Snaha o lepší řízení může být pošetilou

Podnikatel Andrej Babiš (*1954) hodlá ve volbách 2013 kandidovat za jím založené hnutí ANO 2011. Při rozhovoru s novináři prohlásil, že "Češi jsou šikovní, jen je řídí neschopní." Je, zdá se, přesvědčen, že stát lze řídit lépe.

Profesor Peter Drucker (*1909 - †2005), ekonomický, politologický, sociologický a manažerský myslitel dvacátého století, si to nemyslí. Ve své knize "Věk diskontinuity", kterou napsal v roce 1968 (a která znovu vyšla v letech 1983 a 1992), sice dává Babišovi za pravdu v tom, že to, co stát dělá a jakých výsledků při tom dosahuje, je katastrofou, avšak na rozdíl od něho tvrdí, že stát řídit lépe nelze. V zásadě tvrdí, že ať jej bude řídit kdokoliv, stát to řízení bude dělat i nadále mizerně. Uvádí důvody, proč tomu tak je a navrhuje, že stát se musí přestat zabývat řízením a měl by se změnit na organizaci, která bude ostatní organizace vést. Jeho návrh jde daleko předaleko za volební stranickou a personální rétoriku a dokonce i za ústavní právo, které se ruku v ruce vůbec nedotýkají příčin, ale jenom přemýšlejí o tom, jak lépe řídit to, co řídit nejde.

V tomto příspěvku se pokusím Druckerovy myšlenky interpretovat, a to s nadějí, že čtenář pochopí, že na odlišení řízení od vedení opravdu záleží (a nejenom ve státě); například proto, abychom, třebaže nevědomky nebo z neznalosti, nedělali to, co je (dost možná) v podstatě k ničemu.

Veškeré citace dále uvedené, kterými vlastně jenom provádím, jsou převzaty z kapitoly 10 (str. 217-243) Druckerovy knihy "Věk diskontinuity", která vyšla v roce 1994 nakladatelství Management Press, Praha. Kapitola se jmenuje docela přiléhavě: Nemocný stát.

Nemocný stát

Stát prokázal, že je schopen velice efektivně dělat pouze dvě věci. Dokáže vést válku. A dokáže inflačně znehodnocovat měnu.

Když si tohle začátkem roku 1969 přečetl tehdejší prezident Spojených států Lyndon Johnsonn, ostře tento citát ve svém veřejném projevu napadl. Prohlásil, že "... moje administrativa má v úmyslu dokázat, že pan Drucker se mýlí." Neprokázal to. No, možná, že až na to, že se jeho administrativě ani nepodařilo pořádně "udělat" válku ve Vietnamu.

Od těch dob se změnilo mnohé a některé Druckerovy představy, které dále uvádím, se naplnily. Například ta, že při nejmenším vyspělé státy světa, a to bez ohledu na svoji ideologickou historii, se v osmdesátých a devadesátých letech zbavily mnohého státního majetku, a tím i řízení věcí, které dělaly mizerně. Přesně tak, jak to ve své knize pod konceptem reprivatizace Drucker navrhoval. Co se však nezměnilo je skutečnost, že se státem nejsme, a to bez ohledu na to, zda jsme bohatí či chudí, černí či bílí, stále spokojeni a stále jej považujeme za nemocný. Zatím se ještě neuskutečnil druhý bod Druckerovy představy, a to ten, že stát namísto svého řízení začne vést. Mám spíše dojem (a rozhodně nejsem sám), že státy a nadnárodní uskupení, jako je např. Evropská unie, řízení sebe, svých občanů, institucí a organizací stále ještě jenom zdokonalují, namísto toho, aby začaly dělat i něco jiného.

Pojďme do toho úplně od začátku.

Ducker ve své knize konkrétně vyjmenovává a popisuje, v čem stát, a to bez ohledu na ideologii či státní hranice neplní očekávání svých občanů. Je toho hodně. Co však považuje za nejhorší?

Největším otřesem a největším zklamáním našich nadějí je však fiasko sociálního státu. Není mnoho lidí, kteří by se chtěli obejít bez sociálních služeb a bez dalších sociálních výhod blahobytné moderní industriální společnosti. Sociální stát však sliboval mnohem více než pouhé poskytování sociálních služeb. Sliboval vytvoření nové a šťastné společnosti. Sliboval osvobození tvůrčí energie. Sliboval, že skoncuje s ošklivostí, se závistí a s nešvary. Bez ohledu na to, jak dobře plní své úkoly ... se ukazuje, že sociální stát je v nejlepším případě prostě další velkou pojišťovnou, stejně tvůrčí, stejně vzrušující a stejně inspirující, jako tomu u pojišťoven bývá. Ještě nikdy nikdo nepoložil život za pojistku.

