Analytické myšlení: výhoda, nebo omezení?

Občas se ze zvědavostí podívám na jobs.cz, abych zjistil, co a jak se mění ve shánění pracovníků. Běžně se setkávám s inzeráty typu

Přijmeme manažera, schopnost analytického myšlení podmínkou.

Je pozoruhodné, že zatímco ve vědě (včetně opravdového managementu) jednadvacátého století je výhradní zaměření na analytické myšlení považováno téměř za příznak slabomyslnosti, minimálně značné duševní nezralosti, personální agentury, headhunteři, ba dokonce i organizace působící v ČR takové lidi loví. To za prvé.

Za druhé: v naší kultuře je schopnost analytického myšlení poměrně běžná. Umí to skoro každý. Analytické myšlení je vštěpována dětem již od malička, a jako to jediná úctyhodné je dále zakalováno systémem výuky v základních a středních školách. Když se takový člověk nakonec dozví, že to není až tak úplně jednoznačné, je jeho mozek často již natolik poškozen, že náprava bývá poměrně obtížná a dlouhá.

Pojďme si zanalyzovat, co to analytické myšlení je, k čemu je dobré a kde je jeho použití spíše ke škodě věci a újmě všech těch, kterých se to týká..

Celý příběh začíná již poměrně dávno.

Rene Descartes

Rene Descartes(*1596 - †1650), současník Galilea Galilei, přispěl svojí filozofií a vědou k velmi výraznému oddělení vědy od náboženství, těla od mysli a vůbec všech dalších zdánlivě si odporujících skutečností. Dichotomie člověk - příroda, tělo - mysl, duch - hmota, muž - žena se od jeho dob staly běžnou součástí západního myšlení. Příklady nacházíme, doslova a do písmene, na každém kroku.

Descartes se na nás podepsal i jinak. Usiloval o formulaci spolehlivé, zcela obecné a neosobní analytické metody poznání. Byl přesvědčen, že i ty nejobtížnější vědecké problémy lze rozložit na „dlouhé řetězce“ jednoduchých kroků, a pokud se zachová jejich pořadí, musí se najít řešení původního, v podstatě jakkoliv složitého problémů.

Je třeba říci, že právě analytická metoda zcela zásadně přispěla k rozvoji vědy jako celku a dlouhou dobu byla jedinou akceptovatelnou vědeckou metodou. A stále zůstává v našem kolektivním vědění dojem, že vědecká metoda = analytické metoda.

Analytická metoda se obecně sestává z těchto kroků:

  1. Rozdělení celku, koncepčně, nebo fyzicky, na nezávislé části, pak
  2. zjištění vlastností a chování těchto jednotlivých částí, a z toho
  3. dedukce vlastností a chování celku.

Vezměme si například projektového manažera. Začíná to tím, že mu shora přistane na hlavě nějaký projekt. První co udělá je, že jej rozkouskuje na menší, stravitelnější kousky, a to takové, aby je mohli jednotliví k tomu určení lidé zpracovat. Pak tyto kousky ještě rozkouskuje v čase s tím, že na vhodná místa vrazí milníky - kontrolní body. Po naplánování projektu dochází k jeho realizaci a my se těšíme z toho, jak se z malých části rodí celek a jak pěkně necháváme milníky za sebou. Těšíme se, aniž si uvědomuje, co vlastně děláme (a pácháme).

Analytické myšlení prostupuje organizacemi skry na skrz, je všudepřítomné: v plánech, procesech, kontrole, koordina, finančních výkazech. Pro lidi i organizace je katastrofou, je-li jediné. A často si lidé i organizace svoji bídu ani neuvědomují.

Analytický přístup totálně a zákonitě selhává v případech, kdy předmětem přemýšlení, uvažování, nebo rozhodování je objekt, který se sestává ze vzájemně závislých částí. Díky těmto interakcím získává celek nové vlastnosti nebo chování, které žádná z částí nemá. Toto jakoby se vynořivší chování či vlastnost je pouze a jenom chováním a vlastností celku. Analytický přístup je na jejich pochopení krátký.

Vezměme si třeba slona, kuchyňské váhy a projekt „zvážit slona”. Každý, opakuji každý člověk, který se nachází před branami psychiatrického zařízení (z té větší strany) slona rozkouskuje, jednotlivé části v klidu zváží a pak tyto hmotnosti sečte.

