Proč učitelé leadershipu tvrdí, že jejich tréninky jsou většinou na nic?

Před dvěma lety jsem na Vedeme.cz publikoval názor známého odborníka na profesionální organizace Davida Maistera na téma Proč je většina manažerských tréninků k ničemu. Od té doby jsem na Internetu zaznamenal celou řadu článků na podobné téma. Dnes se chci soustředit na jednu podoblast, kterou jsou tréninky leadershipu. I zde to podle publikovaných článků vypadá spíše tak, že jsou k ničemu.

Tyto články jsou zcela pochopitelně psány těmi naštvanými. Zjistil jsem, že v daném případě jsou těmi naštvanými, a to bez výjimky, ne klienti, ale ti, kteří leadership tréninky poskytují. Zvláště ti dost dobří. Například, abych jmenoval alespoň některé, John Adair, Noah Blumenthal, James Brava, Jim Clemmer. To nasvědčuje tomu, že účastníci školení a samy organizace, které to stojí prostředky a měly by z toho tedy něco získat, jsou v podstatě pohodě: dostali přinejmenším to, co chtěli. Zdá se tedy, že představa leadership guruů o tom, co má být výsledkem, se liší od představy jejich studentů i organizací, které na tréninky své lidi vysílají.

Nemohl jsem si nepovšimnout, že rozdíl v představách i spokojenosti studentů a jejich učitelů je tady od pradávna. V minulosti měl však opačné znaménko.

http://www.vedeme.cz/administrator/index.php?option=com_content#

Dnes je spíše tendence dělat všechno, i když je to třeba pitomost, pro spokojenost klienta, neboť nespokojenost klienta = ztráta klienta = ztráta tržeb/pověsti/zaměstnání. Dříve však šlo spíše o to, aby se danou věc student opravdu naučil, zatímco otázka, zda je při tom spokojeným nebo ne, nebyla důležitá.

Jako exemplární příklad chci uvést příběh popsaný v klasické knize Eugena Herrigela „Zen v umění lukostřelby” (Zen in the Art of Archery), která poprvé vyšla v roku 1953. V této knize popisuje autor, německý univerzitní profesor, svoji osobní zkušenost z několikaletého tréninku v umění lukostřelby během, kterou nabyl během svého pobytu v Japonsku.

Mimochodem: ta kniha je docela zajímavá i z hlediska leadershipu. V Zenovém pojetí střelby lukem (leadershipu) nejde ani tak o to zasáhnout cíl, ale dosáhnout takové úrovně rozvoje osobnosti, při které To střílí a zasahuje cíl samo. Na rozdíl od standardního silového pojetí (lukostřelby, leadershipu), při kterém trpí úplně všechno. Blbě zasažená zvěř, mizerně vedený člověk, jeho rodina, organizace, společnost.

Nespokojenost Studenta a spokojenost Mistra se vine jako červená nit celým příběhem. Posuďte sami:

Na úplném začátku to bylo tak, jak už to tak v typických východních příbězích bývá: Mistr nechtěl studenta vůbec učit. Student byl rozezlen, protestoval, prosil, loboval. Nakonec byl Student přijat.

Výuka začala s napínáním luku. Přestože Student cvičil velmi pilně, a to jak sám, tak pod dohledem Mistra, vůbec mu to nešlo. Domníval se, že mu Mistr tají nějaký trik. Mistr sám však nikdy neztratil zdvořilost a trpělivost. Tu však ztratil Student. A začal dotírat na Mistra. Mistr mu doporučil, ať se naučí dýchat. A tak se Student učil dýchat. Zabralo to hodně času a úsilí, ale nakonec to pomohlo: po prvním roce Student uměl napnout luk jen tak „duchem”.

Pak přišlo vypouštění šípu. Přes veškeré úsilí se to Studentu nedařilo tak, jak to mělo být. Následovaly týdny a měsíce cvičení. Zcela bez jediného výsledku. Mistr byl stále zcela v pohodě a nebádal nad tím, proč je trénink k ničemu. Avšak Studentovi nakonec přetekly nervy. Po delší debatě, ve které mu Mistr vysvětlil některé spirituální pravdy jako „Čím více se snažíš vystřelit šíp abys zasáhl cíl, tím méně se ti to bude dařit” a podobné, z manažerského pohledu, totální nesmysly, byl Student frustrován ještě více. Ale vytrval a dnem za dnem trénoval dále. A nešlo mu to. Ne a ne. Nakonec tedy vymyslel techniku, která navenek vypadala, jako ta technika správná, při které To střílí samo. Samozřejmě, že mu Mistr na to přišel a odmítl jej pro jeho podvody dále učit. Nezbylo než využít tlačenku přes Mistrovi známé. A pak zase týdny a týdny tréninku. Až tu náhle se to stalo: vystřelilo To samo.