Tím nejlepším, čeho se nám v sociálním státě od státu dostává, je kompetentní prostřednost. Ještě častěji se nám nedostává ani toho; dostává se nám takové neschopnosti, jakou bychom pojišťovně netolerovali. Ve všech zemích existují rozsáhlé oblasti státní administrativy, které nevykazují vůbec žádný výkon - pouze náklady.

Jak to stát dělá

Drucker se oprošťuje od toho, že za tím jsou neschopní lidé a namísto toho se soustřeďuje na to, jak to vlastně stát dělá. Stát své věci zařizuje prostřednictvím státní administrativy, která se v tom co dělá, přirozeně neřídí tím co je žádoucí a co ne, ale neosobními zákony, předpisy, nařízení a prováděcími vyhláškami, tedy funguje přesně tak, jak si Max Weber představoval ideální byrokracii. A ta, jak známo, si vždycky najde cestu, jak se honit za vlastním ocasem, namísto toho, aby to honění, když už se tedy nějaké dělá, bylo k něčemu dobré.

Moderní stát se stal nezvládnutelnou institucí. Ani jeden dnešní stát už nemůže tvrdit, že má pod kontrolou svou byrokracii a své různé úřady. Všechny státní úřady začínají mít autonomní charakter, začínají být samoúčelné a řízené svou vlastní touhou po moci, vlastním zdůvodňováním účelu své existence, svou vlastní omezenou vizí, a ne národní politikou a svým šéfem, kterým je stát jako takový.

To je nebezpečí ohrožující základní schopnost státu poskytovat orientaci a vést. Politika je čím dál roztříštěnější a politická orientace se začíná vzdalovat od praktické realizace. Realizace je determinována spíše setrvačností velkých byrokratických impérií než politikou. Byrokraté i nadále dělají to, co jim přikazují jejich předepsané postupy. Mají sklon - což je jen lidské - ztotožňovat to, co nejlépe slouží zájmům jejich úřadu, s tím, co je správné, a to, co nejlépe odpovídá jejich administrativním potřebám, s efektivností. V důsledku toho nemůže sociální stát vytyčovat priority. Nemůže koncentrovat své obrovské zdroje, a tudíž ani nemůže ničeho dosáhnout.

...

V tomto narůstajícím rozporu mezi zdánlivou pravomocí a reálnou neexistencí účinného vlivu tkví možná největší krize státu. Ve vytváření administrativních úřadů se vyznáme velice dobře. Jakmile jsou ale tyto úřady stvořeny, stanou se samoúčelnými institucemi, získají si „nezadatelné právo" na dotace od ministerstva financí a na trvalou podporu daňových poplatníků a dosáhnou imunity vůči politickému řízení. Řečeno jinými slovy, jakmile jsou zrozeny, začnou se vzpírat veřejné vůli a veřejné politice.

Jak by to stát dělat mohl

Zkrátka a dobře v tomto systému je v podstatě jedno, který politik nastoupí: na vlastní fungování systému to má pramalý vliv.

Některé věci jsou pro stát zákonitě obtížné. Protože je samou svou podstatou institucí ochrannou, nevyzná se v inovacích. Nedokáže se ničeho doopravdy dobrovolně vzdát. Jakmile se stát začne něčím zabývat, stane se z toho věc zakořeněná a permanentní. Lepší administrativa na tomto faktu nic nezmění. Neschopnost státu inovovat vyplývá z jeho legitimní a nezbytné funkce jakožto orgánu ochrany a zachování společnosti.

Možná, že si říkáte, že nějaký drsný génius se samopalem v ruce a granátem za pasem by to zvládl. Ano?

Možná že do státního aparátu zabudujeme automatický proces opouštění všeho neefektivního. Místo abychom vycházeli z předpokladu, že každý program, každá instituce a každá činnost bude pravděpodobně trvat věčně, budeme možná vycházet z předpokladu přesně opačného: že jsou všechny krátkodobé a dočasné. Od samého začátku budeme možná předpokládat, že nebude-li existence každé z těchto institucí individuálně obnovena, zaniknou během pěti nebo deseti let. A vycvičíme se možná k tomu, že nebudeme žádný program obnovovat, nebude-li vykazovat výsledky, které sliboval při svém zahájení. Doufejme, že v konečném důsledku do státního aparátu zabudujeme schopnost hodnotit výsledky a systematicky upouštět od včerejších úkolů. Ani taková opatření ovšem stát nepřemění ve „výkonný orgán“. Nezmění nic na hlavním poučení, plynoucím z uplynulých padesáti let: stát není „výkonným orgánem".

