Jak nevést ajtíky, aneb k čemu je tedy management?

manažeři a ajtíci

Před nějakými deseti lety jsem četl vynikající knihu Petera Druckera „Věk diskontinuity”. V ní Drucker předvídal, že jsme na prahu věku, který již není pouhým prodloužením průmyslové doby, ale je kvalitativně zcela novým. Protože to byla kniha určená pro manažery, upozorňoval je, na co by se měli jako manažeři připravit. „Jednou z nových a významných kvalit,” napsal (pokud si na to přesně vzpomínám), „je masivní nástup znalostních pracovníků. Vzhledem k jejich specifikám a charakteristikám budoucí doby, je nebude možné řídit tak, jako se řídili lidé v podnicích průmyslového období.” Drucker zároveň přiznává, že „... se neví, jak je vlastně řídit”.

Na tato Druckerova slova jsme si vzpomněl při čtení nadpisu článku How not to lead geeks. V češtině jej naleznete pod názvem Umění vést počítačové odborníky.

Pro svůj příspěvek jsem raději použil milý název „ajtík”, než suché označení „počítačový odborník”; označení, které zavání spíše sakem, kravatou a černými polobotkami. Takto opravdoví ajtíci, a asi mi dáte za pravdu, přece vůbec nevypadají!

Ti z vás, kteří se ajtíků bojí, a i tací se najdou, se článku bát nemusí. Není jenom o ajtících.

Nebudu článek opisovat, přečtěte si zdroj. Já se spíše pustím do souvislostí.

„Manažer,” píše se v článku, „který neumí vést ajtíky:”

  1. Podceňuje výcvik a vzdělávání.
  2. Nedává žádné uznání za dobrou práci.
  3. Plánuje příliš mnoho přesčasů.
  4. Používá manažerskou hantýrku.
  5. Snaží se být vždy chytřejší než počítačoví experti.
  6. Jedná nedůsledně, neférově.
  7. Ignoruje IT personál.
  8. Rozhoduje bez IT odborníků.
  9. Nedává jim potřebné nástroje.
  10. Zapomíná na to, že programátoři a další lidé z oblasti IT jsou kreativní.

Nezdá se vám, že tyto příznaky špatného vedení platí pro vedení vůbec kohokoliv? I bod číslo 10? Kreativita totiž není nějaká unikátní vlastnost, kterou mají jenom ajtíci, nebo pracovníci marketingu, jak se tím často poněkud chlubí. Kreativita je vrozená lidská vlastnost. Rozdíl je však v tom, nakolik je v pracovním procesu využívána, oceňována a podporována.

Zajímavější, než článek sám je, podle mě, množství a obsah ohlasů, který vzbudil. Za pár měsíců přes 130 reakcí! A z mnoha z nich mi nebylo, jako bývalému manažerovi, vůbec hej. Ti nám dali!

Prakticky každý se setkal s mizerným manažerem. Pozitivních zkušeností bylo opravdu hodně málo.

Diskutující považují za velmi podstatnou podporu vzdělávání (bod 1). Nemají však rádi vzdělávání standardní a v povinných kurzech. Spíše oceňují, když jim je vytvořen prostor pro to hrát si. Hrát si je pro ně synonymum učení. Proto považují i bod 9 - „nedává jím potřebné nástroje” - za slabý. Potřebují nejen nástroj (počítač), ale potřebují i mít možnost si s ním hrát. Pokud ajtíkovi zakážete instalovat, zkoušet, experimentovat, tj. pokud mu zakážete učit se, učiníte jej nešťastným.

Docela si stěžují na to, že je manažeři nutí dodávat plánované termíny své práce: „Copak to jde naplánovat jako stavbu baráku?” Já bych k tomu dodal: „Jaké by to bylo, kdyby dal někdo Picassovi, Einsteinovi, Hemingwayovi termíny?” a zároveň říkám: „The business of business is business.” A máme tady rozpor ve využití znalostního pracovníka v klasickém businessu, kde jednou z důležitých věcí jsou i terminy, že?

