Prevence před podváděním

Podvádění je, kromě dalších věcí, dobrou příležitostí ke krachu manželství, přátelství, pověsti, týmu, organizace, nebo také vlády. Proto je dobré se podvodů předem vystříhat.

V tomto příspěvku uvedu výsledky studií, které se zaměřily na to, co zvyšuje pravděpodobnost podvádění: příležitost, nedostatek glukózy v krvi a kvalitního spánku, vysoká kreativita, strach ze ztráty a vnímaní nečestného jednání. Zároveň uvedu pár tipů, jak se ke každému z uvedených pozitivních podvodných podnětů postavit.

Podvody nejsou výjimečné

Někdy vnímáme podvody, jako individuální selhání. Bill Clinton, když zatloukal Moniku Lewinskou, jeden z našich premiérů, který byl podle svých vlastních slov takovým křišťálem, že ani křišťál nemůže být křišťálovějším, cyklistický fenomén Lance Armstrong, který tvrdil, že nedopuje, a to přesně do té doby, než přiznal, že dopoval, a k tomu si přidejte tu a tam nějakého vykutáleného podvodníčka obchodníčka, právníčka, či státníčka, abychom získali dojem, že je to záležitost individuální psychologie. Není tomu tak. Není to jev ani tak individuální, jako sociální: kdyby nebylo těch druhých, člověk by nepodváděl.

V roce 1997 provedli profesor managementu Donald McCabe a profesorka organizačního chování Linda Clebe Treviño studii, při které zjistili, že z 1800 studentů jich při testech a písemných úlohách podvádějí tři čtvrtiny. To není izolovaný jev, to je jev masový. V roce 2005 sociolog Brian Martinson s kolegy z výzkumná nadace ohlásili, že jedna třetina vědců se přiznala, že se v posledních třech letech zapojila do pochybných podvodných aktivit (falšování výzkumů). I to je hodně. Spotřebitelský časopis dTest měsíčně porovnává různé výrobky, zda to, co navenek marketéři propagují je skutečností. Například v srpnu 2013 zjistil, že z osmi testovaných (a VELKÝMI značkami vyráběných, propagovaných a prodávaných) odstraňovačů skvrn ani jeden skvrny neodstraňuje, a dokonce je mezi nimi i jeden šibal, který skvrny do tkaniny ještě lépe fixuje.

Podvody jsou normálním jevem. A nejsou omezeny jenom na lidi, ale byly dokumentovány i mezi ostatními živočichy a to všude tam, kde je nějaká soutěž o omezené zdroje. Podvádějí i bakterie, jako například některé vykutálené Pseudomonas si berou ze společných bakteriálních zdrojů víc než jim přísluší, a to co ony samy získávají, zpětně nesdílejí. Alespoň to tvrdí mikrobiolog E. Peter Greenberg z Wahingtonské univerzity. A podvádějí i ryby, i primáti. Vědci zjistili, že čím větší neokortex živočišný druh má, tím více jeho příslušníků podvádí. Lidé jsou známi tím, že jejich neokortex je prostě nejlepší. Někteří vědci prohlašují (viz “The Social Genius of Animals,” od Katherine Harmon; Scientific American Mind, November/December 2012), že podvod je manifestací sociální inteligence daného druhu. Hurá, jsme to my ale inteligentní!

Vědci říkají, že podvádění se vyvinulo jako způsob, jakým organismus získává nad druhými organismy výhodu aniž by nesl cenu úsilí. Pro jednotlivce zní podvodná vztahová otázka takto: "Mohu něco získat za nic, a to tak, abych při tom nebyl chycen a potrestán?" A někteří jedinci do toho rizika jdou.

Přestože je podvod jevem sociálním (kdyby nebyli ti druzí, nepodvádělo by se), jednotliví lidé k němu různě inklinují. A v prvé řadě záleží na kontextu.

Příležitost

Není příležitost k podvodu, není podvod. Vysoká příležitost s individuálně vnímanou malou mírou rizika, výrazně zvyšuje pravděpodobnost podvodu.

Rada je jasná. Nevystavujte se pokušení. A pokud máte na starosti druhé, tak jim to také nedělejte. Nenechávejte válet tisícovky v nepřehledné změti na svém stole. Zamykejte si auto. Nesdělujte druhým PIN své zlaté platební karty. A tak dále, a tak dále.

Zaveďte pravidelné a náhodné kontrolní mechanismy. Zvyšte lidmi vnímanou velikost trestu, který za případným přistižením následuje. Slibte jim třeba, že je při případném selhání pověsíte za koule na strom, nebo, u něžného pohlaví, že je pomažete smrdutým blátem. Ne, že byste to tedy udělali, ale lidé si to umí živěji představit (a tím i lépe zapamatovat), než odkaz na článek 3a organizačních směrnic.

