Krize, řízení komplexnosti a leadership

Původně jsem chtěl psát o tom, co dělat při krizi. A také o tom, jak krize vytvářejí lídry a lídři krize. Všiml jsem si však, že jsem o tom již psal do časopisu Hospodáři. Tématu krize se však přesto budu věnovat. Tentokrát z poněkud jiné perspektivy. Z perspektivy řízení komplexních systémů a z hlediska vztahů mezi elementy takových systémů.

Ačkoliv nelze vyloučit, že hospodářská krize, kterou právě zažíváme, nebyla vyvolána a není udržována úmyslně za účelem vytvoření Nového světového pořádku, o čemž některé indicie svědčí, budu vycházet z předpokladu, že vznikla neúmyslně.

Na řešení této krize existuje celé spektrum názorů, které se rozprostírají mezi dvěma extrémy: a) budeme řídit všechno a tím to opravíme a b) nebudeme dělat nic, ono se to zase vyrovná. Podobně je tomu s návrhy, které mají za cíl krizím zabránit.

První extremistický přístup je přístupem čistě řídícím. Jde o zvětšení míry regulace a kontroly aspektů, které by mohly být příčinou nerovnováhy a tudíž i krize, a když to nefunguje, zavede se další opatření, směrnice, nařízení, kontroly. Tato strategie bezesporu funguje u jednoduchých systémů, které podléhají lineárním zákonům příčiny a důsledku. U komplexních systémů, které se jednoduchým zákonem příčiny a důsledku neřídí, většinou nefunguje a vede k nárůstu byrokracie. Jediným způsobem, jak absolutně vyhovět požadavkům totální kontroly nad komplexním systémem, je totální nehybnost všech elementů systému. I tak lze krize řešit.

Přístup Laissez-faire, tj. „nebudeme dělat nic a ono se to zase vyrovná” také nevypadá na první pohled zle. Opírá se o historickou zkušenost, že i morové rány nakonec odezní. Tato strategie u jednoduchých systémů buď nefunguje vůbec, nebo funguje neefektivně. Například spoléhat se na to, že „kdo odchází z firmy poslední, ten zhasne všechna světla” je očekávání často marné. Tato strategie si však docela dobře poradí s komplexními systémy. Výhodou také je, že je levná. Stačí nic nedělat. I zde však číhají nevýhody: když se řešení krize nechá přírodním, nebo ekonomickým silám, neohlíží se tyto síly napravo, nalevo, a při uvádění systému do rovnovážného stavu si mohou vybrat svoji velmi krutou daň, ba dokonce i daň nejvyšší. Například člověk je komplexním systémem. Tu a tam onemocní chorobou, se kterou si jeho organismus neví rady. Přírodní síly uvádějí věci do rovnovážného stavu. Jedním z nejrovnovážnějších stavů, které existují, je smrt. Vydrží navěky. I tak lze krize řešit.

Uvedené návrhy řešení krize jsou tedy vlastně klasickým kontinuem manažerských stylů z roku 1958 (Robert Tannenbaum and Warren H. Schmidt, "How to Choose a Leadership Pattern," Harvard Business Review, Vol. 36 (March-April 1958), pp. 95-101.), kde úhelnou otázkou je, jaká míra řízení (regulace) je vhodná. Od autokratického stylu, po Laissez-faire styl. Přednáší se to v každém MBA.

Řešení v pouhém myšlenkovém rámci od nuly někam, nedávám velikou naději na trvalejší úspěch. Co však dělat, když se věci vymknou z rukou?

Rabín Löv, když mu Golem zešílel a nedal se uřídit, svůj výtvor rozebral a pohřbil. Společnost Microsoft, když zjistila, že jejich Visty se chovají úplně stejně, je, jak se zdá, také pohřbívá. V případě, že lidé shledají, že danou věc uřídit nejde, a že nechat tomu volný průběh může být nebezpečné i pro samotné tvůrce, obyčejně svůj výtvor pohřbívají.

Co udělá společnost, když zjistí, že neúmyslně vytvořila monstrum, které nelze řídit? Co udělá se svým hospodářským systémem, který se jí vymkl z rukou? Nevím, co udělá. Vím, co je rozumné udělat.

Pro učinění transformační změny je nutný silný leadership. Jedinci, kteří jsou zajatci paradigmatu řízení, budou pochopitelně uvažovat jenom o té správné míře řízení. Od nuly někam. Pochopitelně. Protože, a zde velmi volně parafrázuji skotského psychiatra Ronalda Lainga, platí:

Lidé při uskutečňování věcí často zapomínají na něco zásadního, protože si tuto skutečnost neuvědomují. Stává se tedy, že věci dopadnou špatně - vymknou se svým tvůrcům z rukou. A protože si lidé neuvědomují co si neuvědomují, mohou učinit jen velmi málo pro to, aby něco opravdu změnili. Lidé tedy opakují to, co dělali před tím, často ovšem s větším úsilím. Jakoby zvětšené úsilí mohlo nahradit dělání věcí, které, protože si je neuvědomují, nedělají vůbec. Nic zásadního se však změnit nemůže, dokud si neuvědomí, že si neuvědomili.