A proč by to měl stát vůbec dělat?

Zdá se, že i po zuby ozbrojený Rambo by byl na to krátký, protože stát není, či spíše neměl by podle Druckera být, "výkonným orgánem", který dosahuje výsledků. To je naprosto zásadní myšlenka: stát jako ten, který nedosahuje výsledků!

Když se totiž stát do výsledků pustí, řídí. A ze samého principu (viz administrativa) to dělá mizerně.

Mnozí lidé dnes dospívají k názoru [např. Andrej Babiš, který hodlá stát řídit jako firmu], že i ve státní správě potřebujeme něco, čím bychom odměňovali výkonnost a penalizovali nevýkonnost.

Přitom se však ve státním aparátu i nadále bude největší důraz klást na „nečeření vody" v existujících úřadech, to znamená nikoli na inovace či iniciativu, ale spíše na dodržování řádných postupů a vykonávání stejné práce, jaká se vykonávala dříve.

Kde si místo profesionality váží loajality...

Důležitější než výkonnost ve státním aparátu je a musí být loajalita. Bez ohledu na daný systém - a v tomto směru prakticky není rozdíl mezi prezidentskou Amerikou, parlamentní Anglií a Ruskem s jeho politbyrem [kniha byla psána v roce 1968] - první otázka zní: „Čí je to člověk?" Po této otázce a s velkým předstihem před zvažováním výkonnosti následuje otázka stranické příslušnosti a stranických konexí. Jde to tak daleko, že člověk, který odvádí dobrou práci, ale který patří k nesprávné politické klice nebo který je loajální nesprávné osobě, představuje pro mocenské kruhy vážné nebezpečí. Nic nevzbuzuje takovou nevoli - a nic nenahání takový strach - jako brilantní člověk, který je díky své výkonnosti nezávislý na politicích a na politice. Nic se necení víc než věrný stoupenec.

A kde je mimořádně úrodná půda pro korupci...

Lidé s nepříliš velkými vlastními prostředky, kteří jsou závislí jen na svém platu, obhospodařují obrovské sumy veřejných peněz. Lidé v nepříliš důležitém postavení vládnou mocí a rozhodují o udělování kontraktů a výsad, které jsou pro jiné lidi nesmírně významné - stavebních zakázek, rozhlasových kanálů, leteckých koridorů, urbanistických zákonů, stavebních předpisů atd. Obávat se korupce ve státním aparátu není nijak iracionální.

A kterému nakonec nejde o inovace, příležitosti, ale jenom o to, co rozhodně neumí: o provozování systému. Ze samého principu to stát se svoji administrativou nikdy nebude umět dělat tak dobře, jako organizace, které jsou pro výkon postaveny.

To ovšem znamená, že se státní „byrokracie" - a z ní vyplývajících vysokých nákladů - nemůžeme zbavit.

Takže Drucker znovu dospívá k tomu, že je vlastně jedno, kdo to tam řídí.

K čemu vlastně stát?

Namísto zbavení se byrokracie, což podle Druckera v daném ideologickém ústavním rámci institutu státu nejde, Drucker ani nenavrhuje, jako to navrhují anarchisté, stát zlikvidovat. Navrhuje, aby začal dělat něco jiného. Navrhuje, na co by se stát hodil a jakou funkci by měl mít. V tomto novém rámci dojde k eliminaci byrokracie automaticky. Tento rámec znamená, stručně řečeno, neřídit.

Potřebujeme stát jako centrální instituci ve společnosti organizací. Potřebujeme orgán, který by vyjadřoval společnou vůli a společnou vizi a který by každé organizaci umožňoval přispívat ze všech nejlepších sil společnosti a jejím občanům a přitom vyjadřovat společné názory a společné hodnoty. V mezinárodní sféře potřebujeme silné a efektivní státy, abychom mohli přinášet oběti suverenity, které jsou nezbytné k tomu, abychom získali fungující nadnárodní instituce pro světové společenství a světovou ekonomiku. Správnou odpovědí na různorodost není uniformita. Správnou odpovědí je jednota. Nemůžeme doufat v potlačení různorodosti naší společnosti. Každá z pluralistických institucí je potřebná, protože každá plní nějaký nezbytný ekonomický úkol. Jak jsem se snažil ukázat, nemůžeme potlačit autonomii těchto institucí. Jejich úkol jim dává autonomní charakter, ať to politická rétorika připouští nebo ne. Musíme tudíž vytvořit nějaké ohnisko jednoty. A toto ohnisko nám může poskytnout jen silný a efektivní stát.