Glukóza v krvi a dostatek kvalitního spánku

I když je příležitost, jsou lidé, kteří pokušení k podvodu odolají. A na překonání pokušení je zapotřebí vůle.

Mnohými různými a někdy i celá desetiletí trvajícími experimenty bylo prokázáno, že existuje konečné množství volní (volní od slovesa volit) psychické energie (vůle), která se užíváním spotřebovává. Závěry jsou jednoznačné: nemáme-li vůli dostatečně silnou a vytrvalou, jakékoliv sebeovládání není, nebo jej brzy vzdáme. Konkrétně řečeno máme-li volní energii vyčerpanou, nejsme z principu schopni jí užívat na to, k čemu je: k ovládání myšlenek, emocí,impulsů, k ovládání vlastní fyziologie,k řešení konfliktních cílů, myšlenek, pocitů, k ovládání svých činností.

Jistě si vzpomenete na situaci, ve které Vám došly tzv. kapky, situaci, kdy jste měli to, čemu psychologové říkají vypleněné ego. A vzpomeňte si, jak aktivní, vnímaví, kreativní, nápadití, bystří a vytrvalí jste tehdy byli. Vsadím se, že to tehdy nebylo nic moc.

Co to však ty kapky jsou a odkud se ta volní energie bere? Odpověď je zase zcela jednoznačná: z glukózy, která se nachází v krvi.

Například se ukázalo, že vyhladovělí (američtí) soudci dávají za ten samý přečin podstatně vyšší sazby, než soudci sytí. Nemohou si pomoc, neboť jejich úsudek je z důvodů nízké hladiny cukru v krvi v háji. I zločinci nemohou odolat svým pokušením, takže statisticky nejpravděpodobnější doba zločinu je (opět v USA), v období mezi 10:00 - 14:00, tedy v době, kdy se v krvi zločinců i nezločinců (a soudců) nejméně glukózy, a tito pak nejsou schopni odolávat okamžitým impulsům "uhoď", "ukradni", a (u soudců) "napař mu to". Psychologové tedy nedoporučují manažerům, aby se nepouštěli do sociálních aktivit, například svolávání či hodnocení lidí, psaní mailů a pod., před obědem.

Ostatně když si srovnáte vyhladovělého manažera s ženou, která trpí tzv. předmenstruačním syndromem (a vědci jej přičítají, kromě jiného, nízké hladině glukózy), zjistíte, že je to v mnoha ohledech podobné: navenek se chovají výrazně divně, nekoherentně, mění své stravovací návyky, obzvláště markantní je zde chuť na sladkosti (což není divu, protože mozek s hlasitým voláním "Dejte mi energii!" spouští záchranné operace), trpí úzkostmi, návaly pláče, vzteku, jsou přecitlivělé, podrážděné, nesoustředěné. Komunikovat s nimi v tomto stavu znamená dráždit hada (či dravou kosatku) bosou nohou.

Ukazuje se také, že když je naše energie vypleněna, neděláme rozhodnutí optimální, ale ta, která se jednoduše nabízejí. To proto, že na namáhavé myšlení již prostě nemáme dost psychické energie.

Lidé trpící cukrovkou jsou na tom z pohledu hladiny cukrů v krvi dobře: mají jí vysokou. Sama přítomnost glukózy v krvi nestačí: tělo musí být schopno onu glukózu konvertovat na pro mozek použitelnou energii. Teprve pak lze tuto energii použít na sebeovládání. Organismus, který dost dobře neumí štěpit cukry na energii je nemocný, nebo nějak narušený.

Určité sebeovládání (pomocí vůle) je našemu organismu vrozené, ale nemusíme být na to zas tak moc pyšní, protože to má i žížala i další živočichové. Míra sebeovládání se druh od druhu liší, a liší se i uvnitř druhů. Například se ukázalo, že různí lidé, ač dostávají to samé množství glukózy, vykazují různá sebeovládání. To proto, že se na sebeovládání podílejí i další prvky a procesy infrastruktury našeho těla a mysli. Například ovládání emocí předpokládá dostatečně rozvinutý prefrontální kortex, a pokud tento rozvinut není, je to jako skákání do dálky se zatím zakrnělýma nohama.

Ukazuje se také, že při jednom a témže úkolu různí lidé spotřebovávají různé množství energie: někteří s ní, vzhledem k těm druhým, doslova mrhají. Existuje celá řada účinných způsobů, jak psychickou energií mrhat. Uvedu zde jenom tři exemplární: neexistence plánu, existence konfliktních cílů, dělání více projektů či činností naráz.

