Nezbláznili se snad náhodou?

Typický šílenec

Každý z nás si skoro určitě občas pokládá otázku, zda se snad náhodou „ti druzí” nezbláznili. Mohou to být naši příbuzní, nebo sousedé, mohou to být i naši zaměstnanci.

Ano, může to být pravda.

Ale také to může být tím, že my sami jsme se zbláznili.

Pro vedoucího pracovníka je důležité, aby uměl své vlastní projevy šíleného chování rozpoznat a uměl je korigovat.

Pro vedoucího pracovníka je také důležité, aby uměl rozpoznat projevy šíleného chování lidí, které vede a zároveň, aby alespoň poznal, zda s tím může něco dělat, nebo ne.

Pokud si myslíte, že poruchy chování jsou tak řídkým jevem, že nestojí za to o tom něco vědět, nebo si myslíte, že je snadné poznat vlastní, nebo cizí normálnost, pak již tato vaše myšlenka naznačuje, jak na tom doopravdy jste.

Článek z Psychology Today Am I normal? se zamýšlí nad moderním pojetím poruch osobnosti.

V následujícím příspěvku volně interpretuji hlavní myšlenky článku a dávám je do souvislostí se seberozvojem manažera a vedením ostatních lidí.

S rozvojem poznání lidské bytosti si psychologové, psychiatři a jiné podobné profese (a nechci z toho vyjmout ani manažery, protože lidé jsou také důležitým předmětem jejich působení) začínají uvědomovat, že je čím dále obtížnější zařadit lidského jedince do dvou předem připravených šuplíků: normální/nenormální.

V podstatě se ukazuje, že jeden a tentýž neobvyklý projev lze chápat jako projev šílenství i jako projev osobnosti.

Pro určení toho, zda jde o osobnostní rys či styl, nebo poruchu, začněme s klasickým dvoušuplíkovým standardem. Pojďme si určit, jak poznat blázna.

Obecná definice, píší v Psychology Today je, že

Narušená osoba:
  1. myslí, cítí nebo jedná mimo rámec zkušenosti většiny lidí,
  2. je neflexibilní, to jest myslí, cítí, nebo se chová v různých kontextech stejným způsobem.

Pokud není člověk úplný šílenec, musí mu být jasné, že této definici vyhovuje.

Většina z nás občas přijde s nějakým nápadem, která přesahuje hranice chápání našeho okolí. Většina z nás má nějaké zvyky, které s urputnou pravidelností opakujeme; například si každý den čistíme zuby.

V podstatě každý osobitý projev člověka lze určit současně jako osobnostní styl a současně jako poruchu.

Pokud mezi první a druhé kritérium dáme pojítko „a zároveň”, okruh podezřelých osob se nám podstatně zmenšuje. A zároveň tady vstupuje do hry hledisko intenzity daného projevu: čeho je moc, toho je příliš, čeho je příliš je za hranicemi.

Není tedy problémem, pokud něco děláme opakovaně. Problémem je, pokud nejsme schopni se přizpůsobit změněným podmínkám a dělat něco jiného. Pokud zatvrzele opakujeme svoje vlastní chování, myšlení, nebo cítění, které je mimo rámec zkušeností našeho okolí.

Například existují lidé silně závislí na nějaké věci. Například na zubním kartáčku. Pokud si ho při výpravě do hor zapomenou, jsou zcela a totálně vyvedeni z míry. Nedovedou si svoji existenci představit bez něj a udělají sobě i svému okolí ze života peklo.

Intenzita projevu (a myšlení, nebo cítění) však není černobílá, ale poskytuje celé kontinuitu možných výkladů. A hranice nenormálnosti se stává neobyčejně rozostřenou. A někteří psychologové ji již vůbec odmítají nakreslit. Prohlásit někoho za zdravého, nebo nenormálního se stává opravdu problémem.

Asi také namítnete, že v případě géniů, nebo výrazných osobností, jsou tyto nenormální projevy chování, myšlení a cítění standardem. A máte pravdu. Právě takto tyto osobnosti, nebo geniální lidi rozpoznáváme. Ať to již byl Jan Hus, Galileo Galilei, Albert Einstein a mnozí další. Ti všichni přišli s něčím neobvyklým a ti všichni na tom trvali.

Proto mají psychologové (i někteří manažeři) i další kritéria pro posouzení normality. Například:

  • přispívá pacientovo (zaměstnancovo, moje vlastní) chování ke ztrátě vztahů (obchodních příležitostí)?
  • přispívá jeho (mé) chování k poškození jeho (mé) kariéry?
  • má z toho subjekt negativní pocity?