...

Smyslem existence státu je přijímat zásadní rozhodnutí a přijímat je efektivně. Smyslem existence státu je soustředit politickou energii společnosti, dramatizovat sporné otázky a předkládat zásadní varianty volby.

Řečeno jinými slovy, smyslem existence státu je vládnout.

Smyslem existence státu je vládnout? To je však úplně jiná funkce, než funkce výkonná (řídící), při které jde o efektivní dosahování výsledků. Namísto toho zůstane jenom vedení. Takže stát, jako organizace ve společenství dalších organizací, který má v tomto společenství přidělenou tu úlohu, že jej vede.

Jak jsme se poučili od jiných institucí, je ovšem úloha vladaře neslučitelná s „výkonnou činností". Jakýkoli pokus o spojení funkce vladaře s výkonnou činností ve velkém měřítku paralyzuje rozhodovací schopnost. Jakýkoli pokus přimět rozhodovací orgány ke skutečně výkonné činnosti zákonitě znamená velice špatnou výkonnou činnost. Tyto orgány nejsou na výkonnou činnost zaměřeny. Nejsou na ni vybaveny. V zásadě se jí vůbec nezabývají.

Takže

Stát by v tomto případě plnil úlohu diametrálně odlišnou od té, kterou plní v tradiční politické teorii. Ve všech našich teoriích je stát jedinou institucí. Kdyby se však měla aplikovat „reprivatizace", stal by se stát jednou z mnoha institucí, i když institucí centrální a vrcholovou.

...

Politická teorie existovala v posledních dvě stě padesáti letech odděleně od teorie společnosti. Kdybychom na stát a na společnost aplikovali to, čemu jsme se v uplynulých padesáti letech naučili o organizacích, obě tyto teorie by opět splynuly v jednu. Nestátní instituce - jako například univerzity, podniky a nemocnice - by se považovaly za orgány zabezpečování výsledků. Stát by pak plnil úlohu společenského zdroje zabezpečujícího vytyčování důležitých cílů a „dirigenta" sociální různorodosti. Termínu „dirigent" jsem použil zcela záměrně. Nebude snad nijak přehnané, přirovnáme-li dnešní situaci k situaci ve vývoji hudby před dvěma sty lety. Dominantním hudebníkem počátku osmnáctého století byl zejména na protestantském severu velký varhanní virtuóz. Ve varhanní hudbě v té podobě, v jaké ji praktikovali skladatelé jako Buxtehude či Bach, vyjadřoval celý rejstřík hudebních výrazů jediný nástroj s jediným hudebníkem. V důsledku toho bylo však třeba téměř nadlidské virtuozity, aby se někdo takovým hudebníkem stal. Koncem osmnáctého století zmizeli varhanní virtuózové ze scény a na jejich místo nastoupily moderní orchestry. V těchto orchestrech hrál-každý nástroj pouze jeden part a dirigent před ním všechny tyto rozličné a různorodé nástroje spojoval v hudbu hranou podle jedné společné partitury. V důsledku toho náhle zmizelo cosi, co se do té doby zdálo být pro hudbu absolutně limitujícím faktorem. I malý Haydnův orchestr dokázal vyjádřit hudební rejstřík dalece přesahující schopnosti i toho největšího varhanního virtuóza předchozí generace. Dirigent sám na žádný nástroj nehraje. Dokonce ani na žádný nástroj umět hrát nemusí. Jeho úkolem je znát schopnosti každého nástroje a přivést ho k optimálnímu výkonu. Místo aby byl „hudebníkem", stává se „dirigentem". Místo výkonné činnosti „vede".