Výzkumníci se také shodují v tom, že vůli lze tréninkem zlepšovat (například trénovaný pes jen tak nesežere každého buřta, kterého vidí).

S uplatněním své volní energie na odolání pokušení souvisí i dostatek spánku. Empirické důkazy dokládají, že lidé mizerně vyspalí hůře odolávají pokušením, které se na ně ze všech stran hrnou. Zajistěte si tedy (a lidem, které případně vedete) hodně dobrého spánku.

Vůli jsme identifikovali jako hlavní nástroj sebeovládání. Můžeme o ní říci i toto:

Vysoká kreativita

Kreativní lidé si dovedou představit více způsobů, jak podvést, než lidé nekreativní. A více představovaných způsobů rovná se více příležitostí.

Tady je rada těžká. Lidé kreativní jsou v mnoha organizacích zapotřebí, a v tom případě nelze radit lidi kreativity zbavovat, nebo je raději vůbec nepřijímat. Navrhuji jiný přístup: zaměstnat jejich kreativitu, a to tak, až se z nich bude kouřit. Ocení to, protože kreativní lidi to dělají rádi. Pokud se kreativec nudí, stejně se vymýšlí, a dříve, nebo později se pustí i do skopičin, mimo jiné i do těch, jak získat něco za nic a nebýt při tom přistižen.

Vést kreativní lidi je opravdu něco úplně jiného, než lidi nekreativní. Pokud si nejste jisti, zda je jejich kreativita dostatečně vytížena, zdvojnásobte, ztrojnásobte, zpětinásobte bezpečnostní opatření. Sice to stejně nemusí stačit, ale alespoň máte pocit, že něco děláte.

Strach ze ztráty

Lidé, kteří se obávají, že o něco přijdou, vykazují vyšší tendenci k podvodům než ti, kteří tyto obavy nemají. O co se lidé bojí, že přijdou? O peníze, pověst (veřejnou imidž), práci, milenku, a vůbec o všechno možné, co si dovedete představit.

Zbavit se strachu ze ztráty něčeho, je prací na skoro celý život. A na konci života se jeden už jenom bojí, aby nepřišel i o ten. A je ochoten podvést i toho smrťáka. Pohádku "Dařbuján a Pandrhola" znáte, nemusím to rozvádět.

Každopádně je dobré pracovat s pomíjívosti toho všeho. Například si uvědomit, že to, že teď tuhle práci (peníze, milenku) máme, je jen dočasné. A když to nebude, tak se prostě pojede jinak. A totéž učit i své lidi.

Učte se nemít strach z toho, že nebude to, co je teď.

Pokud netušíte, jak na to, mrkněte do Steve Hagen: "Buddhism Plain and Simple".

Vnímaní nečestného jednání

Pokud lidé okolo sebe vidí, že nečestné jednání někomu prochází bez nějakých výraznějších následků, více inklinují k tomu se chovat také nečestně. Pokud by se totiž v takovém prostředí chovali čestně, museli by sami sebe vyhodnotit jako "blby". Určitě jste si na křižovatkách všimli, jak neukáznění chodci, kteří přecházejí na červenou, za sebou strhávají další. Když oni jdou a nic, pak by jen blb čekal, až naskočí zelená, že?

V roce 2011 udělaly dvě polské psycholožky, Agata Blachnio a Malgorzata Weremko, pokus. Nechaly dělat studenty nějaký test a instruovaly je, aby při něm rozhodně nepoužívali pomůcek na stole. Do některých skupin studentů pak tajně vmezeřily jednoho podvádějícího "studenta", zatímco do jiných ne. A pak tajně pozorovaly, co se děje. Zjistily, že tam, kde byl nastrčen podvodník, je třikrát (!!!) vyšší pravděpodobnost, že další lidé budou podvádět také. Opakuji, že i zde platí sebevysvětlující, že "jeden by byl blbej, kdyby v takových podmínkách nepodváděl". Podvádění je nakažlivé.

Nedá se svítit, podvody nelze tolerovat. Dokonce i jeden akt nečestnosti může mít významný a dlouhodobý dopad na tým, organizaci, společnost. Jistě, mladému, nezkušenému uchu se může stát, že mu to ujede. Neměl dost glukózy, v noci mu řvalo dítě a tak. Nikdy, nikdy, nikdy se to však nemůže stát člověku, který reprezentuje nebo vede druhé. A i v tom případě, je možné s toho vyváznout se ctí a ukázat druhým jednání, ze kterého si mohou vzít příklad: posypat si hlavu popelem, nebo provést sepuku (rituální si rozřezání břicha). Ilustrativní obrázek toho, jak se sepuka dělá, nepřikládám, určitě na ní mají samurajové autorská práva.