A tak Mistr povolil Studentovi začít střílet na terč. První pokusy byly pro Studenta neobyčejně frustrujícími. Nejen, že nezasáhl cíl vzdálený dvacet metrů, ale navíc k němu vůbec nedostřelil. Asi řeknete, že po čtyřech letech tréninku jsou dosažené výsledky zatím na nic, že? Co myslíte, byl s tím Student spokojený? To si pište, že nebyl! A je pozoruhodné, že s tím vším nepraštil a nepřešel ke konkurenci, která ho to naučí za týden. A to ještě musíme uvážit, že Mistr mu vůbec, ale vůbec nevysvětlil, jak se vlastně míří a zasahuje cíl, ale stále dokola mlel o tom, že jde o to, aby To zasáhlo cíl samo. V pokračování v honbě za tímto přeludem přesvědčilo Studenta asi to, když Mistr mu ukázal, že je schopen i v úplné tmě zasáhnout cíl doprostřed a pak dalším šípem rozčísnout šíp předchozí. Student tedy pokračoval v honbě za iluzí, která však, kupodivu, začala postupně nabývat reálných obrysů.

Po mnoha a mnoha dalších navenek nezdařených pokusech se totiž začalo stávat, že tu a tam To cíl opravdu samo zasáhlo. A to byl okamžik, kdy se Student, opět nespokojeně a znepokojeně, Mistrovi svěřil, že už nerozumí vůbec ničemu. Mistr, klidný a spokojený jako vždycky, jej uklidnil slovy, že to tak prostě je.

Nakonec po pěti letech přišly zkoušky. A jak už to v takových příbězích bývá, Student tyto zkoušky složil úspěšně. A byl spokojen. Ne však proto, že dosáhl svého cíle (složení zkoušek), ale proto, že konečně pochopil, že o to vlastně ani nejde. Že jde o vlastní cestu seberozvoje, na jejichž vyšších úrovních dosahujete až neuvěřitelně vypadajících cílů tak, že vlastně o ně ani neusilujete. Dosahování cílů se děje samo a je jen vedlejším produktem úplně něčeho jiného.

Ani snad nemusím dodávat, že i Mistr byl spokojen. Jak jinak, vždyť právě tak se naplnilo jeho mistrovské poslání - napomohl zrodu nového Mistra.

A celý cyklus (i izolovaný příběh) se tímto uzavírá. Zúčastněné strany, Student, Mistr a možná i čtenář, odcházejí s pocitem, že tak je to v pořádku, tak to má být.

Jaké poučení si lze z tohoto příběhu odnést? Samozřejmě, že se současným uvážení faktu, že leadership je přeci jenom o něco komplexnější, než relativně triviální střelba opeřenou hůlkou pomocí ohnutého dřeva s provazem, a jejíž výuka zabere jenom pět let.

Poučení, které lze nalézt, je (pro někoho kupodivu, pro jiného bez podivu) úplně stejné, jaké lze nalézt i v jiných oblastech, které se věnují i integrálnímu rozvoji osobnosti jako jedné z nutných podmínek Mistrovství. Nemusí to být jenom Zen, ve skutečnosti je toho habaděj; vyšší úrovně jógy, šamanismus, Tai Chi, některé terapeutické školy či některé směry New Age jsou jenom zástupci celé této poměrně veliké oblasti. Zabývají se něčím, samozřejmě, že ve svém vlastním kontextu, co lze nazvat osobním vůdcovstvím:

