Uvažte i jiné oslavy "individuálního" úspěchu

V tomto doporučení píši o tom jak oslavovat "individuální" úspěch: nejlepšího prodejce, pracovníka měsíce, deset let u firmy, ...

Tyto oslavy se uskutečňují podle zavedených kulturních schémat. Pokud si je ani neuvědomíme, nemůžeme je změnit a tak ani ovlivnit důsledky, které na jednotlivce a kolektiv mají. Někdy to bývají důsledky, které vlastně ani nechceme.

Toto doporučení jsem převzal z knihy Gut Feelings profesora psychologie Gerda Gigerenzera, bývalého ředitele Institutu Maxe Plancka pro rozvoj lidí. Protože jsem se s tímto doporučením setkal až teď, zatím jsem neměl příležitost jej vyzkoušet. Možná však někdo z vás má chuť, odvahu a možnosti to zkusit. Dáte mi vědět s jakými výsledky?

Ve většině organizací se měří individuální výkonnost, nebo zásluhovost. Stává se, že někdo je ve srovnání s druhými ten nejlepší. V mnohých organizacích jej pak nějakým způsobem veřejně oslavují nebo oceňují. Veřejně předávaná ocenění těm nejlepším jsou opravdu docela běžná: pracovník měsíce, sportovec roku, nejlepší prodejce jakého jsme kdy měli, vynálezce století.

Tento způsob oslav přispívá k vytvoření konkurenčního prostředí, ve kterém jde o to být tím nejlepším. V takovém prostředí mají lidé spíše tendenci nepomáhat druhým k úspěchu, například nesdílet své zdroje, informace, znalosti. V extrémních případech pak dokonce platí, že čím je na tom ten druhý hůře, tím lépe pro mě - mohu být tím nejlepším dokonce zcela bez námahy. Sabotáž práce druhých se opravdu někdy značně vyplácí.

Jsou lidé, kteří na prospěšnost soutěžení uvnitř týmů, organizací nebo mezi nimi, věří. Soutěžení prý přináší pokrok. Je však evidentní, že pokrok lze zařídit i bez soutěžení a jeho mnohých neblahých sekundárních účinků. Již dávno v osmdesátých letech tvrdil známý Stephen R. Covey, že hra na jednoho vítěze, soutěžení kdo z koho, není tím nejlepším manažerským nápadem. Navrhoval spíše nastavit určitou výkonnostní laťku s tím, že každý, kdo jí překoná, si zaslouží ocenění. Alfie Kohn šel ve své knize No Contest: The Case Agains Competition ještě dále - uvedl v ní mnoho vědeckých důkazů svědčících proti zlepšování konkurenčního prostředí. Napsal jsem o tom celou řadu článků.

Pokud na genialitu konkurenčního prostředí v organizacích nebo mezi nimi příliš nevěříte, nebo si uvědomujete, že vám takové prostředí dokonce v něčem brání, je na místě dělat něco jiného. Je na místě vytvářet prostředí jiné.

Gigerenzer ve své organizaci zavedl pravidlo, že ten nejlepší jednotlivec, nebo kolektiv, nebo ten, který dosáhl nějakého úspěchu, uspořádá pro všechny ostatní kolegy oslavnou párty. Ne tedy oni jemu, ale on jim.

Prostřednictvím této párty dává druhým najevo, že oni jsou důležitou součásti úspěchu, a v mnohým případech i to, že bez nich by onen "individuální" úspěch vlastně ani nebyl vůbec možným.

Toto opatření pozorovatelně přispívá k jinému pracovnímu prostředí, k jiné organizační kultuře: k menší závisti mezi lidmi, k lepšímu sdílení znalostí, dovedností, informací, k menší segregace těch nejlepších od těch nejhorších, k lepší spolupráci, k vyššímu organizačnímu výkonu.

Jsem docela přesvědčen (dokud mi někdo nenabídne opačný důkaz), že na místo oslav a uznání viditelné špičky ledovce, je daleko produktivnější oslavovat fundament, na kterém ona špička stojí. A kdo jiný, než ona špička, by to měla slavit?


Přidat komentář

Základní pravidla k psaní příspěvků jsou uvedena zde.

Za účelem lepšího uživatelského komfortu, analýz návštěvnosti a čtenosti článků používá Vedeme.cz soubory cookies, které se uloží do vašeho zařízení.

Ještě nemáte účet uživatele? Vytvořit účet

Přihlásit se