Změnit stát z toho, který řídí na toho, který vede, se zatím nepodařilo nikomu. Obávám se, že ani neznám jediného politika a neznám žádnou politickou stranu, která by si vytyčila za úkol zlikvidovat systém, jehož představitelem chce být a namísto toho deklarovala vytvořit demokratičtější, pluralističtější, různorodější a přesto integrovanější systém, ve kterém vláda neřídí, ale jenom vede. Alespoň jsem na toto téma nezaznamenal žádnou veřejnou diskusi; ta se točí jenom kolem toho, kdo to bude dělat lépe a někdy i jak. V podstatě každý má nápady, jak to dělat lépe, a nikdo nemluví o tom, jak to dělat jinak. Zatím nikdo nekřičí, že "král je nahý". Pana Babiše tedy neuvádím jako výjimku, ale jako příklad toho, jak nám to běžně myslí.

Stát by se stále více stával rozhodovatelem, tvůrcem vize a politickým orgánem. Jeho snahou by bylo vymýšlet, jak dávat konkrétním politickým cílům takovou strukturu, aby byly atraktivní pro některou z nezávislých institucí. Jiným slovy by byl „dirigentem", který se snaží promyslet, k čemu je každý z nástrojů nejlépe uzpůsoben. A stejně tak, jako se obdivujeme skladateli pro jeho schopnost skládat hudbu, kterou je skutečně možno hrát a která maximálně využívá konkrétních výkonnostních charakteristik lesního rohu, houslí nebo flétny, budeme se možná obdivovat zákonodárci, který vytvoří optimální strukturu daného úkolu, takže tento úkol bude maximálně vyhovovat té či oné nezávislé, samosprávné a soukromé instituci pluralistické společnosti.

Samozřejmě, že nemohu popřít, že každá vláda (kterou jsem znal a znám), tu a tam udělala nějaký ten vůdčí akt. Každá udělala nějaký ten izolovaný počin, který je však na hony vzdálen od toho, co lze nazvat systematickým promyšleným vedením. Většinou se vlády koncentrují na řešení stávajících problémů a na jejich lepší řízení.

Shrnutí

Hlavním jejím smyslem je naopak navrátit nemocnému a ochromenému státu sílu a schopnost výkonnosti. Po cestě, kterou se stát v posledních padesáti letech ubíral, už nemůžeme jít o mnoho dále. Tímto směrem se můžeme dopracovat pouze k větší byrokracii, ne však k lepší výkonnosti. Můžeme nařídit vyšší daně, nemůžeme však získat obětavost, podporu a důvěru veřejnosti. Stát může získat větší břicho a větší váhu, nemůže však získat sílu ani inteligenci. Pokud se budeme i nadále ubírat tím směrem, kterým jsme šli dosud, nemůžeme dojít k ničemu jinému než k tomu, že se nemoc státu bude zhoršovat a že jím budou lidé čím dále víc rozčarováni. A to je recept na tyranii, to znamená na stát organizovaný proti své vlastní společnosti.

Mohlo by k tomu dojít; v historii už k tomu došlo až příliš často. Ve společnosti pluralistických institucí je však nepravděpodobné, že by byla taková tyranie nějak zvlášť dlouho efektivní. Komunisté se o to pokusili a po padesáti letech prokázali - přestože si to sami ještě plně neuvědomují, že struktura moderní společnosti a její úkoly jsou neslučitelné s monolitickým státním zřízením. Monolitické státní zřízení vyžaduje absolutní diktaturu, kterou nikdy nikdo nedokázal zachovat o mnoho déle než po dobu života jednoho diktátora.

V konečném důsledku budeme potřebovat novou politickou teorii a pravděpodobně i naprosto nové ústavní zákonodárství. Budeme potřebovat nové koncepce a novou společenskou teorii. Zda to všechno získáme a v jaké podobě, to dnes ještě nemůžeme vědět. Můžeme však vědět, že jsme rozčarováni státem, a to zejména proto, že neplní své úkoly. Můžeme říci, že v pluralistické společnosti potřebujeme stát, který umí vládnout a také vládne. Není to stát, který zajišťuje „výkonnou činnost", a není to ani stát, který zabezpečuje „správní administrativu"; je to stát, který vládne.

Závěr

Tolik profesor Drucker. Snad jste pochopili, že chtěl sdělit, že je bláhové se domnívat, že pluralitní orchestr organizací, čímž naše moderní společnost je, se obejde bez vedení. A kdo jiný by to měl dělat než stát? Ten se však zatím ještě utápí v čím dál tím lepším řízení, které však z principu toho, kým je (dirigentem a ne hudebníkem), nemůže zvládnout. Je pošetilé snažit se řídit něco, co by mělo být vedeno.

P.S.: prosím, abyste nezabíjeli posla (tedy mě). Jenom dávám na vědomí, že jsou i nestandardní názory na to, jak lépe (ne)řídit stát.


Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se