirurgických, neurochemických a neurobůhvíjakých metodách) zařídí.

Je to strategie ekologická. Na rozdíl od předchozích strategií zde absentuje dominance a potlačování jedné naší části na úkor druhé, není zde ani odlákávání pozornosti, nebo nastrkávání nějakého šidítka. Je to integrace všech odlišných částí, které jsou na dřívějších úrovních často v rozporu, do jednoho sice vnitřně diferencovaného, přesto však synergicky fungujícího celku.

Pro lidi, kteří tohle zvládají, jsou jakékoliv rady "jak se motivovat k" naprosto zbytečnými. Asi i proto jsem na internetu nenašel radu, kterou bych zde mohl citovat.

Kdybych byl obchodníkem, pak bych asi na tomto místě pozval dospělé, kteří tohle ještě neumí, na něco takového jako je kurz Emoční nezávislosti. Neudělám to. Důsledky na stávající ekonomický systém, stávající organizační struktury a procesy, a mnoho dalších věcí by mohly být strašlivé. Neříkám, že špatné, to ne, ale tyhle věci by se podstatně změnily. A to ty "věci" nemají rády, je to pro ně strašlivé (ve skutečnosti pro lidi, kteří je provozují a využívají). Lidé s těmito možnostmi by například nejedli jídla proto, že jsou chutná, protože chutnost si mohou zařídit (a kde by byly vařící TV pořady, kuchařské soutěže, a lákací ochutnávací akce?), nepili by alkohol, aby se zbavili chmur či se dostali do nálady, protože tohle umí i bez toho, nekupovali by mnohé věci (které jsou zhusta určeny jenom pro dobrý pocit), protože ten si umí přivodit sami, nepotřebovali by nikoho dalšího, aby je bavil (viz zábavné pořady a akce), protože se umí bavit sami, a konečně by se nezbavovali stále dobře fungujících entit (mobily, manžele či manželky, rodiče a prarodiče), jenom proto, že jsou moc staré, protože oni vědí, že věk věcí a lidí nerozhoduje o tom, zda je mají mít rádi nebo ne, ale rozhodují o tom oni sami. A umí je mít rádi jen tak pro ně samé.

Pár slov závěrem

V tomto článku jsem uvedl oblíbené motivační strategie, které jsou v našich vlastních silách, přičemž jsem zcela vynechal oblíbené výmluvy na nějaké síly ležící zcela mimo nás, například na nedostatek času. I ty jsou však důležité a je třeba je umět identifikovat a přinejmenším mentálně překonat.

Lidi jsem zde pojímal jako entity separované od svého okolí, přičemž ve skutečnosti lidé tací nejsou. Lidé jsou obyčejně součástí nějakého kolektivu a to, v jakém kolektivu jsou, velmi výrazně ovlivňuje jejich myšlení, cítění i chování. Pro dostatečné a pravidelné cvičení je lepší být sám, než být v kolektivu, který fyzický pohyb nepraktikuje nebo dokonce potlačuje, a vůbec nejlepší je být v partě nadšenců, kteří si pohybu vysloveně užívají. I volba kolektivu, nebo opuštění nevhodného, je pro naši motivaci (a nejen ji) naprosto zásadní.

Pravidelně a dostatečně cvičit je inteligentní. Kdo jej neprovádí, je, vynechám-li vážné nemoci, poúrazové stavy a vrozené fyzické anomálie, buď neinteligentní, nebo se neumí motivovat. Z toho plyne řada důsledků na naši interakci s okolím, které jsem zde nerozebral. Například tento: existují manažeři, kteří pravidelně dostatečně necvičí. Ztratili snad rozum, nebo jej ještě nezískali? Nebo se snad neumí motivovat? Co to může být za manažera, který neumí motivovat ani sebe? Kdo s takovým manažerem může pracovat? Ten, který se hrne na jeho místo, nebo by to mohl být i někdo jiný? Kdo? Atd., atd., atd.


Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se