Občas sami u sebe, nebo lidí, které pomáháme rozvíjet, narazíme na nepřekonatelnou bariéru genetického determinismu: jsme tací, jací jsme a nemůžeme s tím nic dělat. Znáte to sami: jsou to geny, které mohou za naši inteligenci, jsou to geny, které mohou za naše nemoci, jsou to geny, kterou mohou za naše sklony.
Naštěstí se ukazuje, že nejsme tak bezbranní, jak se často domníváme. Že máme možnosti, jak geny ovlivnit. Výzkumy posledních let ukazují, že geny jenom jakousi informační databankou a o tom, které z nich vlastně vstupují do hry, rozhodujeme do určité míry my. Záleží na tom, jak vnímáme sebe i své okolí, záleží na tom, jaká přesvědčení o sobě a světě máme. Dokonce máme, jako budoucí rodiče, možnost ovlivňovat, jaké geny se projeví u našich dětí.
Následující dvě videa Vám, zejména lídrům, terapeutům, koučům, a obecně Vám všem, kterým záleží na usměrňování zdánlivě nahodilých, nebo neovlivnitelných věcí, mohou velmi výrazně prospět při práci s omezujícími předpoklady typu "za to mohou naše geny a s těmi nic nemůžeme dělat".
Videa jsou v Angličtině a nejsou krátká. Pokud s tím máte problém, přidejte k tomuto článku komentář s přáním, abych z nich udělal stručný český výtah (a nebráním se tomu, pokud tohle pro změnu udělá někdo jiný a povolanější).
Část 1
Část 2
Pokud si chcete v této oblasti ještě poněkud rozšířit své obzory, pak dále doporučuji knihu Bruce Lipton: „Biology of Belief”, nebo obsahem skvělá videa stejného autora „The Biology of Perception” (následované podpůrným praktickým videem „The Psychology of Change”), která lze najít (většinou v mizerné kvalitě) na internetu. Google Vám řekne kde.
Počet příspěvků v oblasti epigenetiky, a to jak v oblasti základního výzkumu, tak i jeho aplikací, v poslední době docela roste. Myslím, že ještě budeme hodně překvapeni tím, jak vlastně, jako lidé v ekologickém, sociálním a evolučním kontextu, fungujeme.
Komentáře
Jan P. 2010-08-31 11:26
Tonda Boháček 2010-10-17 18:26
Martin Hájek 2010-10-17 21:24
Víte, tři lidé, to mi již za těch pár hodin radostné práce stojí.
Těším se na to. Daná videa pro mě představovala zcela neobyčejnou zkušenost, která poměrně výrazně rozšířila můj pohled na svět. Přírodní zákony nám poskytují daleko více možností/přílež itostí, než jsem se dosud domníval.
Prosím tedy Jana a Tondu, aby se ještě chvilku těšili z očekávání.
Děkuji za pochopení.
Hanka V. 2010-10-19 19:49
Martin Hájek 2010-10-20 10:48
Potěšil mě. A potěšilo mě i to, že se týká věci, která je pro vedení našich životů a našeho společného života, opravdu zásadní.
Do přehledného shrnutí se pustím cobydup a počítám, že během pár dnů bych to tady na webu publikoval.
Martin Hájek 2010-10-24 15:40
Epigenetika vychází z poznatku, že podnět, ze kterého buňka vychází při změně své fyziologie a svého chování, jinak řečeno svého života, není v genech, ale ve fyzickém a energetickém prostředí, ve kterém se nachází.
Geny, to jsou jenom informace, které jsou využívány při stavbě buněk, tkání a orgánů. Co se s tohoto informačního písku, vápna a malty postaví, o tom geny nerozhodují. O tom rozhoduje stavbyvedoucí: vnější prostředí vnímané buňkou. Tento aktivní činitel rozhoduje, jaký informační materiál a v jakém množství vůbec použije. Jinými slovy řečeno: charakter našeho života není určován našimi geny, ale vnímáním vnějších signálů, které pohánějí život.
Vysvětleme si frázi "vnější signály, které pohánějí život".
Má se za to, že buňka je bez svého jádra, které obsahuje geny mrtvá. Nehýbe se, nic nedělá. Proto se často považuje jádro za jakýsi mozek buňky. To je omyl. Buňka s odstraněným jádrem klidně a po celé měsíce žije dál. Hýbe se, dýchá, jí, brání se, komunikuje. Nemůže se však rozmnožovat; je to asi tak obdoba toho, jako když muži uřízneme pindíka. Jádro však není mozkem buňky a neřídí ji. To, co způsobuje pohyb buňky, je vnější signál. Vnější signál (chemická molekula, kvantum energie) dopadne na část řetězce bílkoviny, změní elektrickou polaritu této části, a v důsledky změny polarity části se bílkovinný řetězec pohne (musí se pohnout, neboť stejně nabité části se odpuzují, opačně nabité se přitahují). To je pohyb a to je život.
Počet genů, který organismus má, není rozhodujícím faktorem pro komplexnost chování, které organismus vykazuje. Primitivní červ Caenorhabditis, jehož tělo se skládá z přesně 969 buněk a mozek z 302 buněk, má zhruba 24.000 genů. Člověk má 50 triliónů buněk a (snad) 25.500 genů. Zhruba stejný počet genů jako lidé mají hlodavci. A ovocná moucha (doslovný překlad anglického termínu fruit fly), která má o hodně komplexnější stavbu těla a chování, než má primitivní Caenorhabditis, si vystačí jenom s 15.000 geny.
