1. září

Tento týden bylo 1. září, den nástupů prvňáčků do škol. V jednom časopise jsem si přečetl následující dobrou radu pro maminky a tatínky prvňáčků:

S nástupem do školy se rýsuje jeden z velmi důležitých úkolů: naučit se přizpůsobovat. Od této chvíle už se okolí nepřizpůsobuje jemu, ale právě naopak.

Podobně mě rozpálil, rozžhavil a vytočil dávný výrok Margaret Thatcherové hovořící právě o opaku:

Neexistuje žádná takové věc, jako společnost. Existují pouze jednotliví muži, jednotlivé ženy a rodiny.

Není mě známa jediná vědecká disciplína, ve které by mělo kterékoliv z těchto tvrzení oporu. Nejsem schopen posoudit, které z uvedených přesvědčení o vztahu jedince a společnosti může v konečném důsledku napáchat větší škodu.

V životě organizací jsou však poměrně běžné. Potkával jsem se s nimi před čtyřiceti lety, potkávám se s nimi i nyní. Jsou součástí organizační kultury mnoha organizací a drtivě dopadají na výsledné chování jednotlivců a celé organizace.

Přístup č. 1

Existují pouze zájmy kolektivu, jedinec je donucován se jim přizpůsobit. Plejáda donucovacích prostředků je poměrně široká: psychické i fyzické tresty a odměny.

Jaké to má důsledky?

  • Nízká úroveň kreativity jednotlivců, která vede k nízké míře inovativnosti celé organizace.
  • Nízká úroveň angažovanosti, která vede k malé pohyblivosti celé organizace.
  • Nezájem o osobní rozvoj a osobní excelenci, která vede k maximálně průměrným organizačním výsledkům.

Lidé jsou ze své podstaty jiní. Jsou tvořiví, vynalézaví, mají své sny i ambice. Politika podřizování osobních zájmů kolektivu vede k frustraci jednotlivce, nic moc výsledkům celé organizace a k její stagnaci.

Přístup č. 2

V něm existují pouze zájmy jednotlivců, kolektiv je vymezen pouze formálně. Jednotlivec usiluje o osobní excelenci, nic ostatního jej nezajímá.

Z organizačního hlediska jsou možné dva přístupy: buď to celé nastavit jako samoorganizující se systém ala obdoba evolučního boje o přežití, nebo navrhnout přeperfektní procesní přístup. V obou případech však platí, že

  • Vztahy mezi jednotlivci mají buď nepřátelskou, nebo maximálně transakční povahu. Nic takového, jako sdílení neexistuje. Nic takového, jako synergie neexistuje. Nic takového, jako je nezištná pomoc neexistuje.
  • Jednotlivci a management tráví hodně disponibilního času neproduktivním řešením sporů (výhra - prohra, nebo kompromis). V některých organizacích je to až 40% disponibilního času.
  • Delší pobyt v takovém prostředí se zákonitě musí projevit na na fyzickém a duševním zdraví jednotlivce. Není to vliv pozitivní.
  • Nízká úroveň loajality ke kolektivu. Vždyť z pohledu jednotlivce, nic také ového není. Je jenom on a jeho vlastní zájmy. Ani nemusím říkat, jaké důsledky má přeběhlictví výborných pracovníků k jiné firmě. Jaké důsledky má zrazování jejích zájmů. Jaké důsledky má korupce, podplácení, atd.

V organizacích, kde jde o nějaké výsledky, je obyčejně nenechávají náhodě. A snaží se je nějakým způsobem ovlivňovat. Protože existují jenom jednotlivci, pak

  • Postup celého kolektivu musí plánovat, organizovat a kontrolovat manažer. Z toho, aby se jeden zbláznil. Což manažeři takových organizacích opravdu dělají.

Takže jak?

Myslím, že je to jasné:

  1. Vybudujte si dostatečnou imunitu vůči ideologickým myšlenkovým virům. Nejlépe tak, že
  2. Ve své osobní i manažerské filozofii budete vycházet z přírodních zákonů a principů, které se týkají jednotivce a jeho podstaty, skupiny jednotlivců a celé organizace v jejím společenském kontextu. Kromě jiných:
    1. Excelentní výkon kolektivu je podmíněn excelentním výkonem jednotlivců. Každého jednotlivce. Je vaší svatou povinností v tom lidem pomáhat. Celkový výsledek však může být ještě lepším. Ten dosáhnete tak, že
    2. Budete vytvářet a rozvíjet vztahy typu výhra - výhra. Synergické vytahy, ze kterých, a jedině z nich, se rodí výsledky, nad nimiž zůstává rozum stát. To je opravdové mysterium vynořující se synergie.
  3. Pomáhejte ostatním, aby také pochopili, jaké to má pro jejich život význam.

Zkrátka a dobře, zkuste vést sebe i ostatní a vychovávejte další lídry. Ne submisivní nástroje bez vlastních snů, myšlenek a vůle, nebo výhradně transakčně orientované osobnosti, či egoistické sociopaty či psychopaty.

Vida, kam jsme se až dostali od výchovy prvňáčků! Tam to však všechno začíná. Jaké si je vychováme, v takové společnosti budeme žít.


Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se