Dobrý leadership zabraňuje poškození mozku (a špatný jej způsobuje)

Pokud častěji děláte věci, při kterých s určitou nelibostí vnímáte, že požadavky na vás kladené přesahují vaše možnosti či schopnosti, poškozujete si mozek. A když v tom nějakou dobu vytrváte, je docela pravděpodobné, že nejpozději po padesátce začnete blbnout a nejpozději po šedesátce budete blábolícím dementem.

Nebojte se, nebudete sami. Podle průzkumů provedených v USA jsou současné trendy takové, že v roce 2030 bude mít pětina pětašedesátiletých Američanů Alzheimera.

Kromě jiného to dělají tak, že téměř masově praktikují něco, co nazývají leadershipem: sami sobě a druhým lidem stanovují vyzývavé cíle. Jelikož při tom zhusta na něco důležitého zapomínají, poškozují si při tom svůj mozek, nebo jej poškozují ostatním. Pokud mohu posoudit, jsme na dobré cestě se jim v tomhle vyrovnat.

Dobrým vedením sebe sama je možné tomu předejít. A dobrým, ne přespříliš zjednodušeným vedením druhých také. A kromě toho i plnit vyzývavé cíle.

Nejdříve několik faktů o fungování našeho organismu.

Pokud organismus pocítí, že situace je stresující, pak něco udělá, aby se na vypořádání s ní vhodně připravil. Mění hospodaření s energií, která je k dispozici: minimalizuje tu, která je potřebná pro dlouhodobou prosperitu organismu, a naopak maximalizuje tu, která je vhodná pro okamžité vypořádání se s situací. Kromě jiného to dělá tak, že z nadledvinek začne vylučovat hormony, jako je například adrenalin a kortizol, které svým působením zajistí onen žádoucí stav.

Je to evoluční mechanismus, který se jako krátkodobé a nouzové opatření evidentně osvědčil. Evoluce to však, zdá se, nemyslela jako trvalé opatření.

Pročpak to?

  • Kortizol zabraňuje, aby hippocampus, jakési hlavní paměťové centrum, využíval krevní cukru. Cukr je šetřen pro svalovou práci, případný úprk, nebo boj. V důsledku toho nemá hippocampus dost energie na to, aby něco ukládal do paměti. Lidé ve stresu sice zažívají onu nepříjemnou situaci, ale dost často si jí ani nepamatují.
  • Produkce kortizolu interferuje s funkčností neurotransmitérů. Je-li produkce moc, dochází k tomu, že ačkoliv je paměťový záznam učiněn, nelze k němu přistoupit. Příslušné spoje totiž nefungují. A bez spojení nastává co? Nastává zmatek. Lidé ve stresující situaci často jakoby ztrácejí hlavu.
  • Je-li kortizolu příliš mnoho, dochází k přerušení normálního metabolismu mozkových buněk. Díky tomu vstupuje do buněk vápník, který vede ke vzniku molekul volných radikálů, které zevnitř likvidují mozkové buňky. Takže: příliš mnoho kortizolu zabijí mozkové buňky.

Je mnoho důkazů o tom, že lidé v dnešní moderní společnosti zažívají stres podstatně častější, než kdykoliv před tím. Je záhodno nasadit promyšlená preventivní opatření zabraňující poškození mozku.

Jinými slovy řečeno platí, že více, než kdy jindy, je třeba nasadit promyšlené sebevedení. V oblasti předcházení poškození mozku v důsledku stresujících situací je to zejména:

  • správná výživa,
  • správné zpracování očekávaného, nebo již nastalého stresu (tzv. stres management),
  • správné tělesná a dušení cvičení,
  • a nakonec i správné medikamenty.

Zdá se, že teprve kombinace všech uvedených přístupů je dostatečně silná na to, aby předešla, popřípadě i zvrátila, poškození mozku v důsledku stresu.

Další informace naleznete v publikaci Brain Longevity autorů Dharma Singha Khalsy a Cameron Stautha z roku 1997. Byl jsem překvapen tím, co všechno se dá, kromě toho co již znám a umím, ještě dělat.

Nyní pojďme k vedení druhých, tedy k oněm vyzývavým cílům, které na nás hrnou naši šéfové, nebo které, pokud jsem také šéfy, stavíme před ostatní. Samozřejmě, že se to děje v dobré víře dosažení dalších met ekonomického blahobytu příslušné organizační jednotky, nebo dalších úrovní osobního rozvoje druhých.

Samy o sobě nejsou vyzývavé cíle špatné. Nejsou-li však správně podány a obhospodařeny, způsobují stres a jeho nevyhnutelné negativní důsledky.

Ideální způsobem, jak to špatně dělat, spočívá v kombinaci pěti následujících činností:

  • Postavit pracovníka před hotovou věc. Nic s ním neprobírat, nic mu nevysvětlovat. Nestarat se o to, zda mu to sedí, nebo ne. (Pokud je vyzývavý cíl z oblasti, která pracovníka nijak zvlášť nebaví, lze dosáhnout obzvláště rychlého a zničujícího účinku.)
  • Nechat ho v tom osamoceně plácat, neposkytnout mu žádnou podporu. Tedy ani fyzickou, ani mentální, ani psychologickou.
  • Při každé příležitosti pracovníkovi vynadat za to, co se mu nepodařilo. Popřípadě jej za to i potrestat.
  • Zavádět změny, a to bez ohledu na to, zda jsou k něčemu, nebo ne. Hlavně, abych jich bylo dost a aby byly rychlé. Taková kvantita a kvalita, aby se s nimi pracovník ani pořádně nestihl vypořádat.
  • Zajistit takovou organizační kulturu, která bude automaticky zařizovat, aby se na pracovníkově stresu podílel celý kolektiv. (Například aby byl lhostejný, o škodolibé radosti už vůbec nemluvě, k tomu, jak se v tom někdo motá, aby nereagoval účastí a pomocnou rukou, když se někomu nedaří, a tak dále, a tak dále.)

A jak to tedy dělat správně? Pro ty, kteří již mají poškozený mozek, je to bez cizí pomoci téměř nemožné. Pro ty ostatní je to prosté:

  • Postarat se o to, aby při nastavování vyzývavých cílů nebyl přítomen ani jeden z pěti výše uvedených bodů,
  • Navíc zařídit pravý opak kombinace všech pěti výše uvedených bodů.
  • Navíc každodenně eliminovat další faktory, které způsobují pracovní a nepracovní stres. (I nepracovní stres by měl být starostí lídrů. Lidé si jej totiž nosí z domova do práce, a tam si pak dělá svoji skrytou, záškodnickou činnost.)

Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se