Jeremy, ajtík, se v několika příspěvcích zabýval otázkou, k čemu vlastně manažeři jsou. Píše: „... obávám se, že mnoho ajtíků vnímá manažery jako řešitele problémů, které si sami vytvářejí. Problém je v tom, že pokud nepracujete, pak jste tou nejméně kvalifikovanou osobou, která by měla dělat rozhodnutí. A manažeři rozhodují. ... Problém není špatný management, problém je vůbec koncept managementu; koncept, že rozhodování lze oddělit od práce. ... Manažeři se nám pokoušejí vnutit iluzi, že vytvářejí přidanou hodnotu... Jediné, k čemu jsou manažeři užiteční je, že brání tomu, aby nás interní byrokrati (jako například personální) a externí byrokrati (jako je finančák a bezpečnost práce) neotravovali.... A nevidím vůbec důvod, proč by se mí kolegové ajtíci měli někoho ptát, zda mohou udělat to, či ono rozhodnutí. Možná, že bychom se spíše měli zabývat otázkou existence managementu, než snahami o jeho vylepšení. ”

Alexander, který je mimochodem autorem článku, na to kontruje. „Máš Jeremy pravdu; pokud tedy je management v zajetí industriální doby. Dělat rozhodnutí, to byla tehdy úloha managementu. A tam zatím management uvázl. V znalostně orientovaném, kreativním businessu, nemůže fungovat, když se odělí rozhodování od práce. Zvláště ne v tak rychle se měnícím businessu. Tradiční management je pak mimo hru. Ale lídři a manažeři jsou stále velmi zapotřebí, ale s jinou úlohou. Tradiční management rozhodoval, alokoval zdroje, plánoval, kontroloval kvalitu a reguloval. Teď by to mělo být koučování, mentorování, učení, facilitace a podpora.”

Alexander je v další diskusi označen za nerealistického snílka. Jeden z diskutujících se ho nakonec ptá: „Alexandře, myslíš si, že se svými teoriemi bys v dnešním businessu měl úspěch?”

A co na to Alex?

Alex odkazuje na jiný svůj článek. Píše v něm o business modelu a vedení ajtíků v jím založené firmě a o tom, co se jim za dva roky podařilo. Podle mě je to úplná bomba (sice s malou firmou, nějakých dvacet lidí, ale přeci). Zbytek diskuse pokračoval stále na rozporné téma „Je management nutné zlo, nebo jenom zlo?”

Jedni tvrdí, že velké organizace, aby vůbec mohly nějak fungovat, potřebují strukturu. A že právě že potřeba této struktury má za následek nevhodný management. Další tvrdí, že ve velkých organizacích je nutné, aby všichni lidé v organizaci vykonávali úsilí v jednotném směru a proto je management nutný.

Zdá se, že nakonec diskutující s určitou hořkostí přiznávají, že se asi nic nedá dělat: management je nutné zlo. Přičemž zároveň připouštějí něco, co by vlastně, v daném případě, ani existovat nemělo - dobří manažeři existují. Takže zase rozpor.

Můj názor asi tušíte:

Věk diskontinuity si již věší kabát na věšák v naší předsíni. A přitom se stále ještě neumí „jak řídit znalostní pracovníky”.

A také se to, podle mého názoru, ani umět nebude. Nikdy. Mám pro to následující důvody.

Již sama tato otázka nám totiž vytváří příliš úzký rámec uvažování v tom smyslu, že znalostní pracovníci se musí řídit.

Opravdu musí?

Myslím, že ne. A také, zdá se, to ani z principu nejde.

Je to jakobychom se snažili řídit a zcela determinovaně ovládnout pohyb atomů v plynu. To se nám může podařit jen tehdy je-li pohyb atomů nulový. Můžeme však pak tvrdit, že řídíme pohyb atomů? Když žádný pohyb není?

Činnost znalostní pracovníků, to je pohyb myšlenek, ideí, nápadů, hraní si, pokusů a omylů a hlavně to je o velkém zápalu a nadšení. Jestliže tuto činnost budeme „dobře” řídit, zastavíme ji. Můžeme pak tvrdit, že řídíme znalostní pracovníky?

Pokud nepřijmeme premisu, že znalostní pracovníky nelze zcela řídit, že je však možné je docela dobře vést, nedostaneme se nikam.


Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se