  • Jde to.
  • Daná činnost (leadership, jóga, střelba lukem, horolezení, malování, zpěv,...), která přináší hodnotné a udržitelné vnější výsledky, tedy ta, která doopravdy k něčemu je, není pouhou technicky silovou disciplínou, ale je velmi úzce spjata s rozvojem osobnosti jedince.
  • Není třeba, aby student porozuměl všemu hned na začátku.
  • Pochopení plyne z osobního a v pravdě spirituálního prožitku, při kterém se rozplývají veškeré dualistické hranice jako duch - tělo, já - ty, já - oni, já - to, a při kterém to všechno dohromady ve vzájemné souladu tančí a vytváří tak nový holistický celek se svými specifickými vynořujícími se charakteristikami (opravdový leadership, až neuvěřitelné zásahy cíle, lezení po skále, které se spíše podobá vzlínání, zásadní vědecký objev,...) a boří tím předchozí omezující představy o tom, co možné je a co ne.
  • Je normální, že studentovi na začátku uniká smysl toho všeho i význam jednotlivostí. Je normální, že není hned mistrem. Je to normální a je i normální, že je to pro něj frustrující.
  • Má na výběr, zda vytrvá, nebo si zvolí zkratkovité řešení (quick fix).
  • Ten, kdo se spíše soustřeďuje na dosažení vnějších okamžitých vítězství se od opravdového mistrovství (leadershipu, jógy, zásahu cíle, ...) krok za krokem vzdaluje.
  • Pro úspěšný pokrok studenta je vhodné, aby mu s jeho postupem někdo poměrně dlouhodobě pomáhal. Někoho, kdo se v celku již vyzná, kdo jej prožil, tedy ten, kdo je za samého principu věci schopen poskytoval studentovi kvalifikovanou zpětnou vazbu a doporučení k dalšímu postupu.
  • Existují studenti, kteří spíše chtějí okamžité vnější výsledky. Tito studenti nemusejí být nutně psychicky narušenými, ale mohou, což je pravděpodobnější, pocházet z patologicky nemocných kultur (= ani nevědí, že jsou nemocné). Ať tak či onak, představují pro učitele Veliký problém. Je vhodné, aby se učitel předem rozhodl, na čem mu doopravdy záleží: zda dát přednost nespokojeným a prchajícím studentům, nebo spokojeným klientům a jejich penězům plus doprovodnému pocitu, že kromě toho je celá ta výuka vlastně k ničemu.

Vraťme se na začátek článku k frustrovaným leadership guruům. Mezi řádky jejich nářků lze vyčíst, a to poměrně jednoznačně toto:

Hlavní příčinou nespokojenosti učitelů a trenérů leadershipu je to, že se jim nedaří naplňovat jejich poslání: aby se jejich studenti stali opravdovými lídry.

Hlavním důvodem, proč to tak je, vnímají v tom, že mnoho (až většina) studentů a organizací vlastně ani po opravdovém leadershipu netouží.

Jsou to špatní učitelé? Ne nutně. Ba zdá se mi, že je tomu právě naopak: že jsou to opravdoví Mistři. Protože ne-mistrům je tohle úplně jedno; svůj pocit z dobře odvedené práce odvozují ne-mistři z docela jiných metrik. Například z počtu odučených hodin, z množství klientů, z kvantity vydělaných peněz, ze spokojenosti klientů.

Ještě v horší podobě se obdobné vyskytuje u organizací, které jsou skrz naskrz prolezlé morem stanování a měření cílů.

Tyto nemocné, patologicky nemocné, organizace jsou nemocné svými trvale postiženými vedoucími pracovníky. Takový nakažený vedoucí jedinec ani nechápe, že jeho osobní podíl na osobnostním rozvoji svěřených lidí je důležitou a nezastupitelnou součástí jeho vedoucí práce, práce, která se nakonec projeví ve skvělých, hodnotných a udržitelných organizačních výsledcích. Svoji pozornost zaměřuje téměř výhradně na vytyčování SMART cílů a následné měření a hodnocení zásahů. Ani nevidí, že se tak od opravdového leadershipu a jeho důsledků (skvělé výsledky, které se uskutečňují jakoby zázrakem samy od sebe) spíše vzdaluje.

Mě osobně je patologicky nemocných organizací a lidí v nich opravdu líto. Kdo by se také těšil z pohledu na mrzáka, že? Není mi jich líto proto, že jsou nemocné (to se stává každému a není to žádná tragédie), ale proto, že jsou nemocné patologicky: ani nevědí, že to jde i jinak a lépe.


Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se