Musí vést vzrůstající znalosti členů týmu k jeho destrukci?

Výsledky výzkumu Lyndy Gratton a Tamary Erickson, které publikovaly pod názvem „Eigth Ways to Build Collaborative Teams” v listopadovém čísle (2007) prestižního časopisu Harvard Business Review, říkají:

Čím je vzdělání a znalosti jednotlivých členů skupiny vyšší, tím menší je jejich ochota ke vzájemné spolupráci.

Přesněji řečeno: toto tvrzení platí tehdy, pokud necháte událostem volný průběh a neovlivňujete je. Zkrátka pokud s tím Vy, jako manažeři, něco neuděláte.

Stejně tak, jako když skočíte do hlubokých vod, se utopíte. Pokud nezačněte plavat.

Uvedené tvrzení autorek výzkumu tedy není nevyhnutelným přírodním zákonem, ale tendencí k určitému chování. Autorky dále poskytují další výsledky výzkumu: návod, jak to udělat, aby se tato přirozená rozkladná tendence neuplatnila.¨

Dříve, než tento osmibodový návod představím, dovolte mi malé zamyšlení o tom, kde se uvedená tendence bere. Myslím, že je to pro pochopení způsobů nápravy podstatné.

Určitě jste si během svého života uvedené tendence k neochotě nezištně sdílet informace a nepomáhat si s jejich rozvojem povšimli.

Malé děti i děti na základní škole si docela snadno a ochotně vyměňují své znalosti a zkušenosti (pochopitelně, že i zde se již vyskytují výjimky: jsou jedinci, kteří vám dávají opisovat s nedostatečným nadšením, někteří velmi vlažně až neochotně, a někteří již vůbec ne). Na střední škole je tento jev již docela patrný. A ve výzkumných týmech všeho druhu a ve znalostních organizacích je již poměrně zřetelný.

Co je příčinou této tendence?

Někdo by to mohl spojit se sobeckostí.

Nemyslím si, že lidem je vlastní sklon k sobeckosti. Ani jsme nečetl žádnou práci, která by sobeckost uváděla jako motiv lidského chování.

Příčinu takového chování nelze hledat v podstatě člověka, ale v něčem jiném.

Motivem k takovému chování je, tvrdím, kombinace prostředí (společenského systému) zejména s existenčním motivem člověka.

V tržním hospodářství dnešní doby jsou znalosti výrobním prostředkem. Pokud nemá jedinec co nabídnout, stává se v daném systému k ničemu; nikdo si jeho znalosti nekoupí a on se neuživí. Ve vlastním existenčním zájmu jedince je znalosti nejen kumulovat, ale také ochraňovat. Což je přesně to, co lidé činí.

Protože samotná existence znalostního pracovníka je závislá na jeho unikátních znalostech. Stejně tak, jako je dělník závislý na své vlastní fyzické práci.

To je ekonomická skutečnost a tak to je. Je to pochopitelné a naprosto přirozené. A odtud plyne i uvedená tendence.

Za snahou nesdílet informace mohou stát, a určitě i stojí, také další motivy. Například prostřednictví svých znalostí získáváme i značné společenské uznání: od dobrých známek, přes maturitní vysvědčení a akademické tituly až po Nobelovu cenu. A tím také stoupá i vnímání hodnoty naší vlastní osobnosti.

Strategie kumulovat-ochraňovat-užívat zcela evidentně přináší žádoucí osobní výsledky. Zejména prostředky k životu.

Existují i jiné strategie, které těchto výsledků také dosahují, a navíc jich dosahují s menším úsilím.


Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se