Pokud pacient (zaměstnanec, já) vnímá tyto rozdíly víceméně černobíle, jedná se o duševní poruchu, tvrdí psychiatři a psychologové.

Asi ano.

Tu a tam uděláme něco, co ve svém důsledku poškozuje naše vztahy, nebo firemní obchodní příležitosti.

Tu a tam tím poškozujeme svůj život i svoji kariéru.

Tu a tam z toho máme mizerné pocity.

Pokud však děláme totéž opakovaně a poměrně intenzivně, zdá se, že bychom se měli v tichosti odebrat do blázince.

A aby toho nebylo málo, vstupuje zde do hry kontext.

A kontext je ten, který rozhoduje.

Již jsem o tom poměrně podrobně psal na jiném místě: chování nemá vůbec žádný význam (ve smyslu dobrý, špatný, idiotský, geniální) mimo rámec svého kontextu.

Pokud se tedy chováme jako idioti, neměli bychom zapomenout, že na jiném místě a s jinými lidmi může být totéž naše chování velmi rozumné.

Například to, co je ve světě showbusinessu považováno za normální, by v jiném podnikatelské prostředí znamenalo okamžité prohlášení za šílenost. A naopak.

Pokud tedy máte dojem, že nejste normální a trápíte se s tím, mnohdy stačí vyměnit prostředí. A vše je, jako mávnutím kouzelného proutku, v absolutním pořádku.

Znamená to tedy, že šílené projevy jsou velmi relativní vzhledem k prostředí, ve kterém se vyskytují.

Prohlásit člověka za nenormálního, nebo dokonce za blba, je tvrzení absolutní; nepřihlíží totiž ke kontextu.

A zcela totéž platí i pro geniálního člověka. Nebo předsedu vlády.

Naprosto chápu státní úředníky, například soudce, že jejich profese vyžaduje binární štempl: normální - blázen. Jsou blázni. Člověka nelze vměstnat do štemplu. A nedivím se, že psychologové a psychiatři jsou ochotni čím dále méně hrát tuto razítkovací hru. Alespoň ti normální.

Mnoho manažerů se domnívá, že jejich podřízení jsou neschopní lidé. Jsou také tací, kteří se domnívají, že jejich lidé jsou géniové.

Nic z toho není, ve světle současného nazírání, absolutní pravda.

Platí, že lidé jsou neschopní (nebo geniální) jak kdy kde a jak v čem.

Jsou manažeři, výjimeční manažeři, kteří to pochopili a kteří to využívají ve své manažerské praxi. Lidé je často hodnotí (šuplíkují), jako výjimečné hledače talentů.

Nejde však, jak si většina lidí myslí, o nějakou vrozenou, nebo tvrdě získanou dovednost. Jejich umění doslova vyvěrá z jejich přesvědčení o tom, že každý člověk má nějaký výjimečný dar. Ano, v některých kontextech se tento dar může jevit jako šílenost, ale lze jej v jiných kontextech využít jako genialitu. A také vůbec neztotožňují člověka s jeho chováním.

A takových užitečných přesvědčení je více. Už jsem o některých z nich psal. Neškodí, když si je každý manažer občas připomene.

Abych to shrnul:

Za normálního nelze považovat skoro nikoho. Je tudíž zcela normální být nenormálním.

Hlavním důvodem tohoto pojetí je podstatně lepší poznání člověka ve všech jeho rozpornostech, ve všech jeho projevech, v jeho myšlení a emocích a v úzké spojitosti s kontextem.

V nedvoušuplíkovém, ale multidimenzionální a kontinuálním pojetí člověka je každý člověk zároveň bláznem, normálním člověkem i géniem. Hodně záleží na manažerovi, zda si to vůbec uvědomuje a zda toho umí využít ve prospěch cílů, týmu a organizace, nebo ne. A v tom je jeden z podstatných rozdílů mezi vynikajícími a průměrnými manažery. Ti výborní také vedou sebe a ostatní lidi a těm špatným a průměrným nezbývá nic jiného, než pouhé řízení.

Podotýkám, že je třeba si zároveň uvědomit, že psychicky narušení lidé, kteří mohou významně poškodit své okolí či daný systém, existují. Není vůbec výjimkou, že často k tomu mají i příslušnou moc, a to zejména díky přílišné toleranci, nebo nevědomosti svého okolí.

Stává se však také, že vlivné zájmové skupin si jejich psychickou narušenost uvědomují, avšak využívají ji: strkají danou psychicky narušenou osobnost do popředí, aby dosáhly svých vlastních zájmů. Není k tomu třeba chodit do historie, stačí se dívat a vnímat...


Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se