Máme talent nejen pro podvody

Psycholožka Leda Cosmides a antropolog John Tooby z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře jsou názoru, že lidé mají nejen talent podvádět, ale také talent podvody odhalovat. Třeba podle neverbálních a verbálních příznaků.

Výzkumníci z Kalifornské státní univerzity v Los Angeles vedení Elizabeth Castleovou zjistili, že starší lidé (od pětapadesátky nahoru) mají prokazatelně menší rozlišovací schopnost odhalit podvodníka podle výrazu tváře. Důvody jsou neurálního charakteru a zde nejsou důležité. Důležité je to vědět. Podvodníci to, zdá se vědí, a proto také mezi našimi staršími spoluobčany hojně loví, a při tom dosahují slušných výsledků (a proto by se také měli vehementně zasazovat o zvýšení důchodů, jinak brzy nebudou mít co krást).

Slyšel jsem o tom, že někteří zaměstnavatelé se nespoléhají jenom na svůj pozorovací a naslouchací talent, ale přímo na své zaměstnance líčí návnady. Vystavují je pokušení. A když zaměstnanec zabere, jde.

Ať tak či tak, když podvod odhalíme, máme také tendenci jej u těch druhých potrestat. Píši "u těch druhých", protože v našem gangu, skupině, rodině, nebo politické straně, máme tendenci své příslušníky před "těmi druhými" chránit a jejich prohřešek ututlat, zastřít, zahladit. Určitě to nedoporučuji, protože tohle výrazně snižuje vaši kreditibilitu jako důvěryhodného jedince.

Je také pozorována přirozená tendence uchylovat se k drsnějším trestům, které by další zájemce odradily od případného následování. Sice těmto tendencím také fandím, ale uznávám, že je málo přesvědčivých důkazů o tom, že větší tresty fungují lépe, než střední či slabé. Například u psychopatů jsou přesvědčivé důkazy o tom, že tresty, jakékoliv tresty, nefungují vůbec. Proto humanisticky orientovaní odborníci doporučují spíše výchovu, vzdělávání, a vůbec všechny možné pozitivní přístupy.

Sebeúcta

Jedním z nejsilnějších identifikovaných motivů bránících podvádění je podle Dana Arielyho sebeúcta. Lidé nepodvádějí, pokud při tom trpí obraz sebe sama. Marx sice psal, že dělníci již kromě svých okovů nemají co ztratit, ale je ještě jedna horší věc, než okovy: sebeúcta. Ta je na řadě, myslím, až jako ta úplně poslední. Jeden propagátor zdravého životního stylu prý dokonce prohlásil, že "...teď si nemůže dovolit zemřít, protože by to poškodilo jeho sebeúctu." Pokud člověk o sebeúctu přijde, pak už je opravdu jedno, o co přijde, zda okovy má, nebo ne, zda je svobodným, nebo je otrokem. Příkladem jsou lidé, kteří propadnou omamným a návykovým látkám a při tom ztratí svoji sebeúctu; v těchto případech je pro psychology a terapeuty opravdu mimořádně těžké se při snaze o pomoc "dostat je z toho ven" vůbec něčeho chytit. Není zde, ani to příslovečné stéblo.

Takže jako silnou prevenci před podvody budujte sebeúctu, sebeúctu a zase sebeúctu, a to i v písemné podobě. Napište si to na papír, napište si, čeho si na sobě vážíte. Nespoléhejte na to, že vždycky budete mít k dispozici dostatek psychické energie. A nějak zařiďte, sebeúctu měli i ti, které vedete, ať jsou to děti, nebo zaměstnanci. Třeba jim sdělujte, a to často a opakovaně, čeho všeho si na nich vážíte. Sdělujte jim také, že podvod nestojí za to (já obyčejně používám ještě silnější "nic za to nestojí"), aby člověk o sebeúctu přišel. Je to něco zcela jiného, než strach ze ztráty své tváře před veřejnosti (který zvyšuje pravděpodobnost podvodů, a ze které radím nemít strach). Ztrátu své tváře před sebou samými člověk nezatluče.

Zpracováno podle

  • FANG, Ferric C. a Arturo CASADEVALL, 2013. Why We Cheat. Scientific American Mind. roč. 2013, č. 2, s. 33–37.
  • DeWALL, Nathan E., 2013. Scientific Secrects for Self-Control [online]. [DVD, digital video]. 2013. Chantilly: The Teaching Company.

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se