Další věcí, která si zaslouží vysvětlení je mechanismus, kterým dochází k tomu, že příchozí vnější signál rozhoduje o to, které geny buňky použije, a které ne. Kolem DNA, šroubovice obsahující genetickou informaci, je navlečen jakýsi bílkovinný rukáv (odtud slovo epigenetika; řecká předpona epi- znamená přes, nad). Ne všechny geny, které jsou pod ním schovány, se tedy mohou projevit navenek při utváření nových bílkovinných struktur. Přijde však vnější signál. Podhrne bílkovinný rukáv a hle, je tady gen, jehož informační obsah se pak použije při stavbě nových bílkovin.
Jinak (a přesněji řečeno): specifické geny mají korelaci s charakteristika mi a chováním organismu. Ale tyto geny se neaktivují, dokud je něco nezapne. To něco je vnější signál. A ještě jinak: na začátku všeho není, jak jsme se domnívali, DNA (pak RNA, pak bílkovina), ale prostředí (pak regulační bílkovinný rukáv, pak teprve DNA, RNA, a nakonec finální bílkovinný produkt).
Dosud provedené studie prokázaly, že různé prostředí vede k více, než dvěma tisícům různých bílkovinných struktur, které byly vytvořeny z úplně stejného genetického základu. Fenomenální! I když je to, podle tradičního genetického determinismu, zhola nemožné (až na změny v průběhu evolučních věků, samozřejmě).
Bylo prokázáno, že mutace genetické informace, ke které dochází při předávání genetické informace potomkům, není až tak náhodná, jak se ještě nedávno myslelo. Vědci například dali bakterie do prostředí, ve kterém kvůli geneticky projeveným stravovacím schopnostem neměli co žrát. V další generaci se již projevily jiné geny, které mladým baktériím umožňovaly požívat pro jejich rodiče nestravitelnou stravu.
Nebo je známo, že 95% případů rakoviny není dědičného původu. Za to, že jí někdo dostane, je v 95% odpovědno vnímání prost5ed9 organismem.
Bylo prokázána, že (dítětem vnímaná) mateřská láska má větší vliv na hmotnost a inteligenci, než strava.
Bylo prokázáno, že prostředí dokáže přebít neblahé geny. Výzkumníci vzali geneticky poškozenou myš. Její potomci byli geneticky "předurčeni" ke světlé kůži a obezitě. Výzkumníci však zařídili pro jednu skupinu potomků takové prostředí, které neodkrylo na poškozených genech onen bílkovinný rukáv. A co se stalo? Úplně jiné děti. Jedny světlé a tlusté, druhí pěkně tmavé a štíhlé. Z úplně shodné genetické základny!
Samozřejmě, že je důležité, jaké prostředí je objektivně. Jaké chemické sloučeniny a fyzikální částice a pole tam jsou. Co je však také důležité, je to, jak náš organismus toto prostředí vnímá. Zda vůbec tyto signály svými senzory zachytí a za druhé i to, jak je interpretuje - jaký význam jim dává. Naprosto zásadní význam mají přesvědčení, která o o sobě a světě, se kterým žijeme, máme.
Neudržím se, abych Vám do tohoto výkladu nevmezeřil krátkou historku.
Citace:Kterému z kandidátů byste dali přednost Vy? Tomu malému, nebo tomu velkému?
Známý placebo efekt a negativní efekt noceba, jsou snad známy každému. Do moderního zdravotnictví/n emocnictví to nepatří, protože to není komerčně zajímavé: zdravotní pojišťovny proplácejí jenom prášky, vrtání a řezání. Za uzdravení jen tak přesvědčením nedají nikomu ani floka. Alespoň jeden příklad za všechny. V USA se provádí 650.000 operací artritických kolen ročně. Pacientům pomáhají. Businessu také. Jedna operace stojí 5.000 dolarů. Doktor Bruce Moseley, píše Bruce Lipton, umí dosáhnout úplně stejných léčebných výsledků tak, že operaci jenom předstírá. Pacienti odhazují berle a jdou na basket.
To, jak vnímáme své okolí, jak jej interpretujeme, jak myslíme a cítíme, vytváří pro kolektiv padesáti triliónů našich buněk jejich prostředí. A prostředí spouští geny. Buňky našeho těla, podle toho, co vnímají, doslova a do písmene, žijí. Šťastně, produktivně a dlouho, nebo ve stresu, utrpení a krátce. A tak žijeme i my.
Epigenetikou se zcela zásadně mění vědecký pohled na sebe sama, na společnost, na celý ekosystém a jeho evoluci: živá příroda žije a vyvíjí se, a to až do úrovně genů, jako jeden celek, společně. Utrpení až zničení jednoho nemusí nutně znamenat výhru toho druhého; často je to docela naopak. Epigenetika tak doplňuje moderní poznatky dalších přírodních a humanitních vět, které směřují k témuž závěru.
Jsem přesvědčen, že i tento moderní vědecký poznatek ovlivní stávající manažerskou praxi: na tom jaké je fyzické, psychické, sociální a kulturní prostředí, ve kterém lidé žijí a pracují, záleží daleko více, než si věda byla schopna připustit. Zkrátka další kamínek do skládačky lepšího leadershipu.
Tonda Boháček 2010-10-24 16:48
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.