Ale co kdyby hmotnost každé ze slonových částí závisela na hmotnosti každé z dalších částí? Kdyby byly vzájemně závislé? Jak byste postupovali? Analýzou, rozkouskováním to nejde. Ani náhodou. Nemůžeme hmotnost slona pochopit, ani ji nějak promyšleně ovlivňovat, pokud to nepochopíme.

Typickým příkladem objektu tohoto typu jsou živé organismy. Například člověk a všechna uskupení, jejichž je člověk součástí: skupiny, týmy, komunity, rodiny, organizace, státy. Všechny tyto objekty mají vlastnosti a chování, které analytickým přístupem prostě pochopit nelze.

Společné zaujetí týmu? Klidně si jej můžeme analyzovat do alelujá. Nadšení pro věc a motivaci? Také. Loajalitu, nenávist, lásku, účel, sounáležitost a pocit identity jakbysmet.

V některých případech jaksi mimoděk chápeme, že analýza není ten správný přístup. Vaše partnerka (není-li zrovna analytičkou) jistě neocení, když se její poznámku "Nemám co na sebe!" nadšeně chopíte jako zajímavého problému k analýze. Pokud jste si to někdy zkusili, jistě víte, o čem hovořím. Ani muži (pokud nejsou zrovna zajatci analýzy) nejsou nijak zvlášť bez sebe, když se partnerka pokouší o detailní analýzu jejich pivního, špekem prorostlého bříška. Teď nemám na mysli ani tak emoční citlivost, jako spíše to, že se jedná o holistický problém.

Nemít co na sebe, je spíše vyjádřením celkových pocitů z momentální ztracenosti ve světě. Můžeme svetr, celý šatník, nebo i pocity rozpitvat do detailů s tím, že nakonec často zjistíme, že příčina není v žádné části, ale v celku.

Analytické myšlení je dobrá věc. Nedám na něj dopustit. Miluji jej. Je pro mě těžké i nepříjemné si představit nemít jej. Neznamená to ovšem, že nemohu milovat i něco jiného. Mohu a miluji. A uvědomuji si (a nejenom já), že je téměř katastrofou neumět analytické myšlení vypnout a neumět uvažovat jinak: spíše v celku a spíše v pojmech vztahů nahorů, dolů a do stran, a to až hranice uvažovaného objektu, či problému.

V soukromém životě (viz svetr, břicho a pod.) ještě jakž takž svedeme vypnout svoji analytiku. Rozvodovost ještě není stoprocentní. Ale v zaměstnání? Tam jako bychom se styděli vypnout svůj studený, neosobní, analytický čumák. Jako bychom se báli, že nebýt analytický znamená být neprofesionální, nebo blbý či blbá.

Ubezpečují Vás, že už dávno (minimálně padesát let) neplatí, že to, co není analytické, je nevědecké. Není třeba se stydět. Ba naopak: jenom analytický přístup k lidem, týmům a organizacím si zasluhuje výrazné začervenání.

Bez toho, že by uměl projektový manažer vypnout svoji analytiku, nebude mít nikdy tým, ale buď pouhý nástroj, anebo, a to v lepším případě, pracovní skupinu se svojí rolí analytického mozku. Bez toho nikdy nepocítí týmovou synergii a bez toho ji ani nebude moci dát úspěšně průchod. Bez toho nebude organizace schopna vybudovat z hlediska výkonu a přijatelnosti pro lidi hodnotnou organizační kulturu. Bez toho organizace nebude schopna se udržitelně a úspěšně pohybovat v rychle se měnícím, v mnoha aspektech až nepředvídatelně se měnícím, prostředí.

Bez leadershipu to zkrátka nepůjde. Protože pro leadership je typické, že, kromě práce s emocemi, umí i jiný způsob vědeckého myšlení: systemické (či holistické) a laterální (či abduktivní). A ti, kteří to umí, tak dosahují výsledků, nad kterými zůstává analytikům rozum stát. Zdá se, že personální agentury, headhunteři, ba dokonce i organizace tohle ještě nechtějí. Nevím proč.

Vím však určitě alespoň jedno. Těším se na den, až uvidím inzeráty typu

Přijmeme manažera, schopnost vypnout analytické myšlení podmínkou.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se