Co asi si lidé neuvědomili?

Jako příklad si vezmu lednové 2009 číslo BusinessWeek, které je věnováno krizi a článek „Managing Though a Crisis - The New Rules”. V tomto článku Emily Thorton, na slovo vzatá a zkušená novinářka z business prostředí radí (cituji doslova):„Koláč se zmenšuje a méně hbití rivalové slábnou. Nečekejte, až klesnou úplně k zemi. Přetáhněte k sobě jejich nejlepší lidi a přitom se ubezpečujte, že totéž nedělají oni vám. Nebo kupte levně aktiva těch soupeřů, kteří mají velkou nouzi v hotovosti. ”

Jinými slovy radí: Znič, nebo budeš zničen. A podobné myšlení mají i jiní. A právě v tom je, tvrdím, další kámen úrazu.

Problémy mají totiž docela jiný charakter, než problémy, které lidstvo dosud řešilo. Dřívější problémy měly charakter lokální a šířili se relativně pomalu. Dnes jsou globální a šíří se rychle. Došlo k tomu proto, že rozvoj technologií a transportu v uplynulém čtvrtstoletí propojil mezi sebou dříve nepropojené elementy systému. Je to stejné, jako u mozku: propojením hromady buněk mezi sebou získává tato hromada primitivních buněk jako celek úplně jinou kvalitu. Svět se stal, díky uvedenému propojení, jediným organismem, komplexním systémem.

Uvnitř komplexních systémů je rozumné hrát za účelem rozvoje a existence jiné hry, než se hrály mezi izolovanými elementy. Uvedu několik názorných příkladů.

Co se stane, pokud se prodejní divizi vaší organizace podaří zlikvidovat divizi výrobní? Ač krátkodobě zvítězí, v konečném důsledku spláče, a to do slova a do písmene, nad výdělkem. Tak prostě funguje organismus.

Co se stane, pokud se praštíte kladivem do palce u nohou? Vyhrknou vám na úplně jiném místě slzy. Tak prostě funguje organismus.

Co se stane, pokud praštíte stát, který ovládá zásoby plynu? Vyhrknou vám na úplně jiném místě slzy. Tak prostě funguje organismus.

Prostor pro to, aby jedna část světa mohla zvítězit na úkor jiné části světa tak, aniž by se jí to vrátilo, se rapidně, velmi rapidně zužuje. V rámci tohoto jediného organismu se snižuje naděje na vítězství v stylu výhra - prohra. Již je problematické vítězit na úkor druhého, aniž by vítěz sám neutrpěl ztráty. A ještě jinak řečeno: koncepce darwinistického pojetí konkurence došla na konec cesty. Tím, že svět se stal jediným vzájemně propojeným a vzájemně závislým organickým celkem.

Existují i výjimky. Například i v biologickém organismu jsou buňky, které, podobně jako Emily Thorton, nepochopily, že jsou součástí celku. Chovají se jakoby stály mimo a chtějí vyhrát. Říká se jim rakovina. Rakovina je silná a často vítězí. Důsledek svého vítězství si rakovina spočítat neumí. Je blbá.

Když tak sleduji zpravodajství a vidím, že někdo si řeší „své” ekologické problémy tak, že vyváží nebezpečný odpad do jiných zemí, nebo že likviduje svého zdánlivého soupeře manipulací, lží, podváděním nebo bombami, mám dojem, že se chová tak, jako by byl také mimo.

Prezident Bush to svého času vyjádřil ještě trefněji:

Naši nepřátelé jsou vynalézaví a nápadití, ale to my také. Nepřestávají vymýšlet nové způsoby, jak ublížit této zemi a jejím lidem, ale to my také.

George W. Bush ml., 5.8.2004

V nejlepším zájmu celého lidstva je, aby se v současné době co nejmenší počet organizací a lidí řídil doporučeními Emily Thorton, která byla užitečná v dobách dávno minulých. V dobách, kdy si život ve svých nesčetných projevech ještě hledal svoji cestu.

Přírodní komplexní organismus usiluje z důvodů zachování své existence o vytvoření synergických vztahů mezi svými součástmi. Lidé se často nechovají v souladu s přírodními principy. Mají svobodnou vůli a mohou se rozhodnout, co udělají. To však neznamená, že stojí mimo ekosystém a že přírodním principům nepodléhají.

Je mnoho lidí, kteří již dávno pochopili, že současně se změnou neřiditelného hospodářského systému musí dojít ke změně vztahů mezi lidmi. Návrhů jak na to je dost. O obsahu návrhů psát nechci. Spíš je mi poněkud podivné, že je problém často vnímán jako záležitost politická, nikoliv jako vědecká, a to záležitost prvořadého významu pro nás pro všechny. Místo, abychom se do něj pustili, pouštíme se do sebe.

Problém je v tom, že krize a společenský systém je naším společným problémem. Problém je v tom, že problém se řeší pouze jeho řízením. Problém je v tom, že již nelze vyhrávat na úkor druhých, aniž by to ublížilo samotnému vítězi. Problém je v absenci leadershipu, a to zvláště při společném hledání řešení problému stylem výhra - výhra.


Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se