Tento týden bylo 1. září, den nástupů prvňáčků do škol. V jednom časopise jsem si přečetl následující dobrou radu pro maminky a tatínky prvňáčků:
S nástupem do školy se rýsuje jeden z velmi důležitých úkolů: naučit se přizpůsobovat. Od této chvíle už se okolí nepřizpůsobuje jemu, ale právě naopak.
Podobně mě rozpálil, rozžhavil a vytočil dávný výrok Margaret Thatcherové hovořící právě o opaku:
Neexistuje žádná takové věc, jako společnost. Existují pouze jednotliví muži, jednotlivé ženy a rodiny.
Není mě známa jediná vědecká disciplína, ve které by mělo kterékoliv z těchto tvrzení oporu. Nejsem schopen posoudit, které z uvedených přesvědčení o vztahu jedince a společnosti může v konečném důsledku napáchat větší škodu.
V životě organizací jsou však poměrně běžné. Potkával jsem se s nimi před čtyřiceti lety, potkávám se s nimi i nyní. Jsou součástí organizační kultury mnoha organizací a drtivě dopadají na výsledné chování jednotlivců a celé organizace.
Přístup č. 1
Existují pouze zájmy kolektivu, jedinec je donucován se jim přizpůsobit. Plejáda donucovacích prostředků je poměrně široká: psychické i fyzické tresty a odměny.
Jaké to má důsledky?
- Nízká úroveň kreativity jednotlivců, která vede k nízké míře inovativnosti celé organizace.
- Nízká úroveň angažovanosti, která vede k malé pohyblivosti celé organizace.
- Nezájem o osobní rozvoj a osobní excelenci, která vede k maximálně průměrným organizačním výsledkům.
Lidé jsou ze své podstaty jiní. Jsou tvořiví, vynalézaví, mají své sny i ambice. Politika podřizování osobních zájmů kolektivu vede k frustraci jednotlivce, nic moc výsledkům celé organizace a k její stagnaci.
Přístup č. 2
V něm existují pouze zájmy jednotlivců, kolektiv je vymezen pouze formálně. Jednotlivec usiluje o osobní excelenci, nic ostatního jej nezajímá.
Z organizačního hlediska jsou možné dva přístupy: buď to celé nastavit jako samoorganizující se systém ala obdoba evolučního boje o přežití, nebo navrhnout přeperfektní procesní přístup. V obou případech však platí, že
- Vztahy mezi jednotlivci mají buď nepřátelskou, nebo maximálně transakční povahu. Nic takového, jako sdílení neexistuje. Nic takového, jako synergie neexistuje. Nic takového, jako je nezištná pomoc neexistuje.
- Jednotlivci a management tráví hodně disponibilního času neproduktivním řešením sporů (výhra - prohra, nebo kompromis). V některých organizacích je to až 40% disponibilního času.
- Delší pobyt v takovém prostředí se zákonitě musí projevit na na fyzickém a duševním zdraví jednotlivce. Není to vliv pozitivní.
- Nízká úroveň loajality ke kolektivu. Vždyť z pohledu jednotlivce, nic také ového není. Je jenom on a jeho vlastní zájmy. Ani nemusím říkat, jaké důsledky má přeběhlictví výborných pracovníků k jiné firmě. Jaké důsledky má zrazování jejích zájmů. Jaké důsledky má korupce, podplácení, atd.
V organizacích, kde jde o nějaké výsledky, je obyčejně nenechávají náhodě. A snaží se je nějakým způsobem ovlivňovat. Protože existují jenom jednotlivci, pak
- Postup celého kolektivu musí plánovat, organizovat a kontrolovat manažer. Z toho, aby se jeden zbláznil. Což manažeři takových organizacích opravdu dělají.
Takže jak?
Myslím, že je to jasné:
- Vybudujte si dostatečnou imunitu vůči ideologickým myšlenkovým virům. Nejlépe tak, že
- Ve své osobní i manažerské filozofii budete vycházet z přírodních zákonů a principů, které se týkají jednotivce a jeho podstaty, skupiny jednotlivců a celé organizace v jejím společenském kontextu. Kromě jiných:
- Excelentní výkon kolektivu je podmíněn excelentním výkonem jednotlivců. Každého jednotlivce. Je vaší svatou povinností v tom lidem pomáhat. Celkový výsledek však může být ještě lepším. Ten dosáhnete tak, že
- Budete vytvářet a rozvíjet vztahy typu výhra - výhra. Synergické vytahy, ze kterých, a jedině z nich, se rodí výsledky, nad nimiž zůstává rozum stát. To je opravdové mysterium vynořující se synergie.
- Pomáhejte ostatním, aby také pochopili, jaké to má pro jejich život význam.
Zkrátka a dobře, zkuste vést sebe i ostatní a vychovávejte další lídry. Ne submisivní nástroje bez vlastních snů, myšlenek a vůle, nebo výhradně transakčně orientované osobnosti, či egoistické sociopaty či psychopaty.
Vida, kam jsme se až dostali od výchovy prvňáčků! Tam to však všechno začíná. Jaké si je vychováme, v takové společnosti budeme žít.