Jak pracovat pro idiota?

BlbounNebo přesněji: jak pracovat pro idiota bez toho, že byste ho zabili?

Tak takhle nějak zní název knihy a její podtitul od Johna Hoovera. V prodejní argumentaci na knihu se píše:

Po více než dvě desetiletí psal Dr. John Hoover knihy o leadershipu, kreativitě a organizační výkonnosti, které vychvalovaly výhody ploché organizace, kolaborativního leadershipu a sdílené odpovědnosti. Jeho klienti jej vítali, oceňovali jej ... ale přesto cítil, že jeho rady zcela ignorují! Po desetiletích psaní knih a konzultací si Dr. John nakonec uvědomil, že převážná většina lidí, které se snažil „nabudit”, „motivovat”, „osvítit” jsou, bohužel, idioti.

Musím říci, že tohle mě opravdu upoutalo. Sice jsou moje rady také většinou ignorovány, ale z těch stovek manažerů, které jsem kdy potkal a s nimi pracoval, jsem všechny (možná až na jednoho či dva) ohodnotil jako mimořádně inteligentní osoby (ve skutečnosti o dost chytřejší, než já). Něco jiného je vedení lidí. Tam, podle mého hodnocení, tito inteligentní lidé ve své drtivé většině zcela propadli. A myslím, že je tomu tak ze dvou hlavních důvodů.

Mojí zkušenostmi získanou hypotézou je, že jim leadership nejde právě z toho důvodu, že jsou tak hrozně inteligentní a naučili se na svoji technickou inteligenci spoléhat jako na primární zdroj řešení problémů a výzev. Jejich argumentace je bezvadná, jejich přesvědčovací logika excelentní, jejich prezentace omračující a jejich výsledky dosahované vedením lidí hrůzné.

Já to štěstí neměl. Od mládí do současnosti se pohybuji v prostředí, které mě svoji inteligencí převyšovalo, převyšuje, udivovalo a udivuje. A to mě naučilo dělat věci i jinak. Pokud mohu porovnávat, a snad za těch pár desítek let mohu, tak v případě managementu se mi vždycky vyplatilo jít s inteligencí dolů, pak díky své „blbosti” vyvolat kolektivní inteligenci, a teprve když se kolektiv inteligenčně rozpálil, mohl jsem i já svoji inteligenci pustit ze řetězu. Opačný způsob, tedy nejdříve pustit z uzdy svoji chytrost, a pak zkusit rozpálit lidi, se mi neosvědčil: vedl k tomu, že tolik potřebná inteligence, a konečně ani zápal a zaujetí ostatních se neprojevily.

Tím chci říci, že technická chytrost a leadership chytrost jsou dvě zcela různé věci. Je třeba se naučit je odlišovat a vhodně s nimi pracovat.

Druhým a souvisejícím důvodem proč manažerům vedení lidí zrovna moc nejde je, že neměli příležitost se vedení lidí naučit. To není jejich vizitka, to je vizitka stavu celé naši společnosti, která je důsledkem obzvláště sociokulturního vývoje za posledních, řekněme, patnáct set let. Řekněme si upřímně, že společnost nikoho k vedení lidí nijak zvlášť nevede.

Kniha „Jak pracovat pro idiota” není učena pro ony inteligentní leadership idioty. Je určena pro ty, kteří pod nimi pracují. Osobně sice nevidím důvod (když všechny představitelné snahy o nápravu selžou), proč se podílet na jeho úspěchu a šíření blbosti, ale budiž. Pan Hoover si zřejmě myslí, že to někdy, někde, pro někoho důležité může být. Na závěr každé kapitoly své knihy napsal nějakou tu radu. Ve velmi volném překladu jeho rady shrnuji:

  • Blbost existuje. Je blbostí si myslet, že ji lze zvládnout.
  • Zvládnout idiotského šéfa není práce pro jednotlivce; pro to, aby se z toho jeden nezbláznil potřebuje mít sílu větší, než mají všichni idiotští šéfové dohromady.
  • Všichni jsme Boží dítka. Když Bůh stvořil blba, má blb nějaký účel.
    Pan Hoover má náboženské vychování. Já, jako darwinista, tuto představu nepřijímám. Pro mě je manažerský blb prostě unikátní příslušník rodu Homo Sapiens zrodivší se celou řadou náhodných i méně náhodných okolností. A doufám, že díky sítu evoluce nepřeváží na světě populace blbů. Jsem v tom optimistou. Pokud rukou plejády politických či organizačních „lídrů” a s naším přispěním nezhyneme, pak se poučíme. A můžeme stávající poměr napravit: věřím totiž (na základě faktů), že kultura společnosti se na vzniku blba podílí více, než hra genů (či Bůh).
  • Každý by si měl udělat inventuru své vlastní blbosti.
  • Je vhodné, aby si každý připustil, a aby to také připustil každému druhému, a aby to připustil i před Bohem, že není dokonalým.
  • Je třeba vyzvat Boha, že jsme připraveni se své stupidity zbavit.
    Tady jsem to možná přeložil špatně. Poněkud mi totiž uniká jednoznačný smysl. Buď je to úkol pro nás, tak proč do toho ještě angažovat Boha, nebo je to úkol pro Boha, kterého, jako vševědoucího, není asi třeba zasypávat žádostmi. On ví, co, jak a kdy má dělat. Odhaduji, že obrat „I'm entirely ready for God to remove my stupidity” nejspíše znamená jít do toho sami a s pomocí Boží.
    V této kapitole také autor píše o tom, co jsme psal již v úvodu - co je při vedení lidí opravdu důležité (výborný společný výsledek ke společnému prospěchu a radosti) a co ne (mít pravdu).
  • Bože náš, zbav nás naší blbosti!
    Tady to již vyznívá jednoznačně jako volání o pomoc. I to se stává, že člověk již doopravdy neví, kudy kam. Žít v bezmocnost, beznaději a s vírou v Boha se asi dá. Pokud víra chybí, pak je asi lepší odejít.
  • Vzpomeňte si na všechny, kterým jste svoji blbostí ublížili. Připravte se to odčinit.
    Já radím jinak: nepřipravujte se, prostě to udělejte! Nejlépe hned, jak se při tom přistihnete. Určitě je však lepší později, než vůbec nikdy.
  • Vynechat z odpuštění ty, kterým jsme ublížili při sjednávání kontraktu, poškodí náš život.
    Business zájmy nejsou těmi nejdůležitějšími zájmy na světě.
  • Neustále dělejte sebereflexi. Když se přistihnete při něčem špatném, okamžitě to napravte.
    Neberte si příklad z blbů, kteří mají jiné heslo: „Když vás někdo při něčem špatném přistihne, okamžitě to zatlučte, nebo to sveďte na někoho jiného.”

Co na to všechno říct?

Rady jednoznačně vyznívají tak, že je třeba se koncentrovat na práci se sebou samými a být poněkud smířlivější ke svým šéfům, kteří se nám (někdy, často, stále) jeví jako manažerští tupci. Určitě je to dobrý postoj a dobrá strategie, neplatí však univerzálně. I o tom pan Hoover píše: existují šéfové s poruchou osobností, od kterých je záhodno co nejrychleji odejít.

Kniha je to určitě vtipná. Určitě je v ní mnoho moudrosti. A určitě není dobré jakékoliv moudrosti (a tedy i moje, pokud jsem nějaké vypustil) bezmyšlenkovitě jen tak přebírat. Kniha Johna Hoovera si vyžaduje přemýšlení; spousta věcí není takových, jaké se nám jeví být.


Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se